75 Co 79/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., Anonymizováno IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně Anonymizováno Anonymizováno Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , Anonymizováno Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 195.811,65 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 4. 12. 2024, č. j. 7 C 177/2024-53,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 123.972,68 Kč za dobu od 26. 5. 2023 do zaplacenía) mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 123.972,68 Kč za dobu od 5. 2. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ab) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 123.972,68 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a v celém dalším zbývajícím rozsahu, kterým se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 71.838,97 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.167,08 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 195.811,65 Kč od 10. 3. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 12,99 % ročně z částky 180.901,45 Kč od 10. 3. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 12,99 % ročně z částky 2.459,61 Kč od 10. 3. 2023 do zaplacení, pak žalobu zamítl (výrok II.). O nákladech řízení mezi účastníky pak rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Po projednání věci okresní soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , z níž žalobkyně dovozovala své nároky proti žalovanému, je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná, když předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy nedostála své povinnosti s odbornou péči prověřit úvěruschopnost žalovaného. Vztah mezi účastníky pak okresní soud vypořádal podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení dle speciální úpravy citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že zohlednil, že žalovanému předchůdkyně žalobkyně poskytla částku 200.000 Kč a žalovaný jí zaplatil částku 76.027,32 Kč, proto v rozdílu, tj. v částce 123.972,68 Kč, zavázal žalovaného k její úhradě (výrok I.). Ohledně všech dalších nároků, včetně všeho požadovaného příslušenství, žalobu zamítl (výrok II.), když, jde-li o úrok z prodlení, odkázal na závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle něhož spotřebitel není povinen vrátit poskytnutou jistinu z neplatné úvěrové smlouvy ihned, ale ve lhůtě odpovídající jeho možnostem, a do rozhodnutí soudu se tak spotřebitel nemůže ocitnout s úhradou nesplacené jistiny v prodlení.

3. Proti uvedenému rozsudku, a to do výroku II. v rozsahu zamítnutého úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky z částky 123.972,68 Kč za dobu od 26. 5. 2023 do zaplacení a souvisejícímu nákladovému výroku III., podala včasné odvolání žalobkyně, domáhajíc se jeho změny tak, že žalobkyni bude přiznán navíc i úrok z prodlení ve výši ve výši 15 % ročně z částky z částky 123.972,68 Kč za dobu od 26. 5. 2023 do zaplacení. Namítala, že žalovaný se dostal do prodlení v důsledku neplnění svých peněžitých závazků, a z toho důvodu po něm žalobkyně požaduje zaplacení úroků z prodlení. Nárok na úroky z prodlení přitom vyplývá přímo ze zákona – dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Právní předchůdkyně žalobkyně svůj závazek řádně splnila, když žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 200. 000 Kč. V prodlení je pak podle § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Protože pak s odkazem na § 1958 odst. 2 občanského zákoníku může věřitel požadovat plnění ihned, a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu, považuje žalobkyně za první den prodlení právě den 26. 5. 2023. Žalovaný byl vyzván k plnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli-žalobkyni v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 12. 5. 2023, které mu bylo odesláno dne 12. 5. 2023. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí 10-ti denní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne 26. 5. 2023 žalovaný dostal do prodlení, a od tohoto data tak vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Poté žalobkyně upomínala žalovaného o zaplacení dluhu ještě předžalobní upomínkou ze dne 25. 9. 2023. Její odeslání do sféry dispozice žalovaného pak prokázala podacím lístkem , právnická osoba, . Žaloba pak byla podána v červnu 2024. Žalovaný tak měl dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu, což však neučinil. Žalovanému pak nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale daleko dříve, již před podanou žalobou, a to právě na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Žalovaný nadto v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž však břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí odvolacího Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 75 Co 61/2023-103 ze dne 21. 3. 2023 v obdobné věci, stejného názoru je pak konstantně většina odvolacích soudů, např. naposledy Krajský soud v Brně dne 25. 4. 2024 pod č. j. 27 Co 71/2023-153, který rovněž uzavřel, že „žalovaný byl v průběhu celého řízení zcela pasivní, k jednání odvolacího soudu se nedostavil, nemohl být tedy poučen o nutnosti tvrdit a prokazovat, že doba plnění uvedená ve výzvě žalobce z 10. 2. 2021 není či nebyla dobou přiměřenou jeho možnostem. Z důvodu absence tvrzení a důkazů ze strany žalovaného nelze než uzavřít, že po marném uplynutí žalobcem stanovené lhůty (tj. do 25. 2. 2021) se dostal do prodlení a je povinen platit žalobci i úroky z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.)“. Žalobkyně v této souvislosti také poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, č. j. 15 Co 54/2023–80 ze dne 3. 4. 2023 v obdobné věci, kdy Krajský soud v Ostravě rozhodl o tom přiznat žalobkyni zákonný úrok z prodlení a dále na rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 60 Co 226/2022-51 ze dne 29. 11. 2022 v obdobné věci, kdy Krajský soud v Brně rozhodl o tom přiznat žalobkyni zákonný úrok z prodlení.

4. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil, po dobu celého odvolacího řízení zůstal pasivní.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou podanou dne 25. 6. 2024 u Okresního soudu v Přerově domáhala zaplacení částky 195.811,65 Kč s příslušenstvím, kdy tvrdila, že uplatněný nárok vyplývá ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřel žalovaný s předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, . dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, na částku 200.000 Kč. Podle smlouvy se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 200.000 Kč, což učinila, a žalovaný se zavázal splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách po 3.240 Kč, což řádě nečinil, z tohoto důvodu se stala zbývající část úvěru včetně příslušenství okamžitě splatná ke dni 9. 3. 2023. Žalovaný celkem uhradil částku 76.027,32 Kč. Pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvou ze dne 25. 4. 2023. Žalovaný se k podané žalobě nijak nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nerozporoval a po celou dobu řízení před okresním soudem zůstal nečinný. Žalovaný se pak k jednání soudu dne 2. 12. 2024 bez omluvy nedostavil, kdy za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. okresní soud věc projednal v nepřítomnosti žalovaného, kdy provedl k důkazu listiny. Jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na den 4. 12. 2024, kdy byl vyhlášen napadený rozsudek.

7. Krajský soud považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých v řízení provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění odkazuje, včetně závěru o skutkovém stavu věci (bod 7.-12.) písemného odůvodnění napadeného rozsudku).

8. Co se pak týká právního hodnocení věci, předně krajský soud uvádí, že okresní soud vůbec nezohlednil skutečnost, že ve věci se vyskytl cizí prvek v podobě toho, že žalovaný má italské státní občanství. Z tohoto důvodu bylo ve věci nutno posoudit, který soud je mezinárodně příslušný k projednání a rozhodnutí věci a jaké právo bude ve věci jako rozhodné aplikováno. Mezinárodně příslušné jsou pak dle čl. 18 bod. 2, čl. 17 bod 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, soudy české. Místně příslušným pak okresní soud v Přerově, v jehož obvodu má žalovaný bydliště (§ 84, 85 odst. 1 o. s. ř.). Pokud jde o rozhodné právo, je nutno vycházet z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), a to konkrétně z čl. 4 bodu 1. písm. b) dle něhož je rozhodné právo země, v níž má poskytovatel služby (tj. žalobkyně) obvyklé bydliště, tj. právo české.

9. Okresní soud pak správně posoudil, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným je vztahem mezi profesionálem a spotřebitelem a s ohledem na předmět smlouvy vedle obecné úpravy úvěrového vztahu dle občanského zákoníku na věc správně aplikoval speciální úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Správně tedy okresní soud provedl test postupu žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy dle kritéria postupu s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu §§ 75 a 86 ZSÚ, přičemž pokud okresní soud dospěl k závěru, že takovému postupu žalobkyně nedostála (viz bod. 17.-31. odůvodnění), odvolací soud tento závěr akceptuje.

10. Podle názoru odvolacího soudu činnost poskytovatele spotřebitelského úvěru spočívá ve dvou fázích. V prvním fázi má poskytovatel úvěru povinnost zajistit si relevantní informace k poměrům žadatele (spotřebitele), a to tedy k jeho příjmům, výdajům a způsobu plnění dosavadních dluhů, přičemž primárním zdrojem takovýchto informací jsou informace od spotřebitele. Současně ovšem platí, že činnost poskytovatele v této fázi nespočívá pouze v pasivním přijímání informací od spotřebitele, ale implikuje v sobě i aktivní činnost poskytovatele, neboť je jeho povinností, aby informace získané od spotřebitele podrobil testu minimálně zbytnosti, spolehlivosti a dostatečnosti. Za tímto účelem je poskytovatel úvěru nepochybně oprávněn si od spotřebitele vyžádat dokumenty jeho informace osvědčující (k nimž má ostatně poskytovatel i povinnost jejich ukládání § 78 ZSÚ), dále má možnost vyžadovat si informace z různých databází (zpravidla právě vytvářených bankovními i nebankovními subjekty), popř. i z jiných zdrojů. Poté, co si poskytovatel vyloženým způsobem zajistí relevantní a doložené informace k posouzení úvěruschopnosti žadatele, nastupuje v pořadí druhá fáze jeho činnosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, kdy s odbornou péči zjištěné informace vyhodnotí a spotřebitelský úvěr poskytne pouze v případě, pokud zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vyloženým odvolací soud nevylučuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru může namísto ověření tvrzených výdajů užít ekonomicky model (nejsou-li tvrzené výdaje vyšší než stanovené modelem).

11. Pokud se týká prvé fáze posuzování úvěruschopnosti spotřebitele žalobkyní, dospěl v projednávané věci odvolací soud k závěru, že již v této fázi žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí ale pouze zcela formálně, jak správně popsal okresní soud.

12. S ohledem na uvedené tak nelze učinit závěr, že žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru řádně dostála své povinnosti dle § 86 ZSÚ. Důsledkem uvedeného nikoliv řádného postupu žalobkyně je, jak správně dovozuje okresní soud, neplatnost předmětné úvěrové smlouvy dle ust. § 87 ZSÚ, a žalobkyně má tak nárok na vrácení pouze jistiny spotřebitelského úvěru (při zohlednění, co jí dosud žalovaný uhradil), nadto v době přiměřené možnostem žalovaného. Ke kvantifikaci nároku žalobkyně se pak pro stručnost odkazuje na bod 32. písemného odůvodnění napadeného rozsudku.

13. Okresní soud tedy správně žalobkyni přiznal pouze částku 123.972,68 Kč, a to bez příslušenství (výrok I.), když ve zbytku žalobu zamítl. V uvedeném směru lze ohledně příslušenství ve formě úroku z prodlení rovněž odkázat na přiléhavé odvodnění okresního soudu uvedené v bodě 32. napadeného rozsudku, přičemž okresní soud správně stanovil splatnost nároku žalobkyně (speciální bezdůvodné obohacení) ve lhůtě 3 dnů od právní moci výroku I. rozsudku. Tento výrok rozsudku nabyl právní moci dne 1. 2. 2025, žalovaný byl pak povinen uvedenou částku žalobkyni uhradit do 4. 2. 2025 s tím, že pokud tak neučinil, je ode dne 5. 2. 2025 v prodlení.

14. Jelikož v napadeném výroku II. okresní soud žalobu zamítl i co do požadovaného úroku z prodlení z částky 123.972,68 Kč a v době rozhodování odvolacího soudu byl žalovaný již v prodlení s úhradou této částky, změnil odvolací soud za podmínek ust. § 220 o. s. ř. v uvedené části napadený rozsudek a žalobkyni přiznal požadovaný úrok z prodlení (ode dne skutečného prodlení – 5. 2. 2025) v zákonné výši, kdy zákonný úrok z prodlení činil dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni 5. 2. 2025 12 % ročně.

15. Pokud pak žalobkyně ve svém odvolání poukazovala na dřívější rozhodnutí a praxi jiných odvolacích soudů, včetně tohoto odvolacího soudu, ohledně přiznávání zákonného úroku z prodlení v návaznosti na zaslanou výzvu k plnění, uvedená praxe dle výše popsaného postupu je, alespoň u tohoto odvolacího soudu, již překonána. Krajský soud pak plně v souladu s rozhodnutím a logickým výkladem rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 již zcela konstantně postupuje u data určení prodlení žalovaného způsobem popsaným pod bodem 14. tohoto rozhodnutí.

16. Za podmínek ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud znovu rozhodoval o nákladech nalézacího řízení, přičemž ani dílčí změna napadeného rozsudku ničeho nemění na závěru, že převážně úspěšným účastníkem (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) nalézacího řízení je žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Jde-li o řízení odvolací, pak rovněž (§§ 224 odst. 1, 142 odst. 2 o. s. ř.) lze za převážně úspěšného účastníka této fáze řízení považovat žalovaného, kterému dle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.