75 CO 19/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudkyň JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky 212.573,02 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 5. 11. 2021, č. j. 16 C 254/2021-25,

I. Odvolání žalobkyně do výroku I. rozsudku okresního soudu se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. a) ohledně částky 67.458,72 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3.601,46 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 91.133,72 Kč od [datum] do [datum] a z částky 67.458,72 Kč od [datum] do zaplacení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 67.458,72 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3.601,46 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 91.133,72 Kč od [datum] do [datum] a z částky 67.458,72 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, b) ohledně úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 23.675 Kč od [datum] do zaplacení zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje a c) ohledně částky 117.837,84 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 115.009,88 Kč od [datum] do zaplacení potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 23.675 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 23.675 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), v celém zbývajícím rozsahu, kterým se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplatit další částku ve výši 188.898,02 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 195.238,90 Kč od [datum] do zaplacení, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10.904,70 Kč od [datum] do zaplacení, žalobu žalobkyně zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že sporná smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] byla uzavírána podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru, žalovanému jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Žalobkyně tedy měla povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen, pokud bude spotřebitel schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy. Okresní soud pak dospěl k závěru, že žalobkyně předloženou žádostí žalovaného o úvěr ani daňovým přiznáním za rok 2015 neprokázala, že by řádně a s odbornou péčí zjišťovala a ověřovala úvěruschopnost žalovaného. Při jednání přítomný zástupce žalobkyně přes poskytnuté poučení podle § 118b a 119a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) žádné další skutkové tvrzení nedoplnil, ani nenavrhl další dokazování. Z žalobkyní předložené žádosti i daňového přiznání je pouze zřejmé, že se žalobkyně zabývala pouze příjmy žalovaného, a to zjevně nedostatečně. Okresní soud tedy uzavřel, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně neposoudila a porušení této povinnosti žalobcem má za následek absolutní neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Okresní soud tedy vypořádal nárok jako plnění z neplatného právního jednání, když uzavřel, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 250.000 Kč a žalovaný jí vrátil částku 226.325 Kč, okresní soud tedy uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 23.675 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, když žalobkyně neprokázala, že by předžalobní výzvu ze dne [datum] podala byť i jen k poštovní přepravě. Do dispozice žalovaného se tak prokazatelně dostala až výzva k úhradě ve formě žaloby, doručená žalovanému fikcí dne [datum]. Na úhradu dlužné částky měl žalovaný celkem 3 dny a po uplynutí této lhůty od [datum] tedy vznikl žalobkyni nárok na přiznání zákonných úroků z prodlení. Ve zbytku pak okresní soud žalobu žalobkyně zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. V odvolání žalobkyně uvedla, že již v žalobě tvrdila, jak úvěruschopnost žalovaného prověřila a doložila i žádost o úvěr, kde žalovaný deklaroval čistý měsíční příjem domácnosti [částka], a daňové přiznání za rok 2015, podle kterého měl příjmy [částka] a výdaje [částka], z čehož však okresní soud chybně dovodil, že měsíčně činily příjmy žalovaného cca [částka], z daňového přiznání však vyplývá, že žalovaný uplatňoval daňový paušál [anonymizováno] příjmů pro daný typ živnosti, nelze tedy říct, že čisté příjmy žalovaného jsou jen [anonymizováno] z uvedených příjmů. V rámci hodnocení příjmů spotřebitele, který má příjmy z podnikání, vychází žalobkyně z IncomeModelu, podle kterého žalovanému vycházely příjmy [částka] měsíčně čistého. Zároveň musí posuzovaná fyzická osoba – podnikatel splnit požadavek minimálního zisku z podnikání za zdaňovací období doložený potvrzeným daňovým přiznáním. Ohledně výdajů pak žalobkyně vycházela z informací od žalovaného a zohlednila státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a současně porovnala získané informace s historickými daty Českého statistického úřadu. Žalobkyně si rovněž lustrací zjistila výši dosavadních úvěrových závazků žalovaného vůči třetím subjektům s měsíční splátkou ve výši 2.347 Kč, vůči žalobkyni pak žalovaný ke dni podání žádosti žádné závazky neměl. V rámci životních nákladů žalobkyně vycházela ze statisticky odvozených dat: životní náklady 3.700 Kč (2.830 Kč - životní minimum pro žadatele s dominantním příjmem v domácnosti a [částka] - náklady na vyživovanou osobu). Dále okresní soud nezohlednil, že žalovaný poskytnutý úvěr po delší dobu řádně hradil. Žalobkyně tedy řádně dostála své povinnosti ověřovat úvěruschopnost žalovaného, když navíc ohledně žalovaného nahlížela do relevantních databází a registrů, tj. zejména do bankovních a nebankovních registrů, insolvenčního rejstříku, databází MVČR, NRKI/BRKI atd. Dále žalobkyně namítala, že okresní soud učinil chybná skutková zjištění ohledně částky uhrazené žalovaným, když žalovaný na předmětný úvěr uhradil pouze [částka], správní výše bezdůvodného obohacení tedy činí [částka]. Dále pak žalobkyně namítala, že okresní soud zcela rezignoval na svou poučovací povinnost dle ustanovení § 118a o. s. ř. a žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazních návrhů nevyzval, když obecné poučení dle ustanovení § 118b a 119a o. s. ř. v tomto směru dostatečné není.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Pokud se týká odvolání žalobkyně proti výroku I. napadeného rozsudku okresního soudu, pak žalobkyně není oprávněna proti tomuto výroku odvolání podat. Obecně jsou oprávněni k podání odvolání účastníci řízení, jejich legitimace k takovému úkonu však není neomezená. Z povahy odvolání jakožto řádného opravného prostředku vyplývá, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo napadeným rozhodnutím plně vyhověno, popřípadě mu byla takovým rozhodnutím způsobena újma na jeho právech (obdobně v případě dovolání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 27 Cdo 548/2017, dostupné z www.nsoud.cz). Pro posouzení subjektivní přípustnosti odvolání je pak rozhodujícím pouze výrok napadeného rozhodnutí, nikoliv subjektivní přesvědčení účastníka řízení. Oprávnění podat odvolání tak svědčí pouze tomu účastníku řízení, v jehož neprospěch vyznívá uvedené rozhodnutí. V posuzované věci bylo výrokem I. žalobě žalobkyně částečně vyhověno, žalobkyně tak není subjektivně legitimována k podání odvolání proti tomuto výroku napadeného rozsudku. Krajský soud proto odvolání žalobkyně proti výroku I. napadeného rozsudku odmítl dle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř., jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

6. Krajský soud při konstatování, že odvolání žalobkyně do zbylých výroků II. a III. je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v tomto rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné jen z části.

7. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (dále jen„ žaloba“) doručeným okresnímu soudu dne [datum] po jeho opravě domáhala po žalovaném zaplacení částky 212.573,02 Kč (tj. 195.238,90 Kč jistina, 10.904,70 Kč kapitalizovaný úrok do zesplatnění přirostlý k jistině, 6.089,94 Kč kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z jistiny ode dne následujícího po dni zesplatnění, tj. od [datum], do [datum] a 339,48 Kč kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z kapitalizovaného přirostlého úroku ode dne následujícího po dni zesplatnění, tj. od [datum], do [datum]) spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částek 195.238,90 Kč a 10.904,70 Kč od [datum] do zaplacení, a to z titulu nedoplatků ze smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru [číslo] kterou uzavřeli účastníci a na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 230.000 Kč, který však žalovaný řádně nesplácel. Okresní soud ve věci vydal elektronický platební rozkaz, který však byl následně zrušen, protože se ho nepodařilo doručit žalovanému. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání se nedostavil. Okresní soud po provedeném dokazování listinami vyhlásil dne [datum] napadený rozsudek, když u jednání advokáta žalobkyně poučil jen o koncentraci řízení a neúplné apelaci.

8. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním, že z žádosti o úvěr [anonymizována dvě slova] krajský soud zjistil, že žalovaný označený rodným číslem a trvalou adresou [adresa] listopadu [číslo], [obec], který na sebe uvedl i telefonní kontakt, uvedl, že od [datum] bydlí v družstevním bytě, vzdělání má odborné / učňovské, je ženatý, má zúžené společné jmění manželů a je podnikatel s [IČO], má příjmy dle daňového přiznání [částka], když rozdíl mezi příjmy a výdaji dle daňového přiznání činí [částka], ostatní nezbytné měsíční náklady [částka], celkový čistý měsíční příjem domácnosti je [částka], počet zdrojů příjmů [anonymizováno], srážky ze mzdy a jiné měsíční splátky [částka], počet vyživovaných osob [anonymizováno], rodinný závod [anonymizováno], předložený doklad o hlavním příjmu daňové přiznání, živnostenský list a doklad o bezdlužnosti od FÚ [anonymizováno]. Žalovaný žádal o úvěrový rámec [částka], první čerpání [částka], [anonymizováno] měsíčních splátek k 15. dni v měsíci, bez pojištění, založit nový běžný účet ano. Žádost žalovaný podepsal dne [datum].

9. Z přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2015 krajský soud zjistil, že žalovaný měl příjmy jen z podnikání, a to ve výši [částka], výdaje ve výši [částka] byly počítány procentem z příjmů a základ daně tedy činil [částka].

10. Z výpisů z úvěrového účtu krajský soud zjistil, že celkem žalovaný vyčerpal z předmětného úvěrového účtu částku 250.000 Kč, a to 220.000 Kč dne [datum] a 30.000 Kč dne [datum] Celkem pak žalovaný uhradil žalobkyni na předmětný úvěr částku 158.866,28 Kč, a to dne [datum] částku 4.089 Kč, dne [datum] částku 4.000 Kč, dne [datum] částku 4.015,84 Kč, dne [datum] částku 4.008,80 Kč, dne [datum] částku 4.000 Kč, dne [datum] částku 4.000 Kč, dne [datum] částku 464,96 Kč, dne [datum] částku 2.000 Kč, dne [datum] částku 1.545,49 Kč, dne [datum] částku 4.000 Kč, dne [datum] částku 4.000 Kč, dne [datum] částku 285,15 Kč, dne [datum] částku 3.718,95 Kč, dne [datum] částku 349,93 Kč, dne [datum] částku 3.653,31 Kč, dne [datum] částku 15,61 Kč, dne [datum] částku 3.990,90 Kč, dne [datum] částku 3.672,55 Kč, dne [datum] částku 328,01 Kč, dne [datum] částku 4.000,93 Kč, dne [datum] částku 2.835,58 Kč, dne [datum] částku 1.165,50 Kč, dne [datum] částku 4.005,58 Kč, dne [datum] částku 4.000 Kč, dne [datum] částku 3.939 Kč, dne [datum] částku 4.074,90 Kč, dne [datum] částku 4.008,91 Kč, dne [datum] částku 64,56 Kč, dne [datum] částku 3.900 Kč, dne [datum] částku 3.781,38 Kč, dne [datum] částku 272,80 Kč, dne [datum] částku 1.987,90 Kč, dne [datum] částku 5.500 Kč, dne [datum] částku 2.503,34 Kč, dne [datum] částku 4.050 Kč, dne [datum] částku 4.329,26 Kč, dne [datum] částku 3.884,04 Kč, dne [datum] částku 4.616,17 Kč, dne [datum] částku 3.443,62 Kč, dne [datum] částku 4.538,19 Kč, dne [datum] částku 3.680 Kč, dne [datum] částku 38,46 Kč, dne [datum] částku 3.682,28 Kč, dne [datum] částku 4.684,92 Kč, dne [datum] částku 4.513,89 Kč, dne [datum] částku 165,95 Kč, dne [datum] částku 3.879,62 Kč, dne [datum] částku 4.089 Kč, dne [datum] částku 4.000 Kč, dne [datum] částku 3.381 Kč a dne [datum] částku 7.800 Kč.

11. Z vyjádření k procesu posuzování úvěruschopnosti včetně přílohy krajský soud zjistil, že žalobkyně sdělila, že v daném případě při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházeli z údajů v žádosti o [anonymizováno] Plus ze dne [datum], které ověřovali tak, že je kontrolovali v interních a externích databázích, zejm. bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR atd. U klienta podnikatele pak vychází ze základu daně, přičemž jako s měsíčním příjmem počítají s [číslo] základu daně za předchozí zdaňovací období. Výpočet disponibilní částky pak byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, když bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb. a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Součástí vyjádření je i tabulka, kde je uveden zjištěný čistý měsíční příjem klienta [částka], příjem ověřen dle IncomeModelu, povolání podnikatel, počet zdrojů příjmů 1, čistý měsíční příjem domácnosti [částka], rodinný stav klienta [anonymizováno], druh bydlení [anonymizována dvě slova], podíl klienta na nákladech bydlení [anonymizováno], počet vyživovaných osob [anonymizováno], dosavadní interní i externí splátky [částka], dosavadní externí splátky dle [anonymizováno] a [anonymizováno] [částka] (což vyplývá i z přiložené tabulky), ostatní výdaje [částka], požadovaná a schválená výše úvěru / rámce [částka], výsledná měsíční splátka [částka].

12. S ohledem na částečně zopakované a dále nově provedené dokazování přejímá krajský soud jako správné všechny skutkové závěry okresního soudu uvedené v odstavcích 4. až 8. odůvodnění napadeného usnesení, na které pro stručnost odkazuje, s tím doplněním, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného měla žalobkyně k dispozici údaje v žádosti o úvěr (žalovaný bydlí v [anonymizována dvě slova], je [anonymizováno], je [anonymizováno] s příjmy dle daňového přiznání [částka], když rozdíl mezi příjmy a výdaji dle daňového přiznání činí [částka], celkový čistý měsíční příjem domácnosti je [částka], počet zdrojů příjmů [anonymizováno], počet vyživovaných osob [anonymizováno]), přiznání k dani z příjmů žalovaného za rok [rok] (příjmy jen z podnikání [částka], výdaje ve výši [částka] byly počítány procentem z příjmů a základ daně tedy činil [částka]), rovněž žalobkyně prověřila žalovaného v různých databázích, když z databází [anonymizováno] a [anonymizováno] zjistila, že má splátky u jiné společnosti ve výši [částka]. Z úvěru žalovaný celkem vyčerpal částku [částka] a celkem žalobkyni uhradil částku [částka].

13. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po [datum].

14. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že smlouva o úvěru se řídí zákonem o spotřebitelském úvěru, když při jejím uzavírání vystupoval žalovaný jako spotřebitel, nikoliv v rámci své podnikatelské činnosti, a je neplatná z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní.

15. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně, se krajský soud v první řadě zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru, když se po částečném zopakování a doplnění dokazování ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně nepřezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Okresní soud tedy byl oprávněn se otázkou řádného prověření úvěruschopnosti zabývat. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje (jídlo, hygienické potřeby) započítání částky životního minima.

16. V daném případě měla žalobkyně k dispozici prohlášení žalovaného o jeho příjmech a rodinných poměrech a doklad o jeho příjmech z podnikání (daňové přiznání). Pokud však jde o výdaje, tak k těmto žalovaný žádné doklady [anonymizováno] a dokonce ani žalobkyni nesdělil, jaké výdaje skutečně má a žalobkyně se o skutečné výdaje žalovaného nezajímala (kromě prověření žalovaného v systémech [anonymizováno] a NRKI, z nichž zjistila výši splátky žalovaného u jiné společnosti). Krajský soud sice s ohledem na to, že v daňovém přiznání žalovaný uplatňoval výdaje paušálem, tedy procentem z příjmů, nepovažuje na rozdíl od okresního soudu za zcela nereálný příjem žalovaného ve výši [částka] měsíčně, když za situace, kdy s ohledem na uplatňování výdajů pro daňové účely paušálem se nejedná o reálné výdaje, nelze vycházet jen z čistého vydělení rozdílu mezi příjmy a výdaji v daňovém přiznání dvanácti, jak to učinil okresní soud (dokonce i žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že jako s měsíčním příjmem počítají s [číslo] základu daně za předchozí zdaňovací období, na druhou stranu však rovněž zmiňovala počítání příjmů dle [anonymizováno], podle kterého činil zjištěný čistý měsíční příjem klienta [částka], v tomto jsou tedy její vyjádření rozporná). V daném případě však žalobkyně zcela rezignovala na zjištění jakýchkoliv reálných výdajů žalovaného na bydlení a jiných výdajů, když s ohledem na to, že žalovaný uvedl, že bydlí v družstevním bydlení, musí kromě záloh na služby hradit i družstevní nájemné a další s tím související platby (fond oprav atd.). Rovněž musel mít žalovaný výdaje s mobilním telefonem, který v žádosti uvedl, hradit další splátky [částka] měsíčně a kromě sebe vyživoval i [anonymizována dvě slova], když byl [anonymizováno] a jediným příjmem domácnosti byl [anonymizována dvě slova], onou vyživovanou osobou tedy musela být [role v řízení] žalovaného. V této souvislosti pak žalobkyně pokud jde o výdaje uváděla, že v rámci životních nákladů vycházela ze statisticky odvozených dat životních nákladů [částka] ([částka] - životní minimum pro žadatele s dominantním příjmem v domácnosti a [částka] - náklady na vyživovanou osobu), což však jsou zcela nereálné a podhodnocené částky, a to i ve vztahu k tehdy platným částkám životního minima dle ustanovení § 3 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“), podle kterého částka životního minima osoby, která je posuzována jako první v pořadí, činí měsíčně 3.140 Kč a částka životního minima osoby, která je posuzována jako druhá nebo další v pořadí, činí u osoby od [anonymizováno] let věku, která není nezaopatřeným dítětem, měsíčně 2.830 Kč, tj. celkem [částka] měsíčně. Vzhledem k tomu, že tedy žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně neprověřila, když se žalovaného nedotazovala na jeho skutečně měsíční výdaje a tyto pak neověřila vyžádanými doklady (např. předpisem měsíčních plateb za byt, úplným výpisem z účtu, doklady o dalších platbách na energie, telefon atd.), neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a smlouva o úvěru je tedy dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. neplatná. Na tomto závěru by pak nic nezměnilo ani doložení prověření žalovaného v různých databázích jako [anonymizována dvě slova], insolvenční rejstřík, databáze Ministerstva vnitra, když s ohledem na zjištění dalších splátek žalovaného u jiné společnosti nemá krajský soud pochybnosti o tom, že k určitému prověření žalovaného v různých databázích došlo, nicméně pro řádné posouzení úvěruschopnosti je nezbytné zabývat se kromě těchto prověření zejména skutečnými příjmy a výdaji, což žalobkyně neučinila. O faktické schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr řádně splácet (i přes nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného) pak nemůže svědčit ani to, že k zesplatnění úvěru žalobkyně přistoupila až po téměř čtyřech letech, neboť do prodlení s placením splátek se žalovaný dostal již u třetí splátky a za celou dobu řádně a včas uhradil pouze šest splátek v roce 2017 a jednu v roce 2018. Závěr okresního soudu o tom, že předmětná smlouva je neplatná z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného, je tedy správný, když poté, co žalobkyně na výzvu krajského soudu řádně doplnila svá tvrzení ohledně prověřování úvěruschopnosti žalovaného, dospěl krajský soud k závěru, že se nezabývala reálnými výdaji žalovaného, jak je blíže rozvedeno výše.

17. Žalobkyně tedy má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy dle ustanovení § 2993 o. z., jak správně uzavřel okresní soud. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen to, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovanou stranou dle ustanovení § 2993 o. z., neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z., když určení výše takového ochuzení není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení, ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním. Veden těmito závěry tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena o částku 91.133,72 Kč, jak správně namítala žalobkyně, neboť okresní soud učinil chybné skutkové zjištění ohledně částky zaplacené žalovaným. Okresní soud tedy žalobkyni přiznal o 67.458,72 Kč méně, než jí náleželo. Z k důkazu krajským soudem čtených výpisů z předmětného úvěrového účtu totiž vyplynulo, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 250.000 Kč a žalovaný jí uhradil jen 158.866,28 Kč. Žalobkyni pak rovněž vznikl i nárok na úhradu úroků z prodlení z této částky, neboť k vrácení jistiny úvěru byl žalovaný vyzván již dopisem ze dne [datum], kterým jej žalobkyně vyzvala k uhrazení celkové částky 206.143,60 Kč do [datum] a který byl žalovanému odeslán dne [datum]. Dle běžného běhu věcí pak lze předpokládat, že do hmotněprávní dispozice žalovaného se tato výzva dostala nejpozději třetí pracovní den po odeslání, tedy dne [datum], splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení tak nastala dne [datum] a do prodlení s vrácením této částky se žalovaný dostal dne [datum]. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně nijak nedoložila odeslání předžalobní výzvy, odeslání této předchozí výzvy řádně prokázáno bylo, okresní soud tedy měl vycházet z ní, nikoliv až z doručení žaloby, když žalovaný v průběhu řízení nenamítal, že by v době první výzvy k plnění nebylo v jeho možnostech dlužnou jistinu vrátit (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru). K dlužné jistině tedy žalobkyni dle ustanovení § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (8,25 % ročně, jak žalobkyně požadovala), a to od [datum]. Vzhledem k tomu, že úrok z prodlení z jistiny za dobu od [datum] do [datum] žalobkyně kapitalizovala, přiznal jí krajský soud úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 91.133,72 Kč od [datum] do [datum] v kapitalizované výši 3.601,46 Kč a dále pak od [datum] běžící úrok z prodlení až do zaplacení, když krajský soud rovněž zohlednil to, že úrok z prodlení (byť ve vyšší než požadované výši 8,25 % ročně) z částky 23.675 Kč od [datum] do zaplacení byl žalobkyni přiznán již výrokem I. napadeného rozsudku okresního soudu, ohledně kterého bylo odvolání žalobkyně pro subjektivní nepřípustnost odmítnuto. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru (z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti) pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, který měl dle smlouvy k jistině úvěru přirůst a ohledně kterého žalobkyně rovněž podala odvolání. Nárok na úrok z úvěru pak nelze dovozovat ani z obecné úpravy bezdůvodného obohacení (§ 2999 a násl. o. z.), neboť krajský soud dovodil neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní a pro tento důvod neplatnosti smlouvy zákon obsahuje speciální úpravu způsobu vypořádání bezdůvodného obohacení, která užití výše uvedené obecné úpravy vylučuje, a to v ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které výslovně uvádí, že spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Již z tohoto důvodu tedy žalobkyni v případě neplatnosti smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti žádná peněžitá náhrada za užívání jejích finančních prostředků náležet nemůže.

18. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu ve zbylém rozsahu ve výroku II. ohledně částky 67.458,72 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3.601,46 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 91.133,72 Kč od [datum] do [datum] a z částky 67.458,72 Kč od [datum] do zaplacení dle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobě v této části vyhověl. Ohledně úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 23.675 Kč od [datum] do zaplacení pak krajský soud výrok II. napadeného rozsudku dle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a dle ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v této části řízení zastavil z důvodu neodstranitelné podmínky řízení, když v této části rozhodl okresní soud nad návrh, neboť ačkoliv v této části žalobě vyhověl výrokem I. (zde dokonce zvýšil požadovanou sazbu úroku z prodlení, ale ohledně výroku I. bylo odvolání odmítnuto a krajský soud tedy nebyl oprávněn tento výrok přezkoumávat), opětovně stejný úrok z prodlení ve výroku II. zamítl, ačkoliv žalobou žalobkyně požadovala takový úrok pouze jednou. Ohledně tohoto duplicitně zamítnutého úroku z prodlení tedy neexistovala jedna z podmínek řízení, a to řádná žaloba, kterou by se žalobkyně takového nároku (podruhé, nad rámec nároku vypořádaného ve výroku I. napadeného rozsudku) domáhala. Ve zbytku výroku II. pak krajský soud napadený rozsudek dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Lhůtu k plnění stanovil krajský soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věty první o. s. ř. do tří dnů od právní moci rozsudku, když neshledal důvody pro stanovení delší lhůty k plnění nebo plnění ve splátkách.

19. V důsledku alespoň částečné změny napadeného rozsudku krajský soud nově rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem a dále i o nákladech odvolacího řízení dle ustanovení § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když s ohledem na výsledek odvolacího řízení byla žalobkyně se svou žalobou úspěšná co do částky 91.133,72 Kč spolu s úrokem z prodlení uvedeným ve výroku I. rozsudku okresního soudu (počítáno s žalobkyní požadovanou sazbou 8,25 % ročně) a ve výroku I. písm. a) tohoto rozsudku, tedy v částce 101.100,18 Kč při vyčíslení úroku z prodlení ke dni vyhlášení tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 154 odst. 1 o. s. ř., což představuje 44,54 % předmětu řízení, tj. částky 226.970,60 Kč při vyčíslení úroku z prodlení uvedeného ve výroku I. rozsudku okresního soudu (počítáno s žalobkyní požadovanou sazbou 8,25 % ročně) a ve výroku II. písm. a) a c) tohoto rozsudku ke dni vyhlášení tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 154 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně tedy v řízení před okresním soudem neuspěla v 55,46 %. Pokud pak jde o odvolací řízení, uspěla žalobkyně jen co do částky 67.458,72 Kč s úrokem z prodlení uvedeným ve výroku I. písm. a) tohoto rozsudku, tedy v částce 76.745,58 Kč při vyčíslení úroku z prodlení ke dni vyhlášení tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 154 odst. 1 o. s. ř., což představuje 33,81 % předmětu odvolacího řízení, tj. částky 226.970,60 Kč při vyčíslení úroku z prodlení uvedeného ve výroku I. rozsudku okresního soudu (počítáno s žalobkyní požadovanou sazbou 8,25 % ročně) a ve výroku II. písm. a) a c) tohoto rozsudku ke dni vyhlášení tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 154 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně tedy v odvolacím řízení neuspěla v 66,19 %, když za neúspěch žalobkyně v odvolacím řízení je třeba považovat i odmítnutí jejího odvolání do výroku I. rozsudku okresního soudu. V řízení před okresním soudem i v odvolacím řízení by tedy žalobkyně měla mít povinnost uhradit žalovanému poměrnou část účelně vynaložených nákladů řízení (tj. 10,92 % nákladů řízení před okresním soudem a 32,38 % nákladů odvolacího řízení). Žalovanému však dle obsahu spisu v odvolacím řízení žádné účelné náklady nevznikly. Krajský soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.