75 CO 238/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 104.057 Kč s příslušenstvím a o 15.614,12 Kč, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 4. 2022, č. j. 208 C 16/2021-145,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 75.361,92 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 75.361,92 Kč ve výši 8,25 % ročně od 7. 1. 2021 do zaplacení, ve výroku III. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 15.614,12 Kč, ve výroku V. v napadeném rozsahu, a to ohledně úroku ve výši 20 % ročně z částky 85.892,83 Kč za dobu od 7. 1. 2021 do 30. 1. 2021 a dále úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 85.892,83 Kč za dobu od 31. 1. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 7. 1. 2021 dosáhne částky 296.308 Kč, a ve výroku VI., a to ohledně náhrady nákladů řízení mezi účastníky, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 17.692 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % p. a. od 7. 1. 2021 do zaplacení (výrok I.), žalobu v části, v níž se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky ve výši 86.365 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 87.736 Kč od 7. 1. 2021 do 13. 1. 2021 a z částky 86.365 Kč ve výši 8,25 % ročně od 14. 1. 2021 do zaplacení, zamítl (výrok II.), dále žalobu zamítl v části o zaplacení 15.614,12 Kč (výrok III.); v části o zaplacení úroku ve výši 37,29 % ročně z částky 85.892,83 Kč za dobu od 7. 1. 2021 do 30. 1. 2021 řízení zastavil (výrok IV.). Rovněž žalobu v části o zaplacení úroku ve výši 35 % ročně z částky 85.892,83 Kč za dobu od 7. 1. 2021 do 30. 1. 2021 a dále úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 85.892,83 Kč za dobu od 31. 1. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 7. 1. 2021 dosáhne částky 296.308 Kč, zamítl (výrok V.) a o nákladech řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žádnému z nich tuto nepřiznal (výrok VI.).

2. Okresní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že úvěrová smlouva, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky, je neplatná ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ujednaná výše úroku 101,77 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání, neboť tato sazba podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Tato neplatnost pak způsobuje dle ustanovení § 576 o. z. neplatnost celé smlouvy, když nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Okresní soud tedy zavázal žalovaného k úhradě částky ve výši 17.692 Kč s příslušenstvím, když žalobkyně žalovanému poskytla částku 100.000 Kč a žalovaný dosud žalobkyni uhradil 83.706 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II., ohledně částky 75.361,92 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 75.361,92 Kč ve výši 8,25 % ročně od 7. 1. 2021 do zaplacení, proti výroku III., ohledně částky 15.614,12 Kč, proti výroku V., ohledně úroku ve výši 20 % ročně z částky 85.892,83 Kč za dobu od 7. 1. 2021 do 30. 1. 2021 a dále úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 85.892,83 Kč za dobu od 31. 1. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 7. 1. 2021 dosáhne částky 296.308 Kč a konečně proti výroku VI., ohledně náhrady nákladů řízení mezi účastníky, podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě v uvedených částech vyhověno, resp. stran náhrady nákladů řízení jí bude přiznána plná náhrada. V odvolání žalobkyně namítala, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, když žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je naprosto běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zhodnotit vyšší rizikovost. Dále uvedla, že požadovaná sazba úroku nepřesahuje judikaturou aprobovaný čtyřnásobek nejvyšší sazby úroku za úvěry u bank v březnu 2019, sazba úroků tedy není nepřiměřená, ani lichevní, když poukazovala na časové řady ARAD. Smlouvu považuje žalobkyně za platnou, když je třeba vycházet ze zásady pacta sunt servanda, žalovaný svým podpisem pod smlouvou o úvěru stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními k této smlouvě. V okamžiku uzavření smlouvy dlužník proti ujednáním o smluvním úroku ničeho nenamítal a naopak, poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě o úvěru uvedených. Pokud soud dospěl k názoru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení podle § 577 o. z., které je ustanovením specialis k ostatním soudem uváděným ustanovením, který uvádí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. V případě, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše úroků odporující dobrým mravům toliko pro její výši, bylo úkolem soudu smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou, při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. Navíc, i pokud by odvolací soud přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, musí být žalobkyni přiznány dle ustanovení § 2395 a § 1802 o. z. alespoň obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Úroková sazba by tak měla být přiznána v celém rozsahu, žalobkyně však požaduje jen úrokovou sazbu 20 % ročně. Pokud jde o smluvní pokuty a náklady související s prodlením dlužníka, tak tyto žalobkyně požaduje v zákonem o spotřebitelském úvěru přípustné výši a kumulace smluvní pokuty a úroku z prodlení není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil tak, že navrhoval potvrzení napadeného rozhodnutí, když zopakoval svůj procesní postoj, že smlouva je neplatná jako celek, a to s ohledem na sjednání úroku rozporného s dobrými mravy. Poukazoval na skutečnost, že sjednaný úrok činil 101,77 % p. a., přičemž soudem mělo být zjištěno, že sazba úroku u úvěrů poskytovaných bankami v té době činila 14,09 % ročně.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II., III., V. a ve výroku VI., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně žalobou doručenou okresnímu soudu dne 8. 6. 2021 domáhala proti žalovanému zaplacení částky 104.057 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 105.455 Kč ve výši 8,25 % ročně od 7. 1. 2021 do 13. 1. 2021 ve výši 145 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 104.057 Kč ve výši 8,25 % ročně od 14. 1. 2021 do zaplacení, dále zaplacení částky 15.614,12 Kč a rovněž úroku ve výši 72,29 % p. a. z částky 85.892,83 Kč od 7. 1. 2021 do 30. 1. 2021 ve výši 3.968,40 Kč, úroku ve výši 8,25 % p. a. z částky 85.892,83 Kč od 31. 1. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 7. 1. 2021 dosáhne částky 296.308 Kč. Žalobkyně tvrdila, že je držitelem povolení České národní banky k poskytování spotřebitelských úvěrů. Mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 100.000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 29. 3. 2019. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 101,77 % p. a. splácet v 36 měsíčních splátkách ve výši 6.859 Kč splatných vždy k 1. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem květen 2019, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobce (věřitele) o schválení úvěru. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného. Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací) na základě výše uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, jakož i na základě provedeného tzv. scoringu klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Rovněž bylo prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání. Žalovaný po uzavření smlouvy požádal v souladu se smlouvou o bezúplatný odklad splátek z důvodu své pracovní neschopnosti/ukončení pracovního poměru. Žádosti žalovaného bylo ze strany žalobce vyhověno. Došlo tak k bezúplatnému odkladu splatnosti původních splátek [číslo]. Po dobu odkladu těchto splátek, tedy od 1. 5. 2020 do 31. 5. 2020 neběžel sjednaný úrok za poskytnutí úvěru. Žalovaný v souladu se zákonem č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19, oznámil dne 12. 5. 2020 žalobci, že má v úmyslu využití ochranné doby podle tohoto zákona. O délku ochranné doby se odložil čas plnění peněžitých dluhů žalovaného vůči žalobci z uzavřené smlouvy. Ochranná doba trvala od 1. 6. 2020 do 31. 10. 2020. Za dobu trvání ochranné doby vzniklo žalobci v souladu se zákonem č. 177/2020 Sb., právo na úrok za poskytnutí úvěru ve výši repo sazby vyhlášené Českou národní bankou zvýšené o 8 procentních bodů. Žalobce žalovanému následně potvrdil přijetí oznámení o využití ochranné doby a sdělil mu den počátku a konce ochranné doby a informaci o výši, počtu a četnosti plateb, jež má žalovaný provést po skončení ochranné doby, a celkové částce, kterou má žalovaný zaplatit. Úrok za poskytnutí úvěru za dobu trvání ochranné doby byl splatný po splnění všech peněžitých dluhů, jejichž čas plnění byl odložen, přičemž podle zákona č. 177/2020 Sb. platí, že plnění žalovaného se na tento úrok započte až po splnění všech peněžitých dluhů, jejichž čas plnění byl odložen v důsledku využití ochranné doby. Dále v souladu se zákonem č. 177/2020 Sb., platí, že pokud bylo sjednáno plnění ve splátkách, výše splátek zůstává nezměněna a doba trvání úvěru se odpovídajícím způsobem upraví. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byly žalobci uhrazeny pouze následující částky po 6.859 Kč ze dne 29. 4. 2019, ze dne 29. 4. 2019, ze dne 30. 5. 2019, ze dne 28. 6. 2019, ze dne 31. 7. 2019, ze dne 30. 8. 2019, ze dne 30. 9. 2019, ze dne 30. 10. 2019, ze dne 5. 12. 2019, ze dne 30. 12. 2019, ze dne 30. 1. 2020, ze dne 2. 3. 2020. Před zesplatněním celého úvěru v důsledku tohoto prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 998 Kč (podle smlouvy platí, že žalobci vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek [číslo] u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů. Tato smluvní pokuta je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. V důsledku tohoto prodlení žalované žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 400 Kč (podle smlouvy platí, že vzniká právo na zaplacení této náhrady nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této náhrady nákladů u splátek [číslo] u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů. Tato náhrada nákladů je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. V důsledku tohoto prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru – ke dni 5. 1. 2021 -, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné dne 1. 11. 2020. Podle bodu 6.4 smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 104.057,16 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Před zesplatněním úvěru byl přitom žalovaný vyzván k úhradě dané dlužné splátky a byla mu poskytnuta k tomu lhůta alespoň 30 dnů. V bodě 6.5 smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne 7. 1. 2021, až do jejího úplného zaplacení. V bodě 2.2 smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Po zesplatnění celého úvěru byly žalobkyni uhrazena pouze částka ve výši 1.398 Kč ze dne 13. 1. 2021. Žalovaný tak dluží žalované částku odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 102.659,16 Kč (k datu zesplatnění úvěru přitom činila nová jistina úvěru částku ve výši 104.057,16 Kč a odpovídala zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 85.892,83 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 18.164,33 Kč) s příslušenstvím, smluvní pokutu v celkové výši 998 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši 400 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 7. 1. 2021 do zaplacení, tj. smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 104.057,16 Kč od 7. 1. 2021 do 13. 1. 2021 ve výši 728,42 Kč a z částky 102.659,16 Kč od 14. 1. 2021 do zaplacení. Žalobkyně touto žalobou požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení této žaloby, tj. ve výši 15.614,12 Kč (v souladu s ust. § 9 zákona č. 177/2020 Sb. žalobkyni od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020 nevnikalo právo na zaplacení této smluvní pokuty), dále požaduje, úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 85.892,83 Kč ode dne 7. 1. 2021 do zaplacení. Žalobkyně pak žalobou požadovala úrok v nominální roční úrokové sazbě 72,29 % p. a., která odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané ve smlouvě (za dobu trvání ochranné doby podle zákona č. 177/2020 Sb. však tento žalobkyně požaduje ve výši repo sazby vyhlášené ČNB zvýšené o 8 procentních bodů. Za dobu od 91. dne prodlení žalovaného (tedy za dobu od 31. 1. 2021) pak dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. tento úrok uplatňuje v zápůjční rokové sazbě ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, tj. v nominální úrokové sazbě 8,25 % p. a.). Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že skutkové tvrzení stran uzavření předmětné úvěrové smlouvy učinil nespornými. Namítal však neplatnost úvěrové smlouvy jako celku, když měl za to, že sjednaná sazba úroku z úvěru ve výši 101,77 % ročně je v rozporu s dobrými mravy, když úroková míra úvěrů poskytovaných bankami činila 14,09 % ročně. Dále poukazoval na databázi České národní banky ARAD, podle níž úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v březnu 2019 činily 8,39 % ročně. Navrhoval tak zcela zamítnutí žaloby. Podáním ze dne 23. 8. 2021 vzala žalobkyně žalobu v rozsahu výrokové části IV., dále se učinila repliku k vyjádření žalovaného v obdobném rozsahu argumentace, jak se vyjádřila v odvolání. Na tuto repliku žalobkyně dále reagoval žalovaný vyjádřením s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu k problematice nepřiměřeného úroku a aplikace dobrých mravů. Na den 30. 3. 2022 pak okresní soud nařídil jednání, v rámci něhož provedl dokazování listinami a jednání odročil na den 6. 4. 2022, kdy ve věci vyhlásil rozsudek.

7. Předně krajský soud považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých v řízení provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje (body 4. – 29. písemného odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud rovněž akceptuje závěr okresního soudu o skutkovém stavu, jak je uveden v bodě 30. písemného odůvodnění napadeného rozsudku se zdůrazněním závěru o tom, že v předmětné úvěrové smlouvě uzavřené mezi účastníky byl sjednán úrok 101,77 % ročně, přičemž v době uzavření úvěrové smlouvy byly bankami poskytovány spotřebitelské úvěry s paramenty úvěrové smlouvy uzavřené mezi účastníky v rozmezí úrokové sazby od 5,9 % ročně do 21,7 % ročně.

8. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po 1. 1. 2014.

9. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že smlouva o úvěru je neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 o. z. z důvodu zjevného rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy, což způsobuje jeho absolutní neplatnost, neboť ujednaná výše úroku 101,77 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz).

10. Skutečnost, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, přičemž menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroku představuje více jak čtyř a půl násobek obvyklé sazby úroků u bankovních úvěrů (nejvyšší bankovní sazba 21,7 % p. a vs. 101,77 % p. a.). Z tohoto důvodu, kdy dle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splácení úvěru po dobu tří let žalobkyni díky sjednané sazbě úroků vrátit téměř jeden a půl násobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroku považovat za rozpornou s dobrými mravy a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, když se u žalobkyně jedná o běžnou praxi, jak je krajskému soudu z úřední činnosti známo. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u spotřebitelských úvěrů), pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy.

11. V této souvislosti je pak třeba uvést, že ve smlouvě o úvěru byla jako„ pevná úroková sazba“ sjednána sazba 101,77 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a předsmluvním formuláři. Tuto sazbu je tedy třeba posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána, byť v bodě 2.1 smlouvy je uvedeno, že se jedná o úrokovou míru„ efektivní“, neboť rozdíl mezi efektivní a nominální úrokovou mírou není obecně známý, navíc ve smlouvě je výslovně uvedeno, že do zesplatnění úvěru jsou úroky počítány dle sjednané efektivní úrokové sazby a teprve po zesplatnění bude uplatněna blíže nespecifikovaná sazba nominální. Navíc dle tvrzení samotné žalobkyně se u nominální a efektivní úrokové míry jedná o ekonomické kategorie, kde nominální, nikoliv efektivní, úroková míra je úroková míra sjednaná mezi účastníky a efektivní sazba pak pouze vyjadřuje reálnou výši úročení při složitém úročení, kdy jsou úroky v rámci jednoho období připisovány k jistině více než jednou. Za této situace, kdy jedinou úrokovou sazbou uvedenou ve smlouvě a uplatňovanou do zesplatnění je sazba 101,77 % ročně, je třeba tuto sazbu považovat mezi účastníky za sjednanou. V této souvislosti pak krajský soud uzavírá, že pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení požaduje (tj. 72,29 % ročně před okresním soudem nebo 20 % ročně v odvolacím řízení). Odvolací soud dále uvádí, že při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel jen s její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaný zavázal za dobu trvání úvěru uhradit, tedy o kolik by žalovaný při řádném splácení poskytnutou částku přeplatil.

12. Pokud pak žalobkyně namítala, že ujednání o výši úroků z prodlení nemůže být v rozporu s dobrými mravy s ohledem na ustanovení § 1813 o. z., když o. z. zná institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaná strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil, pak s tímto závěrem žalobkyně se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 1813 o. z., které je součástí právní úpravy závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což však neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem, že toto ustanovení nelze v daném případě aplikovat na ujednání o výši úroku z úvěru, neboť úrok je cenou za poskytnutí peněžních prostředků a o výši úroku byl žalovaný jasně a srozumitelně informována v předsmluvním formuláři, smlouvě i oznámení o schválení úvěru. V daném případě pak nelze aplikovat ani ustanovení § 1793 o. z. o neúměrném zkrácení, když nároků dle tohoto ustanovení se musí zkrácená strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil. Nové zavedení institutu neúměrného zkrácení však neplatnost ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy nijak nevylučuje, neboť nově zavedený institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z. pouze do právního řádu zavádí možnost soudního zásahu do práv a povinností stran smlouvy jen z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění, což dříve nebylo možné, když jak k posouzení smlouvy jako lichevní, tak k posouzení smlouvy či jednotlivého ujednání jako neplatného pro rozpor s dobrými mravy musely vždy přistoupit i další významné skutečnosti (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§ 1721–2054 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 314-328), jako např. to, že takto žalobkyně postupuje zcela běžně, jako je tomu v daném případě. Existence institutu neúměrného zkrácení tedy neplatnost ujednání o úrocích dle ustanovení § 580 odst. 1 a ustanovení § 588 o. z. nijak nevylučuje. Neplatnost daného ujednání pak nijak nevylučuje ani existence ustanovení § 577 o. z. upravujícího změnu nezákonného určení rozsahu soudem, neboť toto ustanovení zakládá možnost domáhat se speciální žalobou (příp. i vzájemným návrhem) konstitutivního rozhodnutí soudu, kterým budou práva a povinnosti stran změněny. Takové rozhodnutí pak není exekučním titulem a teprve v případě, že nejsou-li povinnosti změněné tímto konstitutivním rozhodnutím plněny, lze se jejich splnění domáhat žalobou na plnění (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2063 -2069). V daném případě je však podána již žaloba na plnění, v rámci které nelze tímto způsobem práva a povinnosti stran ze smlouvy o úvěru měnit, navíc bez návrhu žalované strany.

13. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy tak dle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv tedy krajský soud uzavřel, že ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 o. z., které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnou právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 -2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní (byť odvolání podala jen do části původně požadovaného úroku) i v rámci odvolání proti napadenému rozsudku, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez nepatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroku z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 o. z., nárok nemá, když nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.

14. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalované provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovanou žalobkyni. Nová právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 –3014 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1915 - 1925). S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení celého v řízení požadovaného nedoplatku původní jistiny ve výši 17.692 Kč (s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo dojít k přirůstání neplatně sjednaného úroku k jistině, jak žalobkyně v žalobě tvrdí), jak uzavřel okresní soud, když žalovaný v řízení žádnou námitku vzájemného vypořádání nevznesl, ani netvrdil, že by na jistinu uhradil více, než uvádí žalobkyně. Ohledně výše přiznané pohledávky je tedy pravomocný výrok I. napadeného rozsudku správný. Za správný jej pak krajský soud považuje, i pokud jde o přiznání úroků z prodlení, neboť k přiznané částce žalobkyni dle ustanovení § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, smluvní pokuty ani náklady vzniklé v souvislosti s prodlením.

15. Pokud pak žalobkyně v odvolání uváděla, že by jí měl nárok na běžný úrok náležet i v případě vypořádání bezdůvodného obohacení, a to dle ustanovení § 3002 o. z., tak s tímto názorem se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 3002 odst. 1 o. z. je totiž v případě úplatné smlouvy (což je i smlouva o úvěru) vyloučeno užití § 3000 a 3001 o. z., které v určitých případech omezují či vylučují povinnost k poskytnutí peněžité náhrady. V případě úplatné smlouvy je tedy třeba postupovat dle ustanovení § 2999 o. z. (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 –3014 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1979 -1983). Ustanovení § 3002 odst. 2 o. z., které se zabývá náhradou za užívání nabyté věci, pak na neplatnou smlouvu o úvěru nedopadá, neboť předmětem smlouvy o úvěru není nabytí věci do vlastnictví (jako např. u kupní smlouvy), ale úplatné poskytnutí peněžních prostředků k užívání. Veškeré nároky z neplatné smlouvy o úvěru se tedy řídí ustanovením § 2999 o. z., nikoliv ustanovením § 3002 o. z., jak se chybně domnívala žalobkyně. Otázku peněžité náhrady (v případě smlouvy o úvěru s ohledem na její předmět za užívání peněžitých prostředků, nikoliv za prostředky samotné, které by byl žalovaný povinen vrátit i v případě platnosti smlouvy o úvěru, neboť se jako movité věci zastupitelné / § 499 o. z. nikdy nestaly jejím vlastnictvím) v případě úplatné smlouvy primárně řeší ustanovení § 2999 odst. 2 o. z., podle kterého plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna. V případě, že důvodem (jedním z důvodů) neplatnosti smlouvy je právě rozpor ujednání o výši úroků z prodlení s dobrými mravy, nelze podle tohoto neplatnost smlouvy zakládajícího ujednání postupovat a je třeba postupovat dle ustanovení § 2999 odst. 1 o. z. (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 –3014 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1949 -1967). Dle ustanovení § 2999 odst. 1 o. z. pak platí, že není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny; bylo-li však plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání. Dle tohoto ustanovení by tedy žalobkyni jako ochuzené skutečně obecně měla náležet obvyklá cena za užívání peněžních prostředků (tj. běžné úroky), dle věty druhé tohoto ustanovení však je tento nárok omezen či zcela vyloučen, jestliže to vyžaduje účel právního pravidla, které založilo neplatnost smlouvy, když toto sankční ustanovení má za účel demotivovat od takového právního jednání, ale nesmí se příčit zásadě proporcionality, tedy lze užít jen tehdy, je-li taková sankce potřebná k preventivnímu působení a je-li tu přiměřený poměr mezi tvrdostí sankce a mírou preventivního působení (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 –3014 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1949 -1967). V daném případě, když důvodem (jedním z důvodů) neplatnosti smlouvy o úvěru je zjevný rozpor ujednané výše úroků s dobrými mravy, tedy nikoliv pouze běžná rozpornost s dobrými mravy, ale kvalifikovaný rozpor, který dle ustanovení § 588 o. z. zakládá absolutní neplatnost takového jednání, ke které musí soud přihlédnout i bez námitky, a to s ohledem na výši sjednaného úroku, a to, že se u žalobkyně jedná o zcela běžnou praxi, dospěl krajský soud k závěru, že podmínky ustanovení § 2999 odst. 1 věty druhé o. z. jsou naplněny a účel ustanovení § 588 o. z. v daném případě vyžaduje, aby za takové jednání (opakované sjednávání smluv o úvěru s úrokem zjevně se příčícím dobrým mravům) žalobkyni jako subjektu poskytujícímu spotřebitelské úvěry žádná peněžitá náhrada v podobě ani běžných úroků nenáležela, když s ohledem na výše uvedené je to k preventivnímu působení výše zmiňované právní úpravy nezbytné.

16. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku II., III. a V. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých rozhodl okresní soud zcela správně podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, když právo na náhradu nákladů řízení dle tohoto kritéria by svědčilo žalovanému, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. S ohledem na námitky žalobkyně pak krajský soud uzavírá a připomíná konstantní judikatorní závěry o tom, že pro účely určení úspěchu a neúspěchu ve věci je třeba vycházet nejen z jistiny žalobní pohledávky, ale i z příslušenství kapitalizovaného dle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ke dni vyhlášení rozhodnutí, neboť i toto je předmětem řízení. Žalobkyně totiž může uspět v jistině, ale nikoliv v příslušenství, což ale nelze označit za plný úspěch ve věci.

17. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšný, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně by tedy měla mít povinnost uhradit žalovanému plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, žalovanému však ani v odvolacím řízení dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, krajský soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.