75 Co 19/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 198.681,98 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 6. listopadu 2024, č. j. 16 C 164/2024-41,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v odvoláním napadeném rozsahu, a to co do úroku z prodlení z částky 74.745,19 Kč ve výši 15 % ročně od 27. 12. 2022 do zaplacenía) mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 74.745,19 Kč ve výši 12 % ročně od 11. 1. 2025 do zaplacení, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, ab) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 74.745,19 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), v celém dalším zbývajícím rozsahu, kterým se žalobce po žalovaném domáhal zaplatit další částku 123.936,79 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 9.141,9 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 198.681,98 Kč od 29. 8. 2023 do zaplacení ve výši 15 % a úrok 13,49 % ročně z částky 198.681,98 Kč od 29. 8. 2023 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.). O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).

2. Po projednání věci okresní soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, uzavřená mezi , právnická osoba, . (právní předchůdkyně žalobkyně), na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 234.208 Kč, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, když právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv nedostála povinnosti s odbornou péči prověřit úvěruschopnost žalovaného. Vztah mezi účastníky pak okresní soud vypořádal podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení dle speciální úpravy citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že zohlednil, že žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně poskytla částku 234.208 Kč a žalovaný vrátil částku 159.462,81 Kč. Za této situace má tak žalobkyně jako právní nástupce původní věřitelky nárok na zaplacení částky 74.745,19 Kč. Ohledně všech dalších nároku, včetně všeho požadovaného příslušenství, žalobu zamítl (výrok II.), když, jde-li o úrok z prodlení, odkázal na závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle něhož spotřebitel není povinen vrátit poskytnutou jistinu z neplatné úvěrové smlouvy ihned, ale ve lhůtě odpovídající jeho možnostem a do rozhodnutí soudu se tak spotřebitel nemůže ocitnou s úhradou nesplacené jistiny v prodlení. O nákladech řízení pak rozhodoval dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když procesně úspěšnějším účastníkem byl žalovaný, kterému však žádné náklady řízení nevznikly.

3. Proti uvedenému rozsudku, a to pouze výrokové části II., v části co do úroku z prodlení z částky 74.745,19 Kč ve výši 15 % ročně od 27. 12. 2022 do zaplacení, brojí odvoláním žalobkyně, domáhajíc se přiznání požadovaného úroku z prodlení a náhrady nákladů odvolacího řízení. Namítala, že žalovaný se dostal do prodlení v důsledku neplnění svých peněžitých závazků, a z toho důvodu po něm žalobkyně požaduje zaplacení úroků z prodlení. Nárok vyplývá přímo ze zákona, a to z ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Právní předchůdkyně žalobkyně svůj závazek řádně splnila, když žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 234.208 Kč. V prodlení je pak podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Protože pak s odkazem na § 1958 odst. 2 o. z. může věřitel požadovat plnění ihned, a dlužník je poté povinen plnit bez zbytečného odkladu, považuje žalobkyně jako první den prodlení právě den 27. 12. 2022, což souvisí s tím, že mu jako nová věřitelka oznámila postoupení pohledávky a vyzvala ho k zaplacení dluhu. Od uvedeného data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení dle § 1970 o. z. minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Žalobkyně navíc upomínala žalovaného o zaplacení dluhu ještě předžalobní upomínkou ze dne 21. 3. 2023. Její odeslání do sféry dispozice žalovaného pak prokázala podacím lístkem , právnická osoba, . Žaloba pak byla podána až v listopadu 2023. Žalovaný tak měl dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu, což však neučinil. Žalovanému pak nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale daleko dříve, již před podanou žalobou, a to právě na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Žalovaný nadto v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž však břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti, a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Žalobkyně v této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2023, č. j. 15 Co 54/2023-80, či Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 29. 11. 2022, č. j. 60 Co 226/2022-51, v obdobné věci. Hlavní funkce úroků z prodlení je zcela zřejmá – jedná se o zákonem předpokládanou sankci za to, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas, tak jak bylo mezi smluvními stranami ujednáno anebo poté, co věřitel dlužníka k vrácení plnění vyzval. Druhou funkcí úroků z prodlení je funkce kompenzační a zajišťuje, aby se věřiteli alespoň částečně nahradila újma za to, že nemůže disponovat svými penězi, které mu měl dlužník vrátit. Žalobkyně je tedy toho právního názoru, že soud prvního stupně jednoznačně pochybil, když v napadeném rozsudku nepřiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení. Na základě výše uvedeného má žalobkyně za to, že má nárok na zaplacení části nesplacené jistiny zápůjčky (tedy bezdůvodného obohacení) ve výši 74.745,19 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z uvedené částky od 27. 12. 2022 do zaplacení.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil, po dobu celého odvolacího řízení zůstal pasivní.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se návrhem vydání el. platebního rozkazu ze dne 21. 11. 2023 podaným u okresního soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 198.681,98 Kč s příslušenstvím (s kapitalizovaným a i běžícím úrokem a úrokem z prodlení) s odůvodněním, že společnost , právnická osoba, . uzavřela se žalovaným dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 234.208 Kč vedený na úvěrovém účtu , č. účtu, , úročený sazbou 13,49 %. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto věřitelka úvěr zesplatnila ke dni 19. 8. 2022. Žalobkyně požadovala k zaplacení částku 198.681,98 Kč jako dlužnou jistinu, částku 9.141,90 Kč jako kapitalizované úroky z úvěru a dále běžící úroky z úvěru v sazbě 13,49 % ročně a zákonné úroky z prodlení. Žalovaný se ve věci v průběhu řízení nevyjádřil. Okresní soud pak věc v nepřítomnosti žalovaného projednal u jednání dne 6. 11. 2024, kdy o věci rovněž rozhodl.

7. Krajský soud považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých v řízení provedených důkazů (body 4. až 7. písemného odůvodnění napadeného rozsudku) a pro stručnost na tato zjištění odkazuje, včetně závěru o skutkovém stavu věci (bod 12. písemného odůvodnění napadeného rozsudku).

8. Jde-li o právní hodnocení, okresní soud správně posoudil, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným je vztahem mezi profesionálem a spotřebitelem a s ohledem na předmět smlouvy vedle obecné úpravy úvěrového vztahu dle občanského zákoníku na věc správně aplikoval speciální úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Správně tedy okresní soud provedl test postupu žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy dle kritéria postupu s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu §§ 75 a 86 ZSÚ, přičemž pokud okresní soud dospěl k závěru, že takovému postupu právní předchůdkyně žalobkyně nedostála (viz bod. 12. odůvodnění), pak odvolací soud tento závěr akceptuje.

9. Podle názoru odvolacího soudu činnost poskytovatele spotřebitelského úvěru spočívá ve dvou fázích. V prvním fázi má poskytovatel úvěru povinnost zajistit si relevantní informace k poměrům žadatele (spotřebitele), a to tedy k jeho příjmům, výdajům a způsobu plnění dosavadních dluhů, přičemž primárním zdrojem takovýchto informací jsou informace od spotřebitele. Současně ovšem platí, že činnost poskytovatele v této fázi nespočívá pouze v pasivním přijímání informací od spotřebitele, ale implikuje v sobě i aktivní činnost poskytovatele, neboť je jeho povinností, aby informace získané od spotřebitele podrobil testu minimálně zbytnosti, spolehlivosti a dostatečnosti. Za tímto účelem je poskytovatel úvěru nepochybně oprávněn si od spotřebitele vyžádat dokumenty jeho informace osvědčující (k nimž má ostatně poskytovatel i povinnost jejich ukládání § 78 ZSÚ), dále má možnost vyžadovat si informace z různých databází (zpravidla právě vytvářených bankovními i nebankovními subjekty), popř. i z jiných zdrojů. Poté, co si poskytovatel vyloženým způsobem zajistí relevantní a doložené informace k posouzení úvěruschopnosti žadatele, nastupuje v pořadí druhá fáze jeho činnosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, kdy s odbornou péči zjištěné informace vyhodnotí a spotřebitelský úvěr poskytne pouze v případě, pokud zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vyloženým odvolací soud nevylučuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru může namísto ověření tvrzených výdajů užít ekonomicky model (nejsou-li tvrzené výdaje vyšší než stanovené modelem). Pokud ovšem takový model aplikuje, je nebytné vědět, s jakými daty takový model pracuje, tedy co je podkladem jeho výstupu.

10. Pokud se týká prvé fáze posuzování úvěruschopnosti spotřebitele právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl v projednávané věci odvolací soud k závěru, že již v této fázi uvedená nepostupovala s odbornou péčí ale pouze zcela formálně, jak správně popsal okresní soud.

11. S ohledem na uvedené tak nelze učinit závěr, že právní předchůdkyní žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru řádně dostála své povinnosti dle § 86 ZSÚ. Důsledkem uvedeného nikoliv řádného postupu je, jak správně dovozuje okresní soud, neplatnost předmětné úvěrové smlouvy dle ust. § 87 ZSÚ, a žalobkyně (jako právní nástupce) má tak nárok na vrácení pouze jistiny spotřebitelského úvěru (při zohlednění, co dosud žalovaný uhradil), nadto v době přiměřené možnostem žalovaného. Ke kvantifikaci nároku žalobkyně se pak pro stručnost odkazuje na bod 13. a 14. písemného odůvodnění napadeného rozsudku.

12. Okresní soud tedy správně žalobkyni přiznal pouze částku 74.745,19 Kč (výrok I.), a to bez příslušenství (výrok II.), když ve zbytku žalobu zamítl (výrok III.). V uvedeném směru lze ohledně příslušenství ve formě úroku z prodlení rovněž odkázat na přiléhavé odvodnění okresního soudu uvedené v bodě 14. napadeného rozsudku, přičemž jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, stanovil okresní soud splatnost nároku žalobkyně (speciální bezdůvodné obohacení) ve lhůtě 3 dnů od právní moci výroku I. rozsudku. Žalovaný byl pak povinen uvedenou částku žalobkyni uhradit do 10. 1. 2025 s tím, že pokud tak neučinil, je ode dne 11. 1. 2025 v prodlení.

13. Jelikož v napadeném výroku II. okresní soud žalobu zamítl i co do požadovaného úroku z prodlení a v době rozhodování odvolacího soudu byl žalovaný již v prodlení s úhradou této částky, změnil odvolací soud za podmínek ust. § 220 o. s. ř. v uvedené části napadený rozsudek a žalobkyni přiznal požadovaný úrok z prodlení (ode dne skutečného prodlení) v zákonné výši 12 % (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), když v rozsahu požadovaném nad vedenou výši bylo rovněž napadeného rozhodnutí potvrzeno.

14. Pokud pak žalobkyně ve svém odvolání poukazovala na dřívější rozhodnutí a praxi jiných odvolacích soudů, včetně tohoto odvolacího soudu, ohledně přiznávání zákonného úroku z prodlení v návaznosti na zaslanou výzvu k plnění, uvedená praxe dle výše popsaného postupu je, alespoň u tohoto odvolacího soudu, již překonána. Zdejší krajský soud pak plně v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 nově a již zcela konstantně postupuje u data určení prodlení žalovaného způsobem popsaným v tomto rozhodnutí.

15. Za podmínek ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud znovu rozhodoval o nákladech nalézacího řízení, přičemž ani dílčí změna napadeného rozsudku ničeho nemění na závěru, že převážně úspěšným účastníkem (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) nalézacího řízení je žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Jde-li o řízení odvolací, pak rovněž (§§ 224 odst. 1, 142 odst. 2 o. s. ř.) lze za převážně úspěšného účastníka této fáze řízení považovat žalovaného, kterému dle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.