16 C 254/2021

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 212 573,02 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 23 675 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od datum do zaplacení, to vše ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V celém zbývajícím rozsahu, kterým se žalobce domáhal po žalovaném zaplatit další částku ve výši 188 898,02 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 195 238,90 Kč od datum do zaplacení, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 904,70 Kč od datum do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne datum se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 212.573,02 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že tuto částku mu žalovaný dluží na základě smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru ze dne datum, číslo ve znění smluvních podmínek, na jejímž základě poskytl žalobce žalovanému úvěr do výše úvěrového rámce„ 230.000 Kč“, jež se žalovaný zavázal žalobci vrátit v měsíčních splátkách po 3.680 Kč. Přestože žalovaný úvěr vyčerpal, uhradil jej žalobci pouze částečně. Poněvadž žalovaný nehradil dohodnuté splátky řádně a včas, žalobce neoznačeným dopisem prohlásil úvěrový dluh za splatný ke dni datum. Žalobce v žalobě neuvedl ani nebyl schopen při jednání soudu sdělit, kolik žalovaný žalobci zaplatil za dobu od poskytnutí úvěru do doby kdy přestal zcela splácet dne datum. Žalobcem požadovaná částka sestává z neuhrazené části jistiny ve výši 195.238,90 Kč, z kapitalizovaného obchodního úroku ve výši 10.904,70 Kč, z kapitalizovaného úroku od zesplatnění úvěru do dne předání případu advokátní kanceláři žalobce datum ve výši 6.089,94 Kč a z kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 339,48 Kč. Žalobce v žalobě rovněž uvedl, že„ v souladu s § 9 zák. č. 145/2010 Sb. nebo podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb.“ zjišťoval a ověřoval úvěruschopnost žalovaného poskytovaný úvěr žalobci vrátit s odbornou péčí.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil, v řízení zůstal zcela pasivní, neplnil své procesní povinnosti ve smyslu § 101 odst. 1 o.s.ř. (tvrdit významné skutečnosti důležité pro rozhodnutí a plnit důkazní a jiné povinnosti), tvrzený nárok žalobce ani jeho výši vůbec nezpochybňoval ani nerozporoval a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud skutkový stav věci takto.

4. Pokud jde o závazkový vztah mezi účastníky, z žalobcem předložené písemné smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru ze dne datum ve znění Všeobecných produktových podmínek účinných od datum a Ceníku poplatků platného od datum, považuje soud za prokázané, že smlouva byla uzavírána mezi žalobcem jako poskytovatelem úvěru a žalovaným jako fyzickou osobou – spotřebitelem. Podle čl. II. bodu 1.,2. a 3. smlouvy se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr formou úvěrového rámce do výše 250.000 Kč, jež mohl žalovaný vyčerpat v období od datum do datum. Žalovaný se podle bodů 3e), 4 až 10. smlouvy zase mimo jiné zavázal úvěrový rámec nepřekročit a poskytnutý úvěr žalobci vrátit formou měsíčních splátek jistiny a úroků 1,60% z úvěrového rámce, t.j. ve výši 4.000 Kč měsíčně, splatných k 15. dni v měsíci s tím, že roční úroková sazba pevná činí 13,40% a RPSN 14,43 %. V čl. II. bod 7. bylo dohodnuto, že žalovaný má žalobci vrátit celkem částku 433.182,79 Kč. V článku bodu 11d) a 12 smlouvy bylo dále dohodnuto, že v případě prodlení žalovaného se splacením jakékoliv pohledávky banky je žalobce oprávněn prohlásit kterékoliv dluhy klienta za splatné, své rozhodnutí je povinen klientovi písemně oznámit a sdělit mu termín zesplatnění i termín k zaplacení úvěru. Smlouva byla podepsána zástupci žalobce a žalovaným. Podle čl. 43 Všeobecných produktových podmínek byl žalobce v případě prodlení žalovaného s úhradou jistiny, úroků a poplatků oprávněn připisovat k částkám dříve splatným úrok z prodlení nebo smluvní úrok podle Úrokového lístku, který však žalobce soudu nepředložil. V Sazebníku poplatků platného od datum byly stanoveny poplatky žalobce za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele. Nebylo zjištěno, že by tento Sazebník poplatků platil i ke dni uzavírání úvěrové smlouvy datum.

5. Pokud jde o vzájemné plnění, z výpisu z běžného účtu žalovaného za únor 2017 považuje soud za prokázané, že žalovaný obdržel od žalobce na svůj účet dne datum částku 220.000 Kč a dne datum další částku 30.000 Kč. Žalobce žalovanému bezhotovostně převedl celkem částku 250.000 Kč. Žalobce nebyl schopen soudu sdělit nebo uvést, jakou částku žalovaný žalobci vrátil. Z neverifikované platební historie žalobce ze dne datum soud zjistil, že za dobu od datum do dne datum zaplatil žalovaný žalobci částku 204.609,34 Kč a další částku 2.489 Kč (sestávající ze sražených poplatků 89 Kč, a 4 x 600 Kč), celkem částku 207.098,34 Kč. Za dobu od datum do datum zaplatil žalovaný žalobci celkem částku 19.226,57 Kč. Od datum přestal žalovaný žalobci hradit jakékoliv splátky. Soud považuje za prokázané, že za celé období od datum do datum zaplatil žalovaný žalobci celkem zaokrouhleně částku 226.325 Kč. Žalobce ani žalovaný výše zjištěné skutečnosti nerozporovali.

6. Z výpisů z úvěrového účtu žalovaného ze dne datum a datum soud zjistil, že ke dni datum eviduje žalobce u žalovaného neuhrazenou jistinu úvěru ve výši 195.238,90 Kč, splatný smluvní úrok ve výši 10.904,70 Kč, splatný úrok z prodlení –jistiny ve výši 4.236,48 Kč a splatný úrok z prodlení-úroku ve výši 236,16 Kč. Z další listiny označené jako Amortizace soud dále zjistil, že samotný žalobce uvádí, že žalovanému poskytl pouze úvěr ve výši 230.000 Kč s minimální měsíční splátkou 3.680 Kč a že poslední přijatá platba byla ke dni datum. Podle tabulky předpisů úroků z prodlení žalobce vypočetl výše uvedené úroky. Z Tabulky nevyplývá, že by mělo jít o Úrokový lístek podle čl. 43 VPP.

7. Pokud jde o otázku zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobcem ke dni uzavření sporné úvěrové smlouvy datum s odbornou péčí, žalobce k prokázání svého odvážného tvrzení předložil pouze žádost žalovaného o úvěr ze dne datum a přiznání žalovaného k dani z příjmů za zdaňovací období rok 2015, nic více. Z žádosti i z daňového přiznání je pouze zřejmé, že žalovaný byl v té době podnikatelem, že byl ženatý, měl zůžené SJM, bydlel s manželkou, k níž měl vyživovací povinnost, v družstevním bytu. Pokud jde o příjmy, žalovaný (i s manželkou) měli pouze jeden zdroj příjmů, a to z podnikání žalovaného, z něhož měl žalovaný v roce 2015 příjmy ve výši 807.910 Kč, jež po odpočtení výdajů na podnikání ve výši 646.328 Kč činily celoročně příjem 161.582 Kč, což na 1 měsíc představuje pouze částku 13.465 Kč. V žádosti o úvěr je ale bez dalšího uvedeno, že celkový čistý 1 měsíční příjem domácnosti činí částku 30.000 Kč, což odporuje údajům uvedeným v daňovém přiznání i v samotné žádosti o úvěr. Rozdíl mezi doloženým měsíčním příjmem 13.465 Kč a údajným měsíčním příjmem 30.000 Kč představující částku 16.535 Kč nebyl vůbec vysvětlen, natož doložen. Doložené příjmy žalovaného tak činily pouze částku 13.645 Kč. Pokud jde o reálné výdaje žalovaného, z žádosti o úvěr vůbec nevyplývá, že by jimi žalobce skutečně zabýval. Chybí totiž jakékoliv konkrétní údaje o výdajích žalovaného (i jeho manželky) na jejich živobytí, na hygienu, na jídlo, na ošacení, na bydlení, na úhradu elektřiny, plynu, vodného a stočného, na internet, mobil, na koníčky, případně na splácení dalších závazků. Žádost není žádnými podklady doložena. Obecné a nepodložené tvrzení žalobce považuje soud za nedostatečné a nevěrohodné. Uvedenými podklady žalobce, na němž leží důkazní břemeno, neprokázal, že ke dni údajně uzavírané smlouvy o úvěru řádně a s odbornou péčí ověřoval úvěruschopnost žalovaného poskytnutý úvěr žalobci vrátit.

8. Z dopisu ze dne datum soud dále zjistil, že žalobce zesplatnil úvěrovou pohledávku ke dni datum a vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky 206.143,60 Kč nejpozději do datum. Dopis byl předán na poštu dne datum. Předžalobní upomínkou ze dne datum žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu. Doklad o doručení této výzvy žalovanému žalobce soudu nepředložil.

9. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) a zákon o spotřebitelském úvěru číslo Sb. (dále jen z.s.ú.) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru datum a na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl k následujícím právním závěrům.

10. Sporná smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne datum byla uzavírána podle § 2395 o. z., má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalovanému jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy.

11. Podle § 588 o. z. soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti) k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce při poskytování úvěru žalované splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb.

12. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016 do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru„ přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Názor Ústavního soudu je souladný se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž odbornou péčí se má na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Ve stručnosti jde o povinnosti věřitele: a) zjistit od spotřebitele údaje o jeho úplných, skutečných i o předpokládaných příjmech po celou dobu splácení úvěru, dále údaje o reálných výdajích na živobytí, na bydlení a na úhradu jiných závazků; b) ověřit pravdivost spotřebitelem uvedených údajů z podkladů, které mu spotřebitel musí na vyžádání doložit u příjmů (např. pracovní smlouvu, mzdové listy, u OSVČ výpisy z účtů, rozhodnutí úřadu o přiznání dávky, smlouvu o provedení práce) a u výdajů (např. smlouvu o nájmu, o podnájmu, rozhodnutí o hrazení výživného, jiné závazky z dalších dluhů). Pravdivost údajů o nákladech na živobytí (na jídlo, ošacení, hygienu, sport, koníčky) je věřitel povinen ověřit a porovnat s údaji z veřejně dostupných informací o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. i podle databáze Českého statistického úřadu o průměrných výdajích obyvatelstva (rozsudek NS ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Pokud budou údaje spotřebitele neúplné nebo nevěrohodné nebo se budou vymykat obvyklým cenovým hladinám v místě i v čase, je věřitel povinen vyžádat si od spotřebitele další podklady (např. § 84 zákona č. 257/2016 Sb.), a pokud je spotřebitel nedoloží, nemůže věřitel požadovaný úvěr spotřebiteli poskytnout, neboť chybějící, nevěrohodné případně nepravdivé údaje brání řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Spotřebitelem předložené podklady si věřitel buď oskenuje, nebo konkrétně a nezaměnitelně zaznačí do svých podkladů (např. do zákaznické karty spotřebitele), aby bylo možno s odstupem času ověřit, z jakých konkrétních podkladů prováděl věřitel zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele; c) s odbornou péčí profesionála v oboru finančnictví a úvěrování, ke které se veřejně i při styku s žalovanou stranou přihlásil podle § 5 o. z. a dal tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho činností spojena (a nikoliv s laickou péčí) posoudí spotřebitelem uvedené a podložené údaje, zda spotřebiteli zbude dostatek finančních prostředků na to, aby bez zjevných problémů a omezení mohl splácet spotřebitelský úvěr po celou dohodnutou dobu, a na základě provedeného odborného posouzení požadovaný úvěr spotřebiteli poskytne pouze tehdy, pokud objektivně nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr řádně splácet. Je nesprávný názor, že úvěruschopnost spotřebitele (tj. příjmy i výdaje) se zjišťuje a posuzuje pouze ke dni sjednávání smlouvy o úvěru. Pokud z podložených údajů vyplyne, že spotřebiteli v krátké době po případném uzavření smlouvy bude ukončena pracovní smlouva a tudíž přijde o příjmy, případně podle již pravomocného rozhodnutí soudu lze očekávat zvýšení výdajů například na výživné na děti, pak profesionální přístup odborníka v úvěrování předpokládá předvídavost i zvídavost věřitele, z jakých prostředků bude spotřebitel splátky úvěru splácet po celou dobu, která obvykle trvá i několik let. To předpokládá i rozum průměrného člověka a schopnost jej užívat s běžnou péčí a opatrností (§ 4 odst. 1 o. z.). V takovém případě je povinností věřitele vyžádat si od spotřebitele další údaje, případě podklady, o předpokládaných příjmech do budoucna. Pokud tuto běžnou (nikoliv odbornou) péči věřitel nevyvine, může i s běžnou péčí předpokládat, že bez dostatečných příjmů nebude věřitel v krátké době schopen splátky řádně splácet a že dojde na vymáhání dluhu u soudu. Nejde samozřejmě o situace, kdy spotřebitel zcela náhle a nepředvídatelně, např. z důvodu úrazu apod., ztratí předpokládaný dlouhodobý příjem. V takovém případě půjde o nepředvídatelné, tudíž přípustné riziko. Jestliže věřitel řádně nezjišťoval a s odbornou péčí neposuzoval úvěruschopnost spotřebitele, případně objektivně měl mít pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet (např. příjmy byly nedostatečné nebo příjmy a výdaje spotřebitele byly na hraně), a přesto spotřebiteli požadovaný úvěr za účelem dosažení zisku poskytl, je smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 87 odst. 1 věta první zákona č. 257/2016 Sb. absolutně neplatná (rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, rozsudek NSS ČR sp zn. 1 As 30/2015-39 publikovaný pod číslo 2015 Sb. ze dne datum, nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne datum).

13. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že žalobce, na němž leží důkazní břemeno k prokázání, že splnil povinnosti stanovené mu v ustanovení § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb., předloženou žádostí žalovaného o úvěr ani daňovým přiznáním za rok 2015 neprokázal, že řádně a s odbornou péčí zjišťoval a ověřoval úvěruschopnost žalovaného. Při jednání přítomný zástupce žalobce přes poskytnuté poučení soudu podle § 118b a 119a o.s.ř. žádné další skutkové tvrzení nedoplnil ani nenavrhl další dokazování ve vztahu ke zjišťování a ověřování úvěruschopnosti žalovaného. Z žalobcem předložené žádosti i daňového přiznání je pouze zřejmé, že se žalobce zabýval pouhými příjmy žalovaného, a zjevně nedostatečně. Žádnými reálnými výdaji žalovaného se žalobce prokazatelně nezabýval a již tato skutečnost svědčí o lajdáckém a nedbalém přístupu samotného žalobce k poskytování peněžních prostředků, aniž by si ověřil a posoudil jejich reálnou návratnost, což je podstatou povinností uložených žalobci v ustanovení § 84 a § 86 z.s.ú. Z pouhých příjmů nelze ale úvěruschopnost žalovaného zjistit, a už vůbec ne posoudit. Soud tedy uzavírá, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného je neúplné, nepodložené a tudíž nevěrohodné. Zkoumání úvěruschopnosti žalovaného neodpovídá ani běžné laické péči, natož odborné péči profesionála v oboru úvěrování, k níž se žalobce podle § 5 o.z. veřejně přihlásil. Provádění úvěruschopnosti žalovaného bylo ryze formální a zřetelně nedbalé. Soud tedy uzavřel, že žalobce úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 84 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, natož s odbornou péčí, nezkoumal, nezjišťoval ani neověřoval. Porušení této povinnosti žalobcem má za důsledek absolutní neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, pak představuje plnění z neplatného právního jednání (protiprávním užitím cizí hodnoty), a kdo se na úkor druhého bez spravedlivého důvodu obohatil, musí ochuzenému vydat to, oč se obohatil (viz. § číslo odst. 1 a 2 a § 2993 a násl. o.z.). Podle speciálního ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. je pak spotřebitel povinen věřiteli vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru.

15. Soud provedl zaúčtování vzájemných plnění z úřední povinnosti. Vyšel totiž ze základních principů, na nichž stojí občanský zákoník, a to z § 2 odst. 1 o. z. podle něhož musí být každé ustanovení o. z. vykládáno jenom ve shodě s LZPS, s ústavním pořádkem a se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, dále z principu poctivosti podle § 3 odst. 2 písm. c) o.z., podle něhož nikdo nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých, z principu odborných znalostí podle § 4 odst. 2 a § 5 odst. 1, k němuž se žalobce přihlásil, z principu podle § 6 odst. 2 o. z., podle něhož nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu nebo stavu, který vyvolal a ze zásad na ochranu spotřebitelů. Soud dále vyšel z principu, že při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, které upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 LZPS a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení a připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2063/17 ze dne datum). Přihlédl také k principu, že je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne datum, III. ÚS 4084/12 ze dne datum). Současně soud přihlédl i k vývoji judikatury ESLP směřující k čím dál větší ochraně spotřebitelů před nepoctivými a nekalými praktikami nebankovních subjektů.

16. Soud dále vyšel ze speciálního ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož lze spotřebiteli uložit povinnost vrátit věřiteli pouze jistinu poskytnutého úvěru a nic více.

17. V řízení bylo prokázáno, že na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru poskytl žalobce žalovanému do jeho dispozice částku 250.000 Kč a že žalovaný vrátil žalobci prokazatelně částku 226.325 Kč. Nedoplatek jistiny úvěru tak činí částku 23.675 Kč.

18. Po zaúčtování vzájemných plnění dluží žalovaný žalobci dosud částku 23.675 Kč. Soud podle § číslo odst. 1 a 2, § 2993 o. z. a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci zbývající dlužnou částku 23.675 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ode dne datum do zaplacení (odstavec I. výroku rozsudku).

19. Žalobce neprokázal, že by předžalobní výzvu žalovanému ze dne datum podal byť i jen k poštovní přepravě. Ničím neprokázal, že by se tato výzva dostala do dispozice žalovaného. Do jeho dispozice se prokazatelně dostala až výzva k úhradě ve formě žaloby, doručená žalovanému fikcí až dne datum. Na úhradu dlužné částky měl žalovaný celkem 3 dny a po uplynutí této lhůty od datum vznikl žalobci nárok na přiznání zákonných úroků z prodlení.

20. V celém dalším zbývajícím rozsahu soud žalobu ve výroku II. tohoto rozsudku jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (smluvní úroky a poplatky) požadované na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru.

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Procesně úspěšnému žalovanému náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu v Přerově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.