75 Co 288/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Jméno žalobkyně ., Anonymizováno IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená Anonymizováno Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., Anonymizováno IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená Anonymizováno Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 378.946,13 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 8. 2024, č. j. 8 C 150/2021-270,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12.789,70 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu žalobkyně, kterou se domáhá úhrady částky 378.946,13 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu do 27. 6. 2018 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč (výrok I.) a dále zavázal žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení částku 214.272 Kč (výrok II.).

2. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, kupní smlouva, na základě které žalobkyně dodala žalované vozidlo , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, -, Anonymizováno, , , Anonymizováno, , SPZ, /, Anonymizováno, (dále také „předmětné vozidlo nebo vozidlo , Anonymizováno, “), které bylo uvedeno do provozu (registrováno) dne 14. 4. 2015. Ve smlouvě byla sjednána záruka na jakost podle § 2113 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) v trvání 36 měsíců omezená počtem najetých 450.000 km. V důsledku záruky vznikl žalované jako kupující nezávisle na zavinění prodávajícího nárok na plnění, jehož druh a rozsah se řídí obsahem poskytnuté záruky. V záruční době dne 28. 2. 2018 došlo na předmětném vozidle , Anonymizováno, k poškození poloosy hřídele pohonné jednotky zadní nápravy, jejím zlomením a vozidlo bylo stejného dne u žalobkyně přistaveno k opravě s tím, že žalovaná opravu objednala a zároveň vadu u prodávajícího včas uplatnila podle § 2172 o. z. Žalobkyně opravu vozu řádně provedla, kdy přesná specifikace opravy byla uvedena na faktuře a žalované vyúčtovala cenu díla částkou 378.946,13 Kč, tato byla mezi účastníky nesporná. Předmětem sporu pak bylo, zda jde o záruční či mimozáruční opravu. Okresní soud pak na základě ve věci zpracovaného znaleckého posudku dospěl k závěru, že se jedná o opravu v záruce, kdy ze znaleckých závěrů dle okresního soudu v souhrnu vyplynulo, že k poškození poloosy vozidla , Anonymizováno, došlo v souvislosti s provozem vozidla, poškození vykazuje znaky únavového lomu, který vzniká opakovaným zatěžováním součástky, resp. opakovaným silovým působením na součástku, ke kterému dochází jak při rozjíždění vozidla, tak při jeho zastavování, kdy je na kola potřeba přenést větší sílu. Žalobkyně jako prodávající poskytnutím záruky trvající 36 měsíců převzala odpovědnost (objektivní) za to, že jí prodávaná věc bude po určitou předem stanovenou dobu plnit určitý účel, resp. bude mít po tuto dobu určité vlastnosti. Odpovědnost prodávajícího ze záruky je odpovědností objektivní, tedy nezávislou na zavinění, pokud není prokázán liberační důvod, tj. existence vnějších okolností, které vadu způsobily, kdy tyto prokazuje prodávající. Pokud se nepodaří zjistit, kdo vadu zapříčinil, neunesl prodávající své důkazní břemeno a odpovídá za vadu ze záruky (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 1146/2003, dostupné na www.nsoud.cz). Žalobkyně jako prodávající pak odpovídá za vady, které jsou inherentní prodávané věci (tedy za vnitřní okolnosti), a za vady, jejichž vznik je prodávajícímu přičitatelný. Neodpovídá za vady, které jsou po odevzdání věci a po přechodu nebezpečí škody na věci způsobeny v důsledku vnější události, což se žalobkyni v řízení nepodařilo prokázat, kdy znalci uzavřeli, že k poškození poloosy došlo v souvislosti s provozem vozidla MAN, k tomuto tedy došlo při běžném provozu vozidla (přetěžování vozidla ve smyslu nesprávného užívání nebylo prokázáno), tedy vycházelo ze samotné věci nikoli z vnějšího okolí. Žalobkyně jako prodávající ani po poučení soudem neprokázala liberační důvod. Naopak nebylo prokázáno (liberační důvod prokazuje prodávající), že by vadu na věci způsobila žalovaná provozem vozidla za hranicemi bezpečných limitů, tedy přetěžováním vozidla. Vzhledem k tomuto závěru pak žalobkyně jako prodávající, která provedla záruční opravu vozidla na základě objednávky žalované, neunesla břemeno důkazní, a nemá tak nárok na úhradu ceny opravy vyúčtované fakturou splatnou dne 26.6.2018 na částku 378.946,13 Kč, neboť odpovídá za vady ze záruky. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, kterým se domáhala, aby krajský soud rozsudek okresního soudu změnil, případně jej zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Žalobkyně se neztotožňuje s tím, že okresní soud na rozdíl od v pořadí prvního vydaného rozsudku dospěl k rozdílnému posouzení, kdy jeho odůvodnění o původně „nesprávném pochopení závěru znalců“ však není v žádném případě namístě, neboť znalci setrvali na svých původních závěrech, které pouze precizovali, nikoliv však způsobem, který by měl mít za následek změnu právního posouzení věci. Pakliže je napadený rozsudek postaven na nově učiněném závěru okresního soudu spočívajícím v tom, že v řízení nebylo prokázáno, že „závadu na vozidle (na poloose zadní nápravy) zapříčinila žalovaná, ve smyslu opakovaného přetěžování vozidla“, jedná se o závěr nesprávný. Předně, k závěru posudku o přetěžování žalobkyně uvádí, že již z jazykového výkladu je zjevné, že slovo „přetížit“ významově implikuje překročení bezpečných limitů neboli přepínání, v daném případě za hranici pevnosti daného materiálu. Dle názoru žalobkyně pak v žádném případě opakované přetěžování nemůže již z povahy věci být jeho „řádným užíváním“, což podporuje i ústní výslech znalce. Jednoznačně se tak jednalo o přetěžování a nikoliv „běžný provoz“, jak tvrdí okresní soud, který tedy navzdory obsahu revizního posudku tvrdí, že přetěžování nebylo prokázáno, když k tomuto neúplně až zmatečně uvádí, že: „Znalecký ústav vysvětlil, že původně zmíněné přetěžování vozidla , Anonymizováno, mínili ve smyslu silového zatěžování a že tento pojem by v souvislosti s posudkem neměl být chápán jako tvrzení o přetěžování vozidla stran naložení nákladu a překročení povolených limitů.“ To je sice pravdou, nicméně okresní soud říká pouze A, aniž by dodal B, které znalci také uvedli. Tito v rámci odpovědi ze dne 1. 7. 2024 na doplňující otázky zcela pregnantně potvrdili, že popisem, jak funguje cyklické zatěžování poloosy, bylo poskytnuto technicky přijatelné vysvětlení, jakým způsobem mohlo docházet k přetěžování daného dílu. Z komplexního vyhodnocení všech podkladů dodaných znalci, kteří explicitně setrvali na závěrech písemného vyhotovení posudku, jež následně ještě doplnili, tak vyplývá, že vysvětlení cyklického zatěžování dané poloosy a charakteru únavového lomu jednoznačně implikuje zjištěné přetěžování daného dílu, kterým byla vysvětlena, s ohledem na absenci výrobních vad, či vad materiálu, příčina ulomení předmětné poloosy. Ačkoliv tedy lze dílčím způsobem přisvědčit tomu, že znalci po vrácení věci ze strany odvolacího soudu skutečně částečným způsobem revidovali, že nelze přezkoumat, zdali docházelo k přetěžování vozidla jako celku z hlediska překračování bezpečných limitů. Z posudku však, jakož i navazujících doplnění zaslaných znalci, zejména pak z výše citované části odpovědi ze dne 1. 7. 2024, jednoznačně vyplývá, že došlo k přetěžování daného dílu. Doplňující závěr znalců potvrzující, že nešlo o vadu materiálu ani o výrobní vadu v širším slova smyslu tak zároveň ze své povahy vylučuje, že by původ zničení poloosy byl v samotné poloose, ale naopak tento musel být ve vnější události, tedy při provozu vozidla žalovaným, v rámci opakovaného přetěžování daného dílu. Skutečnost, že se v daném případě nemohlo jednat o „řádné“ užívání pak dále podporuje i navazující tvrzení znalců, kteří uvedli: „co se týká toho provozu 280.000 km je relativně nízký počet kilometrů na to, aby došlo k takovémuto porušení při běžném používání toho vozidla s ohledem na to, že nebyla nalezena žádná materiálová vada na předmětném dílu.“ Pokud pak žalovaná namítá, že žalobkyně neprokázala, že by poloosa byla poškozena z důvodů na straně žalované, tak revizní znalecký posudek jakož i navazující přípisy znalců hovoří o pravém opaku, neboť tyto jasným způsobem potvrzují, že byla vada (ulomení poloosy) způsobena vnější událostí (něčím, co nevychází z věci), tedy činností žalované (opakovaným přetěžováním daného dílu), nikoliv vadou materiálu (něčím, co vychází z věci), za kterou by mohla být žalobkyně odpovědná. Učiněný závěr soudu o tom, že se jednalo o běžný provoz a že příčina je ve vnitřní povaze věci, tedy dle názoru žalobkyně odporuje zjištěnému skutkovému stavu, který naopak hovoří ve prospěch aplikace § 2116 o. z., podle kterého záruka neplatí, pokud je vada způsobena vnější událostí.

4. Žalobkyně pak dále musí namítnout i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, když v podání ze dne 6. 6. 2024 namítla, že považuje projevy žalované za uznání nároku, neboť tato opakovaně uváděla ve shodě se žalobkyní, že je mezi stranami sporné pouze to, zdali příčinou překroucení poloosy byla vada materiálu nebo k překroucení poloosy došlo vlivem přetížení. Toto ostatně bylo také zaprotokolováno v rámci protokolu (str. 4) ze soudního jednání ze dne 11. 5. 2022. Žalovaná tak nyní popírá svá vlastní vyjádření, kdy od počátku tvrdila, že jde o vadu materiálu, a pokud bude stanoveno, že šlo o přetížení, fakturu uhradí. Nyní však tvrdí, že se jednalo o běžný provoz vozidla. Nejenom, že jde o nepřípustné novum, ale toto je zejména v naprostém rozporu s dřívějším přístupem žalované k dané věci. V tomto ohledu žalobkyně navrhuje, aby k této skutečnosti soud přihlédl za použití ust. § 150 o. s. ř. a promítnul způsobem, že žalované nebude přiznána náhrada nákladů řízení, neboť daný postup, pakliže nebyl uznáním nároku, tak je minimálně nečestný a v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně pak v souvislosti s výše popsaným namítá i další procesní pochybení okresního soudu, který akceptoval argumentační a důkazní novum v podobě argumentace žalované, která nově až v podaném odvolání započala namítat, že ze závěru znalců o tom, že se jednalo o opakované přetěžování, vlastně nevyplývá, že by se současně nemohlo jednat i o „řádné užívání“ vozidla, respektive, že pokud bylo vozidlo přetěžováno, ještě to neznamená, že bylo užíváno „neřádně“. Žalovaná přitom v průběhu řízení danou námitku o tom, že opakované přetěžování je fakticky „řádné užívání vozidla“, v průběhu prvostupňového řízení nikdy nevznesla, a z pohledu žalobkyně se tak jedná o nepřípustné novum učiněné až po koncentraci řízení, které bylo následně ze strany žalované rozšířeno o námitku výrobní vady (nevhodně zvolený materiál, konstrukční vada apod.). Okresní soud tyto argumentační nova připustil, a to i ve spojení se záznamy o provozu vozidla, ačkoliv se jednalo o nepřípustná tvrzení a důkazy provedené po koncentraci řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř., která proběhla při jednání dne 18. 5. 2022. V tomto ohledu je pak nutné doplnit podstatnou procesní okolnost, že zrušení rozsudku odvolacím soudem neprolomilo koncentraci řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. Okresní soud nemohl záznamy o provozu vozidla ani nově uváděná tvrzení žalované vzít v potaz a na základě těchto tvrzení pak vytvořit napadený rozsudek, neboť žalovaná do doby koncentrace řízení tvrdila jediné, že se jedná o výrobní vadu a pokud posudek prokáže, že nikoliv, je připravena vystavenou fakturu uhradit. Za daného stavu tak platilo, že: „Ve sporu prováděném v režimu 114c odst. 5 a § 118b odst. 1 o. s. ř. mohou strany po zrušení a vrácení věci uvádět další skutečnosti a důkazy jen ohledně skutečností, jejichž zjišťování nebylo v původním řízení před soudem prvního stupně zkoncentrováno, ať už po procesní pochybení soudu, nebo z jiných důvodů.“ (srov. Svoboda, K., a kol. Občanský soudní řád: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 524). Žalobkyně ze všech shora popsaných důvodů tak namítá, že doložené záznamy o provozu vozidla, jakož i tvrzené skutečnosti o tom, že se jednalo o řádný provoz vozidla či případně výrobní vadu (když žalovaná celou dobu tvrdila pouze to, že jde o vadu materiálu) jsou nepřípustné novum učiněné po koncentraci řízení, kdy se na tyto tvrzené skutečnosti a důkazy navíc nevztahuje výjimka dle § 205a písm. c) o. s. ř., neboť žalovaná doloženými záznamy a tvrzeními nezpochybnila věrohodnost revizního znaleckého posudku. Závěry okresního soudu, který uvedl, že: „Žalovaná neměla důkazní povinnost prokazovat výrobní vadu součástky a svou procesní obranu, jak se domnívá žalobkyně.“, nejsou správné. Žalobkyně namítala, že žalovaná uplatňovala po celou dobu řízení (respektive do koncentrace řízení provedené dle § 118b odst. 1 o. s. ř.) pouze námitky týkající se údajné vady materiálu (k čemuž dokládala své znalecké posudky), nicméně, když započala tvrdit také výrobní vadu, tak k tomu žádné důkazy neoznačila, což je nejenom v rozporu s poukazovaným ust. § 114b o. s. ř., podle kterého platí, že žalovaná je povinna v případě, že nárok neuzná, vylíčit rozhodující skutečnosti na svou obranu a označit k nim důkazy, ale i v rozporu se zásadou projednací. Samým závěrem žalobkyně uvádí, že si nelze dost dobře představit v případě, že by podaná žaloba byla zamítnuta, jakým jiným způsobem by žalobkyně „v reálném světě“ mohla prokázat vnější událost, než tomuto bylo právě v rámci opatřených podkladů ze strany , Anonymizováno, v , Anonymizováno, , jež se jednoznačně vyjádřilo o absenci materiálové i výrobní vady, a naopak potvrdilo přetěžování daného dílu jako jediné uvedené technicky přijatelné vysvětlení zlomení předmětné poloosy.

5. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že navrhla rozsudek okresního soudu potvrdit s tím, že jej považuje po skutkové i právní stránce za správný. Podstatou rozhodnutí okresního soudu, od níž se žalobkyně neustále odchyluje, je skutečnost, že žalobkyně neprokázala, že vada byla způsobena vnější událostí nekrytou záruční odpovědností, což je jediný liberační důvod. Veškerá další argumentace žalobkyně v odvolání je tak podružná. Pokud jde o pojem „přetěžování“, na nesprávnost jeho užití žalovaná od počátku upozorňovala. Znalci pak podrobněji vysvětlili a uvedli na pravou míru, co tímto pojmem mysleli, tj. cyklické opakované zatěžovaní daného dílu, kdy při užití pojmu přetěžování daného dílu není možno toto chápat jako přetěžování vozidla stran naložení nákladu či překročení povolených limitů. Cyklické zatěžování je pak svou povahou řádné užívání věci, tudíž ulomení poloosy bylo jednoznačně způsobenu vnitřní povahou věci a nikoli vnější událostí. Žalovaná se pak ohrazuje proti nařčení z nečestného jednání, kdy měla v úmyslu uhradit opravu v případě prokázání přetěžování vozidla ve smyslu jeho naložení nad dovolenou mez, tj. v případě jeho nesprávného užívání a prokázání mimozáruční opravy. Že jsou výroky žalované v tomto směru míněny takto, bylo žalobkyni od počátku známo. Pokud jde o namítané porušení zásady koncentrace řízení, pak bylo již v kasačním rozhodnutí u prvního ve věci vydaného rozsudku krajským soudem konstatováno, že záznamy o provozu vozidla jsou důkazem přípustným, přičemž nakonec žalovaná na jejich provedení k důkazu ani netrvala. Pokud žalobkyně namítá, že je nepřípustné novum tvrzení žalované, že vozidlo užívala řádně, pak toto tvrdí od počátku řízení. Není pak na žalované, aby prokázala příčinu vady, ale uvedené břemeno tíží žalobkyni, což se jí unést nepovedlo, kdy neprokázala příčinu vady, a nemohla tak prokázat ani svůj liberační důvod.

6. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Z obsahu spisu pak vyplývá, že žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Přerově dne 27. 4. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 378.946,13 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaná si u žalobkyně objednala opravu vozidla , Anonymizováno, , kdy žalobkyně objednanou opravu vozidla řádně provedla, za což žalované vystavila dne 26. 3. 2018 fakturu číslo , hodnota, , znějící na částku 378.946,13 Kč, splatnou dne 26. 6. 2018. Žalovaná objednanou opravu odmítla uhradit, kdy tvrdila, že k vadě - prasknutí poloosy došlo vlivem vady materiálu, a jedná se tedy o záruční opravu, jak jí bylo potvrzeno zpracovaným znaleckým posudkem , právnická osoba, . Žalobkyně zadala zpracování posudku znalci , jméno FO, , kdy tento ve svém následně zpracovaném znaleckém posudku vyloučil závěry soudního znalce , právnická osoba, , když konstatoval, že k překroucení poloosy došlo vlivem přetížení a nikoli vadou materiálu nebo jeho únavou. V žádném případě se tak nemohlo jednat o záruční opravu. Předmětné vozidlo, na kterém byla oprava prováděna, nabyla žalovaná od žalobkyně na základě oboustranně odsouhlasené objednávky ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, (kupní smlouva). Vozidlo bylo žalované žalobkyní předáno v dubnu 2015. Žalobkyně poskytla žalované na vozidlo záruku za jakost v délce 36 měsíců a omezením 450.000 km. Znalec , právnická osoba, zpracoval doplňující posudek, kde nadále setrval na svých závěrech z prvotního posudku. Dále se již strany nedohodly, a žalobkyně proto nárok uplatnila žalobou s tím, nechť je příčina vady objektivizována znaleckým posudkem zadaným ze strany soudu. Žalovaná navrhla zamítnout žalobu, učinila nesporným, že dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, kupní smlouvou nabyla předmětné vozidlo od žalobkyně, dne 28. 2. 2018 bylo vozidlo přistaveno k opravě, mělo nájezd 282.813 km a stále se na něj vztahovala záruka. Dle žalované nebyla jednoznačně označena jako příčina vady přetěžování vozidla. Žalovaná tak z tohoto důvodu není připravena uhradit žalobkyni žalovanou částku, jelikož má za to, že žalobkyně musí v souladu s ust. § 2116 o. z. prokázat, že vada byla způsobena vnější událostí, což znalecký posudek žalobkyně neprokazuje. Okresní soud provedl ve věci dokazování listinami a k zodpovězení otázky, co bylo příčinou závady zadní poloosy předmětného vozidla a k vyjádření se k rozdílným závěrům znalců , právnická osoba, a , jméno FO, , ustanovil ve věci znalecký ústav , adresa, , Anonymizováno, , Anonymizováno, v , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Revizní znalecký posudek uzavřel, že se lze spíše přiklonit k závěru, že k lomu předmětné poloosy došlo jejím přetížením, resp. opakovaným přetěžováním. Okresní soud pak provedl i podrobný doplňující výslech znalce. Poté dne 21. 6. 2023 vydal rozsudek, kterým žalobě v celém rozsahu vyhověl. K odvolání žalované byl předmětný rozsudek usnesením Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 23. listopadu 2023, č. j. 75 Co 266/2023-213, zrušen a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu s pokynem, aby okresní soud uložil znalci doplnit znalecký posudek v tom směru, aby po přezkoumání žalovanou doložených dokumentů o způsobu používání sporného vozidla, případně i po faktické prohlídce vozidla, tedy po individuálním posouzení okolností používání předmětného vozidla, opakovaně odpověděl na otázku, co bylo příčinou zlomení dané poloosy a s jakou mírou pravděpodobnosti. Rovněž tak na otázku, zda žalovaná předmětné vozidlo užívala jakkoli v rozporu s jeho obvyklým účelem či návodem k použití (manuálem) či zda jakkoli překračovala bezpečné limity při jeho používání (vozidlo přetěžovala) a z čeho uvedené vyplývá. Závěry nechť jsou tedy řádně podloženy a odůvodněny. Na základě výsledku znaleckého zkoumání, pokud by tento naopak svědčil v neprospěch žalobkyně, je pak na okresním soudu, aby tuto poučil ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že je povinna tvrdit skutečnosti a označit důkazy k tomu, že předmětná vada byla způsobena vnější událostí, kterou nelze klást k tíži žalobkyně, a jakou. Po případném dalším doplněném dokazování pak okresní soud znovu ve věci rozhodne. Okresní soud po získání doplňujícího vyjádření znalců ve věci dále jednal dne 5. 6. 2024, kdy provedl k důkazu listiny a poučil žalobkyni dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že je povinna tvrdit skutečnosti a označit důkazy k tomu, že předmětná vada byla způsobena vnější událostí, kterou nelze klást k tíži žalobkyně, a jakou, rovněž ji poučil o následcích nesplnění této výzvy. K tomu se žalobkyně vyjádřila a zejména byly navrhnuty doplňující dotazy na znalce, kdy znalec opět podal doplňující vyjádření k posudku. Následovalo jednání dne 12. 8. 2024, kde byly k důkazu čteny listiny, učiněny závěrečné návrhy a jednání odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na den 19. 8. 2024, kdy byl vyhlášen napadený rozsudek.

8. Předně krajský soud konstatuje, že považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a jeho závěr o skutkovém stavu věci pod body 7.-21. odůvodnění napadeného rozsudku. Uvedená zjištění a závěr o skutkovém stavu krajský soud přejímá a pro stručnost na tato zcela odkazuje.

9. Co se pak týká právního hodnocení věci, i zde se krajský soud zcela ztotožňuje se závěry okresního soudu, kdy na právní argumentaci okresního soudu lze beze zbytku odkázat a k této není čeho doplnit. Krajský soud zcela akceptuje závěry okresního soudu ohledně uzavření kupní smlouvy na předmětné vozidlo mezi účastníky i skutečnost, že v záruční době se na vozidle vyskytla vada v podobě ulomené poloosy zadní nápravy vozidla. Žalobkyně provedla opravu vady za cenu, která je mezi stranami nesporná, přičemž sporné bylo pouze to, zda se jedná o vadu záruční či nikoli. Okresní soud se pak s povahou vady podrobně vypořádal pod body 31. až 34. napadeného rozsudku, kdy okresnímu soudu v tomto směru není čeho vytknout. I krajský soud má za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětná vada byla způsobena vnější událostí vylučující záruční opravu, přičemž břemeno tvrzení v tomto směru tížilo žalobkyni. Ta jej i přes poučení soudu v tomto směru neunesla a neprokázala tzv. liberační důvod na své straně, který by vyloučil její odpovědnost za danou vadu v rámci poskytnuté záruky. Okresní soud se pak i podrobně vyjádřil k tomu, z jakého důvodu rozhodl po kasačním rozhodnutí krajského soudu ve věci zcela opačně, a to v důsledku upřesnění závěrů znaleckého posudku, kdy krajský soud argumentaci okresního soudu zcela akceptuje a tuto nepovažuje za jakkoli excesivní. Pokud pak žalobkyně poukazovala na „nečestné“ jednání žalované, která nedodržela svůj slib, že v případě, že bude vyloučena výrobní vada, opravu uhradí, pak k tomuto žalovaná podala zase svou verzi a krajský soud má především za to, že jakákoli neformální prohlášení a sliby obou stran v průběhu řízení nemají jakýkoli relevantní dosah do hmotněprávní a procesněprávní roviny sporu, tím méně pak do povinnosti hradit náklady řízení. Pokud se týká porušení zásady koncentrace řízení po kasačním rozhodnutí krajského soudu, pak k možnosti připuštění nových tvrzení žalované a k těmto označeným důkazům se již krajský soud vyjádřil právě v tomto kasačním rozhodnutí, kdy má za to, že k porušení zásady koncentrace řízení ze strany okresního soudu nedošlo, neboť veškeré uváděné a dokládané skutečnosti souvisely s potřebou doplnění znaleckého posudku, a s tím související potřeby zjištění příčiny dané vady, o níž měl před doplněním posudku pochybnosti i odvolací soud. Otázka tvrzení či netvrzení řádného užívání vozidla žalovanou pak není ve věci podstatná, kdy žalovaná nikdy v průběhu řízení (zcela logicky) netvrdila, že by vozidlo užívala „neřádně“ a opravu vady odmítala hradit, tudíž tento postoj žalované tvrzení o obvyklém a řádném užívání implikuje. Podstatou však je, že žalovaná není povinna prokazovat řádné užívání věci, ale je to právě žalobkyně, kdo musí prokázat, že tomu tak nebylo a povinnosti k záruční opravě se zprostila. Odvolací argumentace v tomto směru tedy nemá ve věci právní relevanci.

10. Ze všech výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku II. o nákladech řízení, kde okresní soud správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ohledně úspěchu ve věci a správně vypočetl jejich výši.

11. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení z procesního hlediska neúspěšná, neboť jejímu odvolání nebylo vyhověno. Žalobkyně tedy má povinnost uhradit žalované plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem dle ustanovení § 7 bod 6, § 8 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“) ve výši 19.640 Kč za dva úkony právní pomoci po 9.820 Kč – vyjádření k odvolání, účast u jednání dne 13. 2. 2025 dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/, g/ AT, dále z paušální náhrady hotových výdajů advokáta žalobkyně ve výši 300 Kč a 450 Kč dle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 AT a 21% DPH z částek odměny a náhrad ve výši 4.281,90 Kč. Žalobkyně je tedy povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení celkovou částku 24.671,90 Kč.

12. Místo plnění u náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalované s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když s ohledem na výši částky nákladů řízení neshledal důvody pro povolení delší lhůty plnění či povolení plnění ve splátkách.