75 Co 155/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupena advokátem Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované společnosti 1/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 1/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 1/0 zastoupena advokátem Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 1/0 o zaplacení částky 27.782 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2024, č. j. 22 C 90/2023-229,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2.527,32 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 22.960 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 20. 12. 2022 do zaplacení a společně s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč (výrok I.), zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu požadujícím po žalované zaplacení částky 4.822 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 20. 12. 2022 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 9.771 Kč (výrok III.).

2. Okresní soud dovodil, že žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 27.782 Kč, která má představovat bezdůvodné obohacení žalované vzniklé v důsledku toho, že žalovaná měla v listopadu 2022 opakovaně užívat autobusová nádraží provozovaná žalobkyní ve , adresa, , aniž by žalobkyni poskytla protiplnění. Po zhodnocení v řízení provedených důkazů dospěl okresní soud ke skutkovému závěru, že žalobkyně i žalovaná byly v listopadu 2022 plátci DPH. Žalovanou provozované autobusové linky v listopadu 2022 realizovaly 164krát vjezd na autobusové nádraží ve , adresa, a 164krát vjezd na autobusové nádraží v , adresa, . Obě autobusová nádraží provozuje žalobkyně. Žalobkyně ostatním dopravcům účtuje za vjezd na autobusové nádraží ve , adresa, částku 74 Kč bez DPH za vjezd na autobusové nádraží v , adresa, částku 66 Kč bez DPH, přičemž ostatní dopravci tyto ceny žalobkyni hradí. Cena účtovaná žalobkyní vychází z dohody s obcemi, na jejichž území se nachází prostory, kde je konkrétní autobusové nádraží provozováno, požadovaná cena nevybočuje z rámce cen, které jsou na území České republiky provozovateli autobusové dopravy požadovány. Žalobkyně jako provozovatel autobusového nádraží poskytuje služby údržby a úklidu objektů, vjezd autobusům dopravců, rozmístění linek, vyvěšení jízdních řádů, zařazení údajů o linkách do informačního systému provozovatele, za další úplatu pak nabízí jiné služby jako propagaci, reklamu apod. Žalovaná žalobkyni za užití autobusových nádraží nic neuhradila a k zaplacení náhrady za listopad 2022 byla vyzvána a byla jí stanovena lhůta do 19. 12. 2022.

3. Z hlediska právního hodnocení pak okresní soud uzavřel, že v dané věci došlo k protiprávnímu užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 občanského zákoníku spočívajícím v bezesmluvním užití autobusových nádraží provozovaných žalobkyní, ačkoliv toto užití je ze strany žalobkyně podmiňováno uzavřením smlouvy. Žalovaná pouhým užitím autobusových nádraží má prospěch téměř ze všech služeb, které žalobkyně jakožto provozovatel autobusového nádraží poskytuje s výhradou služeb poskytovaných za další úplatu. Samotná skutečnost, že žalovaná jakožto provozovatel autobusové dopravy při svém podnikání využívá autobusové nádraží provozované žalobkyní představuje podle okresního soudu obohacování bez ohledu na to, že některé služby neodčerpává přímým způsobem. Okresní soud proto dovodil, že „užití autobusového nádraží“ je třeba považovat za komplexní službu, přičemž v řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyně obecně poskytovala i služby, které by měly mít na rozsah obohacení žalované výrazný vliv, naopak v řízení vyšlo podle soudu najevo, že nejvýznamnější hodnota spočívá právě v umožnění vjezdu a odjezdu dopravcům a ostatní služby jsou na tuto primární službu pevně navázány. Žalovaná je proto subjektem, který se neoprávněně obohatil bez spravedlivého důvodu a ve smyslu § 2991 odst. 1 občanského zákoníku je povinna vydat to, oč se obohatila. Okresní soud dále dospěl k závěru, že obvyklou cenu lze v projednávané věci stanovit na základě cen, které žalobkyni hradí ostatní dopravci ve srovnatelném postavení se žalovanou, to znamená 74 Kč za vjezd a 66 Kč za vjezd (obě ceny bez DPH), jelikož je zřejmé, že tato cena je v daném místě a čase nejenom obvyklá, ale zcela reálná (skutečná). Pokud žalovaná poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, tak okresní soud tento odkaz nevyhodnotil jako zcela přiléhavý, jelikož v projednávané věci je okruh uživatelů autobusového nádraží neuzavřený, cena za užití autobusového nádraží tudíž podléhá hodnocení ze strany neuzavřeného okruhu dopravců, kteří se jí mohou rozhodnout akceptovat nebo neakceptovat. Nejedná se tedy o tak omezené (ne)tržní prostředí jako v odkazovaném rozhodnutí a pro určení obvyklé ceny lze podle okresního soudu vycházet z cen, které jsou žalobkyni ze strany dopravců fakticky hrazeny. Stejně tak jako nepřípadný vyhodnotil okresní soud odkaz žalované na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, č. j. 47 Co 112/2018-595, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015. Vzhledem k uvedenému závěru dospěl okresní soud, že žalovaná je jako obohacený subjekt povinna vydat obohacení žalobkyni jakožto ochuzenému subjektu a výši bezdůvodného obohacení určil částkou 22.960 Kč (164 x 74 + 164 x 66) a v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Okresní soud se ztotožnil s žalovanou, že žalobkyni nelze přiznat bezdůvodné obohacení i v rozsahu částky DPH, jelikož žalovaná i žalobkyně jsou plátci DPH, a v tomto rozsahu žalobu žalobkyně zamítl.

4. Proti tomuto rozsudku okresního soudu, vyjma zamítavého výroku v odstavci II., podala žalovaná včasné odvolání a domáhala se jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná uplatnila odvolací důvody dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. d) a g) občanského soudního řádu. V prvé řadě namítala, že okresní soud neúplným způsobem zjistil skutkový stav věci, když nevyhověl důkaznímu návrhu žalované na vypracování znaleckého posudku z oblasti ekonomika ohledně otázky obvyklé ceny v místě a čase, a to za užívání v žalobě vymezených nádraží v rozsahu, který byl jako užívací rozsah ze strany žalované determinován, tedy vjezdu, zastavení a odjezdu autobusů žalované. Tento důkazní návrh byl ze strany soudu sice formálně procesně přípustným způsobem zamítnut pro údajnou nadbytečnost, nicméně materiálně takové rozhodnutí soudu prvého stupně nemůže obstát, protože za situace, kdy prokázání rozhodné skutečnosti zcela zjevně a nepochybně bylo to, zda a v jakém rozsahu se případně žalovaná na úkor žalobkyně, kdy s ní neměla uzavřenou žádnou smlouvu o užívání jejích autobusových nádraží, bezdůvodně obohatila v rozsahu zjištěného užívání ze strany žalované, přičemž tato skutečnost byla mezi stranami sporná a v zásadě nebylo ani jiného odpovídajícího důkazního prostředku, než právě zpracování znaleckého posudku, kdy bez jeho existence a provedení v daném řízení nemohl být skutkový stav zjištěn úplně pro možnost ve věci meritorně rozhodnout. Žalovaná navíc nutnost vypracování znaleckého posudku vyvozovala zcela konkrétně na základě sjednocující judikatury ve skutkově takřka totožných věcech. Argumentovala, že vypracování znaleckého posudku, který s přihlédnutím ke skutečnému rozsahu bezesmluvního užívání stanoví cenu skutečně „obvyklou“ (nikoliv monopolně „sazebníkově“ určenou žalobkyní), je v zásadně nevyhnutelným důkazem pro prokázání sporné skutkové okolnosti o tom, zda a zejména v jakém konkrétním rozsahu se případně žalovaná takovým bezesmluvním užíváním na úkor žalobkyně obohatila tak, aby mohl být zjištěn skutkový stav způsobem, který umožňuje ve věci meritorně rozhodnout. Žalovaná v tomto směru odkázala také na konkrétní rozhodnutí jak Krajského soudu v Brně, tak soudu Nejvyššího. Pokud okresní soud argumentoval otázkou nehospodárnosti zpracování znaleckého posudku, s tímto žalovaná nesouhlasí, když je známo z činnosti soudu prvého stupně, že mezi žalobkyní a žalovanou je v současné době vedeno několik sporů majících stejný skutkový základ (bezesmluvní užívání nádraží žalobkyně ze strany žalované), které se liší jen v tom, které období je žalováno, kdy i soudu prvého stupně bylo nepochybně známo, že nízká částka řešená v tomto sporu je toliko odrazem skutečnosti, že byl samostatnou žalobou ze strany žalobkyně žalován jediný měsíc užívání, kdy však skutečné sporné období je řádově delší, sporná situace mezi stranami trvá již několik let a v čase dále „roste“. Materiálně by takovýto znalecký posudek neřešil toliko izolovaně tento dílčí sporný závazek, ale byl by univerzálně použitelný pro celý komplex sporů. Nelze se ztotožnit s tím, že by výše bezdůvodného obohacení byla prokázána z doložení cen, které jsou smluvně účtovány jinými provozovateli jiným dopravcům, když žalovaná v průběhu řízení upozorňovala, že z údajů doložených jinými provozovateli nádraží vůbec nevyplynulo, z jakých všech případných služeb tyto účtované poplatky jsou složeny, což se může u jednotlivých nádražích výrazně lišit. Dále žalovaná zdůrazňuje své námitky týkající se ustanovení § 2 odst. 6 a odst. 7 zákona o cenách a argumentuje rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012. Odvolatelka rovněž uplatnila odvolací důvod dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu s tvrzením, že na základě soudem prvého stupně provedených důkazů nemohl soud prvního stupně dospět ke skutkovým zjištěním ohledně existence a rozsahu bezdůvodného obohacení na straně žalované, tedy o obvyklé ceně za užívání žalovanou realizované.

5. Žalobkyně se k odvolání žalované písemně nevyjádřila, v průběhu odvolacího jednání navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu.

6. Krajský soud přezkoumal k odvolání žalované rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. vyjma výroku v odstavci II., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 o. s. ř.), s důrazem na revizi uplatněných odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není.

7. V prvé řadě krajský soud připomíná, že ve věci rozhodl u odvolacího jednání dne 26. 9. 2024 bez účasti žalované a jejího právního zástupce, kteří se z jednání omluvili, a odvolací soud tak postupoval dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř.

8. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou ze dne 6. 2. 2023 domáhala zaplacení částky 27.782 Kč, která má představovat bezdůvodné obohacení žalované vzniklé v důsledku toho, že žalovaná měla v listopadu 2022 opakovaně užívat autobusová nádraží provozovaná žalobkyní ve , adresa, , aniž by žalobkyni poskytla protiplnění. Okresní soud ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání ze dne 6. 6. 2023, kterým žalobě v celém rozsahu vyhověl. K odvolání žalované byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že rozsudek pro uznání se nevydává, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 29. 8. 2023, č. j. 75 Co 216/2023-165. Po vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení okresní soud usnesením ze dne 26. 9. 2023 řízení přerušil do pravomocného skončení řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 28 C 57/2022. Po skončení tohoto řízení okresní soud v řízení pokračoval, nařídil první jednání ve věci na den 14. 2. 2024, kde sdělil účastníkům sporné a nesporné skutečnosti s tím, že za sporné považuje výši obvyklé ceny za užití autobusových nádraží a doručení faktury za období 11/2022 žalované. Byly čteny listinné důkazy, žalobkyně byla vyzvána dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení ohledně konkrétního rozsahu služeb poskytnutých v rozhodných období a k doložení důkazu o doručení faktury za listopad 2022. Žalobkyni byla poskytnuta lhůta do 14. 3. 2024. Dne 12. 3. 2024 doplnila žalobkyně skutková tvrzení. U jednání dne 20. 3. 2024 okresní soud četl listinné důkazy, zamítl důkazy navrhované žalovanou včetně důkazu znaleckým posudkem a vyhlásil napadený rozsudek.

9. Odvolatelka v prvé řadě namítala odvolací důvod dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. s tím, že soud prvého stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl žalovanou navržený důkaz znaleckým posudkem k prokázání obvyklé ceny za užívání žalobkyní provozovaných autobusových nádraží. Odvolací soud po přezkoumání spisu konstatuje, že pokud okresní soud tento žalovanou navržený důkaz neprovedl, své rozhodnutí řádně odůvodnil, a to vzhledem k posouzení věci v tom směru, že provedení znaleckého posudku je nadbytečné, neboť v konkrétní projednávané věci lze obvyklou cenu stanovit na základě cen, které žalobkyni hradí ostatní dopravci ve srovnatelném postavení s žalovanou, jelikož je zřejmé, že takto určená cena je v daném místě a čase nejenom obvyklá, ale zcela reálná (skutečná). Odvolací námitka neúplnosti skutkových zjištění je relevantní a zakládá odvolací důvod tehdy, jestliže při vytváření skutkového základu sporu okresní soud nepostupoval v souladu se zásadami zakotvenými v ustanovení § 120 o. s. ř. a neprovedl navržené důkazy. Okresní soud v posuzované věci odvíjel rozsah dokazování od předmětu řízení, jeho skutková zjištění zahrnují všechny okolnosti podstatné pro právní posouzení věci, a proto jako způsobilý odvolací důvod nelze hodnotit výhrady k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu jen proto, že okresní soud považoval za nadbytečné další doplnění dokazování znaleckým posudkem. Důvodem k tomu, aby soud odmítl provedení účastníkem navrženého důkazu, je vztah navrženého důkazu k projednávané věci. Může jít například o to, že navrhovaný důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu věci a že jeho provedení je nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně zjištěn dříve provedenými důkazy, nebo že nejde o důkaz potřebný pro rozhodnutí se zřetelem k soudem zaujatému právnímu závěru. Soud je povinen a současně oprávněn zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je vzhledem k navrhovanému žádání třeba provést, popřípadě zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Z tohoto vyplývá, že není povinností soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, pokud z důkazů již provedených lze skutkový stav věci bezpečně usoudit. V posuzovaném řízení lze konstatovat, že okresní soud si pro účely svého rozhodnutí obstaral základní potřebná skutková zjištění a pokud pro nadbytečnost neprovedl žalovanou navržený důkaz, nelze v tomto směru shledat naplnění odvolacího důvodu dle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř.

10. Okresní soud tedy skutkový stav zjistil zcela správně, odvolací soud skutkové závěry okresního soudu akceptuje tak, jak je okresní soud shrnul v bodě 29. odůvodnění napadeného rozsudku včetně závěru okresního soudu, že faktura vystavená žalobkyní za měsíc listopad 2022 se dostala do právní sféry žalované. V tomto směru tak neobstojí ani další žalovanou deklarovaný odvolací důvod dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.

11. Pokud jde o odvolací argumentaci žalované o nutnosti provedení důkazu znaleckým posudkem k určení obvyklé výše ceny za užívání předmětných autobusových nádraží, lze obecně konstatovat, že určení výše ceny bezdůvodného obohacení je obecně otázkou znaleckou, kterou není soud schopen sám řešit. V projednávané konkrétní věci však měl okresní soud k dispozici dostatek skutkových podkladů, aby mohl určit, že cena požadovaná žalobkyní za vjezd na autobusové nádraží ve , adresa, ve výši 74 Kč a za vjezd na autobusové nádraží v , adresa, ve výši 66 Kč je cenou v místě a čase nejenom obvyklou, ale také reálnou (skutečnou). Je tomu tak z toho důvodu, že cena účtovaná žalobkyní vychází z dohody s obcemi, na jejichž území se nachází prostory, kde je konkrétní autobusové nádraží provozováno, žalobkyní požadovaná cena nijak nevybočuje z rámce cen, které jsou na území České republiky provozovateli autobusové dopravy požadovány. Je třeba také zdůraznit, že žalovaná za užití autobusových nádraží žalobkyni ničeho nezaplatila, přičemž její předchůdkyně měla s žalobkyní v tomto směru uzavřenou smlouvu, stejně jako mají uzavřené smlouvy ostatní autodopravci. Žalovaná tedy užívá autobusové nádraží žalobkyně zcela bez právního důvodu, aniž by poskytla žalobkyni jakékoliv protiplnění.

12. Odvolací soud má za to, že okresní soud se vypořádal se všemi argumenty žalované včetně aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012 a ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, a to včetně rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 47 Co 112/2018-595. V tomto směru lze v podrobnostech odkázat na konkrétní a přiléhavou argumentaci v odůvodnění rozsudku okresního soudu.

13. Pokud pak jde o žalovanou uplatněný odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. týkající se právního posouzení věci, pak obecně platí, že toto je nesprávné, jestliže okresní soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určil, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

14. Okresnímu soudu nelze vytknout nesprávnost použití v úvahu přicházejících právních norem nebo jejich vadnou aplikaci v této věci. Okresní soud správně aplikoval ustanovení § 2999 odst. 1 občanského zákoníku a správně dovodil, že žalovaná je jako obohacený subjekt povinna vydat obohacení žalobkyni jakožto ochuzenému subjektu, přičemž výši bezdůvodného obohacení určil částkou 22.960 Kč (164 x 74 + 164 x 66) a v tomto rozsahu žalobě podle ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku vyhověl.

15. Ze shora uvedeného vyplývá, že právní hodnocení a posouzení věci, jak našlo svůj výraz ve vyhovujícím verdiktu okresního soudu, považuje odvolací soud za zcela správné. Platí, že v této části své rozhodovací činnosti okresní soud aplikoval na věc správně určené právní normy, bezchybně a v souladu s jejich hypotézou podle uplatněného nároku se se všemi pro posouzení věci rozhodujícími skutečnostmi vypořádal v návaznosti na veškeré v průběhu řízení před soudem prvého stupně uplatněné a v odvolání fakticky zopakované námitky žalované. Právní posouzení věci okresním soudem lze považovat za správné a odvolací argumentaci žalované, pokud jde o odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., za neopodstatněnou.

16. Pokud okresní soud ve výroku II. zamítl částečně nárok žalobkyně, nepodléhá tento výrok přezkumu odvolacím soudem.

17. Ze shora uvedených důvodů byl rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu ve výrocích I. a III. podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrzen včetně výroku o nákladech řízení účastníků, kde okresní soud rovněž nepochybil.

18. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná se svým odvoláním úspěšná nebyla, a je tedy povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení, které spočívají v náhradě cestovného v souvislosti s účastí na jednání dne 26. 9. 2024 ve výši 2.527,32 Kč. Pokud žalobkyně uplatňovala ještě paušální náhradu za dva úkony žalobkyně dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., v tomto směru odvolací soud požadavku žalobkyně nevyhověl, neboť z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně je v řízení zastoupena advokátem, byť se odvolacího jednání nezúčastnil, přičemž vyhláška č. 254/2015 Sb. ze dne 23. 9. 2015 upravuje výši paušální náhrady, která náleží účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem, podle § 137 odst. 2 o. s. ř. Náklady odvolacího řízení tak celkem představují částku 2.527,32 Kč a žalovaná je povinna tyto náklady žalobkyni zaplatit v zákonné lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).