75 Co 28/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , Anonymizováno Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 42.488,47 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 10. 10. 2024, č. j. 13 C 131/2024-31,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 25.741 Kč za dobu od 4. 5. 2024 do zaplacenía) mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 25.741 Kč za dobu od 17. 12. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ab) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 25.741 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a v celém dalším zbývajícím rozsahu, kterým se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 16.747,47 Kč, úroku ve výši 19,99 % ročně z částky 41.488,47 Kč od 24. 4. 2024 do 23. 5. 2024, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 41.488,47 Kč od 4. 5. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 41.488,47 Kč od 24. 5. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku 2.076,34 Kč pak žalobu zamítl (výrok II.). O nákladech řízení mezi účastníky pak rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Po projednání věci okresní soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , z níž žalobkyně dovozovala své nároky proti žalovanému, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen „ZSÚ“) neplatná, když předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy nedostála své povinnosti s odbornou péči prověřit úvěruschopnost žalovaného. Vztah mezi účastníky pak okresní soud vypořádal podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení dle speciální úpravy citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že zohlednil, že žalovanému předchůdkyně žalobkyně poskytla částku 45.000 Kč a žalovaný jí zaplatil částku 19.259 Kč, proto v rozdílu, tj. v částce 25.741 Kč, zavázal žalovaného k její úhradě (výrok I.). Ohledně všech dalších nároků, včetně všeho požadovaného příslušenství, žalobu zamítl (výrok II.), když, jde-li o úrok z prodlení, odkázal na závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle něhož spotřebitel není povinen vrátit poskytnutou jistinu z neplatné úvěrové smlouvy ihned, ale ve lhůtě odpovídající jeho možnostem, a do rozhodnutí soudu se tak spotřebitel nemůže ocitnout s úhradou nesplacené jistiny v prodlení.

3. Proti uvedenému rozsudku, a to do výroku II. v rozsahu zamítnutého úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 25.741 Kč za dobu od 4. 5. 2024 do zaplacení a souvisejícímu nákladovému výroku III., podala včasné odvolání žalobkyně, domáhajíc se jeho změny tak, že žalobkyni bude přiznán navíc i úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 25.741 Kč za dobu od 4. 5. 2024 do zaplacení. Namítala nesprávné právní posouzení věci, resp. nesprávnou aplikaci ust. § 87 odst. 1 ZSÚ ze strany okresního soudu. Dle tohoto ustanovení platí, že v případě neplatné smlouvy o úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené svým možnostem. S odkazem na toto ustanovení a obsah předžalobní výzvy soud prvního stupně zamítl i nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení z dlužné částky. S tímto závěrem žalobkyně nesouhlasí. Na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, na které dopadá obecná úprava času dle ust. § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „OZ“). Dle tohoto ustanovení platí, že neujednají-li si strany, kdy má dlužník plnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen plnit bez zbytečného odkladu. Zvláštní úprava pak uvádí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Žalobkyně si je vědoma obecného kolizního pravidla lex specialis derogat legi generali, má však za to, že pravidlo o času plnění zakotvené v ZSÚ vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka vydat bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele a toto musí spotřebitel prokázat. Vztah mezi obecnou a zvláštní právní úpravou času plnění lze proto vyjádřit tak, že obecná právní úprava se podpůrně použije tam, kde zvláštní právní úprava nestanoví něco jiného. Zvláštní právní úprava však otázku času plnění nevyčerpává do té míry, že by použití obecné právní úpravy zcela vyloučila. Obecná a zvláštní úprava mají společné to, že splatnost pohledávky nemůže předcházet výzvě věřitele. Pokud však možnostem spotřebitele odpovídá splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele bez zbytečného odkladu, resp. spotřebitel netvrdí a neprokáže, že to není v jeho možnostech, má žalobce za to, že zvláštní právní úprava nevylučuje použití obecné a jejich aplikace vede ke stejnému výsledku. Určení možností spotřebitele splnit věřiteli dluh prodlužuje splatnost pohledávky, a tím prospívá postavení spotřebitele. Jde o skutečnosti, kterých se spotřebitel má dovolávat jako pro sebe příznivých a přinášejících výhodu. Žalobce tak má za to, že je to právě spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti tvrdit a prokázat, jaké jsou jeho možnosti splnit dluh. Skutkové zjištění, že nebylo a není v možnostech spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu, musí vyplývat z výsledků provedeného dokazovaní. Není na soudu, aby bez podkladu ve zjištěném skutkovém stavu, hodnotil možnosti spotřebitele splnit dluh na základě vlastních domněnek. Žalobkyně proto spatřuje pochybení soudu prvního stupně v neúplném zjištění skutkového stavu věci, neboť žalovaným nebyly navrhnuty a nebyly provedeny žádné důkazy, na jejichž základě by soud mohl dospět k závěru, že skutečně nebylo v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele ze dne 24. 4. 2024, když žalovaný zůstává po celou dobu zcela pasivní. Žalobkyně nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že předžalobní výzva ze dne 24. 4. 2024 neobsahuje označení pohledávky jako bezdůvodného obohacení, a proto nemůže být žalobci přiznán nárok na zákonný úrok z prodlení. Není pravdou, že žalobkyni musela být zřejmá neplatnost smlouvy – o té rozhodl až soud prvního stupně napadeným rozsudkem. Žalobkyně rozhodnutí soudu v této části respektuje, avšak odmítá, že by o neplatnosti smlouvy věděla v okamžiku odeslání předžalobní výzvy. Tuto odeslala žalobkyně žalovanému v dobré víře, že byla uzavřena smlouva o úvěru. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu v souvislosti se smlouvou o úvěru č. , hodnota, - ať už šlo o pohledávku ze smlouvy o úvěru či pohledávku z bezdůvodného obohacení v souvislosti s touto smlouvou, nic to nezmění na tom, že žalovaný nadále zůstal zcela pasivní a žalobkyni neuhradil ničeho, ačkoli si byl vědom, že žalobkyně má nárok přinejmenším na pohledávku ve výši odpovídající bezdůvodnému obohacení v souvislosti se smlouvou, která byla ve výzvě jasně specifikována. Žalovaný nesplnil svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku na výzvu žalobkyně. I přesto soud rozhodl tak, že žalobkyni nebyl přiznán nárok na zákonný úrok z prodlení, když soud automaticky presumoval neschopnost žalovaného bezdůvodné obohacení vrátit a současně předžalobní výzvu nepovažoval za výzvu, na základě které by žalovaný byl povinen vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení, které přijal v souvislosti se smlouvou o úvěru. Ze skutečnosti, že žalovaný na svůj dluh od 6. 2. 2024 neplnil ničeho, neplyne automaticky, že to nebylo v jeho možnostech. Takovou presumpci by žalobkyně považovala za nepřípustnou, neboť by šlo o neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele. Soud prvního stupně v daném případě měl přiznat žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení z částky určené jako bezdůvodné obohacení, když žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu prokazatelně vyzvala přípisem ze dne 24. 4. 2024, tedy svou povinnost vyzvat dlužníka k úhradě řádně splnila a nejsou dány podmínky pro aplikaci zvláštní úpravy, když dlužník je zcela nečinný a neplní své procesní povinnosti. Ve skutkově stejných případech byl žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení přiznán, viz např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 184/2024-76 ze dne 1. 10. 2024, rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 192/2024-92 ze dne 21. 10. 2024, rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 191/2024-43 ze dne 1. 10. 2024, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 199/2024-92 ze dne 31. 7. 2024. Žalobkyně proto v souladu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí očekává přiznání nároku i v tomto řízení.

4. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil, po dobu celého odvolacího řízení zůstal pasivní.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 31. 5. 2024 po žalovaném domáhala zaplacení celkem částky 42.488,47 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela smlouvu o hotovostním úvěru a žalovaný poskytnuté peněžní prostředky a jejich příslušenství v dohodnuté době nevrátil. Smlouva o hotovostním úvěru č. , hodnota, byla uzavřena dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, a na jejím základě poskytla žalobkyně žalovanému částku 45.000 Kč a žalovaný se zavázal ji vrátit spolu s dohodnutým úrokem 19,99 % ročně a s poplatkem za zprostředkování úvěru 900 Kč, a to v měsíčních splátkách po 961 Kč včetně splátky pojištění. Mezi účastníky byl také ujednán nárok požadovat náklady účelně vynaložené na vymáhání a smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každou opožděnou splátku či platbu. S ohledem na porušení podmínek ze strany žalovaného (opakované prodlení s úhradou splátek) byl úvěr dne 24. 4. 2024 zesplatněn. Žalovaný na úvěr uhradil celkem 19.259 Kč. Žalobkyně se nyní domáhá dlužné jistiny 41.488,47 Kč, dlužného smluvního úroku 2.076,34 Kč (úrok ve výši 19,99 % ročně z dlužné jistiny za období od 24. 4. 2024 do 23. 5. 2024) a smluvní pokuty 1.000 Kč (smluvní pokuta po 500 Kč za opožděnou splátku splatnou 23. 2. 2024 a 23. 3. 2024). Dále se žalobkyně domáhá smluvního úroku z dlužné jistiny a úroku z prodlení. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě před podáním žaloby. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil, zůstal v řízení zcela pasivní, neplnil své procesní povinnosti ve smyslu § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tj. tvrdit významné skutečnosti důležité pro rozhodnutí a plnit důkazní a jiné povinnosti, tvrzený nárok žalobkyně ani jeho výši vůbec nezpochybňoval ani nerozporoval. Soud věc projednal při jednání dne 10. 10. 2024 v nepřítomnosti účastníků za splnění podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila a žalovaný se i přes řádné předvolání k jednání bez omluvy nedostavil. U tohoto jednání byl vyhlášen napadený rozsudek.

7. Krajský soud považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých v řízení provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění odkazuje, včetně závěru o skutkovém stavu věci (bod 4-11 písemného odůvodnění napadeného rozsudku).

8. Jde-li o právní hodnocení, okresní soud správně posoudil, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným je vztahem mezi profesionálem a spotřebitelem a s ohledem na předmět smlouvy vedle obecné úpravy úvěrového vztahu dle občanského zákoníku na věc správně aplikoval speciální úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Správně tedy okresní soud provedl test postupu žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy dle kritéria postupu s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu §§ 75 a 86 ZSÚ, přičemž pokud okresní soud dospěl k závěru, že takovému postupu žalobkyně nedostála (viz bod. 12-14 odůvodnění), odvolací soud tento závěr akceptuje a žalobkyně jej ani v odvolání nerozporuje. S ohledem na to, že žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru řádně nedostála své povinnosti dle § 86 ZSÚ, je důsledkem tohoto nikoliv řádného postupu žalobkyně, jak správně dovozuje okresní soud, neplatnost předmětné úvěrové smlouvy dle ust. § 87 ZSÚ, a žalobkyně má tak nárok na vrácení pouze jistiny spotřebitelského úvěru (při zohlednění, co jí dosud žalovaný uhradil), nadto v době přiměřené možnostem žalovaného. Ke kvantifikaci nároku žalobkyně se pak pro stručnost odkazuje na bod 15. písemného odůvodnění napadeného rozsudku.

9. Okresní soud tedy správně žalobkyni přiznal pouze částku 25.741 Kč, a to bez příslušenství (výrok I.), když ve zbytku žalobu zamítl. V uvedeném směru lze ohledně příslušenství ve formě úroku z prodlení rovněž odkázat na přiléhavé odvodnění okresního soudu uvedené v bodě 16. napadeného rozsudku, přičemž okresní soud stanovil splatnost nároku žalobkyně (speciální bezdůvodné obohacení) ve lhůtě 3 dnů od právní moci výroku I. rozsudku. Tento výrok rozsudku nabyl právní moci dne 11. 12. 2024, žalovaný byl pak povinen uvedenou částku žalobkyni uhradit do 16. 12. 2024 s tím, že pokud tak neučinil, je ode dne 17. 12. 2024 v prodlení.

10. Jelikož v napadeném výroku II. okresní soud žalobu zamítl i co do požadovaného úroku z prodlení z částky 25.741 Kč a v době rozhodování odvolacího soudu byl žalovaný již v prodlení s úhradou této částky, změnil odvolací soud za podmínek ust. § 220 o. s. ř. v uvedené části napadený rozsudek a žalobkyni přiznal požadovaný úrok z prodlení (ode dne skutečného prodlení – 17. 12. 2024) v zákonné výši, kdy zákonný úrok z prodlení činil dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni 17. 12. 2024 pouze 12,75 % ročně.

11. Pokud pak žalobkyně ve svém odvolání poukazovala na dřívější rozhodnutí a praxi jiných odvolacích soudů ohledně přiznávání zákonného úroku z prodlení v návaznosti na zaslanou výzvu k plnění, uvedená praxe dle výše popsaného postupu je, alespoň u tohoto odvolacího soudu, již překonána. Krajský soud pak plně v souladu s rozhodnutím a logickým výkladem rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 již zcela konstantně postupuje u data určení prodlení žalovaného způsobem popsaným pod bodem 9. tohoto rozhodnutí. Žalobkyni pak lze přisvědčit, že není právně relevantní pro případné účinky předžalobní výzvy, z jakého právního titulu dlužnou částku ve výzvě požadovala, zda z titulu úvěrové smlouvy či z bezdůvodného obohacení.

12. Za podmínek ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud znovu rozhodoval o nákladech nalézacího řízení, přičemž ani dílčí změna napadeného rozsudku ničeho nemění na závěru, že úspěch a neúspěch obou účastníků řízení je v zásadě obdobný (§ 142 odst. 2 o. s. ř.), proto žádnému z nich náklady řízení nenáleží.

13. Jde-li o řízení odvolací, pak lze za převážně úspěšného účastníka této fáze řízení považovat žalovaného, kterému dle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly (§§ 224 odst. 1, 142 odst. 2 o. s. ř.).