18 C 211/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Grünwaldovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovaným: 1. celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované 2. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného a žalované o 19 216 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku ve výši 4 781 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 781 Kč od 20. 8. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba žalobkyně, aby žalovaní 1) a 2) byli povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku ve výši 14 895 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 14 895 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do 19. 8. 2021, částku ve výši 10 114 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 114 Kč ve výši 10 % ročně od 20. 8. 2021 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 1,5 % z částky 4 781 Kč od 20. 8. 2021 do zaplacení, pohledávku ve výši 4 321,60 Kč a úrok ve výši 95,95 % ročně z částky 11 781,25 Kč od 23. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 56 678 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 25. 8. 2021 domáhala po žalovaných zaplacení částky v celkové výši 19 216 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně poskytla žalované 1) na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 1. 8. 2019 úvěr ve výši 12 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 1 017 Kč i se sjednaným úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 151,7 % ročně. Žalovaný 2) smlouvu uzavřel a podepsal jako spoluúčastník a zavázal se veškeré dluhy žalované 1) plnit společně a nerozdílně se žalovanou 1). Žalobkyně v žalobě specifikovala jednotlivé platby, které žalovaní učinili na úhradu úvěru, a to v celkové částce 7 219 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud se žalovaní dostanou do prodlení s úhradou jakékoli splátky o délce 65 dnů, dojde bez dalšího k zesplatnění celé zbývající dlužné částky. K datu 21. 6. 2020 tak došlo k zesplatnění celého úvěru, kdy se dle ujednání smlouvy stala splatnou dosud nezaplacená jistina ve výši 14 596,88 Kč a k ní přirostlé dosud nezaplacené úroky, které se ke dni zesplatnění staly součástí jistiny. V důsledku prodlení žalovaných dále vzniklo žalobkyni právo na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 200 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud žalovaní po zesplatnění úvěru nezaplatí jistinu v den následující po zesplatnění, vzniká jim povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalobkyně žalobou uplatňuje smluvní pokutu ve výši 4 321,60 Kč. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení úroku ve výši 95,95 % ročně z dlužné jistiny od 23. 6. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaní se k podané žalobě nevyjádřili.

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění: - z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, že žalobkyně získala dne 11. 5. 2018 oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru; - z výpisu záznamů [anonymizováno] SOLUS z 1. 8. 2019, že žalovaná 1) měla v tomto [anonymizováno] jeden záznam; - z výpisu z nebankovního [anonymizováno] klientských informací z 26. 7. 2019, že žalovaná 1) měla uvedeno skóre 331 (vyšší body, menší riziko); - z prohlášení klientů, že dne 31. 7. 2019 žalovaní mimo jiné stvrdili svým podpisem, že se seznámili se všemi informacemi podle ust. § 92 zákona o spotřebitelském úvěru; že si jsou vědomi, jaká je výše sjednaných úroků z úvěru a souhlasí s ní; že nemají žádné splatné dluhy; že se nenachází v úpadku; - z výpisu z účtu žalovaného 2), že mu byla od zaměstnavatele připsána v červenci 2019 částka 16 865 Kč; - z oznámení o změně výše státní sociální podpory, že žalované byl zvýšen rodičovský příspěvek z 5 500 Kč na 7 600 Kč od 1. 2. 2019; - z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu, že žalovaný byl zaměstnán u [anonymizována dvě slova] [územní celek], [anonymizováno] a jeho příjem činil od 4-6/ 2019 částku 20 300 Kč měsíčně, v červnu 2019 částku 16 865 Kč; - z hodnocení klienta, že ke dni 31. 7. 2019 měli žalovaní příjem 45 600 Kč měsíčně, jejich výdaje činily celkem 17 003 Kč měsíčně, žalovaná 1) byla na rodičovské dovolené, žalovaný 2) byl zaměstnán u [anonymizována dvě slova] [územní celek], [anonymizováno] s pracovním poměrem na dobu neurčitou; - z předsmluvního formuláře, že žalovaným byly ze strany žalobkyně poskytnuty dne 31. 7. 2019 standardní informace o spotřebitelském úvěru; - ze smlouvy o úvěru, že žalobkyně a žalovaní uzavřeli dne 31. 7. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované 1) úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalovaní se zavázali vrátit žalobkyni celkovou částku 47 232 Kč v 48 měsíčních splátkách ve výši 1 017 Kč, kdy ve splátkách je zahrnuta i splátka úroku, kdy sjednaná zápůjční úroková sazba činí 151,7 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. V čl. 6 úvěrové smlouvy si účastníci dohodli důsledky vyplývající z prodlení žalovaného. Dle odst. 6. 1. jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení, max. 2 999 Kč za rok. Dle odst. 6. 2. smlouvy má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, kdy výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Právo na zaplacení této částky vzniká u každé jednotlivé splátky 15. dnem trvání prodlení s její úhradou. Dle odst. 6. 3. jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, ke dni zesplatnění se celá dosud neuhrazená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině stávají součástí nové jistiny. Novou jistinu je žalovaný povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dle odst. 6. 5. smlouvy jestliže žalovaný nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou; - z přihlášky do pojištění a z informací k pojistnému, že dne 31. 7. 2019 si žalovaná 1) sjednala pojištění k úvěru; - z přílohy k úvěrové smlouvě ze dne 31. 7. 2019, že si žalovaní sjednali pojištění schopnosti splácet úvěr za poplatek 33 Kč měsíčně; - z oznámení o schválení úvěru, že žalobkyně přípisem ze dne 5. 8. 2019 oznámila žalované 1), že akceptovala její návrh na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] došlo tak k jejímu uzavření; - ze splátkového kalendáře, že žalovaným bylo v souvislosti se smlouvou o úvěru [číslo] předepsáno 48 měsíčních splátek po 1 017 Kč; - z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalovaná 1) úvěr čerpala ve výši 12 000 Kč dne 2. 8. 2019; - z výzev k zaplacení ze dne 17. 6. 2020 a 18. 6. 2020 a z dodejky soud zjistil, že žalovaní byli dopisy ze dne 17. 6. 2020 a 18. 6. 2020 vyzváni k zaplacení dlužných splátek [číslo] s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru; - z oznámení ze dne 21. 6. 2020, že dopisy ze dne 21. 6. 2020 oznámila žalobkyně žalovaným, že vzhledem k jejímu prodlení se splácením splátek došlo tímto dnem k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala je k úhradě dlužné částky v celkové výši 14 895 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 11 781,25 Kč, z úroku ve výši 2 815,63 Kč, z nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 200 Kč a z úhrady pojištění ve výši 99 Kč; - z karty klienta, že žalovaní uhradili 7 splátek ve výši 7 119 Kč; - z předžalobní výzvy a z poštovního podacího archu, že žalovaní byli právním zástupcem žalobkyně vyzváni k úhradě dlužné částky 14 895 Kč dopisem ze dne 4. 8. 2021, a to 15 dnů od data odeslání této výzvy.

4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně získala dne 11. 5. 2018 oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalovaným byly ze strany žalobkyně poskytnuty dne 31. 7. 2019 standardní informace o spotřebitelském úvěru. Ke dni 31. 7. 2019 měli žalovaní příjem 45 600 Kč měsíčně, jejich výdaje činily celkem 17 003 Kč měsíčně, žalovaná 1) byla na rodičovské dovolené, žalovaný 2) byl zaměstnán u [anonymizována dvě slova] [územní celek], [anonymizováno] s pracovním poměrem na dobu neurčitou. Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací z 26. 7. 2019 žalovaná 1) měla uvedeno skóre 331 (vyšší body, menší riziko) a žalovaná 1) měl v registru SOLUS jeden záznam. Účastníci uzavřeli dne 31. 7. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované 1) úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalovaní se zavázali vrátit žalobkyni celkovou částku 47 232 Kč v 48 měsíčních splátkách ve výši 1 017 Kč, kdy ve splátkách je zahrnuta i splátka úroku, kdy sjednaná zápůjční úroková sazba činí 151,7 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. V čl. 6 úvěrové smlouvy si účastníci dohodli důsledky vyplývající z prodlení žalovaného. Dle odst. 6. 1. jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení, max. 2 999 Kč za rok. Dle odst. 6. 2. smlouvy má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, kdy výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Právo na zaplacení této částky vzniká u každé jednotlivé splátky 15. dnem trvání prodlení s její úhradou. Dle odst. 6. 3. jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, ke dni zesplatnění se celá dosud neuhrazená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině stávají součástí nové jistiny. Novou jistinu je žalovaný povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dle odst. 6. 5. smlouvy jestliže žalovaný nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalovaná 1) úvěr čerpala ve výši 12 000 Kč dne 2. 8. 2019. Žalovaní úvěr nespláceli řádně, proto byli dopisy ze dne 17. 6. 2020 a 18. 6. 2020 vyzváni k zaplacení dlužných splátek [číslo] s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 21. 6. 2020 oznámila žalobkyně žalovaným, že vzhledem k jejímu prodlení se splácením splátek došlo tímto dnem k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala je k úhradě dlužné částky v celkové výši 14 895 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 11 781,25 Kč, z úroku ve výši 2 815,63 Kč, z nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 200 Kč a z úhrady pojištění ve výši 99 Kč. Žalovaní byli právním zástupcem žalobkyně vyzváni k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 4. 8. 2021.

5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

7. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

8. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

9. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

10. Podle ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku, nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

11. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

12. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

14. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

15. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu; b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

18. Podle ustanovení § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžní povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

19. Podle ustanovení § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

20. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaných. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. V tomto konkrétním případě žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaných řádně a na základě dostatečných podkladů.

21. Soud se dále zabýval platností úvěrové smlouvy, kdy dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroku 151,7 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Soud vycházel z Databáze časových řad ARAD ČNB ohledně výše úroků, které požadovaly banky u úvěrů s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že horní hranice úrokových sazeb činila 8,81 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit téměř dvojnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu.

22. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou) na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. Praha C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní i v rámci tohoto řízení, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroků z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku nárok nemá.

23. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaných provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně všech plnění poskytnutých žalovaným žalobkyní. Nová právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá občanského zákoníku naopak vyžaduje aktivitu žalovaných, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaných, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytli. I přes výše uvedené závěry však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak tedy bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním.

24. Soud tedy učinil závěr, že žalobkyně byla vskutku ochuzena toliko o částku 4 781 Kč (žalované 1) předala částku 12 000 Kč na základě neplatné smlouvy a od žalovaných získala na stejnorodém plnění částku 7 219 Kč, o kterou se snížil prospěch žalovaných jako obohacených), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaných, které jsou povinni dle § 2993 o. z. žalobkyni vydat, a to včetně úroků z prodlení. Žalobkyně by tedy měla nárok na uhrazení celé v řízení požadované původní jistiny, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo dojít k přirůstání neplatně sjednaného úroku k jistině, jak žalobkyně v žalobě tvrdí. Z tohoto důvodu soud uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 4 781 Kč s úrokem z prodlení od data, od kterého byli k zaplacení této částky vyzváni žalobkyní poprvé, tj. od data uvedeného v předžalobní výzvě. Tato byla žalovaným odeslána dne 4. 8. 2021, žalovaní měli svůj závazek uhradit do 15 dnů od data odeslání této výzvy, tj. do 19. 8. 2021. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, smluvní pokuty, ani náklady vzniklé v souvislosti s prodlením, proto soud žalobu žalobkyně jako nedůvodnou ve zbytku zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když procesní úspěch je ve větší míře na straně žalovaných, těmto však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.