75 CO 47/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudkyň JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1. jméno příjmení , datum narození bytem adresa 2. jméno příjmení , datum narození bytem adresa o zaplacení částky 14.895 Kč a smluvní pokuty 4.321,60 Kč, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2021, č. j. 18 C 211/2021-75,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 7.886 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7.886 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, částky 4.321,60 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 11.781,25 Kč od 23. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 56.678 Kč, a) co do částky 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 100 Kč od 20. 8. 2021 do zaplacení mění tak, že žalovaní 1. a 2. jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 100 Kč od 20. 8. 2021 do zaplacení, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a b) ve zbytku potvrzuje.

II. Ohledně úroku z prodlení z částky 4.781 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do 19. 8. 2021 a úroku z prodlení z částky 4.781 Kč ve výši 1,5 % ročně od 20. 8. 2021 do zaplacení se odvolání žalobkyně odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovaným 1. a 2. povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku ve výši 4.781 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4.781 Kč od 20. 8. 2021 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaní 1. a 2. byli povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku ve výši 14.895 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 14.895 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do 19. 8. 2021, částku ve výši 10.114 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 10.114 Kč ve výši 10 % ročně od 20. 8. 2021 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 1,5 % z částky 4.781 Kč od 20. 8. 2021 do zaplacení, pohledávku ve výši 4.321,60 Kč a úrok ve výši 95,95 % ročně z částky 11.781,25 Kč od 23. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 56.678 Kč (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že žalobkyně v řízení prokázala, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaných, a to na základě dostatečných podkladů. Ujednání o výši úroku však okresní soud posoudil jako rozporné s dobrými mravy, což způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ujednaná výše úroků 151,7 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatností tohoto ujednání, když vycházel z databáze časových řad [příjmení] [jméno] ohledně výše úroků, které požadovaly banky u úvěrů s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru s tím, že horní hranice úrokových sazeb činila 8,81 % ročně. Tato neplatnost pak dle ustanovení § 576 o. z. způsobila neplatnost celé smlouvy, když nelze předpokládat, že by žalobkyně uzavřela smlouvu bez neplatného ujednání o výši úroků. Nároky z této neplatné smlouvy okresní soud vypořádal dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy a uzavřel, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 4.781 Kč, když žalované 1. předala částku 12.000 Kč a na základě neplatné smlouvy od žalovaných získala na stejnorodém plnění částku 7.219 Kč. Soud, tedy zavázal oba žalované k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 4.781 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4.781 Kč od 20. 8. 2021 do zaplacení, to je od data uvedeného v předžalobní výzvě, která byla žalovaným odeslána 4. 8. 2021 a žalovaní měli svůj závazek uhradit do 15 dnů od data odeslání této výzvy, tj. do 19. 8. 2021. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně podle okresního soudu nemá nárok na úrok z úvěru smluvní pokuty ani náklady vzniklé v souvislosti s prodlením, a proto okresní soud ve zbývajícím rozsahu žalobu žalobkyně zamítl.

3. Proti tomto rozsudku, a to proti výroku II., co do částky 8.032 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení, částky 4.321,60 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 11.781,25 Kč od 23. 6. 2020 do zaplacení maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 56.678 Kč a proti výroku III. podala žalobkyně včasné odvolání a domáhala se jeho změny tak, že žalobě bude v této části vyhověno. Odvolatelka uvedla, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl tedy důvod ho ani částečně nepřiznat, když je třeba vzít v úvahu, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěru, přičemž v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, když je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Žalobkyní požadovaná sazba je přitom v rámci judikaturního čtyřnásobku. Žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 36/2018 ze dne 24. 4. 2018 a zdůraznila, že požadovala toliko úrok ve výši 75,92 % ročně, což zcela jistě není úrok nepřiměřený. Rovněž tak poukázala na konkrétní v odvolání vyjmenovaná rozhodnutí jiných soudů v ČR a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Uvedla, že pokud okresní soud vycházel z databáze [příjmení], nepostupoval správně, když tato databáze ČNB nezohledňuje v celém rozsahu obvyklou výši úrokových sazeb. Dále žalobkyně poukázala na to, že na ujednání o úrocích nelze aplikovat § 1813 o. z., když s konkrétní výší úroků byli žalovaní seznámeni v předsmluvním formuláři ve smlouvě i v oznámení o schválení úvěru, a to jasně a srozumitelně. Ustanovení § 1813 o. z., tedy na dohodu o úrocích použít nelze a mohlo by být aplikováno maximálně ustanovení § 577 o. z. o nezákonném množstevním určení a možností soudu je změnit. Navíc i pokud by odvolací soud přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, musí být žalobkyni přiznány dle ustanovení § 2395 a § 1802 o. z. alespoň obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Úroková sazba by tak měla být přiznána v celém rozsahu, žalobkyně však požaduje jen úrokovou sazbu 20 % ročně. Pokud jde o smluvní pokuty a náklady související s prodlením dlužníka, tak tyto žalobkyně požaduje v zákonem o spotřebitelském úvěru přípustné výši a kumulace smluvní pokuty a úroku z prodlení není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolatelka se neztotožnila se závěry prvostupňového soudu, že v případě, že žalovaný poskytne stejnorodé plnění, fakticky to snižuje jeho obohacení, aniž by musel žalovaný sám namítat vzájemnost plnění, neboť se jedná pouze o kvantifikaci bezdůvodného obohacení. Takovýto výklad je dle názoru žalobkyně contra legem a má za následek porušení zásady vigilantibus iura scripta sunt, na jejímž základě je § 2993 o. z. vystaven.

4. Žalovaní se k odvolání žalobkyně nevyjádřili.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy napadené části výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou doručenou okresnímu soudu 25. 8. 2021 domáhala po obou žalovaných zaplacení částky 14.895 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení, částky 4.321,60 Kč, jakožto smluvní pokuty a úroku ve výši 95,95 % ročně z částky 11.781,25 Kč od 23. 6. 2020 do zaplacení maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 56.678 Kč s odůvodněním, že s žalovanou 1. byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] to dne 1. 8. 2019. Na základě této smlouvy byl žalované 1. poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 12.000 Kč, k jehož vyplacení došlo 2. 8. 2019 a žalovaná 1. se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 151,7 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 1.017 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem září 2019 dle splátkového kalendáře. Žalovaný 2. smlouvu uzavřel a podepsal jako spoluúčastník a zavázal se veškeré dluhy žalované 1. ze smlouvy či s ní související plnit společně a nerozdílně s žalovanou 1. Oba žalovaní zaplatili celkem částku 7.119 Kč, následně se dostali do prodlení a k datu 21. 6. 2020 došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Žalovaní se k žalobě nevyjádřili, k jednání se nedostavili k a okresní soud po provedeném dokazování listinami vyhlásil dne 4. 11. 2021 napadený rozsudek.

7. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje.

8. Krajský soud částečně zopakoval dokazování a z návrhu na uzavření smlouvy nad rámec zjištění okresního soudu zjistil, že žalovaní uvedli trvalé bydliště [obec], ulice [ulice], stejnou adresu uvedli jako adresu doručovací, uvedli svá telefonní čísla a emailovou adresu s tím, že zápůjční úroková sazba byla sjednána částkou 151,7 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. Z karty klienta krajský soud zjistil, že žalovaní zaplatili celkem na úvěru částku 7.119 Kč.

9. Z hodnocení klienta krajský soud zjistil, že se váže ke smlouvě o úvěru [číslo] celková výše úvěru 12.000 Kč, měsíční splatnost splátek 48, výše jednotlivé splátky 984 Kč, zapůjčení úroková sazba 151,7 Kč, celková částka, kterou má klient zaplatit 47.232 Kč. Jako pravidelný čistý měsíční příjem žalované 1. je uvedena částka 7.600 Kč s poznámkou rodičovská, průměrný čistý měsíční příjem partnera 19.000 Kč, celkem příjmy 26.600 Kč. Jako výdaje je uvedeno životní minimum 3.410 Kč, druhá osoba v domácnosti (částka na partnera) 2.560 Kč, děti v domácnosti jedno 2.000 Kč, bydlení 1.000 Kč, ostatní výdaje 0 Kč, celkem výdaje 8.970 Kč, rezerva 1.000 Kč. Jako příjmy žalovaného 2. je uvedena částka 19.000 Kč ze zaměstnání, celkem příjmy 19.000 Kč, výdaje 3.410 Kč, děti v domácnosti jedno 2.000 Kč, spoření, úvěry a podobně 2.623 Kč, ostatní výdaje 0 Kč, celkem výdaje 8.033 Kč, rezerva 1.000 Kč. Žalovaní uvedli, že bydlí ve státním/obecným bytě. V hodnocení klienta jsou uvedeny celkem příjmy žalovaných 45.600 Kč, celkem výdaje 17.003 Kč, volné zdroje 26.597 Kč.

10. Ze sdělení bankovních ústavů krajský soud zjistil, že Československá obchodní banka, Komerční banka, Raiffeisen Bank a Česká spořitelna poskytovala u bezúčelových úvěrů ve výši 12.000 Kč na dobu 48 měsíců v době uzavření úvěrové smlouvy úrokovou sazbu v rozmezí 8,3 % až 19,9 %.

11. V prvé řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy tedy dle o. z., neboť uzavření smlouvy o úvěru došlo po 1. 1. 2014.

12. Pokud jde o právní závěry okresního soudu i přesto, že výrok I. napadeného rozsudku, kterým byly nároky z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni částečně přiznány, nabyl právní moci, dospěl krajský soud k závěru, že mezi účastníky dosud nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti samotného úvěrového vztahu a krajský soud tedy není závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru dle ustanovení § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vázán, neboť s ohledem na to, že napadeným výrokem II. byla část nároku z této smlouvy právě s ohledem na právní posouzení její (ne) platnosti, které žalobkyně svým odvoláním napadá zamítnuta, nebyla otázka platnosti smlouvy o úvěru jako takové pravomocným výrokem I. bezezbytku vyřešena a její platnost jako celku je tedy krajský soud oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat.

13. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že smlouva o úvěru je neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 o. z. z důvodu zjevného rozporu ujednání o výši úroku s dobrými mravy.

14. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně, se krajský soud zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru, když se v první řadě po částečném zopakování dokazování neztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně přezkoumala úvěruschopnost žalované. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Okresní soud tedy byl oprávněn se otázkou řádného prověření úvěruschopnosti zabývat. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje (jídlo, hygienické potřeby) uvedení částky životního minima.

15. V daném případě měla žalobkyně k dispozici prohlášení žalovaných o jejích příjmech a výdajích a doklady o příjmech žalovaného 2. Pokud jde o výdaje, tak k těmto žalovaní žádné doklady nepředložili a pokud uvedli, že bydlí ve státním/obecním bydlení a jejich výdaje na bydlení činí jen 1.000 Kč je zřejmé, že tato částka neodpovídá skutečnosti, když v případě státního i obecního bydlení se nehradí jen spotřebované služby, ale i nájemné. Závěr, že žalovaným měsíčně zůstávají volné zdroje 26.597 Kč neodpovídá skutečnosti, když v samotném hodnocení klienta je uvedena výše jednotlivé splátky 984 Kč, přičemž ze smlouvy o úvěru vyplývá, že splátka byla sjednána ve výší 1.017 Kč. Nebylo nijak zohledněno, že oba žalovaní musí mít výdaje minimálně na úhradu telefonních, telekomunikačních poplatků a plateb za internet. Za situace, kdy žalovaná 1. má příjem pouze z rodičovské dávky bylo zřejmé, že tvrzení žalovaných o jejich výdajích budí zásadní pochybnosti o jejich správnosti a bylo povinností žalobkyně vyžádat si od žalovaných doklady o jimi tvrzených nákladech, což však neučinila. Ačkoliv pak lze akceptovat, že žalobkyně počítala u žalovaných v rámci výdajů s částkou životního minima 3.410 Kč, která odpovídá částce dle ustanovení § 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu s ohledem na zjevně podhodnocené částky ostatních výdajů, jak je uvedeno výše, bylo povinností žalobkyně výdajovou stránku obou žalovaných dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalovaných a tento nedostatek pak nemůže odstranit ani započítání rezervy 1.000 Kč, která již ze své podstaty má krýt mimořádné výdaje, nikoliv neodpovídající výši výdajů sdělených žalovanými. Z těchto důvodů, kdy žalobkyně nežádala žádné doložení výdajů k ujasnění její výše, přičemž údaje v hodnocení klienta jsou vnitřně rozporné, krajský soud uzavírá, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaných řádně a smlouva o úvěru je tedy dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. neplatná.

16. Dále se krajský soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že ujednání o výši úroků je zjevně rozporné s dobrými mravy, což způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše úroku 151,7 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Vzhledem k tomu, že tak neučinil okresní soud, který vycházel jen z databáze [příjmení], která však běžné úroky požadované bankami za srovnatelné úvěry neodráží (jak je ostatně patrno i ze zjištěných úrokových sazeb bank), učinil řádné dotazy na bankovní ústavy a zjistil, že úrokové sazby se u srovnatelných úvěrů pohybovaly v rozmezí 8,3 % až 19,9 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroku představuje více než šestinásobek nejvyšší zjištěné sazby úroků u bankovních úvěrů. Z těchto důvodů, kdy dle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splácení úvěru po dobu tří let žalobkyni díky sjednané sazbě úroků vrátit více jak trojnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroku považovat za rozpornou s dobrými mravy a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, když se u žalobkyně jedná o běžnou praxi, jak je krajskému soudu z úřední činnosti známo. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u spotřebitelských úvěrů), pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy. V této souvislosti pak krajský soud uzavírá, že pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení požaduje (tj. 20 % ročně v odvolacím řízení).

17. Pokud pak žalobkyně namítala, že ujednání o výši úroků z prodlení nemůže být v rozporu s dobrými mravy s ohledem na ustanovení § 1813 o. z., když o. z. zná institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaná strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil, tak s tímto závěrem žalobkyně se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 1813 o. z., které je součástí právní úpravy závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což však neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem, že toto ustanovení nelze v daném případě aplikovat na ujednání o výši úroku z úvěru, neboť úrok je cenou za poskytnutí peněžních prostředků a o výši úroku byla žalovaná jasně a srozumitelně informována v předsmluvním formuláři, smlouvě i oznámení o schválení úvěru. V daném případě pak nelze aplikovat ani ustanovení § 1793 o. z. o neúměrném zkrácení, když nároků dle tohoto ustanovení se musí zkrácená strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil. Nové zavedení institutu neúměrného zkrácení však neplatnost ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy nijak nevylučuje, neboť nově zavedený institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z. pouze do právního řádu zavádí možnost soudního zásahu do práv a povinností stran smlouvy jen z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění, což dříve nebylo možné, když jak k posouzení smlouvy jako lichevní, tak k posouzení smlouvy či jednotlivého ujednání jako neplatného pro rozpor s dobrými mravy musely vždy přistoupit i další významné skutečnosti (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§ 1721–2054 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 314-328), jako např. to, že takto žalobkyně postupuje zcela běžně, jako je tomu v daném případě. Existence institutu neúměrného zkrácení tedy neplatnost ujednání o úrocích dle ustanovení § 580 odst. 1 a ustanovení § 588 o. z. nijak nevylučuje. Neplatnost daného ujednání pak nijak nevylučuje ani existence ustanovení § 577 o. z. upravujícího změnu nezákonného určení rozsahu soudem, neboť toto ustanovení zakládá možnost domáhat se speciální žalobou (příp. i vzájemným návrhem) konstitutivního rozhodnutí soudu, kterým budou práva a povinnosti stran změněny. Takové rozhodnutí pak není exekučním titulem a teprve v případě, že nejsou-li povinnosti změněné tímto konstitutivním rozhodnutím plněny, lze se jejich splnění domáhat žalobou na plnění (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2063 -2069). V daném případě je však podána již žaloba na plnění, v rámci které nelze tímto způsobem práva a povinnosti stran ze smlouvy o úvěru měnit, navíc bez návrhu žalované strany.

18. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy tak dle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv se krajský soud ztotožňuje se závěrem žalobkyně, že ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 o. z., které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnou právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 -2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní (byť odvolání podala jen do části původně požadovaného úroku) i v rámci odvolání proti napadenému rozsudku, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez nepatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroku z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 o. z., nárok nemá, když nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.

19. Odvolací senát 75 Co Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci v obdobných věcech žalobkyně doposud konstantně judikoval tak, že dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni. Nová právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 –3014 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1915 – 1925). S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Krajský soud je i nadále toho názoru, že při vypořádání bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z. je třeba námitku vypořádání vznést, a to i v případech, kdy bezdůvodné obohacení vznikne v režimu spotřebitelských vztahů. Ostatně již důvodová zpráva k o. z. uvádí, že„ Při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Navrhuje se proto ponechat autonomii každé ze stran, zda bude požadovat, nač má sama právo; to je záležitost spadající výlučně do její sféry a výsostnou záležitostí žalovaného, zda případně vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění.“ Z uvedeného je patrné, že o. z. posiluje odpovědnost každého jedince za svá vlastní majetková práva. Ustanovení § 2993 o. z. pak nepředstavuje právní normu přijatou na ochranu spotřebitele (nepředstavuje normu přiznávající dodatečně spotřebiteli nějaké právo k vyrovnání nerovnosti mezi ním a podnikatelem) a nelze tak tuto normu ani vykládat. Nelze spotřebiteli přiznat lepší postavení při vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy, než jiným účastníků smluvního vztahu. Práva účastníků takového vypořádání jsou stejná. Případné nevznesení námitky vzájemného vypořádání pak nárok spotřebitele nijak neoslabuje, stále mu svědčí právo na vrácení jím poskytnutého plnění nad rámec jistiny, spotřebitel si takový nárok může uplatnit vůči věřiteli žalobou, popř. započíst. Požadavek na aktivitu spotřebitele je pak zcela legitimní, neboť při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Ostatně o. z. zná i jiné námitky, které musí dlužník (tedy i spotřebitel) vznést, aby k nim mohl přihlížet (např. promlčení) a není nijak zpochybňováno, že by uvedená konstrukce byla v neprospěch spotřebitele, i když lze mít důvodné pochybnosti, zda běžný spotřebitel institut promlčení vůbec registruje. Nerovnost stran vyplývající s postavení spotřebitele tedy v případě § 2993 o. z. nevzniká.

20. I přes výše uvedené závěry krajského soudu však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy je třeba zohlednit jak vydané, tak přijaté hodnoty. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze, co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Na základě výše uvedeného se tak krajský soud odkládání od své dosavadní rozhodovací praxe, kdy trval na vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovanými, neboť v případě neplatné úvěrové smlouvy při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodým (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním. Veden těmito závěry krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 4.681 Kč, nikoliv o částku 4.781 Kč, jak nesprávně vypočetl okresní soud. Žalované 1. byl poskytnut úvěr ve výši 12.000 Kč, přičemž ze strany obou žalovaných bylo na úvěr uhrazeno 7.219 Kč a rozdíl těchto částek představuje částku 4.681 Kč, která musí být žalobkyni přiznána spolu s úrokem z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 8,5 % ročně, jak správně učinil okresní soud od 20. 8. 2021, tedy od doručení předžalobní výzvy žalovaným.

21. Ze shora uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku II. potvrdil, vyjma částky 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 20. 8. 2021 do zaplacení, kde krajský soud rozsudek okresního soudu změnil a v tomto rozsahu žalobě žalobkyně vyhověl.

22. Ohledně úroku z prodlení z částky 4.781 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do 19. 8. 2021 a úroku z prodlení z částky 4.781 Kč ve výši 1,5 % ročně od 20. 8. 2021 do zaplacení krajský soud odvolání žalobkyně dle ustanovení § 218a o. s. ř. odmítl pro opožděnost, protože v tomto rozsahu napadla žalobkyně rozsudek okresního soudu až doplněním odvolání ze dne 23. 3. 2022, tedy jednoznačně po uplynutí odvolací lhůty.

23. Nově vzhledem k částečné změně rozsudku dle ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl krajský soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů za situace, kdy žalobkyně nebyla úspěšným účastníkem ani v řízení před okresním soudem ani v řízení odvolacím a žalovaným v průběhu celého řízení, jak vyplývá z obsahu spisu, žádné náklady nevznikly.