16 C 254/2021

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 212 573,02 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 23 675 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení, to vše ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V celém zbývajícím rozsahu, kterým se žalobce domáhal po žalovaném zaplatit další částku ve výši 188 898,02 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 195 238,90 Kč od [datum] do zaplacení, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 904,70 Kč od [datum] do zaplacení, <b>se žaloba zamítá.</b>

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 212.573,02 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že tuto částku mu žalovaný dluží na základě smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru ze dne [datum], [číslo] ve znění smluvních podmínek, na jejímž základě poskytl žalobce žalovanému úvěr do výše úvěrového rámce„ 230.000 Kč“, jež se žalovaný zavázal žalobci vrátit v měsíčních splátkách po 3.680 Kč. Přestože žalovaný úvěr vyčerpal, uhradil jej žalobci pouze částečně. Poněvadž žalovaný nehradil dohodnuté splátky řádně a včas, žalobce neoznačeným dopisem prohlásil úvěrový dluh za splatný ke dni [datum]. Žalobce v žalobě neuvedl ani nebyl schopen při jednání soudu sdělit, kolik žalovaný žalobci zaplatil za dobu od poskytnutí úvěru do doby kdy přestal zcela splácet dne [datum]. Žalobcem požadovaná částka sestává z neuhrazené části jistiny ve výši 195.238,90 Kč, z kapitalizovaného obchodního úroku ve výši 10.904,70 Kč, z kapitalizovaného úroku od zesplatnění úvěru do dne předání případu advokátní kanceláři žalobce [datum] ve výši 6.089,94 Kč a z kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 339,48 Kč. Žalobce v žalobě rovněž uvedl, že„ v souladu s § 9 zák. č. 145/2010 Sb. nebo podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb.“ zjišťoval a ověřoval úvěruschopnost žalovaného poskytovaný úvěr žalobci vrátit s odbornou péčí.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil, v řízení zůstal zcela pasivní, neplnil své procesní povinnosti ve smyslu § 101 odst. 1 o.s.ř. (tvrdit významné skutečnosti důležité pro rozhodnutí a plnit důkazní a jiné povinnosti), tvrzený nárok žalobce ani jeho výši vůbec nezpochybňoval ani nerozporoval a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud skutkový stav věci takto.

4. Pokud jde o závazkový vztah mezi účastníky, z žalobcem předložené písemné smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru ze dne [datum] ve znění Všeobecných produktových podmínek účinných od [datum] a Ceníku poplatků platného od [datum], považuje soud za prokázané, že smlouva byla uzavírána mezi žalobcem jako poskytovatelem úvěru a žalovaným jako fyzickou osobou – spotřebitelem. Podle čl. II. bodu 1.,2. a 3. smlouvy se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr formou úvěrového rámce do výše 250.000 Kč, jež mohl žalovaný vyčerpat v období od [datum] do [datum]. Žalovaný se podle bodů 3e), 4 až 10. smlouvy zase mimo jiné zavázal úvěrový rámec nepřekročit a poskytnutý úvěr žalobci vrátit formou měsíčních splátek jistiny a úroků 1,60% z úvěrového rámce, t.j. ve výši 4.000 Kč měsíčně, splatných k 15. dni v měsíci s tím, že roční úroková sazba pevná činí 13,40% a RPSN 14,43 %. V čl. II. bod 7. bylo dohodnuto, že žalovaný má žalobci vrátit celkem částku 433.182,79 Kč. V článku bodu 11d) a 12 smlouvy bylo dále dohodnuto, že v případě prodlení žalovaného se splacením jakékoliv pohledávky banky je žalobce oprávněn prohlásit kterékoliv dluhy klienta za splatné, své rozhodnutí je povinen klientovi písemně oznámit a sdělit mu termín zesplatnění i termín k zaplacení úvěru. Smlouva byla podepsána zástupci žalobce a žalovaným. Podle čl. 43 Všeobecných produktových podmínek byl žalobce v případě prodlení žalovaného s úhradou jistiny, úroků a poplatků oprávněn připisovat k částkám dříve splatným úrok z prodlení nebo smluvní úrok podle Úrokového lístku, který však žalobce soudu nepředložil. V Sazebníku poplatků platného od [datum] byly stanoveny poplatky žalobce za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele. Nebylo zjištěno, že by tento Sazebník poplatků platil i ke dni uzavírání úvěrové smlouvy [datum].

5. Pokud jde o vzájemné plnění, z výpisu z běžného účtu žalovaného za únor 2017 považuje soud za prokázané, že žalovaný obdržel od žalobce na svůj účet dne [datum] částku 220.000 Kč a dne [datum] další částku 30.000 Kč. Žalobce žalovanému bezhotovostně převedl celkem částku 250.000 Kč. Žalobce nebyl schopen soudu sdělit nebo uvést, jakou částku žalovaný žalobci vrátil. Z neverifikované platební historie žalobce ze dne [datum] soud zjistil, že za dobu od [datum] do dne [datum] zaplatil žalovaný žalobci částku 204.609,34 Kč a další částku 2.489 Kč (sestávající ze sražených poplatků 89 Kč, a 4 x 600 Kč), celkem částku 207.098,34 Kč. Za dobu od [datum] do [datum] zaplatil žalovaný žalobci celkem částku 19.226,57 Kč. Od [datum] přestal žalovaný žalobci hradit jakékoliv splátky. Soud považuje za prokázané, že za celé období od [datum] do [datum] zaplatil žalovaný žalobci celkem zaokrouhleně částku 226.325 Kč. Žalobce ani žalovaný výše zjištěné skutečnosti nerozporovali.

6. Z výpisů z úvěrového účtu žalovaného ze dne [datum] a [datum] soud zjistil, že ke dni [datum] eviduje žalobce u žalovaného neuhrazenou jistinu úvěru ve výši 195.238,90 Kč, splatný smluvní úrok ve výši 10.904,70 Kč, splatný úrok z prodlení –jistiny ve výši 4.236,48 Kč a splatný úrok z prodlení-úroku ve výši 236,16 Kč. Z další listiny označené jako Amortizace soud dále zjistil, že samotný žalobce uvádí, že žalovanému poskytl pouze úvěr ve výši 230.000 Kč s minimální měsíční splátkou 3.680 Kč a že poslední přijatá platba byla ke dni [datum]. Podle tabulky předpisů úroků z prodlení žalobce vypočetl výše uvedené úroky. Z Tabulky nevyplývá, že by mělo jít o Úrokový lístek podle čl. 43 VPP.

7. Pokud jde o otázku zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobcem ke dni uzavření sporné úvěrové smlouvy [datum] s odbornou péčí, žalobce k prokázání svého odvážného tvrzení předložil pouze žádost žalovaného o úvěr ze dne [datum] a přiznání žalovaného k dani z příjmů za zdaňovací období rok 2015, nic více. Z žádosti i z daňového přiznání je pouze zřejmé, že žalovaný byl v té době podnikatelem, že byl ženatý, měl zůžené SJM, bydlel s manželkou, k níž měl vyživovací povinnost, v družstevním bytu. Pokud jde o příjmy, žalovaný (i s manželkou) měli pouze jeden zdroj příjmů, a to z podnikání žalovaného, z něhož měl žalovaný v roce 2015 příjmy ve výši 807.910 Kč, jež po odpočtení výdajů na podnikání ve výši 646.328 Kč činily celoročně příjem 161.582 Kč, což na 1 měsíc představuje pouze částku 13.465 Kč. V žádosti o úvěr je ale bez dalšího uvedeno, že celkový čistý 1 měsíční příjem domácnosti činí částku 30.000 Kč, což odporuje údajům uvedeným v daňovém přiznání i v samotné žádosti o úvěr. Rozdíl mezi doloženým měsíčním příjmem 13.465 Kč a údajným měsíčním příjmem 30.000 Kč představující částku 16.535 Kč nebyl vůbec vysvětlen, natož doložen. Doložené příjmy žalovaného tak činily pouze částku 13.645 Kč. Pokud jde o reálné výdaje žalovaného, z žádosti o úvěr vůbec nevyplývá, že by jimi žalobce skutečně zabýval. Chybí totiž jakékoliv konkrétní údaje o výdajích žalovaného (i jeho manželky) na jejich živobytí, na hygienu, na jídlo, na ošacení, na bydlení, na úhradu elektřiny, plynu, vodného a stočného, na internet, mobil, na koníčky, případně na splácení dalších závazků. Žádost není žádnými podklady doložena. Obecné a nepodložené tvrzení žalobce považuje soud za nedostatečné a nevěrohodné. Uvedenými podklady žalobce, na němž leží důkazní břemeno, neprokázal, že ke dni údajně uzavírané smlouvy o úvěru řádně a s odbornou péčí ověřoval úvěruschopnost žalovaného poskytnutý úvěr žalobci vrátit.

8. Z dopisu ze dne [datum] soud dále zjistil, že žalobce zesplatnil úvěrovou pohledávku ke dni [datum] a vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky 206.143,60 Kč nejpozději do [datum]. Dopis byl předán na poštu dne [datum]. Předžalobní upomínkou ze dne [datum] žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu. Doklad o doručení této výzvy žalovanému žalobce soudu nepředložil.

9. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) a zákon o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. (dále jen z.s.ú.) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru [datum] a na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl k následujícím právním závěrům.

10. Sporná smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] byla uzavírána podle § 2395 o. z., má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalovanému jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy.

11. Podle § 588 o. z. soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti) k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce při poskytování úvěru žalované splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb.

12. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016 do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru„ přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Názor Ústavního soudu je souladný se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž odbornou péčí se má na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Ve stručnosti jde o povinnosti věřitele: a) zjistit od spotřebitele údaje o jeho úplných, skutečných i o předpokládaných příjmech po celou dobu splácení úvěru, dále údaje o reálných výdajích na živobytí, na bydlení a na úhradu jiných závazků; b) ověřit pravdivost spotřebitelem uvedených údajů z podkladů, které mu spotřebitel musí na vyžádání doložit u příjmů (např. pracovní smlouvu, mzdové listy, u OSVČ výpisy z účtů, rozhodnutí úřadu o přiznání dávky, smlouvu o provedení práce) a u výdajů (např. smlouvu o nájmu, o podnájmu, rozhodnutí o hrazení výživného, jiné závazky z dalších dluhů). Pravdivost údajů o nákladech na živobytí (na jídlo, ošacení, hygienu, sport, koníčky) je věřitel povinen ověřit a porovnat s údaji z veřejně dostupných informací o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. i podle databáze Českého statistického úřadu o průměrných výdajích obyvatelstva (rozsudek NS ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Pokud budou údaje spotřebitele neúplné nebo nevěrohodné nebo se budou vymykat obvyklým cenovým hladinám v místě i v čase, je věřitel povinen vyžádat si od spotřebitele další podklady (např. § 84 zákona č. 257/2016 Sb.), a pokud je spotřebitel nedoloží, nemůže věřitel požadovaný úvěr spotřebiteli poskytnout, neboť chybějící, nevěrohodné případně nepravdivé údaje brání řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Spotřebitelem předložené podklady si věřitel buď oskenuje, nebo konkrétně a nezaměnitelně zaznačí do svých podkladů (např. do zákaznické karty spotřebitele), aby bylo možno s odstupem času ověřit, z jakých konkrétních podkladů prováděl věřitel zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele; c) s odbornou péčí profesionála v oboru finančnictví a úvěrování, ke které se veřejně i při styku s žalovanou stranou přihlásil podle § 5 o. z. a dal tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho činností spojena (a nikoliv s laickou péčí) posoudí spotřebitelem uvedené a podložené údaje, zda spotřebiteli zbude dostatek finančních prostředků na to, aby bez zjevných problémů a omezení mohl splácet spotřebitelský úvěr po celou dohodnutou dobu, a na základě provedeného odborného posouzení požadovaný úvěr spotřebiteli poskytne pouze tehdy, pokud objektivně nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr řádně splácet. Je nesprávný názor, že úvěruschopnost spotřebitele (tj. příjmy i výdaje) se zjišťuje a posuzuje pouze ke dni sjednávání smlouvy o úvěru. Pokud z podložených údajů vyplyne, že spotřebiteli v krátké době po případném uzavření smlouvy bude ukončena pracovní smlouva a tudíž přijde o příjmy, případně podle již pravomocného rozhodnutí soudu lze očekávat zvýšení výdajů například na výživné na děti, pak profesionální přístup odborníka v úvěrování předpokládá předvídavost i zvídavost věřitele, z jakých prostředků bude spotřebitel splátky úvěru splácet po celou dobu, která obvykle trvá i několik let. To předpokládá i rozum průměrného člověka a schopnost jej užívat s běžnou péčí a opatrností (§ 4 odst. 1 o. z.). V takovém případě je povinností věřitele vyžádat si od spotřebitele další údaje, případě podklady, o předpokládaných příjmech do budoucna. Pokud tuto běžnou (nikoliv odbornou) péči věřitel nevyvine, může i s běžnou péčí předpokládat, že bez dostatečných příjmů nebude věřitel v krátké době schopen splátky řádně splácet a že dojde na vymáhání dluhu u soudu. Nejde samozřejmě o situace, kdy spotřebitel zcela náhle a nepředvídatelně, např. z důvodu úrazu apod., ztratí předpokládaný dlouhodobý příjem. V takovém případě půjde o nepředvídatelné, tudíž přípustné riziko. Jestliže věřitel řádně nezjišťoval a s odbornou péčí neposuzoval úvěruschopnost spotřebitele, případně objektivně měl mít pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet (např. příjmy byly nedostatečné nebo příjmy a výdaje spotřebitele byly na hraně), a přesto spotřebiteli požadovaný úvěr za účelem dosažení zisku poskytl, je smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 87 odst. 1 věta první zákona č. 257/2016 Sb. absolutně neplatná (rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, rozsudek NSS ČR sp zn. 1 As 30/2015-39 publikovaný pod [číslo] 2015 Sb. ze dne [datum], nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne [datum]).

13. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že žalobce, na němž leží důkazní břemeno k prokázání, že splnil povinnosti stanovené mu v ustanovení § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb., předloženou žádostí žalovaného o úvěr ani daňovým přiznáním za rok 2015 neprokázal, že řádně a s odbornou péčí zjišťoval a ověřoval úvěruschopnost žalovaného. Při jednání přítomný zástupce žalobce přes poskytnuté poučení soudu podle § 118b a 119a o.s.ř. žádné další skutkové tvrzení nedoplnil ani nenavrhl další dokazování ve vztahu ke zjišťování a ověřování úvěruschopnosti žalovaného. Z žalobcem předložené žádosti i daňového přiznání je pouze zřejmé, že se žalobce zabýval pouhými příjmy žalovaného, a zjevně nedostatečně. Žádnými reálnými výdaji žalovaného se žalobce prokazatelně nezabýval a již tato skutečnost svědčí o lajdáckém a nedbalém přístupu samotného žalobce k poskytování peněžních prostředků, aniž by si ověřil a posoudil jejich reálnou návratnost, což je podstatou povinností uložených žalobci v ustanovení § 84 a § 86 z.s.ú. Z pouhých příjmů nelze ale úvěruschopnost žalovaného zjistit, a už vůbec ne posoudit. Soud tedy uzavírá, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného je neúplné, nepodložené a tudíž nevěrohodné. Zkoumání úvěruschopnosti žalovaného neodpovídá ani běžné laické péči, natož odborné péči profesionála v oboru úvěrování, k níž se žalobce podle § 5 o.z. veřejně přihlásil. Provádění úvěruschopnosti žalovaného bylo ryze formální a zřetelně nedbalé. Soud tedy uzavřel, že žalobce úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 84 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, natož s odbornou péčí, nezkoumal, nezjišťoval ani neověřoval. Porušení této povinnosti žalobcem má za důsledek absolutní neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, pak představuje plnění z neplatného právního jednání (protiprávním užitím cizí hodnoty), a kdo se na úkor druhého bez spravedlivého důvodu obohatil, musí ochuzenému vydat to, oč se obohatil (viz. § [číslo] odst. 1 a 2 a § 2993 a násl. o.z.). Podle speciálního ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. je pak spotřebitel povinen věřiteli vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru.

15. Soud provedl zaúčtování vzájemných plnění z úřední povinnosti. Vyšel totiž ze základních principů, na nichž stojí občanský zákoník, a to z § 2 odst. 1 o. z. podle něhož musí být každé ustanovení o. z. vykládáno jenom ve shodě s LZPS, s ústavním pořádkem a se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, dále z principu poctivosti podle § 3 odst. 2 písm. c) o.z., podle něhož nikdo nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých, z principu odborných znalostí podle § 4 odst. 2 a § 5 odst. 1, k němuž se žalobce přihlásil, z principu podle § 6 odst. 2 o. z., podle něhož nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu nebo stavu, který vyvolal a ze zásad na ochranu spotřebitelů. Soud dále vyšel z principu, že při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, které upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 LZPS a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení a připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2063/17 ze dne [datum]). Přihlédl také k principu, že je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne [datum], III. ÚS 4084/12 ze dne [datum]). Současně soud přihlédl i k vývoji judikatury ESLP směřující k čím dál větší ochraně spotřebitelů před nepoctivými a nekalými praktikami nebankovních subjektů.

16. Soud dále vyšel ze speciálního ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož lze spotřebiteli uložit povinnost vrátit věřiteli pouze jistinu poskytnutého úvěru a nic více.

17. V řízení bylo prokázáno, že na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru poskytl žalobce žalovanému do jeho dispozice částku 250.000 Kč a že žalovaný vrátil žalobci prokazatelně částku 226.325 Kč. Nedoplatek jistiny úvěru tak činí částku 23.675 Kč.

18. Po zaúčtování vzájemných plnění dluží žalovaný žalobci dosud částku 23.675 Kč. Soud podle § [číslo] odst. 1 a 2, § 2993 o. z. a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci zbývající dlužnou částku 23.675 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ode dne [datum] do zaplacení (odstavec I. výroku rozsudku).

19. Žalobce neprokázal, že by předžalobní výzvu žalovanému ze dne [datum] podal byť i jen k poštovní přepravě. Ničím neprokázal, že by se tato výzva dostala do dispozice žalovaného. Do jeho dispozice se prokazatelně dostala až výzva k úhradě ve formě žaloby, doručená žalovanému fikcí až dne [datum]. Na úhradu dlužné částky měl žalovaný celkem 3 dny a po uplynutí této lhůty od [datum] vznikl žalobci nárok na přiznání zákonných úroků z prodlení.

20. V celém dalším zbývajícím rozsahu soud žalobu ve výroku II. tohoto rozsudku jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (smluvní úroky a poplatky) požadované na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru.

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Procesně úspěšnému žalovanému náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.