20 C 271/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Ludmilou Papicovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 39 829 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 665 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 665 Kč od 25. 9. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 19 164,40 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 398,01 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 29 688 Kč od 14. 4. 2021 do 24. 9. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 20 665 Kč od 25. 9. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 023 Kč od 25. 9. 2021 do zaplacení a úrok ve výši 95,9 % ročně z částky 24 948,85 Kč od 20. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118 022 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 39 829,40 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne 28. 1. 2020 úvěr ve výši 25 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 2 335 Kč spolu se sjednaným úrokem ve výši 95,9 % ročně. Součástí všech splátek byla vedle splátky jistiny a úroku i měsíční úhrada za pojištění schopnosti žalovaného úvěr splácet ve výši 286 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, když uhradil pouze dvě splátky a to dne 16. 3. 2020 částku 2 335 Kč a dne 15. 6. 2020 částku 1 000 Kč. V bodu 6.2 smlouvy si dále účastníci ujednali, že v případě prodlení žalovaného se splácením úvěru má žalobkyně právo na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů. Žalobkyni tak vzniklo toto právo u splátky [číslo]. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud se žalovaný dostane do prodlení s úhradou jakékoli splátky o délce 65 dnů, dojde bez dalšího k zesplatnění celé zbývající dlužné částky. K datu 18. 6. 2020 tak došlo k zesplatnění celého úvěru, kdy se dle ujednání smlouvy stala splatnou celá dosud nezaplacená jistina a k ní přirostlé dosud nezaplacené úroky, které se ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši 29 916,54 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí jistinu v den následující po zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalobkyně žalobou uplatňuje smluvní pokutu ve výši 10 141,40 Kč. Žalovaný po zesplatnění úvěru uhradil ještě dne 13. 4. 2021 částku 1 000 Kč. Žalobkyně se dále domáhá zaplacení úroku ve výši 95,9 % ročně z dlužné jistiny od 20. 6. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporoval, k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil, soud tak v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:

4. Z hodnocení klienta ze dne 27. 1. 2020, z prohlášení klienta ze dne 27. 1. 2020, z výpisu z nebankovního registru klientských informací, z výpisu záznamů registru [příjmení], z pracovní smlouvy a z výpisů z účtu, že žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného na základě výpisu z registru [příjmení], na základě výpisu z [anonymizováno], z pracovní smlouvy a z výpisů z účtu. V registru [příjmení] žalovaný neměl žádný záznam, v [anonymizováno] bylo žalovanému přiřazeno skóre 433, což znamená nízké riziko, nejlepší segment klientů. Žalovaný byl v době uzavření úvěrové smlouvy zaměstnán jako řidič u [právnická osoba], v prosinci 2019 měl žalovaný mzdu ve výši 15 408 Kč, v lednu 2020 mzdu ve výši 13 686 Kč. V prohlášení klienta žalovaný mimo jiné stvrdil svým podpisem, že se seznámil se všemi informacemi podle ust. § 92 zákona o spotřebitelském úvěru; že si je vědom, jaká je výše sjednaných úroků z úvěru a souhlasí s ní, že nemá žádné splatné dluhy; že se nenachází v úpadku. V listině„ hodnocení klienta“ žalovaný uvedl, že má pravidelný čistý měsíční příjem ve výši 14 500 Kč, výdaje počítané jako životní minimum ve výši 3 410 Kč a výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč.

5. Z přílohy [číslo] k návrhu na uzavření smlouvy o úvěru, z přihlášky do pojištění, z předsmluvního formuláře, z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru, z oznámení o schválení úvěru a z dodejky, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 28. 1. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 2 335 Kč spolu se sjednaným úrokem ve výši 95,9 % ročně. Součástí všech splátek byla vedle splátky jistiny a úroku i měsíční úhrada za pojištění schopnosti žalovaného úvěr splácet ve výši 286 Kč. Oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou dne 6. 2. 2020.

6. Z dokladu o vyplacení úvěru, že úvěr ve výši 25 000 Kč žalovaný čerpal dne 29. 1. 2020.

7. Z karty klienta, že žalovaný na úvěr zaplatil dne 16. 3. 2020 částku 2 335 Kč, dne 15. 6. 2020 částku 1 000 Kč a dne 13. 4. 2021 částku 1 000 Kč, tedy celkem 4 335 Kč.

8. Z předžalobní výzvy a z podacího archu, že dopisem ze dne 22. 9. 2021 podaným na poštu dne 22. 9. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

9. Z výzvy k zaplacení ze dne 17. 6. 2020 a z oznámení o zesplatnění ze dne 18. 6. 2020 soud neučinil žádná relevantní skutková zjištění, když ze samotných výzev není patrné, zda a kdy byly žalovanému doručeny.

10. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

11. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 28. 1. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 2 335 Kč spolu se sjednaným úrokem ve výši 95,9 % ročně. Součástí všech splátek byla vedle splátky jistiny a úroku i měsíční úhrada za pojištění schopnosti žalovaného úvěr splácet ve výši 286 Kč. Oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou dne 6. 2. 2020. Žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného na základě výpisu z registru [příjmení], na základě výpisu z [anonymizováno], z pracovní smlouvy a z výpisů z účtu. V registru [příjmení] žalovaný neměl žádný záznam, v [anonymizováno] bylo žalovanému přiřazeno skóre 433, což znamená nízké riziko, nejlepší segment klientů. Žalovaný byl v době uzavření úvěrové smlouvy zaměstnán jako řidič u [právnická osoba], v prosinci 2019 měl žalovaný mzdu ve výši 15 408 Kč, v lednu 2020 mzdu ve výši 13 686 Kč. V prohlášení klienta žalovaný mimo jiné stvrdil svým podpisem, že se seznámil se všemi informacemi podle ust. § 92 zákona o spotřebitelském úvěru; že si je vědom, jaká je výše sjednaných úroků z úvěru a souhlasí s ní, že nemá žádné splatné dluhy; že se nenachází v úpadku. V listině„ hodnocení klienta“ žalovaný uvedl, že má pravidelný čistý měsíční příjem ve výši 14 500 Kč, výdaje počítané jako životní minimum ve výši 3 410 Kč a výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč. Žalovaný na úvěr zaplatil dne 16. 3. 2020 částku 2 335 Kč, dne 15. 6. 2020 částku 1 000 Kč a dne 13. 4. 2021 částku 1 000 Kč, tedy celkem 4 335 Kč. Dopisem ze dne 22. 9. 2021 podaným na poštu dne 22. 9. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

12. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

14. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

15. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

16. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

17. Podle ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku, nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

18. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

19. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

21. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

22. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Podle ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona [číslo] Sb.“), věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu; b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

25. Podle ustanovení § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžní povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

26. Podle ustanovení § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

27. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. V tomto konkrétním případě žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a na základě dostatečných podkladů.

28. Soud se dále zabýval platností úvěrové smlouvy, kdy dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroku 95,9 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Soud vycházel z Databáze časových řad ARAD ČNB ohledně výše úroků, které požadovaly banky u úvěrů s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že horní hranice úrokových sazeb činila 8,20 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit více jak trojnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu.

29. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou) na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. Praha C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplat ou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní i v rámci tohoto řízení, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroků, smluvních pokut a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného z neplatně sjednaného úvěru nárok nemá.

30. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení poskytnuté jistiny, od které je třeba odečíst to, co bylo žalovaným na úvěr zaplaceno, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo dojít k přirůstání neplatně sjednaného úroku k jistině, jak žalobkyně v žalobě tvrdí. Žalovaný na úvěr uhradil částku 4 335 Kč a nadále tak žalobkyni dluží částku 20 665 Kč (25 000 Kč – 4 335 Kč). Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě částky 20 665 Kč se zákonným úrokem z prodlení od data, od kterého byl žalovaný k zaplacení této částky prokazatelně žalobkyní vyzván poprvé, tj. od data uvedeného v předžalobní výzvě. Tato byla žalovanému odeslána prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 22. 9. 2021, dle obvyklého běhu událostí mohla být žalovanému doručena již druhý den, tj. dne 23. 9. 2021, dne 24. 9. 2021 tak nastala splatnost závazku a ode dne následujícího, tj. od 25. 9. 2021 je tedy žalovaný s úhradou svého dluhu v prodlení. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

31. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba z důvodů již shora uvedených zamítnuta.

32. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Žalovaný byl v dané věci převážně procesně úspěšný a měl by tak nárok na náhradu nákladů řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.