75 Co 57/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., Anonymizováno IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , Anonymizováno Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 235.716,70 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 12. 2024, č. j. 16 C 174/2024-42,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v odvoláním napadeném rozsahu, a to co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 63.172,02 Kč za dobu od 7. 12. 2023 do 21. 12. 2023, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 58.234 Kč za dobu od 22. 12. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19.914 Kč za dobu od 7. 12. 2023 do 21. 12. 2023 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18.360 Kč za dobu od 22. 12. 2023 do zaplacenía) mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 18.360 Kč ve výši 12 % ročně od 11. 2. 2025 do zaplacení, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, ab) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni částku 76.594 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). V celém dalším zbývajícím rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplatit další částku 159.122,70 Kč a úrok 14,9 % ročně z částky 190.770,48 Kč od 27. 11. 2023 do 21. 12. 2023, úrok 15 % ročně z částky 90.770,48 Kč od 7. 12. 2023 do 21. 12. 2023, úrok 14,9 % ročně z pohledávky 189.157,77 Kč od 22. 12. 2023 do zaplacení, úrok 15 % ročně z pohledávky 189.157,77 Kč od 22. 12. 2023 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 2.623,50 Kč od 24. 10. 2023 do 26. 11. 2023, úrok 17,9 % ročně z částky 47.392,44 Kč od 27. 11. 2023 do 21. 12. 2023, úrok 15 % ročně z částky 47.392,44 Kč od 7. 12. 2023 do 21. 12. 2023, úrok 17,9 % ročně z pohledávky 46.558,93 Kč od 22. 12. 2023 do 22. 1. 2024, úrok 15 % ročně z pohledávky 46.558,93 Kč od 22. 12. 2023 do zaplacení, úrok 15 % ročně z pohledávky 46.558,93 Kč od 23. 1. 2024 do zaplacení a kapitalizovaný úrok ve výši 1.464,25 Kč od 24. 9. 2023 do 26. 11. 2023, žalobu zamítl (výrok II.). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).

2. Uvedeným způsobem okresní soud rozhodl o návrhu žalobkyně, kterým se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 189.157,77 Kč spolu s úrokem 14,9 % ročně z částky 190.770,48 Kč od 27. 11. 2023 do 21. 12. 2023, úrokem 15 % ročně z částky 190.770,48 Kč od 7. 12. 2023 do 21. 12. 2023, úrokem 14,9 % ročně z pohledávky 189.157,77 Kč od 22. 12. 2023 do zaplacení, úrokem15 % ročně z pohledávky 189.157,77 Kč od 22. 12. 2023 do zaplacení, kapitalizovaný úrokem ve výši 2.623,5 Kč od 24. 10. 2023 do 26. 11. 2023 a dále zaplacení částky 46.558,93 Kč spolu s úrokem 17,9 % ročně z částky 47.392,44 Kč od 27. 11. 2023 do 21. 12. 2023, úrokem 15 % ročně z částky 47.392,44 Kč od 7. 12. 2023 do 21. 12. 2023, úrokem 17,9 % ročně z pohledávky 46.558,93 Kč od 22. 12. 2023 do 22. 1. 2024, úrokem 15 % ročně z pohledávky 46.558,93 Kč od 22. 12. 2023 do zaplacení, úrokem 15 % ročně z pohledávky 46.558,93 Kč od 23. 1. 2024 do zaplacení a kapitalizovaný úrokem ve výši 1.464,25 Kč od 24. 9. 2023 do 26. 11. 2023. Uvedeného se žalobkyně domáhala tvrdíc, že na základě rámcové smlouvy č. , hodnota, ze dne 2. 12. 2014 o aktivaci běžného účtu otevřela žalovanému běžný účet č. , hodnota, a následně uzavřela s žalovaným ve dnech , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, a , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, dvě smlouvy o spotřebitelských úvěrech č. , IBAN, a č. , IBAN, , kdy mu takto poskytla částky 243.837 Kč a 60.000 Kč. Protože žalovaný dohodnuté podmínky úvěrových smluv neplnil, zejména nehradil dohodnuté splátky, došlo k zesplatnění úvěrů a žalobkyně se tak domáhá nezaplacení dlužných jistin a dalších nároků. Poté, co okresní soud učinil závěr o skutkovém stavu věci, podle něhož mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru označená jako dodatek č. , hodnota, k rámcové smlouvě , Anonymizováno, – úvěr č. , Anonymizováno, ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, ve znění Formuláře pro standardní informace, Obchodních podmínek a splátkového kalendáře a dále smlouva o spotřebitelském úvěru označená jako dodatek č. , hodnota, k rámcové smlouvě , Anonymizováno, – úvěr č. , Anonymizováno, ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, ve znění Formuláře pro standardní informace, Obchodních podmínek a splátkového kalendáře, podle nichž žalobkyně poskytla žalovanému částku 243.838 Kč, na níž vrátil částku 243.838 Kč, a částku 60.000 Kč, na níž vrátil částku 41.640 Kč, přistoupil okresní soud k právnímu posouzení zjištěného skutkové stavu. Okresní soud pak dospěl k závěru o neplatnosti obou úvěrových smluv z důvodů dle § 86 s následky dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy povinností žalovaného vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení představující rozdíl mezi tím, co bylo žalovanému poskytnuto a tím, co žalobkyni vrátil, což podle okresního soudu reprezentuje částka 76.594 Kč. Pokud jde o lhůtu přiměřenou k možnostem spotřebitele k zaplacení nedoplatku úvěrové jistiny (nebo zápůjčky), z ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., z důvodové zprávy k tomuto ustanovení, z rozhodnutí NS ČR č. j. 33 Cdo 3675/2021 i Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci č. j. 75 Co 287/2023-53 vyplývá, že v případech absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro řádné neprovádění úvěruschopnosti spotřebitele, není spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu ihned, nýbrž „v době odpovídající jeho možnostem“, což je buď v soudem určené lhůtě nebo v soudem stanovených splátkách, v jakých je spotřebitel schopen jistinu úvěru splácet. Do rozhodnutí soudu se tudíž spotřebitel nemůže ocitnout s úhradou nesplacené jistiny úvěru v prodlení a poskytovateli spotřebitelského úvěru nebo zápůjčky nemůže vzniknout nárok na přiznání zákonných úroků z prodlení. Poněvadž soud pro pasivitu žalovaného nezjistil důvody pro umožnění hradit dluh v přiměřených splátkách, určil žalovanému přiměřenou 3 denní lhůtu splatnosti analogicky podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Proto okresní soud nepřiznal požadované úroky z prodlení.

3. Proti uvedenému rozsudku, a to výrokům II. a III., brojí odvoláním žalobkyně, domáhajíc se jeho změny tak, že žalobkyni bude přiznán úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 63.172,02 Kč za dobu od 7. 12. 2023 do 21. 12. 2023, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 58.234 Kč za dobu od 22. 12. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19.914 Kč za dobu od 7. 12. 2023 do 21. 12. 2023 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18.360 Kč za dobu od 22. 12. 2023 do zaplacení a rovněž náklady nalézacího řízení. Žalobkyně okresnímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení související s aplikaci ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Okresní soud úvěrovou smlouvu prohlásil za neplatnou, plnění žalobkyně na základě neplatné smlouvy je tak plněním bez právního důvodu. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení, na které dopadá obecná úprava času plnění dle ust. § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení platí, že neujednají-li si strany, kdy má dlužník plnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Zvláštní právní úprava pak hovoří o tom, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Žalobkyně si je vědoma obecného kolizního pravidla lex specialis derogat legi generali, podle kterého zvláštní právní úprava má přednost před úpravou obecnou, má však za to, že pravidlo času plnění zakotvené v ZSÚ, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Možnostem spotřebitele může odpovídat i plnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, avšak také jeho možnostem odpovídat nemusí. Obecná a zvláštní úprava pak má společné to, že splatnost pohledávky nemůže předcházet výzvě věřitele. Pokud však možnostem spotřebitele odpovídá splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele bez zbytečného odkladu, má žalobkyně za to, že potud zvláštní právní úprava nevylučuje obecnou a lze je aplikovat se stejným výsledkem. Pravidlo o času plnění povinnosti spotřebitele vrátit bezdůvodné obohacení vzniklé z neplatné smlouvy o úvěru, se uplatní podle žalobkyně jen tam, kdy věřitel spotřebitele vyzval k plnění a současně není v možnostech spotřebitele, aby uvedenou pohledávku splnil bez zbytečného odkladu po doručení výzvy. Vztah mezi obecnou a zvláštní právní úpravou času plnění lze proto vyjádřit tak, že obecná právní úprava se podpůrně použije tam, kde zvláštní právní úprava nestanoví něco jiného. Zvláštní právní úprava však otázku času plnění nevyčerpává do té míry, že by použití obecné právní úpravy zcela vyloučila. Určení možností spotřebitele splnit věřiteli dluh prodlužuje splatnost pohledávky a tím prospívá i postavení spotřebitele. Jde tedy o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty jemu příznivé. Žalobkyně tak má za to, že je to právě spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti doplnit uvedený dluh a k těmto i navrhnout důkazy. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu, tak musí vyplývat z výsledků provedeného dokazovaní. Pochybení soudu prvního stupně pak žalobkyně spatřuje především v neúplném zjištění skutkového stavu věci, neboť neprovedl žádné důkazy, na jejichž základě by dospěl k závěru, že není v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. Žalovaný se k návrhu žalobkyně nikterak nevyjádřil, nezúčastnil se ani nařízeného jednání. Žalobkyně tak má za to, že žalovaný nesplnil svou důkazní povinnost ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku. I přes to soud rozhodl tak, že žalobci nebyl přiznán nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení, když soud automaticky presumoval neschopnost žalovaného bezdůvodné obohacení hradit. Na odporu své argumentace odkazovala žalobkyně na rozsudek Městského soud v Praze, č. j. 72 Co 199/2024-92 ze dne 31. 7. 2024 či na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, č. j. 15 Co 184/2024 ze dne 1. 10. 2024. Podle žalobkyně je tak zřejmé, že žalovaný neusnesl břemeno důkazní a tvrzení ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splnění závazku z bezdůvodného obohacení. I přes to okresní soud rozhodl tak, že žalobci nepřiznal nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení, když automaticky presumoval neschopnost žalovaného bezdůvodné obohacení hradit. Podle žalobkyně měl okresní soud v tomto případě postupovat dle obecného pravidla, dle kterého má dlužník splnit dluh na výzvu věřitele bez zbytečného odkladu, a z důvodu nesplnění této povinnosti žalovaným měl žalobci přiznat nárok na zákonný úrok z prodlení od doby, kdy byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu a s úhradou se dostal do prodlení, tj. od 27. 11. 2023, jak požaduje žalobkyně.

4. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil, po dobu celého odvolacího řízení zůstal pasivní.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

6. Předně krajský soud akceptuje jednotlivá skutková zjištění učiněná z provedených důkazů a závěr o skutkovém stavu věci, jak se podává z napadeného rozsudku, na což se pro stručnost odkazuje.

7. Jde-li o právní hodnocení, okresní soud správně posoudil, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným je vztahem mezi profesionálem a spotřebitelem a s ohledem na předmět smlouvy vedle obecné úpravy úvěrového vztahu dle občanského zákoníku na věc správně aplikoval speciální úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Správně tedy okresní soud provedl test postupu žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy dle kritéria postupu s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu §§ 75 a 86 ZSÚ, přičemž pokud okresní soud dospěl k závěru, že takovému postupu žalobkyně nedostála, pak odvolací soud tento závěr akceptuje. Ostatně uvedené právní posouzení žalobkyně nezpochybňuje.

8. Okresní soud tedy správně žalobkyni přiznal pouze částku 76.594 Kč (výrok I.), a to bez příslušenství, když ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.). V uvedeném směru lze ohledně příslušenství ve formě úroku z prodlení rovněž odkázat na přiléhavé odůvodnění okresního soudu uvedené v bodě 15. napadeného rozsudku, přičemž jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, stanovil okresní soud splatnost nároku žalobkyně (speciální bezdůvodné obohacení) ve lhůtě 3 dnů od právní moci výroku I. rozsudku. Žalovaný byl pak povinen uvedenou částku žalobkyni uhradit do 10. 2. 2025 s tím, že pokud tak neučinil, je ode dne 11. 2. 2025 v prodlení.

9. Odvolací argumentaci žalobkyně tak nelze přisvědčit, když zdejší odvolací soud při řešení otázky vzniku prodlení dlužníka – spotřebitele k vrácení bezdůvodného obohacení vzniklého ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru respektuje závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srovnej body 15. až 17.). Zdůraznění hodné je to, že smyslem ust. 87 ZSÚ je stanovení civilně právní sankce poskytovateli spotřebitelského úvěru pro případ porušení jeho základních a zásadních povinností stanovených zejména ust. §§ 75, 86 ZSÚ, jako reflexe legitimního požadavku na zodpovědné úvěrování fyzických osob, který má bránit negativní společenským dopadům a společensky patologickým jevům spojeným s tzv. dluhovými pastmi. Podle názoru odvolacího soudu již jen to, že dojde-li poskytovatelem úvěru k soudnímu vymáhání nároku ze spotřebitelské úvěrové smlouvy, je zpravidla znakem, že není v možnostech dlužníka – spotřebitele - dluh z úvěru (popř. speciálního bezdůvodného obohacení) uhradit. Pokud právním řádem prostupuje obecná zásada zvýšené ochrany spotřebitele a plyne-li i z judikatury Ústavního soudu to, že spotřebitelské spory právě s ohledem na zvýšenou ochranu spotřebitele nelze považovat za „čisté“ sporné, kontradiktorní řízení, pak podle odvolacího soudu nelze bez dalšího procesní pasivitu spotřebitele ve sporu klást k jeho tíži. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud nesdílí závěr odvolatelky, že za procesní pasivity dlužníka - spotřebitele, lze v tomto typu řízení dovozovat, že v době doručení výzvy k zaplacení dluhu, typicky v posuzovaných vztazích ve formě zesplatnění úvěru, je v možnostech tohoto dlužníka (spotřebitele) dluh uhradit a v případě nezaplacení dluhu od doručení takové výzvy odvozovat prodlení s tímto dluhem, který je pak následně v soudním řízení kvalifikován jako speciální bezdůvodné obohacení dle ZSÚ.

10. Protože v napadeném výroku II. okresní soud, jak uvedeno shora, žalobu zamítl i co do požadovaného úroku z prodlení a v době rozhodování odvolacího soudu již byl žalovaný v prodlení s úhradou částky 18.360 Kč, u níž žalobkyně požadovala zaplacení úroku z prodlení do jejího zaplacení, změnil odvolací soud za podmínek ust. § 220 o. s. ř. v uvedené části napadený rozsudek a žalobkyni přiznal požadovaný úrok z prodlení (ode dne skutečného prodlení) v zákonné výši 12 % (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), když v rozsahu požadovaném nad vedenou výši bylo rovněž napadeného rozhodnutí potvrzeno.

11. Za podmínek ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud znovu rozhodoval o nákladech nalézacího řízení, přičemž ani dílčí změna napadeného rozsudku ničeho nemění na závěru, že převážně úspěšným účastníkem (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) nalézacího řízení je žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Jde-li o řízení odvolací, pak rovněž (§§ 224 odst. 1, 142 odst. 2 o. s. ř.) lze za převážně úspěšného účastníka této fáze řízení považovat žalovaného, kterému dle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.