75 CO 181/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 39.829 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2022, č. j. 20 C 271/2021-73,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 5.091 Kč s úrokem z prodlení z částky 6.091 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do 13. 3. 2021, s úrokem z prodlení z částky 5.091 Kč ve výši 10 % ročně od 14. 3. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 20.665 Kč ve výši 1,5 % ročně od 25. 9. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 20.665 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do 24. 9. 2021, částky 8.783,78 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 24.948,85 Kč od 20. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 20. 6. 2020 dosáhne částky 118.022 Kč, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 20.665 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20.665 Kč od 25. 9. 2021 do zaplacení (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 19.164,40 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.398,01 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 29.688 Kč od 14. 4. 2021 do 24. 9. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 20.665 Kč od 25. 9. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9.023 Kč od 25. 9. 2021 do zaplacení a úrok ve výši 95,9 % ročně z částky 24.948,85 Kč od 20. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118.022 Kč, pak žalobu žalobkyně zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dále okresní soud dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy, a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ujednaná výše úroku 95,9 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání, neboť tato sazba podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Tato neplatnost pak způsobuje dle ustanovení § 576 o. z. neplatnost celé smlouvy, když nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Okresní soud tedy zavázal žalovaného k úhradě částky ve výši 20.665 Kč se zákonným úrokem z prodlení v návaznosti na odeslanou předžalobní výzvu. Ve zbytku pak okresní soud žalobu žalobkyně zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. ohledně částky 5.091 Kč s úrokem z prodlení z částky 6.091 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do 13. 3. 2021, s úrokem z prodlení z částky 5.091 Kč ve výši 10 % ročně od 14. 3. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 20.665 Kč ve výši 1,5 % ročně od 25. 9. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 20.665 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do 24. 9. 2021, částky 8.783,78 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 24.948,85 Kč od 20. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 20. 6. 2020 dosáhne částky 118.022 Kč; a proti výroku III., podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě v této části vyhověno. V odvolání žalobkyně namítala, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, když žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je naprosto běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zhodnotit vyšší rizikovost. Dále uvedla, že požadovaná sazba úroku nepřesahuje judikaturou aprobovaný čtyřnásobek nejvyšší sazby úroku za úvěry u bank v lednu 2020, sazba úroků tedy není nepřiměřená, ani lichevní, když poukazovala na časové řady ARAD. Smlouvu považuje žalobkyně za platnou, když je třeba vycházet ze zásady pacta sunt servanda, žalovaný svým podpisem pod smlouvou o úvěru stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními k této smlouvě. V okamžiku uzavření smlouvy dlužník proti ujednáním o smluvním úroku ničeho nenamítal a naopak, poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě o úvěru uvedených. Pokud soud dospěl k názoru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení podle § 577 o. z., které je ustanovením specialis k ostatním soudem uváděným ustanovením, který uvádí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. V případě, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše úroků odporující dobrým mravům toliko pro její výši, bylo úkolem soudu smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou, při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. Navíc, i pokud by odvolací soud přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, musí být žalobkyni přiznány dle ustanovení § 2395 a § 1802 o. z. alespoň obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Úroková sazba by tak měla být přiznána v celém rozsahu, žalobkyně však požaduje jen úrokovou sazbu 20 % ročně. Pokud jde o smluvní pokuty a náklady související s prodlením dlužníka, tak tyto žalobkyně požaduje v zákonem o spotřebitelském úvěru přípustné výši a kumulace smluvní pokuty a úroku z prodlení není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále namítala, že soud nemohl provést vypořádání bezdůvodného obohacení dle § 2293 o. z., pokud žalovaný nevznesl tuto námitku na vypořádání. Okresní soud nebyl oprávněn plnění, které žalovaný žalobkyni poskytl, sám započíst na vyplacenou jistinu úvěru.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně žalobou doručenou okresnímu soudu dne 13. 10. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 39.829,40 Kč, tj. 24.948,85 Kč jistina, 4.967,69 Kč úrok přirostlý do zesplatnění, 200 Kč náhrada nákladů v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30.688 Kč od 1. 11. 2020 do 13. 4. 2021 ve výši 1.398,01 Kč a ve výši 10 % ročně z částky 29.688 Kč od 14. 4. 2021 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 10.141,40 Kč (tj. smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši 29.916,54 Kč od 1. 11. 2020 do 13. 4. 2021 ve výši 4.906 a ve výši 0,1 % z částky 28.916,54 Kč od 14. 4. 2021 do data vyhotovení žaloby) a úroku ve výši 95,9 % ročně z částky 24.948,85 Kč od 20. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118.022 Kč, a to z titulu nedoplatků ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou uzavřeli účastníci, když dne [datum] ji podepsal žalovaný, a na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 25.000 Kč, který však žalovaný řádně nesplácel. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání soudu se nedostavil. Okresní soud po provedeném dokazování listinami dne 26. 1. 2022 vyhlásil napadený rozsudek.

7. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním, že z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru [číslo] krajský soud dále zjistil, že žalovaný uvedl jako adresu trvalého bydliště [obec], [ulice] a jako adresu pro doručování [ulice a číslo] [obec], uvedl na sebe telefonický kontakt i email. Listina je datována dnem [datum] a je opatřena podpisy žalovaného a podpisem zprostředkovatele, který potvrdil převzetí návrhu, a podpisem za žalobkyni u akceptační doložky ze dne 28. 1. 2020.

8. Z výpisu z běžného účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období 1. 12. 2019 27. 1. 2020 krajský soud zjistil, že žalovanému na účet přišla od zaměstnavatele [anonymizováno] [země] dne 13. 1. 2020 mzda 13.868 Kč a dne 9. 12. 2019 mzda 15.408 Kč, na účtu byl záporný zůstatek – 4.991,55 Kč.

9. Z hodnocení klienta ze dne 27. 1. 2020 krajský soud dále zjistil, že je zde u žalovaného, který byl svobodný a prohlásil, že nežije s partnerkou, uveden pravidelný čistý příjem 14.500 Kč ze zaměstnání na hlavní pracovní poměr u [právnická osoba] na dobu neurčitou a jako výdaje je uvedena částka 3.410 Kč na klienta (životní minimum), 1.000 Kč na bydlení (nájemné, inkaso), když jako forma bydlení je uvedeno - státní, ostatní výdaje 0 Kč (doprava, kurzy, záliby), tudíž celkem výdaje činí 4.410 Kč a volné zdroje jsou po započítání rezervy 1.000 Kč vyčísleny na 9.090 Kč. Vyplněný formulář je podepsán žalovaným dne [datum] a zprostředkovatel poskytnutí úvěru doporučil.

10. Z předžalobní výzvy a poštovního podacího archu krajský soud zjistil, že výzvou ze dne 22. 9. 2021 zaslanou doporučeně žalovanému na adresu [adresa].

11. S ohledem na částečné zopakování a doplnění dokazování, přejímá krajský soud jako správné všechny skutkové závěry okresního soudu uvedené pod bodem 11. napadeného rozsudku s tím doplněním, že při uzavírání smlouvy o úvěru měla žalobkyně, pokud se týká podkladů k prověření úvěruschopnosti žalovaného, k dispozici prohlášení žalovaného v hodnocení klienta (pravidelný čistý příjem 14.500 Kč ze zaměstnání na hlavní pracovní poměr u [právnická osoba] na dobu neurčitou a jako výdaje je uvedena částka 3.410 Kč na klienta (životní minimum), 1.000 Kč na bydlení (nájemné, inkaso), když jako forma bydlení je uvedeno - státní, ostatní výdaje 0 Kč (doprava, kurzy, záliby), tudíž celkem výdaje činí 4.410 Kč a volné zdroje jsou po započítání rezervy 1.000 Kč vyčísleny na 9.090 Kč), doklad o příjmu žalovaného ze zaměstnání (výpis z účtu) a výpisy z registru SOLUS (kde nebyl ke dni 27. 1. 2022 u žalovaného evidován žádný záznam) a z registru NRKI (kde bylo žalovanému přiděleno skóre 433 – nízké riziko, nelepší segment klientů).

12. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po 1. 1. 2014.

13. Pokud jde o právní závěry okresního soudu, i přes to, že výrok I. napadeného rozsudku, kterým byly nároky z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni částečně přiznány, nabyl právní moci, dospěl krajský soud k závěru, že mezi účastníky dosud nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti samotného úvěrového vztahu a krajský soud tedy není závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru dle ustanovení § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vázán, neboť s ohledem na to, že napadeným výrokem II. byla část nároků z této smlouvy právě s ohledem na právní posouzení její (ne) platnosti, které žalobkyně svým odvoláním napadá, zamítnuta, nebyla otázka platnosti smlouvy o úvěru jako takové pravomocným výrokem I. beze zbytku vyřešena a její platnost jako celku tedy je krajský soud oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat.

14. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně, se krajský soud zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru, když se v první řadě po částečném zopakování dokazování neztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně přezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Dle ust. § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou (z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že jsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje (jídlo, hygienické potřeby) uvedení částky životního minima.

16. V daném případě měla žalobkyně k dispozici prohlášení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a doklad o jeho příjmu (výpis z účtu). Pokud pak jde o výdaje, tak k těmto žalovaný žádné doklady nepředložil, když pouze uvedl, že bydlení má státní s měsíčními náklady 1.000 Kč, což je částka naprosto nereálná, pokud se týká plateb za bydlení a záloh na energie. Nebyla předložena nájemní smlouva, není ani zřejmé, kolik činí nájemné, dále pak kolik činí zálohy na energie. Žalovaný uvedl jako další náklady částku 0 Kč, i když už z návrhu smlouvy je patrné, že má mobilní telefon a e-mail, musí mít tedy výdaje na telefon a zřejmě i na internet. Ačkoliv pak lze akceptovat, že žalobkyně počítala u žalovaného v rámci výdajů s částkou životního minima 3.410 Kč na něj, která odpovídá částce dle ustanovení § 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“), a vypočítané volné zdroje činily částku 9.090 Kč, opomenutí prověření a doložení základních výdajů jako jsou výdaje na bydlení, a dalších pravidelných výdajů (telefon, internet), představuje ze strany žalobkyně naprostou rezignaci na zkoumání výdejové stránky žalovaného, kdy tato se jí v podstatě vůbec nezabývala. Navíc již z výpisu z účtu žalovaného bylo zřejmé, že zůstatek na tomto je záporný, což mohlo být signálem pro žalobkyni k tomu, aby se výdajovou stránkou minimálně více zabývala. Své povinnosti prověřit řádně úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru tak jednoznačně nedostála a krajský soud uzavřel, že smlouva o úvěru je tedy dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, a spotřebitel je pak povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu.

17. S ohledem na výše uvedené se krajský soud již pro nadbytečnost nezabýval tím, zda ujednaní o výši smluvních úroků je rozporné s dobrými mravy, a vlivu této skutečnosti na platnost úvěrové smlouvy, neboť předmětná smlouva je neplatná zcela z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného.

18. Žalobkyně tedy má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy dle ustanovení § 2993 o. z., jak správně uzavřel okresní soud. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovanou stranou dle ustanovení § 2993 o. z., neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z., když určení výše takového ochuzení není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení, ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním. Veden těmito závěry tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 20.665 Kč (žalovanému předala částku 25.000 Kč na základě neplatné smlouvy a od žalovaného získala na stejnorodém plnění částku 4.335 Kč, o kterou se snížil prospěch žalovaného jako obohaceného), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat.

19. Žalobkyni pak rovněž vznikl i nárok na úhradu úroků z prodlení z této částky, neboť k vrácení jistiny úvěru byl žalovaný prokazatelně doporučeným dopisem vyzván až v předžalobní výzvě, jak rovněž správně dovodil okresní soud. K dlužné jistině tedy žalobkyni dle ustanovení § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od 13. 10. 2021, když výzvou odeslanou žalovanému dne 22. 9. 2021 žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení mimo jiné i nevrácené jistiny úvěru. Dle běžného běhu věcí pak lze předpokládat, že do hmotněprávní dispozice žalovaného se tato výzva dostala nejpozději třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 27. 9. 2021, splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení tak nastala nejpozději do 15 dnů ode dne odeslání, což je 12. 10. 2021 a do prodlení s vrácením této částky se žalovaný dostal dne 13. 10. 2021. K datu prodlení pak činil zákonný úrok z prodlení 8,5 % ročně. Okresní soud pak přiznal úrok z prodlení ve správné výši, avšak nesprávně od dřívějšího data ode dne 25. 9. 2021, výrok I. je však v právní moci, když nebyl napaden odvoláním.

20. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru (z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného) pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, ani na smluvní pokutu, ohledně kterých žalobkyně podala odvolání. Nárok na úrok z úvěru pak nelze dovozovat ani z obecné úpravy bezdůvodného obohacení (§ 2999 a násl. o. z.), neboť krajský soud dovodil neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného a pro tento důvod neplatnosti smlouvy zákon obsahuje speciální úpravu způsobu vypořádání bezdůvodného obohacení, která užití výše uvedené obecné úpravy vylučuje, a to v ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které výslovně uvádí, že žalovaný je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Již z tohoto důvodu tedy žalobkyni v případě neplatnosti smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti žádná peněžitá náhrada za užívání jejích finančních prostředků náležet nemůže.

21. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku II. a ve výroku III. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých rozhodl okresní soud správně tak, že žádnému z účastníků náklady řízení před soudem prvního stupně nebyly přiznány, kdy v řízení převážně úspěšný žalovaný, který byl měl nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, tyto nepožadoval. Pro účely určení úspěchu a neúspěchu ve věci je třeba vycházet nejen z jistiny žalobní pohledávky, ale i z příslušenství kapitalizovaného dle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ke dni vyhlášení rozhodnutí, neboť i toto je předmětem řízení. Žalobkyně totiž může uspět v jistině, ale nikoliv v příslušenství, což ale nelze označit za plný úspěch ve věci.

22. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšný, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně by tedy měla mít povinnost uhradit žalovanému plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, žalovanému však v odvolacím řízení dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, krajský soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.