75 Co 278/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného o zaplacení částky 283.400,05 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 9. 2025, č. j. 8 C 105/2025-43,

I. Odvolání žalobkyně do výroku I. rozsudku okresního soudu se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v odvoláním napadeném rozsahu, a to co do úroku z prodlení z částky 67.597,29 Kč ve výši 12,75 % ročně od 27. 2. 2025 do zaplacení, a co do úroku z prodlení z částky 186.357 Kč od 27. 2. 2025 do zaplacenía) mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 67.597,29 Kč ve výši 11,50 % ročně od 10. 12. 2025 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 186.357 Kč od 10. 12. 2025 do zaplacení, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ab) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 8.963,90 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 67.597,29 Kč, částku 186.357 Kč, částku 10.000 Kč, s úrokem ve výši 18,90 % ročně z částky 10.000 Kč od 17. 2. 2025 do 2. 4. 2025, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 10.000 Kč od 27. 2. 2025 do zaplacení, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 10.000 Kč od 3. 4. 2025 do zaplacení, kapitalizovaný úrok od 1. 12. 2024 do 16. 2. 2025 ve výši 418,22 Kč, a částku 1.000 Kč (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu okresní soud žalobu žalobkyně zamítl (výrok II.). Žalovanému pak okresní soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 13.400 Kč (výrok III.).

2. Uvedeným způsobem okresní soud rozhodl o návrhu žalobkyně, která se domáhala po žalovaném zaplacení celkem částky 283.400,05 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o dva samostatné nároky. K nároku 1) ve výši 77.405,87 Kč uvedla, že uzavřela s žalovaným dne 31. 8. 2023 Rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet. Dne 14. 2. 2024 uzavřel žalovaný s žalobkyní Dodatek č. 11 k Rámcové smlouvě a požádal o poskytnutí úvěru ve výši 86.517 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut, žalovaný však neplnil podmínky smlouvy, nehradil splátky a žalobkyně přistoupila k zesplatnění dne 17. 2. 2025. K nároku 2) ve výši 194.994,18 Kč žalobkyně uvedla, že dne 19. 6. 2023 uzavřel žalovaný s žalobkyní Dodatek č. 13 k Rámcové smlouvě a požádal o úvěr ve výši 198.457 Kč, který byl žalovanému poskytnut. Žalovaný opětovně přestal hradit sjednané splátky a žalobkyně přistoupila dne 17. 2. 2025 k zesplatnění úvěru. Dále žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení částky 10.000 Kč s tím, že Dodatkem č. 3 k Rámcové smlouvě žalovaný požádal o poskytnutí kontokorentu ve výši 10.000 Kč, který mu byl poskytnut, avšak žalovaný opětovně neplnil podmínky smlouvy, proto byl kontokorent zablokován a žalobkyně přistoupila k jeho zesplatnění dne 17. 2. 2025. K nároku na zaplacení částky 1.000 Kč žalobkyně uvedla, že na základě Rámcové smlouvy byl žalovanému aktivován běžný účet a bylo sjednáno, že žalovaný bude disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku. Žalovaný se však dostal do nepovoleného debetu právě ve výši 1.000 Kč.

3. Po projednání věci okresní soud s ohledem na zjištěný skutkový stav věci dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a to pouze pokud jde o nároky 1) a 2) a smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným ve vztahu k těmto nárokům považoval za neplatnou, a to v souladu s v napadeném rozhodnutí citovanou judikaturou a směrnicemi, ze kterých vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ.

4. Na základě tohoto posouzení pak okresní soud posoudil žalobkyní uplatněný nárok jako nárok na vrácení speciálního bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 87 ZSÚ, které je žalovaný povinen vrátit v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně poskytla žalovanému, pokud jde o nárok 1) částku ve výši 86.517 Kč, přičemž žalovaný uhradil toliko částku 18.919,71 Kč, proto výše bezdůvodného obohacení představuje zbývající jistinu ve výši 67.597,29 Kč. Pokud jde o nárok 2) žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 198.457 Kč, přičemž žalovaný dosud uhradil toliko částku 12.100 Kč, a proto výše bezdůvodného obohacení představuje částku 186.357 Kč. Povinnost k zaplacení těchto částek uložil okresní soud ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku vzhledem k procesní pasivitě žalovaného. Požadavek na zaplacení zákonného úroku z prodlení z přiznaných částek je dle okresního soudu předčasný, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy nastává podle okresního soudu splatnost až třetím dnem po právní moci tohoto rozsudku. Okresní soud tak výrokem II. napadeného rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení všech dalších nároků nad rámec jistiny, a to včetně zákonného úroku z prodlení, zamítl.

5. Proti uvedenému rozsudku, a to výslovně do výroku I. a II. podala včasné odvolání žalobkyně a domáhala se, aby byl rozsudek okresního soudu změněn tak, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku 67.597,29 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 67.597,29 Kč od 27. 2. 2025 do zaplacení, částku 186.357 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 186.357 Kč od 27. 2. 2025 do zaplacení, částku 10.000 Kč s úrokem ve výši 18,90 % ročně z částky 10.000 Kč od 17. 2. 2025 do 2. 4. 2025, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 10.000 Kč od 27. 2. 2025 do zaplacení, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 10.000 Kč ročně od 3. 4. 2025 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem od 1. 12. 2024 do 16. 2. 2025 ve výši 418,22 Kč a částku 1.000 Kč. Podle obsahu však odvolání žalobkyně směřovalo pouze do výroku II. rozsudku okresního soudu, a to co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 67.597,29 Kč a z částky 186.357 Kč od 27. 2. 2025 do zaplacení. Odvolatelka poukázala na povahu civilního soudního procesu s tím, že ochrana spotřebitele není bezmezná a má své hranice. Judikatura se ustálila na právním názoru, že některé skutečnosti jsou soudy povinny posuzovat ex offo jako např. zda byla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, k prokázání jiných skutečností je však nutná procesní aktivita žalovaného jako např. posouzení možnosti žalovaného vydat bezdůvodné obohacení. Odvolatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3808/2023 ze dne 26. 3. 2024 s tím, že okresní soud nezjistil žádné skutečnosti a neprovedl žádné důkazy, na základě kterých by dospěl k závěru, že není v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. Žalovaný byl během celého řízení neaktivní, nijak se k návrhu žalobkyně nevyjádřil a nesplnil tak svou důkazní povinnost ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku. Dále odvolatelka odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 72 Co 199/2024-92, a na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 184/2024-76.

6. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil a po dobu celého odvolacího řízení zůstal pasivní.

7. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

8. Odvolací soud poukazuje na to, že odvolání žalobkyně projednal u odvolacího jednání bez účasti žalobkyně a žalovaného za situace, kdy žalobkyně se z nařízeného odvolacího jednání omluvila a žalovaný se k odvolacímu jednání bez omluvy nedostavil (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

9. Vzhledem k rozsahu odvolání žalobkyně, která se domáhala změny rozsudku okresního soudu jak ve výroku I., tak ve výroku II., zabýval se odvolací soud v prvé řadě otázkou přípustnosti takto podaného odvolání. Okresní soud výrokem I. přiznal žalobkyni částku 67.597,29 Kč, částku 186.357 Kč, částku 10.000 Kč s příslušenstvím a částku 1.000 Kč. Výrok I. rozsudku okresního soudu tak nabyl v celém rozsahu právní moci, přičemž se jedná o výrok vyhovující. Pokud se tedy žalobkyně v odvolání domáhá zaplacení částky 10.000 Kč s příslušenstvím a částky 1.000 Kč, bylo žalobkyni již výrokem rozsudku okresního soudu ohledně těchto částek vyhověno a její odvolání je tak subjektivně nepřípustné, a proto jej krajský soud podle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl, neboť se jedná o odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

10. Pokud jde o odvolání do výroku II. a III. rozsudku okresního soudu, uvádí odvolací soud následující.

11. Krajský soud se v prvé řadě ztotožňuje se skutkovými zjištěními okresního soudu, která okresní soud učinil z provedených listinných důkazů a se závěrem o skutkovém stavu a pro stručnost na tato zjištění odkazuje.

12. Co se pak týká právního hodnocení věci okresní soud správně posoudil, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným je vztahem mezi profesionálem a spotřebitelem a s ohledem na předmět smlouvy vedle obecné úpravy úvěrového vztahu dle občanského zákoníku na věc správně aplikoval speciální úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“). Správně pak okresní soud provedl test postupu žalobkyně před uzavřením předmětných úvěrových smluv, pokud jde o nároky 1) a 2) dle kritéria postupu s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu § 75 až 86 ZSÚ, přičemž pokud okresní soud dospěl k závěru, že takovému postupu žalobkyně v případě nároku 1) a 2) nedostála, odvolací soud tento závěr akceptuje s konstatováním, že proti němu ani odvolání žalobkyně nesměřuje.

13. Okresní soud tak správně přiznal žalobkyni, pokud se týká nároku 1) částku 67.597,29 Kč jakožto rozdíl mezi výší vyplaceného úvěru 86.517 Kč a částkou uhrazenou žalovaným ve výši 18.919,71 Kč. U nároku 2) správně okresní soud přiznal žalobkyni částku 186.357 Kč jakožto rozdíl mezi poskytnutou částkou ve výši 198.457 Kč a částkou žalovaným uhrazenou ve výši 12.100 Kč.

14. Ohledně příslušenství ve formě úroku z prodlení pak lze rovněž odkázat na přiléhavé odůvodnění okresního soudu, přičemž okresní soud správně stanovil splatnost nároku žalobkyně (speciální bezdůvodné obohacení) ve lhůtě 3 dnů od právní moci výroku I. rozsudku. Tento výrok rozsudku nabyl právní moci dne 6. 12. 2025 a žalovaný pak byl povinen uvedenou částku žalobkyni uhradit ve lhůtě 3 dnů, tedy do 9. 12. 2025 s tím, že pokud tak neučinil, je ode dne 10. 12. 2025 v prodlení.

15. Jelikož v napadeném výroku II. okresní soud žalobu zamítl i co do požadovaného úroku z prodlení z částky 67.597,29 Kč a z částky 186.357 Kč, v době rozhodování odvolacího soudu byl žalovaný již v prodlení s úhradou těchto částek, a proto odvolací soud za podmínek ustanovení § 220 o. s. ř. v uvedeném rozsahu napadený rozsudek změnil a přiznal žalobkyni požadovaný úrok z prodlení (ode dne skutečného prodlení – 10. 12. 2025) v zákonné výši, kdy zákonný úrok z prodlení činil dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ke dni 10. 12. 2025 11,50 % ročně. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala úrok ve výši 12,75 % ročně, byl tento nárok ve zbývajícím rozsahu zamítnut.

16. Pokud pak žalobkyně ve svém odvolání poukazovala na praxi jiných odvolacích soudů ohledně přiznávání zákonného úroku z prodlení v návaznosti na zaslanou výzvu k plnění, uvedená praxe dle výše popsaného postupu je u zdejšího odvolacího soudu překonána. Krajský soud plně v souladu s rozhodnutím a logickým výkladem rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 již zcela konstantně postupuje u data určení prodlení žalovaného způsobem popsaným v tomto rozhodnutí. Zdůraznění hodné je to, že smyslem ustanovení § 87 ZSÚ je stanovení civilněprávní sankce poskytovateli spotřebitelského úvěru pro případ porušení jeho základních a zásadních povinností stanovených zejména ustanoveními § 75, 86 ZSÚ jako reflexe legitimního požadavku na zodpovědné úvěrování fyzických osob, který má bránit negativním společenským dopadům a společensky patologickým jevům spojeným s tzv. dluhovými pastmi. Podle názoru odvolacího soudu již jen to, že dojde-li poskytovatelem úvěru k soudnímu vymáhání nároku ze spotřebitelské úvěrové smlouvy, je zpravidla znakem, že není v možnostech dlužníka-spotřebitele dluh z úvěru (popř. speciálního bezdůvodného obohacení) uhradit. Pokud právním řádem prostupuje obecná zásada zvýšené ochrany spotřebitele a plyne-li i z judikatury Ústavního soudu to, že spotřebitelské spory právě s ohledem na zvýšenou ochranu spotřebitele nelze považovat za „čisté“ sporné kontradiktorní řízení, pak podle odvolacího soudu nelze bez dalšího procesní pasivitu spotřebitele ve sporu klást k jeho tíži. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud nesdílí závěr odvolatelky, že za procesní pasivity dlužníka-spotřebitele lze v tomto typu řízení dovozovat, že v době doručení výzvy k zaplacení dluhu typicky v posuzovaných vztazích ve formě zesplatnění úvěru, je v možnostech tohoto dlužníka (spotřebitele) dluh uhradit a v případě nezaplacení dluhu od doručení takové výzvy dovozovat prodlení s tímto dluhem, který je pak následně v soudním řízení kvalifikován jako speciální bezdůvodné obohacení dle ZSÚ.

17. Za podmínek ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud znovu rozhodoval o nákladech nalézacího řízení, přičemž dílčí změna napadeného rozsudku přispěla k větší míře úspěchu žalobkyně, která zůstala převážně úspěšným účastníkem nalézacího řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Zde je vhodné konstatovat, že míru úspěchu žalobkyně okresní soud určil nesprávně, když je třeba vycházet z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08 publikovaný pod č. 175/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, na nějž navazují mnohá další rozhodnutí i ústavního a obecných soudů a podle něhož je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. V tomto směru odvolací soud doplňuje, že je-li uplatněno příslušenství v tzv. běžící formě, tedy do doby zesplatnění nároku, z něhož je požadováno, je třeba takové příslušenství kapitalizovat ke dni rozhodnutí soudu ve věci a takto kapitalizovanou částku jako příslušenství-předmět řízení zvažovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně v řízení požadovala včetně příslušenství celkem částku 343.510,76 Kč a dostalo se jí částky v celkové výši 271.866,07 Kč. Úspěch žalobkyně tedy představoval 79,1 % a neúspěch 20,9 %. Za této situace má žalobkyně nárok na zaplacení poměrné části účelně vynaložených nákladů, a to v rozsahu 58,20 %, což v tomto konkrétním případě představuje částku 8.963,90 Kč.

18. Žalovaný je pak povinen dle § 160 odst. 1 o. s. ř. zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

19. Jde-li o řízení odvolací, pak (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř.) lze za převážně úspěšného účastníka této fáze řízení považovat žalovaného, kterému dle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.