75 Co 276/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobce: Jméno žalobce , IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 94 327,30 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. září 2025, č. j. 12 C 102/2025-76,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výrocích III. a IV., potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 12 826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud řízení částečně zastavil co do částky 30 165,30 Kč (výrok I.), zamítl žalobu v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 30 165,30 Kč od 1. 2. 2025 do zaplacení (výrok II.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 64 162 Kč se zákonným úrokem z prodlení 12 % ročně z částky 64 162 Kč od 1. 2. 2025 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku ve výši 9 276,88 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku zástupci žalobce (výrok IV.) a konečně rozhodl, že žalobci bude po právní moci rozsudku vrácena poměrná část zaplaceného soudního poplatku ve výši 963 Kč Okresním soudem v Olomouci (výrok V.). Uvedeným způsobem okresní soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 94 327,30 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 1. 2. 2025 do zaplacení za skutkových tvrzení o tom, že v návaznosti na objednávku žalované ze dne 17. 1. 2025 byl téhož dne žalobcem (jako notářem se sídlem v Praze) sepsán notářský zápis sp. zn. , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, (dále také jen jako „Notářský zápis“). Žalobce tvrdil, že předmětem Notářského zápisu byla zástavní smlouva k obchodnímu podílu v obchodní společnosti , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále také jen jako „Dceřiná společnost“), jejímž jediným společníkem je žalovaná. Stranami zástavní smlouvy byly , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále také jen jako „Banka“), jako zástavní věřitel a žalovaná jako zástavce. Součástí smlouvy bylo ujednání, že žalovaná uhradí náklady spojené se sepsáním notářského zápisu, zejména odměnu notáře a úhradu hotových výdajů podle příslušné vyhlášky Ministerstva spravedlnosti. Tyto náklady vyúčtoval žalobce žalované částkou 94 327,30 Kč fakturou č. , Anonymizováno, ze dne 17. 1. 2025, splatnou dne 31. 1. 2025 (dále také jen jako „Faktura“), přičemž žalovaná tuto částku žalobci přes opakované urgence do dne podání žaloby neuhradila, a to ani částečně. V průběhu řízení pak žalobce vzal žalobu co do částky 30 165,30 Kč zpět v reakci na závazné výkladové stanovisko Legislativní komise prezidia Notářské komory České republiky ze dne 21. 5. 2025, podle něhož dílčí odměna za sepsání notářského zápisu o zástavní smlouvě má být krácena na 2/3 z odměny vypočtené obecně za sepsání notářského zápisu o právním jednání.

2. Okresní soud po projednání věci učinil závěr o skutkovém stavu věci, podle něhož dne 16. 1. 2025 oslovila žalovaná žalobce jako notáře se sídlem v Praze se žádostí o sepsání notářského zápisu – zástavní smlouvy. Dne 17. 1. 2025 podepsal jednatel žalované objednávku na sepsání notářského zápisu – zástavní smlouvy o zastavení podílu v Dceřiné společnosti, když v objednávce byla stanovena tarifní hodnota 60 000 000 Kč a odměna notáře měla být žalované účtována podle notářského tarifu. Téhož dne žalobce jako notář se sídlem v Praze sepsal notářský zápis , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , jehož obsahem je zástavní smlouva mezi Bankou jako zástavním věřitelem a žalovanou jako zástavcem. Touto smlouvou žalovaná zastavila svůj obchodní podíl v Dceřiné společnosti k zajištění peněžitých dluhů vůči Bance, a to až do výše 60 000 000 Kč. Součástí Notářského zápisu je rovněž ujednání o tom, že žalovaná uhradí náklady spojené se sepsáním tohoto notářského zápisu, a to zejména odměnu notáře a úhradu jeho hotových výdajů. Dne 17. 1. 2025 vystavil žalobce žalované Fakturu se splatností dne 31. 1. 2025 za úkony notářské činnosti, a to konkrétně „úkony notářské činnosti – , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, “ v ceně 74 800 Kč bez DPH, další položky související s vyhotovením notářského zápisu v celkové ceně 2 330 Kč bez DPH, DPH v celkové výši 16 197,30 Kč a dále poplatek ve výši 1 000 Kč. Dne 24. 2. 2025 zaslal zástupce žalobce žalované předžalobní výzvu k úhradě částky 94 327,30 Kč. Dne 21. 5. 2025 sdělila Notářská komora ČR žalobci, že v souladu s notářským tarifem je odměna notáře za sepsání notářského zápisu o zástavní smlouvě krácena na dvě třetiny odměny z částky vypočtené obecně pro odměnu za sepsání notářského zápisu o právním jednání. Podle NKČR je v případě zástavní smlouvy tarifní hodnotou primárně výše zajištěného dluhu. Pouze v případě, kdy je hodnota zajištěné věci nižší než výše dluhu, je tarifní hodnotou hodnota zastavené věci. Pro postup stanovení odměny na základě ceny zastavené věci, musí mít notář prokázáno, že obvyklá cena zástavy (zde podílu) je nižší než hodnota pohledávky. Na toto sdělení NKČR reagoval žalobce dne 27. 6. 2025 tak, že žalované zaslal opravnou fakturu (dobropis) na částku - 30 165,30 Kč s DPH, čímž upravil výpočet požadované odměny tak, aby odpovídala uvedenému krácení na dvě třetiny v souladu s notářským tarifem. Žalobce po žalované nadále požadoval částku 64 162 Kč. Dceřiná společnost disponovala ke dni 31. 12. 2023 oběžnými aktivy ve výši 10 000 Kč a v letech 2022 a 2023 byla ekonomicky neaktivní. Na různých internetových stránkách jsou inzerovány prodeje společností s ručením omezeným za ceny od 12 900 Kč.

3. Na takto zjištěný skutkový stav věci okresní soud aplikoval ust. § 3 odst. 1 až 5, § 4 odst. 3 notářského tarifu, oddíl I Položky A Sazebníku odměny notáře za úkony notářské činnosti a za úkony některé jiné činnosti, který je přílohou notářského tarifu, §§ 513, 1968, 1970 občanského zákoníku a §§ 2 a 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., se závěrem o důvodnosti žaloby v rozsahu výrokové části III. napadeného rozsudku. Okresní soud rekapituloval, že podstatou sporu mezi stranami byl výpočet výše odměny žalobce za sepsání Notářského zápisu, jehož obsahem byla zástavní smlouva k zajištění pohledávek Banky až do výše 60 000 000 Kč, když předmětem zástavy byl obchodní podíl žalované v Dceřiné společnosti. V souladu s ust. § 4 odst. 3 notářského tarifu je podle okresního soudu tarifní hodnotou v posuzované věci primárně výše dluhu, který má být zástavním právem zajištěn, sekundárně hodnota (obvyklá cena) zastavované věci, je-li hodnota (obvyklá cena) zastavované věci nižší než výše dluhu. K výpočtu tarifní hodnoty z obvyklé ceny zastavované věci však notář musí podle okresního soudu mít jednak postaveno najisto, že je hodnota zastavované věci nižší než výše zajištěného dluhu, a jednak mu musí být hodnota zastavované věci známa. Okresní soud nepřisvědčil argumentaci žalované, že hodnotu Dceřiné společnosti lze jednoduše zjistit prostým nahlédnutím do sbírky listin Dceřiné společnosti, když účetní závěrka Dceřiné společnosti ke dni 31. 12. 2023 nemá žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu k určení skutečné hodnoty (obvyklé ceny) Dceřiné společnosti ke dni 17. 1. 2025. Z provedeného dokazování i tvrzení účastníků podle okresního soudu vyplynulo, že žalobce ke dni 17. 1. 2025 neměl k dispozici žádné relevantní podklady k určení skutečné obvyklé ceny Dceřiné společnosti a v situaci, kdy Banka přijala (100 %) obchodní podíl žalované v Dceřiné společnosti jako zástavu za dluhy do výše 60 000 000 Kč, pak žalobce podle okresního soudu zjevně neměl žádný rozumný důvod předpokládat, že je hodnota Dceřiné společnosti nižší než výše zajišťovaného dluhu. Objednávku ze dne 17. 1. 2025 s uvedenou tarifní hodnotou 60 000 000 Kč je tak dále třeba podle okresního soudu třeba vnímat jako ujednání účastníků o tom, že výše odměny žalobce bude vypočtena z této tarifní hodnoty, aniž by byla zjišťována skutečná obvyklá cena Dceřiné společnosti. Dále okresní soud vyložil, že z žalovanou předložených důkazů prokazujících cenu předzaložených společností s ručením omezeným nezjistil nic relevantního k hodnotě Dceřiné společnosti k 17. lednu 2025. K tvrzené hodnotě 15 000 Kč okresní soud podotkl, že tato se na první pohled jeví jako zcela nepřiměřená pro hodnotu zástavy, kterou Banka přijala k zajištění dluhů do výše 60 000 000 Kč. Je zcela jednoznačné, že takto by Banka zcela jistě nepostupovala, kdyby hodnota podílu i pro finanční instituci nebyla odpovídající zajišťovanému dluhu. Navíc je zřejmé, že bez aktivní spolupráce žalované (resp. Dceřiné společnosti) není pro žalobce možné zjistit skutečnou obvyklou cenu obchodní společnosti. V situaci, kdy žalovaná žalobci nepředložila jakýkoli důvěryhodný podklad pro stanovení skutečné ceny Dceřiné společnosti (např. znalecký posudek či nezávislý audit), tak žalobce neměl možnost ověřit skutečnou cenu zastavované věci a nezbylo mu než při stanovení tarifní hodnoty vyjít z výše zajišťovaného dluhu. Z provedeného dokazování a tvrzení účastníků pak jednoznačně podle okresního soudu vyplynulo, že žalobce žádný takový dokument ke dni 17. 1. 2025 k dispozici neměl a odměnu za sepsání Notářského zápisu tak z hodnoty zastavované věci (obchodního podílu Dceřiné společnosti) stanovit nemohl. Namítala-li žalovaná, že žalobce pochybil, když se nesnažil zjistit hodnotu zastavované věci, bylo podle okresního soudu třeba zohlednit i skutečnost, že žalobce měl v rámci přípravy k provedení požadované notářské činnosti značně omezený časový prostor, když z tvrzení obou stran vyplývá, že žalobce byl žalovanou s požadavkem sepsání notářského zápisu osloven dne 16. 1. 2025 a k sepsání Notářského zápisu došlo již dne 17. 1. 2025. Z výše uvedených důvodů tak okresní soud uzavřel, že odměna žalobce za úkon notářské činnosti – sepsání Notářského zápisu měla být vypočtena z tarifní hodnoty 60 000 000 Kč. Po přepočtu výše odměny žalobce podle Oddílu I Položky A věty první Sazebníku odměny notáře za úkony notářské činnosti a za úkony některé jiné činnosti, který je přílohou notářského tarifu, tak odměna notáře za sepsání notářského zápisu o právním jednání podle věty první činila částku 74 800 Kč bez DPH. Podle Oddílu I Položky A věty páté Sazebníku odměny notáře bylo odměnu za sepsání notářského zápisu o zástavní smlouvě třeba snížit na dvě třetiny takto vypočtené částky, tedy na částku 49 870 Kč (v souladu s pravidly pro zaokrouhlování částek uvedenými v ustanovení § 25 notářského tarifu). Ačkoli žalobce ve svém částečném zpětvzetí žaloby ze dne 1. 8. 2025 uváděl, že byl od počátku v dobré víře, neboť Faktura byla automaticky vygenerována notářským informačním systémem NIS, není podle okresního soudu možné přenášet odpovědnost za správně vyúčtování odměny notáře na automatizovaný elektronický systém, když je zásadně odpovědností notáře vyúčtovat svou odměnu v souladu s notářským tarifem. Správná výše notářské odměny za služby vyúčtované žalobcem žalované Fakturou tak měla činit 64 162 Kč a skládá se z částek 49 870 Kč (shora vypočtená výše odměny), 2 330 Kč (nesporná cena dalších úkonů provedených žalobcem pro žalovanou dne 17. 1. 2025), 21 % DPH z těchto částek ve výši 10 962 Kč a 1 000 Kč (jako nesporného poplatku za zápis do ISVR). Proto okresní soud výrokem III. napadeného rozsudku uložil žalované zaplatit žalobci částku 64 162 Kč s příslušenstvím, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku v obecné třídenní lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Součástí přiznaného příslušenství žalované pohledávky je zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 64 162 Kč od 1. 2. 2025 do zaplacení podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když žalovaná byla s úhradou dlužné částky v prodlení od 1. 2. 2025 a žalobci neuhradila ničeho přesto, že opakovaně uváděla, že je připravena žalobci odměnu (v nižší částce) uhradit. Vedle zákonného úroku z prodlení je pak součástí přiznaného příslušenství rovněž částka 1 200 Kč jako výše nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve smyslu § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když tento vztah mezi účastníky řízení je vzájemným závazkem podnikatelů.

4. Proti uvedenému rozsudku, a to výrokům III. a IV., brojila odvoláním žalovaná, domáhajíc se jejich zrušení a zamítnutí žaloby, tedy fakticky (správně) změny napadeného rozsudku ve smyslu § 220 o. s. ř. tak, že v rozsahu přiznaného plnění bude žaloba zamítnuta a žalované budou přiznány náklady řízení před okresním soudem. Podstatou odvolání žalované je nesouhlas se závěrem okresního soudu, že pro určení výše odměny notáře v posuzované věci měla být jako tarifní hodnota zvažována maximální výše dluhu, který má být zástavním právem zajištěn, a nikoliv hodnota zastavované věci, pokud je tato nižší a rovněž nesouhlas se závěrem okresního soudu o tom, že žalobce jako notář neměl povinnost zjistit hodnotu zastavované věci ani podniknout kroky ke zjištění hodnoty zastavované věci a že pouhým nahlédnutím do sbírky listin nebylo možné zjistit hodnotu společnosti, když účetní závěrka neměla žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu k určení skutečné hodnoty (obvyklé ceny). Žalovaná okresnímu soudu vytýkala, že se nevypořádal s její námitkou, že žalovaná nebyla ze strany žalobce předem dostatečně informována o konkrétní výši ceny za poskytovanou službu. Z tohoto důvodu nemělo být žalobě vůbec vyhověno. Nejenom, že nebyla mezi žalobcem a žalovanou sjednána konkrétní cena za poskytnutou službu, nebyl ani jasně specifikován způsob výpočtu odměny - ceny za danou službu. Podle žalované lze ve věci analogicky aplikovat závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. 33 Cdo 642/2024, podle něhož „advokát, který klienta předem neinformuje o výši nebo způsobu určení mimosmluvní odměny, může jednat v rozporu s dobrými mravy, a jeho nárok na odměnu může být z tohoto důvodu odepřen či snížen.“ Namítala, že nebyla předem informována ani o konkrétní výši, ani o způsobu určení mimosmluvní odměny. Pouhý odkaz na předpis a vyjádření tarifní hodnoty odpovídající výši dluhu nemůže být považován za dostačující. Proto nemůže žaloba v tomto směru obstát. Pokud by žalovaná byla řádně poučena o odměně žalobce, nikdy by na poskytnutí předmětných služeb za daných podmínek nepřistoupila. O vadném postupu žalobce svědčí i fakt, že žalobce spočetl odměnu špatně i dle jím zvoleného postupu, kdy nesnížil svou odměnu o jednu třetinu v souladu s Přílohou 1 Oddílem I Položky A věty páté notářského tarifu a byl proto ve věci částečně neúspěšný i dle napadeného rozhodnutí soudu. Tato skutečnost tedy vylučuje správný postup notáře při informování žalované o výši odměny. Je podle žalované na straně žalobce jakožto notáře aktivně informovat klienta o předpokládané výši odměny a není dostačující pouze odkázat na nicneříkající pojem „tarifní hodnota“ nebo právní předpis, jehož obsahem má být způsob výpočtu odměny. Takový postup nezakládá splnění povinnosti notáře jako profesionála. Nedodržení této povinnosti může vést k nepřiznání části či celé odměny pro rozpor s dobrými mravy. Podle žalované okresní soud dále nezohlednil, že mezi stranami panuje nevyrovnaný vztah v postavení silnější a slabší strany, nikoliv vyrovnaný závazkový vztah podnikatelů postavených na roveň, přestože se formálně jedná o závazek podnikající fyzické osoby (na straně žalobce) a právnické osoby (na straně žalované). Nadto laik, který se nepohybuje v oblasti notářství, advokacie či obecně v oblasti poskytování právních služeb, nebude rozumět pojmu jako „tarifní hodnota“ a jeho vlivu na určení odměny notáře a nelze na něj spravedlivě klást požadavek vědomosti či zjišťování pravého významu tohoto pojmu a důsledků s tím spojených. Zdůrazňovala, že přestože byla objednávka uzavřena formálně mezi podnikateli, fakticky lze na tento závazek pohlížet jako na quasi spotřebitelský vztah, neboť fakticky do notářské kanceláře za žalobcem dorazil , tituly před jménem, , jméno FO, , člověk, který se žalobcem uzavřel objednávku mimo rámec své podnikatelské činnosti. Tím je myšleno, že ani , tituly před jménem, , jméno FO, , ani žalovaná nevykonává podnikatelskou činnost v oblasti poskytování notářských či jiných právních služeb, a proto nemohla dostatečně chápat a být si vědoma následků úkonů i objednávky předložených žalobcem. A právě i tento důvod zakládá neoprávněnost výše fakturace ze strany žalobce a neopodstatněnost žaloby. Podle žalované je nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy, aby na ní měl být kladen požadavek předložení znaleckého posudek či nezávislý auditu, když nadto žalovaná ani nevěděla, že by takové podklady předložit měla, neboť ji k tomu žalobce nevyzval a ani ji nepoučil o tom, že výše stanovené odměny se může odvíjet od dvou rozdílných kritérií (výše dluhu vs hodnota zastavované věci). Byl to naopak podle žalované právě žalobce, kdo měl sám a proaktivně vynaložit kroky k tomu, aby nastavil klaritu a právní jistotu v ceně za objednané služby. To, že tak neučinil, nemůže jít k tíži žalované. Je na místě aplikovat v tomto směru korektiv dobrých mravů a žalobu z tohoto důvodu zamítnout. Podle žalované žalobci nic nebránilo v tom předem určit konkrétní cenu za provedení služby nebo alespoň konkretizovat způsob výpočtu ceny tak, aby ji mohla i žalovaná snadno vyčíslit. Pokud by tak učinil, nebyl by tento spor, neboť by si obě strany hned na počátku vyjasnily výslednou cenu za poskytnutí služby. Objednávka má obecně sloužit jako prevence sporů a založit mezi stranami právní jistotu ohledně jejich závazku a jejich práv a povinností. V tomto případě však postrádá smysl, když ohledně ceny jakožto jednoho z podstatných znaků závazku není mezi stranami klarita. Podle žalované okresní soud dostatečně nezjistil skutkový stav věci, pokud neprovedl účastnický výslech jednatele , tituly před jménem, , adresa, , čímž by se jasně prokázaly okolnosti, za kterých došlo ke sjednání objednávky služeb, netransparentní postup žalobce a neinformování o výsledné ceně. Výslechem by byly jasně prokázány i znalosti a (ne)vědomosti žalované ohledně oblasti podnikání, obsahu notářských předpisů, zejména notářského tarifu a dalších skutečností, které zakládají opodstatněnost aplikace korektivu dobrých mravů. Žalovaná dále namítá vnitřní rozpornost rozsudku a z toho dovozuje jeho nepřezkoumatelnost, a to v části, kdy soud činí skutkové závěry ze stanoviska notářské komory o tom, že v případě, kdy je hodnota zajištěné věci nižší než výše dluhu, je tarifní hodnotou hodnota zastavené věci, avšak aplikuje zcela odlišný závěr ohledně způsobu výpočtu odměny za poskytnuté služby a svůj postup nijak neodůvodňuje. Konečně žalovaná namítá porušení zásady nestrannosti soudu, a to ve formě svévolné domýšlení skutečností. Podle žalované si okresní soud zcela bez podkladů a mimo tvrzené skutečnosti a provedené důkazy vytvořil domněnky ohledně myšlenkových procesů žalobce, např. „v situaci, kdy Banka přijala (100 %) obchodní podíl žalované v Dceřiné společnosti jako zástavu za dluhy do výše 60 000 000 Kč pak žalobce podle soudu zjevně neměl žádný rozumný důvod předpokládat, že je hodnota Dceřiné společnosti nižší než výše zajišťovaného dluhu.“ Účastnický výslech žalobce však proveden nebyl, neexistuje tedy žádný podklad pro takový závěr. Nelze taktéž podle žalované zároveň odhlédnout od skutečnosti, že se prvostupňový soud uchýlil zcela nad rámec své rozhodovací pravomoci k hodnocení skutkových okolností, které nemají na předmět sporu žádný vliv. Soud uvedl, že: „… je třeba zohlednit i skutečnost, že žalobce měl v rámci přípravy k provedení požadované notářské činnosti značně omezený časový prostor, když z tvrzení obou stran vyplývá, že žalobce byl žalovanou s požadavkem sepsání notářského zápisu osloven dne 16. 1. 2025 a k sepsání Notářského zápisu došlo již dne 17. 1. 2025.“ Není podle žalované vůbec na místě, aby soud jakkoliv integroval do svého rozhodování skutečnosti ohledně časových a pracovních možností žalobce. Pokud by žalobce neměl na poskytnutí služby kapacitu, mohl objednávku žalované odmítnout. Tato skutečnost nemůže hrát v tomto soudním sporu žádnou roli a soudu nepřísluší hodnotit, zda se jednalo o dostatečný časový prostor či značně omezený časový prostor. V uvedených okolnostech pak žalovaná shledává pochybnosti ohledně nestrannosti okresního soudu.

5. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil tak, že toto považuje za nedůvodné a navrhoval potvrzení napadané části rozsudku okresního soudu a přiznání náhrady nákladů řízení, když okresní soud provedl vyčerpávající dokazování, správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj odpovídající právní závěry. Výše přiznané odměny odpovídá zákonnému tarifu po zohlednění krácení na dvě třetiny dle stanoviska Notářské komory ČR. Podle žalobce okresní soud správně nepřisvědčil žalované v názoru, že žalobce měl při výpočtu odměny vycházet z obvyklé ceny zastavované věci (obchodního podílu), nikoliv z výše zajištěného dluhu. Jak totiž vyplynulo z dokazování, žalovaná dne 17. 1. 2025 vlastnoručně podepsala objednávku notářského úkonu, ve které byla výslovně uvedena tarifní hodnota ve výši 60 000 000 Kč. Tímto úkonem žalovaná deklarovala hodnotu předmětu právního jednání pro účely stanovení odměny notáře. Dále žalobce poukazoval na to, že v notářském zápisu bylo uvedeno, že žalovaná hradí náklady spojené se sepsáním notářského zápisu, zejména odměnu notáře a úhradu jeho hotových výdajů, vyúčtované dle vyhlášky č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví, ve znění vyhlášky č. 42/2002 Sb. a ve znění vyhlášky č. 403/2005 Sb. s tím, že u notářského úkonu složitého nebo časově náročného může notář odměnu přiměřeně zvýšit ve smyslu ust. § 9 citované vyhlášky (přičemž ke zvýšení žalobce nepřistoupil, byť dle jeho názoru byly dány pro takový postup důvody). Zdůrazňoval, že jako notář není ze zákona povinen ani oprávněn provádět oceňování předmětu zástavy nad rámec tvrzení účastníků, pokud mu není nižší hodnota prokazatelným způsobem doložena. Pouhý odkaz na účetní závěrku dceřiné společnosti se základním kapitálem 10 000 Kč není pro určení obvyklé ceny obchodního podílu relevantní, neboť hodnota podílu je determinována tržním potenciálem a budoucími výnosy, nikoliv historickou účetní hodnotou aktiv. Správný je tedy závěr okresního soudu o tom, že pro postup stanovení odměny z nižší ceny zástavy musí mít notář tuto skutečnost kvalifikovaně prokázánu, což se v daném případě nestalo. Pokud se žalovaná v rámci odvolání dovolávala závěrů z rozhodnutí Nevyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 642/2024 a korektivu dobrých mravů s tvrzením, že nebyla o ceně informována, pak tato argumentace není dle žalobce přiléhavá. Na rozdíl od mimosmluvní odměny advokáta je totiž odměna notáře určena kogentním právním předpisem (vyhláška č. 196/2001 Sb.), který má povahu veřejnoprávního tarifu. Žalovaná, jakožto profesionální obchodní korporace zastoupená jednatelem, si musela být vědoma, že notářské služby jsou zpoplatněny dle tohoto tarifu, na který objednávka výslovně odkazovala. O řádném informování pak svědčí již zmíněná podepsaná objednávka obsahující tarifní hodnotu. Správně pak okresní soud rovněž uzavřel, že účastnický výslech jednatele žalované k této otázce jako nadbytečný, neboť podpis listiny jednoznačně prokazuje srozumění žalované s parametry výpočtu. Pokud jde o dobrovolné částečné zpětvzetí žaloby žalobcem po obdržení stanoviska Notářské komory ČR, pak toto podle žalobce nelze interpretovat jako uznání „vadného postupu“, ale jako projev dobré víry a profesionality žalobce, který upravil výši nároku v souladu s aktuálním výkladovým stanoviskem profesní samosprávy. V této souvislosti zdůrazňoval, že byl od počátku v dobré víře, že odměnu za daný úkon vyúčtoval notářský informační systém NIS správně, a až v návaznosti na to, že žalovaný rozporoval původní výši odměny, obrátil se žalobce na Legislativní komisi NKČR s žádostí o vydání závazného stanoviska. Pokud žalovaná napadá úvahu soudu stran časového prostoru pro přípravu úkonu (objednávka 16. 1., sepsání 17. 1.) jako projev podjatosti, pak podle žalobce šlo o legitimní konstatování skutkového kontextu věci. Rychlost, s jakou žalobce vyhověl požadavku žalované na sepsání Notářského zápisu k zajištění úvěru ve výši 60 mil. Kč, jen podtrhuje profesionalitu poskytnuté služby ze strany žalobce, která byla žalovanou bez výhrad přijata. Další námitky žalované jsou pak podle žalobce účelové a snažící se zpochybnit objektivitu soudu bez relevantních důvodů.

6. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není.

7. Předně krajský soud akceptuje jednotlivá skutková zjištění učiněná z provedených důkazů a shodných tvrzení důkazů (viz body 5. a 6. písemného odůvodnění napadeného rozsudku) a závěr o skutkovém stavu věci (viz bod 8. písemného odůvodnění napadeného rozsudku), na což se pro stručnost odkazuje. Odvolací soud rovněž akceptuje navazující právní posouzení, jak jej okresních soud vyložil v bodech 9. a násl. písemného odůvodnění napadeného rozsudku, na což se s doplněním dále uvedeným taktéž odkazuje.

8. K odvolací námitce žalované založené na argumentaci o vnitřní rozporuplnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, odvolací soud připomíná konstantní judikaturní závěry, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 100/2013, podle nichž měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Platí tedy v projednávané věci, že již jen s ohledem na obsah odvolaní žalované, která byla schopna řádně vymezit odvolací důvody proti rozsudku okresního soudu, nelze dospět k závěru, že toto jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Ani úvaze žalované o vnitřní rozporuplnosti napadeného rozsudku s ohledem na skutkové zjištění o obsahu stanoviska notářské komory (viz shora) nelze přisvědčit, když okresní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci tarifní hodnotu představuje výše dluhu a tento svůj závěr řádně odůvodnil.

9. Odmítnout je rovněž třeba argumentaci žalované o porušení zásady nestrannosti soudu v rovině svévolného domýšlení skutečností. Žalovaná v tomto směru pomíjí zásadu volného hodnocení důkazů vyjádřenou v ust. § 132 o. s. ř., kdy soud při hodnocení důkazů rovněž přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Nadto je třeba zdůraznit, že námitka žalobkyně fakticky nesměřuje k dotváření skutkového stavu soudem, ale do hodnotících úvah okresního soudu. I odvolací soud je toho závěru, že pro řádné posouzení a rozhodnutí ve věci při zachování zásad občanského soudního řízení vyjádřených v ust. § 1 a násl. o. s. ř. bylo třeba zohlednit časové souvislosti notářské činnosti žalobce a rovněž skutečnost, že věřitelem žalované, jehož pohledávka za žalovanou byla zajištěna zástavou (podílem v dceřiné korporaci žalované), byla banka. Posléze uvedené totiž vyjadřuje to, že se jednalo o institucionalizovaného věřitele, vykonávajícího činnost podle zvláštního zákona na základě povolení vydaného dohledovým orgánem (Českou národní bankou – dále jen ČNB), jehož činnost právě podléhá dohledu s cílem zajistit stabilitu bankovního sektoru, obezřetné chování bank a ochranu klientů, přičemž tento dohled se zaměřuje na dodržování zákonů, pravidel obezřetného podnikání a řízení rizik spojených s úvěrovými obchody. Řízení rizik spojených s úvěrovými obchody pak zahrnuje mimo jiné pravidla nastavená ČNB a jednotlivými bankami pro oceňování zástav při poskytování bankovních úvěrů při stanovování zástavní hodnoty (která je zpravidla nižší, než cena obvyklá). Je pak podle odvolacího soudu notorietou, že banky neposkytují úvěry ve výši zástavní hodnoty, ale v nižší výši při aplikaci ukazatele LTV (Loan to Value), který se např. v případě hypotečních úvěrů (zástavou je nemovitost) pohybuje v rozmezí 80% - 90% zástavní hodnoty. Lze pak důvodně předpokládat, že v případě zástavy, kterou je podíl v korporaci, bude s ohledem na charakter této zástavy LTV zpravidla nižší, než v případě zástavy nemovitostí.

10. Výše uvedená premisa s přihlédnutím ke zjištěným časovým souvislostem poskytnutí notářské činnosti žalobce ve formě sepisu veřejné listiny o právním jednání (sepis zástavní smlouvy ve formě notářského zápisu), vede odvolací soud k závěru, že žalobci nelze vytknout, že by jednal nepoctivě při určení tarifní hodnoty pro stanovení odměny notáře, pokud vycházel z výše zajišťovaného dluhu. Lapidárně řečeno, jestliže se dne 16. 1. 2025 žalovaná obrátila na žalobce s požadavkem na sepis zástavní smlouvy ve formě notářského zápisu, který byl sepsán následujícího dne 17. 1. 2025, přičemž věřitelem žalované byla banka, která k zajištění své pohledávky až do výše 60 mil. akceptovala jako zástavu podíl v dceřiné korporaci žalované, lze na straně žalobce dospět k závěru o jeho dobré víře ve vztahu k tomu, že hodnota zástavy je vyšší než výše dluhu. Proto odvolací soud s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem této věci nesdílí úvahu žalované o tom, že mělo být povinností žalobce poučit žalovanou o konstruktu stanovení tarifní hodnoty ve smyslu § 4 odst. 3 notářského tarifu a že by při absenci tohoto poučení neměla být žalobci odměna za výkon notářské činnosti přiznána. Nelze ani akceptovat úvahu žalované o tom, že by si snad žalobce jako notář měl aktivně zjišťovat hodnotu (obvyklou cenu) zástavy. Správně žalobce poukazuje na to, že není osobou, která je nadána odbornými znalostmi k takové činnosti, nadto k oceňování podílu v korporaci je nepochybně třeba odborných znalostí z vícero ekonomických oblastí (podnikové ekonomie, účetnictví, daní, auditu atd.). Rovněž v tomto směru nelze akceptovat úvahu žalované, že by hodnota zástavy byla zjistitelná ze sbírky listin obchodního rejstříku či porovnáním hodnot tzv. , právnická osoba, společností, tedy společností bez ekonomické aktivity založených pouze za účelem jejich „přeprodeje“ kterémukoliv zájemci. Lze si pak tedy s ohledem na výše popsané k problematice bankovního úvěrování a její reglementace jen stěží představit, že by si banka vzala do zástavy podíl v korporaci k zajištění své pohledávky až do výše 60 mil. korun v marginální hodnotě, jak se snaží žalovaná v řízení tvrdit. Jistě jsou tu pak skutečnosti, které žalovaná v řízení netvrdí a s ohledem na přijaté závěry není ani třeba, aby je tvrdila, které banka při stanovení zástavní hodnoty zvažovala a vyhodnotila ve prospěch zástavy tak, že tato je způsobilá pohledávky banky v řádech vyšších desítek miliónů korun dostatečně zajistit.

11. Pokud se žalovaná dovolává ochrany jako slabší strany, pak ani této argumentaci nelze přisvědčit. Předmětná notářská činnost žalobce souvisí vlastním podnikáním žalobkyně, která požadovala úvěrové financování bankou a v uvedené souvislosti k zajištění pohledávky banky byla vyžádána notářská činnost žalobce. Nelze tedy dospět k závěru, že by byla založena vyvratitelná právní domněnka o postavení žalované jako slabší strany ve smyslu § 433 odst. 2 občanského zákoníku, ani že by byly splněny podmínky odst. 1 citovaného ustanovení, které postavení silnější smluvní strany determinuje zlovolným jednáním, tedy jednáním ve zle víře, což jak vyloženo výše, je vyloučeno, když naopak jednání žalobce v předmětné věci je možné kvalifikovat jako dobrověrné. Lichá je rovněž úvaha žalované o quazi spotřebitelském vztahu, založená ve své podstatě na úvaze, že žalovanou zastupoval v jednání s žalobcem její jednatel, který objednávku „uzavřel mimo rámec své podnikatelské činnosti“. Žalovaná tímto v zásadě popírá právní úpravu jednání za právnickou osobu, tedy to, že za tuto entitu fakticky vždy musí jednat osoba fyzická, která je jejím statutárním orgánem a že její jednání se de iure připisuje právnické osobě. Odvolací soud v rámci zkoumání podmínek řízení, a to způsobilosti být účastníkem řízení, na straně žalované nepřehlédl, že žalovaná vznikla již v roce 2005, dále nepřehlédl její předmět podnikání, a to zprostředkování obchodu a služeb, velkoobchod a maloobchod, nákup, prodej, správa a údržba nemovitostí, pronájem a půjčování věcí movitých, poradenská a konzultační činnost, zpracování odborných studií a posudků a rovněž nepřehlédl další skutečnosti týkající se žalované, spočívající ve vnitrostátní fúzi či rozdělení sloučením a charakter subjektů těchto procesů zúčastněných (investičních entit), z čehož pro posouzení této věci vyplývá, že pokud se žalovaná snaží sebe vykreslit jako subjekt nezkušený při konzumaci právních služeb, včetně notářské činnosti, pak se jedná o argumentaci zcela zjevně účelovou, když při její podnikatelské činnosti a všech uváděných transformacích byly (musely být) prokazatelně konzumovány právní služby, včetně notářské činnosti. Na žalovanou tedy zásadně nelze pohlížet jako na quazi spotřebitele, jak se snaží rovněž prosadit. Jako přinejmenším nepřípadná se pak jeví argumentace žalované o neporozumění pojmu „tarifní hodnota“. Pokud tedy žalovaná prostřednictvím svého statutárního orgánu podepsala objednávku služeb žalobce, v níž byla uvedena tarifní hodnota 60 000 000 Kč s odkazem na účtování odměny dle vyhlášky č. 196/2021 Sb., musela si s ohledem na úroveň svých osobních a podnikatelských zkušeností být vědoma, že od výše tarifní hodnoty se odvíjí stanovení výše odměny, přičemž uvedený pojem a určení konečné výše odměny jsou stanoveny obecně závazným právním předpisem. I s ohledem na osobu žalované, jak popsáno shora, se tak nutně musí prosadit obecná právní zásada, že neznalost zákona neomlouvá. V poměrech projednávané věci tak způsob, jakým byla žalovaná zpravena o určení odměny žalobce jako notáře za výkon notářské činnosti, neshledává odvolací soud ničeho, z čeho by bylo lze dovozovat nepoctivost žalobce a co by mohlo vést ke korekci jeho nároku prostřednictvím institutu dobrých mravů, jak se dovolává žalovaná.

12. Závěrem okresní soud připomíná, že ve smyslu § 120 odst. 1, věty druhé o. s. ř., je to soud, který rozhoduje o tom, který z účastníky navržených důkazů provede a který nikoliv. Pokud takový důkaz neprovede, je pak povinen tento svůj postup odůvodnit, jinak se vystavuje riziku tzv. deficitu opomenutých důkazu, což může vést ke kasaci jeho rozhodnutí. Okresní soud neprovedl důkaz výslechem jednatele žalované , tituly před jménem, , adresa, , přičemž procesně odpovídajícím způsobem se s tímto postupem vypořádal a tento odůvodnil (viz bod 7 písemného odůvodnění napadeného rozsudku) a tomuto nelze ze strany odvolacího soudu ničeho vytknout, když i podle odvolacího soudu by bylo provedení takového důkazu zcela nadbytečné. Nelze tedy rovněž uvedené námitce žalované přisvědčit. Konečně pokud snad žalovaná ze způsobu odůvodnění napadeného rozsudku (úvah okresního soudu), který nepřisvědčil její procesní obraně, shledávala pochybnosti o nestrannosti (nepodjatosti) okresního soudu, pak je třeba odkázat na ust. § 14 odst. 4 o. s. ř. s tím, že důvody podjatosti věc rozhodující soudkyně nejsou dány a není tak založen kasační důvod dle § 219a odst. 1, písm. a) o. s. ř.

13. S ohledem na vše shora vyložené odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadané výrokové části III. jako ve výroku věcné správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, když žalobci jako notáři za předmětnou notářskou činnost náleží odměna stanovena dle § 4 odst. 3 věty prvé vyhl. č. 196/2001 Sb., notářsky tarif, tedy z tarifní hodnoty vycházející z výše dluhu, redukovaná na 2/3 dle Položky A, Oddílu I – Odměna notáře podle tarifní hodnoty, Sazebník odměny notáře za úkony notářské činnosti a za úkony některé jiné činnosti, který je přílohou citované vyhlášky, dále odměna za další úkony a poplatek, když v podrobnostech stran struktury, výše a příslušenství se pro stručnost odkazuje na bod 20. písemného odůvodnění napadeného rozsudku, včetně úvah okresního soudu o odpovědnosti notáře za správné vyúčtování odměny dle notářského tarifu bez ohledu na používání pomůcek ve formě informačního systému. Správný je rovněž související nákladový výrok, který okresní soud učinil pod výrokem IV., proto i tento byl potvrzen.

14. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl v odvolacím řízení z procesního hlediska úspěšný, neboť odvolání žalované nebylo vyhověno. Žalovaná má tedy povinnost uhradit žalobci plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem dle ustanovení § 7 bod 5, § 8 advokátního tarifu (dále jen AT) ve výši 3 700 Kč za úkony právní služby dle § 11 odst. 1 AT a ve výši 1 850 Kč za úkony právní služby dle § 11 odst. 2 AT. Zástupce žalobce učinil v odvolacím řízení účelně následující úkony právní služby, a to vyjádření k odvolání dle § 11 odst. 1, písm. k) AT v sazbě 3 700 Kč, účast u odvolacího jednání dne 5. 3. 2026 dle § 11 odst. 1, písm. g) AT v sazbě 3 700 Kč a účast u jednání, při němž bylo vyhlášeno pouze rozhodnutí ve věci dle 11 odst. 2, písm. f) AT v sazbě 1 850 Kč. Na náhradě na odměnu advokáta tak žalobci náleží částka 9 250 Kč. Dále žalobci náleží náhrada paušalizovaných hotových výdajů jeho advokáta dle § 13 odst. 1, 4 AT v sazbě 450 Kč / 1 úkon právní služby, což při třech úkonem právní služby činí 1 350 Kč. Za podmínek ust. § 137 o. s. ř. na náhradě nákladů řízení žalobci náleží i náhrada na daň z přidané hodnoty v sazbě 21% z přiznaných náhrad (9 250 + 1 350), tj. částka 2 226 Kč. Žalobci tak na náhradě nákladů odvolacího řízení náleží částka 12 826 Kč.

15. Místo plnění u náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když s ohledem na výši částky nákladů řízení neshledal důvody pro povolení delší lhůty plnění či povolení plnění ve splátkách.