75 CO 150/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení 43.647,94 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 24. ledna 2022, č. j. 20 C 38/2021-56,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 15.066,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. 10. 2020 do zaplacení a) mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15.066,90 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15.066,90 Kč od 13. 12. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, b) ve zbytku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 3.468,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl zcela žalobu, kterou se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 43.647,94 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2.498,98 Kč, úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 42.532,13 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 43.647,94 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení (výrok I.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že mezi účastníky žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že v řízení nebylo prokázáno uzavření tvrzené smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] neboť předložená smlouva ze dne [datum] je označena jiným číslem úvěru (a to [číslo] odkazuje na k žalobě nepřiloženou rámcovou smlouvu [číslo]). Tvrzené číslo úvěru se v předložené smlouvě nikde nevyskytuje a je zmíněno toliko v dopise ze dne 30. 11. 2018, a to na jeho druhé straně, která není opatřena podpisem ani z ní není patrné, že by navazovala na první stranu dopisu (která je uzavřena podpisem), a konečně nebylo prokázáno doručení či alespoň odeslání takového dopisu žalovanému. Soud tedy nemohl dovodit, že by se strany na základě předložené smlouvy shodly právě na poskytnutí úvěru [číslo] který je předmětem žalobních tvrzení. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v uvedené smlouvě je ujednání o úvěrovém rámci v tvrzené výši 45.000 Kč, neboť žalobní tvrzení žalobkyně jasně směřují k úvěru označenému právě [číslo] nikoli jiným číslem, přičemž nelze vyloučit uzavření více úvěrových smluv ve stejný den (některé ostatní důkazy se pak zjevně týkají jiných úvěrových smluv, viz dále). Zároveň soud nemohl žalobní tvrzení považovat ani za nesporné skutečnosti, neboť žalovaný se k věci samé ani přes účast u jednání nijak nevyjádřil (žádal toliko splátky v reakci na to, že po něm chce žalovaná zaplatit určitou částku). Žalobkyně tedy v řízení neunesla břemeno důkazní ke skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí, a to ani po výzvě soudu k doplnění tvrzení a důkazů podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“). Dále se okresní soud k posuzované problematice vyjádřil tak, že pokud by měl posuzovat platnost smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] byla by taková smlouva zjevně neplatná pro rozpor s ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle zákona o spotřebitelském úvěru má totiž poskytovatel spotřebitelského úvěru povinnost zkoumat a posoudit úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru, přičemž v dané věci by nebylo možno postup právní předchůdkyně žalobkyně rozhodně považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti, zvláště pokud nejsou doloženy žádnými podklady (výpisy z účtu, výplatní pásky, lustrace v dostupných evidencích atd.). Okresnímu soudu bylo navíc z vlastní činnosti známo, že v době tvrzeného uzavření smlouvy byly proti žalovanému vedeny exekuce, což jednoznačně vzbuzuje pochybnost o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Závěrem okresní soud vyložil, proč uplatněný nárok nekvalifikoval z pohledu možného vypořádání závazku z titulu bezdůvodného obohacení, když důvodem bylo to, že vznik bezdůvodného obohacení neměl za prokázaný. Byť žalobkyně k čerpání prostředků žalovaným poskytla rozsáhlá tvrzení ve formě tabulky s přehledem vyčerpaných částek ve výši 83.136,90 Kč, poplatků ve výši 4.354 Kč a úhrad ve výši 68.070 Kč, předložila však k důkazu výpis označený číslem úvěru [číslo] (nikoli v žalobě tvrzeného čísla úvěru [číslo]), ze kterého vyplývá dlužná částka 3.912,28 Kč a jednotlivé položky neodpovídají žalobním tvrzením. Dále žalobkyně předložila listinu označenou číslem karty [číslo], ze které jsou patrné transakce v hodnotě celkem 61.628,52 Kč, které však neodpovídají zcela žalobním tvrzením, a to ani částkou ani daty uskutečnění transakcí, navíc uvedené číslo karty nevyplývá z žádných žalobních tvrzení ani z jiných důkazů. Pokud pak žalobkyně předložila listiny týkající se bankovních transakcí s účtem majitele [právnická osoba] ve výši 162.348 Kč, není z nich patrná souvislost k projednávané věci a není zřejmé, co má uvedená částka představovat. Žalobkyně tedy v řízení neunesla břemeno důkazní ani k této skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí, a to ani po výzvě soudu k doplnění tvrzení a důkazů podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

3. Uvedený rozsudek napadla včasným odvoláním žalobkyně, a to do výrokové části I. v rozsahu částky 15.066,90 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 1. 10. 2020 do zaplacení a v tomto rozsahu se domáhala změny napadeného rozhodnutí tak, že jí tato částka s příslušenstvím a náklady odvolacího řízení budou přiznány. Rozporovala úvahy okresního soudu stran souladu čísla úvěru a žádosti/smlouvy. Zopakovala tvrzení, že žalovanému byl na základě žádosti/smlouvy [číslo] bankou (právní předchůdkyní) poskytnut úvěr evidovaný pod [číslo]. Číslo uváděné na žádosti je autorizační číslo, které sloužilo ke komunikaci mezi bankou a prodejcem při vyřizování žádosti o úvěr a až v případě, že úvěr byl bankou schválen, sdělila banka klientovi číslo úvěrového účtu. V projednávané věci to tedy znamená, že žádost/smlouva [číslo] se vztahuje přímo k úvěru [číslo] přičemž má žalobkyně zato, že tyto souvislosti v řízení prokázala. Rovněž má zato, že dostatečně tvrdila skutečnosti stran čerpání prostředků z předmětného úvěrového účtu, když již v doplnění žaloby ze dne 17. 12. 2021 byly všechny pohyby ze správného účtu uvedeny a vysvětleny. Pokud předložila k důkazu výpis z jiného účtu žalovaného, bylo zřejmé, že tak došlo k administrativní chybě, na což však nebyla soudem upozorněna. Žalobkyně je tedy přesvědčena, že v řízení prokázala uzavření úvěrové smlouvy i čerpání úvěru pro následný možný výpočet bezdůvodného obohacení. V rámci odvolání předložila k důkazu výpis z úvěru [číslo] kterého se dovolávala k důkazu.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je v podstatné části důvodné.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (dále jen„ žaloba“), podaným u okresního soudu dne 29. 1. 2021, domáhala proti žalovanému zaplacení částky 43.647,94 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2.498,98 Kč, úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 42.532,13 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 43.647,94 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení při skutkových tvrzeních o tom, že na základě žádosti ze dne 27. 10. 2018 věřitel [anonymizována čtyři slova] jednající v České republice prostřednictvím [právnická osoba], odštěpného závodu se sídlem v [obec], a to pod obchodní značkou [jméno] bank! (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) poskytla žalovanému revolvingový úvěr [číslo] s úvěrovým rámcem do výše 45.000 Kč, později do výše 95.090,90 Kč, který byl čerpán prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet společně s úrokem ve výši 22,68 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách vždy k 17. dni v měsíci ve výši 5 % z dlužné částky, nejméně 500 Kč. Ve smlouvě byla ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení, náhrada nákladů spojených s vymáháním ve výši 600 Kč, poplatek za odeslání upomínky 100 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši. Protože žalovaný porušil své závazky splácet úvěr řádně a včas, právní předchůdkyně žalobkyně od smlouvy dopisem ze dne 26. 8. 2020 odstoupila a celý úvěr zesplatnila s účinností ke dni 30. 9. 2020. Žalovaný celkem čerpal úvěr ve výši 83.136,90 Kč, poplatky činily celkem 4.354 Kč a žalovaný celkem uhradil 68.070 Kč. Žalobkyně tak nárokovala po žalovaném k zaplacení jistinu 42.532,13 Kč, dlužné pojistné 449,25 Kč (pojistné 149,75 Kč za měsíce červen až srpen 2020), poplatek 573,46 Kč (náhrada nákladů ve výši 600 Kč ponížená o splátku 26,54 Kč), smluvní pokutu 93,10 Kč (smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužných splátek), kapitalizovaný smluvního úrok 2.498,98 Kč (smluvní úrok 22,68 % ročně ze splátek ve výši 2.500 Kč za měsíce červen až srpen 2020), a dále smluvní úrok 22,68 % ročně z jistiny od 1. 10. 2020 do zaplacení a konečně úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 43.647,94 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení s tím, že žalobkyně je věřitelem uvedených pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 15. 10. 2020 s právní předchůdkyní. Protože ani k předžalobní výzvě žalovaný ničeho neplnil, domáhá se požadovaného plnění. Na základě uvedených tvrzení vydal okresní soud dne 9. 2. 2021 pod č.j. EPR 28443/2021-5 elektronický platební rozkaz, který pak usnesením ze dne 30. 4. 2021, č. j. EPR 28443/2021-9 zrušil z důvodu jeho nedoručení žalovanému. Usnesením ze dne 9. 6. 2021, č. j. 20 C 38/2021-20 okresní soud vyzval žalobkyni k odstranění neurčitosti žaloby, kterou shledal v tom, že mu nebylo zřejmé, jak žalobkyně dospěla k výši jednotlivých nároků (jistiny, kapitalizovaných úroků, poplatků, pojistného s smluvní pokuty) s tím, že žalobkyni poučil o způsobu odstranění vytčených vad a k nápravě stanovil lhůtu 10 dnů. V povolené prodloužené lhůtě žalobkyně doplnila žalobu potud, že popsala způsob, jakým právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, dále předložila ve formě tabulky přehled čerpání úvěru dle jednotlivých položek v členění data/způsobu čerpání/ a částky a takto tvrdila, že čerpáno bylo 83.136,90 Kč za dobu od 29. 10. 2018 do 29. 3. 2020. V obdobné sestavě tvrdila účtované poplatky v částce 4.354 Kč za dobu 5. 11. 2018 do 31. 7. 2020, když součet těchto částek, tj. 87.490,90 Kč, představuje částku poskytnutou ve prospěch žalovaného. Ve formě tabulky dále doplnila tvrzení k platbám žalovaného za dobu od 16. 11. 2018 do 11. 6. 2020 v celkové výši 68.070 Kč, z čehož 44.958,77 Kč bylo započteno na jistinu. Dále pak odůvodnila výši nárokovaných poplatků, smluvní pokuty, pojistného a kapitalizovaného smluveného úroku. Žaloba, včetně doplnění, a výzva k vyjádření k ní byla žalovanému doručena; tento však nijak nereagoval. Dne 29. 11. 2021 bylo ve věci konáno první jednání před okresním soudem, před jehož zahájením žalovaný vyjádřil ochotu ke splácení ve formě splátkové kalendáře při splátce 500 Kč měsíčně s ohledem na své aktuální poměry. K uznání nároku ani smírnému vyřízení však nedošlo a nalézací soud zahájil projednávání věci, včetně dokazování listinami. Okresní soud při jednání vyjádřil předběžný právní názor, podle něhož z dosud provedeného dokazování neměl za prokázanou tvrzenou úvěrovou smlouvu [číslo] zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a tvrzené čerpání prostředků žalovaným. Na základě uvedeného pak okresní soud přistoupil k poučení dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. tak, že ve lhůtě do 3 týdnů od konání jednání uložil žalobkyni: 1) doplnit tvrzení ke skutečnostem uzavření tvrzené úvěrové smlouvy [číslo] a doložit tuto smlouvu, 2) ke skutečnostem tykajícím se zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tj. jakým způsobem konkrétně byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného, jaké dokumenty byly vyžádány a jak konkrétně tyto informace žalobkyně posoudila a konečně 3) ke skutečnostem týkajícím se čerpání prostředků žalovaným z tvrzeného revolvingového úvěru [číslo]. Z obsahu písemného protokolu ani zvukového záznamu z jednání však nevyplývá, že by okresní soud žalobkyni poučil o procesních následcích nesplnění povinností stran doplnění požadovaných tvrzení a důkazních návrhů. Jednání pak okresní soud za poučení poskytnutého dle § 118b o. s. ř. odročil za účelem provedení dalších důkazů. Podáním datovaným dnem 17. 12. 2021 žalobkyně reagovala na shora citovanou výzvu učiněnou soudem u jednání tak, že argumentovala tím, že zákon ani judikatura nestanovují, jakým způsobem má byt úvěruschopnost klienta ověřována s tím, že v posuzované věci provedla posouzení zavedená banka se striktně nastavenými postupy a zcela v souladu se zákonem. Zopakovala tvrzení, že na základě žádosti ze dne 27. 10. 2018 právní předchůdkyně otevřela žalovanému revolvingový úvěrový účet [číslo] s úvěrovým rámcem 45.000 Kč s měsíční splátkou 5% z dlužné částky, nejméně 500 Kč, splatnou k 17. dni v měsíci. K okolnostem uzavírání úvěrové smlouvy tvrdila, že tato byla uzavřena na prodejně [anonymizována dvě slova] v [obec] s vázaným zástupcem [právnická osoba], a. s. Smlouva byla uzavírána elektronicky prostřednictvím tzv. SignPadu, zařízení sloužící k elektronickému podepisování. Zdůraznila, že číselná řada [číslo] slouží k označení čísla žádosti s tím, že číselná řada [číslo] je číslo úvěrového účtu, které bylo žalovanému sděleno v úvodním dopise ze dne 30. 10. 2018. Dne 24. 1. 2022 se konalo ve věci další jednání, kdy soud zkonstatoval, že k podání žalobkyně ze dne 17. 12. 2021 nebyly předloženy žádné nové důkazy, že vyjadřuje svůj názor, že stále nevyplývá prokázání skutečností uzavření úvěrové smlouvy [číslo] řádné zkoumání úvěruschopnosti ani tvrzené čerpání prostředků žalovaným. Po rozhodnutí o ukončení dokazování, poučení přítomných účastníků (žalobkyně) dle § 119a o. s. ř. a jejím závěrečném návrhu vyhlásil okresní soud napadené rozhodnutí.

7. Předně krajský soud považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z dokumentu Žádost/smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] datovaného dnem [datum], uvedená v bodě 4. odůvodnění napadeného rozsudku, a pro stručnost na tato zjištění odkazuje s tímto doplněním (po zopakování tohoto důkazu v elektronické podobě), a to že dokument v elektronické podobě (formátu pdf) je ve všech částech označených k podpisu opatřen elektronickým podpisem, že v rámci údajů ke své osobě žalovaný uvádí kontaktní mobilní telefon a emailovou adresu, přičemž náklady na tyto elektronické služby jsou deklarovány jako 0 Kč. Rovněž odvolací soud z uvedeného důkazu učinil skutkové zjištění, že první čerpání úvěru, označené jako specifické podmínky čerpání a splácení, souviselo s nákupem televizního přijímače za kupní cenu 7.093 Kč, v této částce měl být poskytnut úvěr, při měsíční splátce 709 Kč, resp. 744 Kč včetně pojištění, v počtu 10-splátek, splatných k 17. v měsíci s tím, že první splátka byla splatná 17. 11. 2018.

8. Odvolací soud dále akceptuje skutkové závěry okresního soudu učiněné z důkazů v řízení provedených a uvedených pod body 6. až 10. odůvodnění napadeného rozsudku a pro stručnost na tyto odkazuje.

9. Po zopakování důkazu dokumentem“ [jméno] [příjmení] [příjmení] finanční rezerva“ ze dne [datum] akceptuje odvolací soud skutková zjištění uvedená pod bodem 5 odůvodnění napadeného rozsudku s výhradou proti závěru okresního soudu, že není patrné, že by informace o úvěru a jeho splácení na druhé straně tohoto dokumentu měly být pokračováním první strany tohoto přípisu. Okresní soud při provádění tohoto důkazu zjevně přehlédl graficky prvek (obdélník se šipkou) s textem„ Na druhé straně najdete základní info o úvěru“ nacházející se v pravém dolním rohu dokumentu. Odvolací soud tak po stránce skutkové uzavírá, že dokument“ [jméno] [příjmení] [příjmení] finanční rezerva“ na druhé straně obsahuje oznámení o tom, že pro žalovaného byl otevřen úvěrový účet [číslo] s úvěrovým rámcem 45.000 Kč, roční úrokovou sazbou 22,68 %, RPSN 29,27 %, pojištění 5,99 %, měsíčním poplatkem za rezervaci úvěrových zdrojů 69 Kč (při pohybu na úvěrovém účtu), se splatností vždy k 17. dni v měsíci, bezúročném období vždy k 25. dni v měsíci, číslem účtu věřitele [bankovní účet] a údajem o variabilním symbolu [číslo].

10. Za podmínek ust. § 205a písm. d) o. s. ř. (k tomu viz níže bod 11 odůvodnění tohoto rozsudku) odvolací soud doplnil dokazování o listinu„ Číslo úvěru: [číslo] [příjmení] [příjmení] [jméno]“, kterou vyhotovila právní předchůdkyně žalobkyně a která je co do obsahu výpisem z výše uvedeného úvěrového účtu, zachycují pohyb na tomto účtu, tj. jednotlivá čerpání finančních prostředků, jednotlivé platby k umoření úvěru, zúčtované poplatky, přičemž takto odvolací soud zjistil, že první čerpání úvěru bylo zaúčtováno dne 29. 10. 2018 v částce 7.093 Kč jako čerpání úvěru v prodejním místě a že za období od 29. 10. 2018 do 14. 8. 2020 (konec evidence transakcí) žalovaný čerpal prostředky ve výši 90.736,90 Kč a právní předchůdkyni vrátil prostředky ve výši 68.800 Kč.

11. Výše uvedený důkaz předložený spolu s odvoláním provedl odvolací soud v rámci odvolacího jednání, když důvodem tohoto procesního postupu byla skutečnost, že poučení ve smyslu § 118 a odst. 1 a 3 o. s. ř. poskytnuté žalobkyni u jednání dne 29. 11. 2021 nelze hodnotit jako souladné se zákonem, a to jak po stránce obsahové a ani po stránce formální. Je třeba připomenout, že žalobkyně po celou dobu věc po stránce skutkové vymezila tak, že na základě akceptovaného návrhu/smlouvy o úvěru [číslo] byla mezi účastníky uzavřena úvěrová smlouva, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr [číslo]. Přes uvedené však nalézací soud žalobkyni se zamýšlenými procesními následky vyzýval k doplnění tvrzení ke skutečnostem týkajícím se tvrzené smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] k důkazům k této smlouvě, přičemž však žalobkyně takovouto smlouvu netvrdila a takto skutek k projednání nevymezila. Okresní soud tak zaměnil právní důvod, smlouvu, s předmětem smlouvy, úvěrem, který byl právní předchůdkyní evidován pod [číslo]. Správně tedy měl okresní soud žalobkyni poučit o povinnosti doplnit tvrzení ke skutečnostem tykajícím se uzavření úvěrové smlouvy, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr [číslo] ke splnění důkazní povinnosti k těmto tvrzením. I pokud by v projednávané věci okresní soud takto správně žalobkyni poučil, což jak vyloženo neučinil, a pokud jí dále poučil o povinnosti tvrzení a důkazní k čerpání prostředků z předmětného úvěru, nemohlo mít (by mít) takto poskytnuté poučení zamýšlené procesní následky, které by v případě nesplnění výzvy mohly vést k závěru o neunesení některého z procesních břemen žalobkyní. Důvodem tohoto závěru odvolacího soudu je skutečnost, že okresní soud opomněl v rámci poučení dle ust. § 118a odst. 1 – 3 o. s. ř. žalobkyni poučit o procesních následcích řádného nesplnění výzvy, tj. zamítnutí žaloby pro neunesení některého z procesní břemen. Odvolací soud připomíná, že každému účastníku, a to i účastníku zastoupenému advokátem, má – li vůči němu směřovat poučení ve smyslu § 118a odst. 1) až 3) o. s. ř., se musí dostat obsahově správného poučení, včetně poučení o procesních následcích, neboť rozhodnutí soudu musí vyhovovat zásadě předvídatelnosti. Účastníka řízení zastoupeného advokátem není třeba poučovat pouze ve vztahu k jiným procesním právům, typicky ke zpětvzetí žaloby, návrhu na procesní nástupnictví atd., a to ve smyslu § 118a odst. 4 o. s. ř. Protože okresní soud nedostál v uvedeném směru svým procesním povinnostem řádně žalobkyni poučit dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a žalobkyně (odvolatel) tak neměla ve věci úspěch, když uzavřel, že neprokázala uzavření úvěrové smlouvy a čerpání prostředků z úvěru žalovaným, byl důkaz o čerpání prostředků žalovaným v odvolacím řízení proveden jako přípustná novota. Ze stejného uvedené důvodu odvolací soud přihlédl i ke skutkovým novotám stran uzavíraní úvěrové smlouvy.

12. S ohledem na dílem převzatá skutková zjištění nalézacího soudu, zopakované a doplněné dokazování činí krajský soud tento závěr o skutkovém stavu: Mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako věřitelkou a žalovaným jaký dlužníkem byla na základě návrhu žalovaného ze dne 27. 10. 2018 na formuláři vyhotoveném právní předchůdkyní žalobkyně opatřeném [číslo] uzavřena smlouva o kontokorentním úvěru, na základě které se právní předchůdkyně zavázala poskytnut žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 45.000 Kč se základní úrokovou sazbou 22,38 % ročně, při RPSN 29,14 % se splátkou z 5% dlužné částky poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, ve výši nejméně 500 Kč, se platností k 17. dni v následujícím kalendářním měsíci s tím, že první čerpání bylo spojeno s nákupem televizoru v ceně 7.093 Kč a za podmínek viz shora (bod 7 odůvodnění) a dále s tím, že právní předchůdkyně návrh akceptovala tak, že částku 7.093 Kč žalovanému k úhradě kupní ceny poskytla. Na základě této úvěrové smlouvy pak právní předchůdkyně žalobkyně úvěrový vztah obchodně evidovala pod úvěrových účtem [číslo] za období od 29. 10. 2018 do 14. 8. 2020 poskytla žalovanému prostředky ve výši 90.736,90 Kč a žalovaný právní předchůdkyni vrátil prostředky ve výši 68.800 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně z důvodu prodlení žalovaného se splácením úvěru vyjádřila vůli od úvěrové smlouvy odstoupit, přičemž skutečnost, zda toto odstoupení vyvolalo zamýšlené právní účinky, nebyla v řízení prokázána (ostatně s ohledem na dále uvedený právní závěr jí nebylo třeba objasňovat). Za prokázané má odvolací soud dále, že v řízení uplatněný nárok byl na žalobkyni účinně její právní předchůdkyní postoupen. Naproti tomu odvolací soud nemá za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného.

13. Na revidovaný skutkový stav aplikoval odvolací soud ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, ust. § 2 odst. 1, §§ 86, 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), v rozhodném znění a dospěl k právnímu závěru, že předmětnou spotřebitelskou úvěrovou smlouvu je třeba hodnotit jako absolutně neplatnou, neboť na základě zjištěného skutkového stavu právní předchůdkyně žalobkyně nedostála svým povinnostem ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného.

14. Dle recentní judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek.

15. S výše uvedenými právními závěry se odvolací soud zcela ztotožňuje a tyto tak v posuzované věci aplikoval se závěrem o neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy. Současně odvolací soud upozorňuje, že zákonem č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, došlo s účinností od 29. 5. 2022 k přímé novelizaci ust. § 87 odst. 1 ZSÚ, podle níž se věta druhá nahrazuje větou„ Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.“. Touto novelizací tak český zákonodárce uvedl vnitrostátní právní úpravu do souladu s komunitární úpravou a je tak zřejmé, že dosavadní výklad spotřebitelského práva v daných souvislostech podávaný českými soudy (viz bod 13) byl a je výkladem eurokonformním.

16. V posuzované věci žalobkyně k výzvě soudu tvrdila, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného jako klienta (spotřebitele) právní předchůdkyně vycházela z informací poskytnutých žalovaným, že dále uskutečnila dotaz do interního expertního systému a rovněž do registru SOLUS, přičemž však žádný důkaz k těmto svým tvrzením neoznačila, byť jí bylo nalézacím soudem opakovaně avizováno, že v tomto směru zatím svým povinnostem nedostála. Skutkový základ v řízení zjištěný však dává podklad pro závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze ze sdělení žalovaného, přičemž takový postup nelze s ohledem na vyložené hodnotit jako řádné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, a to ve světle legitimního společenského požadavku na odpovědné úvěrování fyzických osob. Ostatně již samotné skutečnosti uvedené žalovaným měly (musely) u právní předchůdkyně žalobkyně vyvolat pochybnosti o pravdivosti a správnosti sdělovaných skutečností, a to přinejmenším v kontextu toho, že žalovaný uváděl telefonický kontakt na mobilní telefon a emailovou adresu, přičemž v údaji o výdajích na telefon a internet nebyl deklarován žádný takovýto výdaj. Z těchto důvodů tedy krajský soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně neposoudil úvěruschopnost žalovaného řádně a smlouva o úvěru je tedy dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. neplatná, a to v celém rozsahu.

17. Žalobkyně tedy má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy dle ustanovení § 2993 o. z. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovanou stranou dle ustanovení § 2993 o. z., neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z., když určení výše takového ochuzení není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení, ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním. Veden těmito závěry tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně (jako v této věci právní nástupce [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] jednající v České republice prostřednictvím [právnická osoba], odštěpného závodu se sídlem v [obec]) má nárok na vydání bezdůvodného obohacení v celkové výši 21.936,90 Kč, která odpovídá vyplaceným prostředkům ve výši 90.736,90 Kč po odečtení žalovaným vrácené částky 68.800 Kč, když žalovaný v řízení netvrdil, ani neprokazoval, že by na předmětný úvěr uhradil více. Krajský soud tedy žalobkyni přiznal částku 15.066,90 Kč spolu s úrokem z prodlení, když ve sporném řízení nemůže překročit žalobkyní uplatněný nárok, a to dále v situaci, kdy žalovaný v průběhu řízení nenamítal, že by v době první výzvy k plnění nebylo v jeho možnostech dlužnou jistinu vrátit (§ 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru; za přiměřenou dobu k jejímu vrácení je tedy třeba považovat nejpozději lhůtu určenou v předžalobní výzvě, když doručení jiné výzvy žalovanému žalobkyně nedoložila. K dlužné jistině tedy žalobkyni dle ustanovení § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (tj. 8,25 % ročně) od 13. 12. 2021 do zaplacení, když výzva odeslaná žalovanému dne 9. 12. 2020 se při obvyklém běhu věcí musela dostat do hmotněprávní sféry žalovaného nejpozději třetí den po jejím odeslání, tedy dne 12. 12. 2020.

18. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. ohledně částky 15.066,90 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15.066,90 Kč od 13. 12. 2020 do zaplacení dle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobě v této části vyhověl a ve zbytku pak výrok I. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Lhůtu k plnění stanovil krajský soud jako třídenní s tím, že počíná dnem právní moci tohoto rozsudku, v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro povolení delší lhůty plnění či plnění ve splátkách.

19. V důsledku alespoň částečné změny napadeného rozsudku krajský soud nově rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem a dále i o nákladech odvolacího řízení dle ustanovení § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 2, 3 o. s. ř. Stran rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně je třeba vycházet z předmětu řízení této fáze, kdy žalobkyně požadovala k zaplacení jistinu 43.647,94 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2.498,98 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 43.647,94 Kč od 1. 10. 2020 do 17. 5. 2022 (do vyhlášení toho rozsudku dle § 154 odst. 1 o. s. ř.) a úrok ve výši 22,68 % ročně z částky 42.532,13 Kč od 1. 10. 2020 do 17. 5. 2022 (do vyhlášení toho rozsudku dle § 154 odst. 1 o. s. ř.), tj. celkem částku 67.696,32 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 15.066,90 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 13. 12. 2020 do 17. 5. 2022 (do vyhlášení toho rozsudku dle § 154 odst. 1 o. s. ř.), tj. 16.841,01 Kč, tedy úspěšná byla v rozsahu 25 %. Za tohoto procesního výsledku by tak ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. náhrada nákladů řízení svědčila žalovanému, který však náhradu nákladů řízení nežádal, proto odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl způsobem uvedeným ve výrokové části II. tohoto rozsudku. Jde-li o řízení odvolací, pak předmětem řízení byla částka 15.066,90 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. 10. 2020 do 17. 5. 2022 (do vyhlášení toho rozsudku dle § 154 odst. 1 o. s. ř.), tj. 17.088,93 Kč. V této fázi řízení byla žalobkyně úspěšná co do částky 15.066,90 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 13. 12. 2020 do 17. 5. 2022 (do vyhlášení toho rozsudku dle § 154 odst. 1 o. s. ř.), tj. 16.841,01 Kč, tj. v rozsahu 98,5 %. Neúspěch žalobkyně v rozsahu 1,5 % v rámci odvolací řízení je tak možno hodnotit jako nepatrný a za této situace lze žalobkyni přiznat plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Za účelně vynaložené náklady na straně žalobkyně lze považovat zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 1.000 Kč a náklady právního zastoupení žalobkyně advokátem v rozsahu jednoho úkonu právní služby – podané odvolání dle § 11 odst. 1, písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen AT) v částce 1.740 Kč (počítáno z punkta 15.066,90 Kč dle § 7 bod 5 AT) a paušalizované náhrady hotových výdaje v částce 300 Kč za uvedený úkon právní služby (§ 13 AT), přičemž k nákladům právního zastoupení je třeba přičíst daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %, když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. S ohledem na uvedené tak žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení náleží částka 3.468,40 Kč, kterou je povinen žalovaný zaplatit k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).