75 Co 8/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupena advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení částky 28.120 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2024, č. j. 12 C 75/2023-128,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 3.470,74 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 23.240 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 18. 11. 2022 do zaplacení, společně s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč (výrok II.), zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu požadujícím po žalované zaplacení částky 4.880 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 18. 11. 2022 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 3.212,96 Kč (výrok III.).

2. Okresní soud dovodil, že žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 28.120 Kč, která má představovat bezdůvodné obohacení žalované vzniklé v důsledku toho, že žalovaná měla v , Anonymizováno, , Anonymizováno, opakovaně užívat autobusová nádraží provozovaná žalobkyní ve , adresa, , aniž by žalobkyni poskytla protiplnění. Okresní soud uzavřel, že v dané věci došlo k protiprávnímu užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 občanského zákoníku (dále také jen „o. z.“) spočívajícím v bezesmluvním užití autobusových nádraží provozovaných žalobkyní, ačkoliv toto užití je ze strany žalobkyně podmiňováno uzavřením smlouvy. Žalobkyně prokázala svou aktivní věcnou legitimaci v projednávané věci, neboť je provozovatelem předmětných autobusových nádraží ve , adresa, . Žalovaná pak užívala tato autobusová nádraží ve , adresa, v , Anonymizováno, , Anonymizováno, bezesmluvně, bez právního důvodu a bez přiměřené náhrady. Autobusová nádraží žalobkyně jako provozovatel umožňovala využívat jiným dopravcům za úplatu. Úplata a, Anonymizováno, její výše byla také prvotně sjednána se společností , právnická osoba, ., na jejíž dopravní služby žalovaná navázala a dále je provozovala pod svým označením. Soud má proto za prokázané, že žalobkyně má v souladu s ust. § 2991 o. z. právo na náhradu bezdůvodného obohacení žalované. Ohledně výše bezdůvodného obohacení soud vyšel ze stanovení ceny obvyklé, tj. ceny, jakou v daném místě a čase platí ostatní dopravci na základě smluv uzavřených s žalobkyní na předmětných nádražích včetně předchozí smlouvy se společností , právnická osoba, . K výhradě žalované, že služby čerpala pouze v rozsahu průjezdu autobusů a zastavení u příslušného stanoviště pro výstup a nástup cestujících, pak soud uvádí, že bylo pouze věcí žalované, zda další služby využívala či nevyužívala. Co se týká námitky žalované vztahující se k maržím žalobkyně za provozování předmětných nádraží, pak tato otázka je ve vztahu k posuzování žalobkyní uplatněného nároku bez významu. Soud dospěl k závěru, že obvyklou cenu lze v nynějším případě stanovit na základě cen, které žalobkyni hradí ostatní dopravci tj. 74 Kč a 66 Kč za vjezd bez DPH. Tato cena je v daném místě a čase nejenom obvyklá, ale zcela reálná. Soud zde neshledal žádný rozpor nastavených cen s dobrými mravy. Žalovaná je tedy jako obohacený subjekt povinna vydat obohacení žalobkyni jakožto ochuzenému subjektu. Výši bezdůvodného obohacení soud určil částkou 23.240 Kč, která je tvořena v , Anonymizováno, , Anonymizováno, částkami 74 Kč za 166 x vjezd na , Anonymizováno, , adresa, a 66 Kč za 166 x vjezd na , Anonymizováno, , adresa, . V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl. Přisvědčil pak námitce žalované, že žalobkyni nelze přiznat bezdůvodné obohacení i v rozsahu částky DPH, jelikož žalovaná i žalobkyně jsou plátci DPH. Tato částka by žalobkyni nenáležela, jelikož podléhá odvodu a z pohledu žalované nejde v případě neplacení DPH o úsporu, jelikož by i v případě hrazení částek vč. DPH měla nárok na příslušný odpočet. Tuto částku proto soud nepovažoval za obohacení na straně žalované ani za ochuzení na straně žalobkyně.

3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu, vyjma zamítavého výroku v odstavci I., podala žalovaná včasné odvolání a domáhala se jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná uplatnila odvolací důvody dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. d) a e) občanského soudního řádu. V prvé řadě namítala, že okresní soud neúplným způsobem zjistil skutkový stav věci, když nevyhověl důkaznímu návrhu žalované na vypracování znaleckého posudku z oblasti ekonomika ohledně otázky obvyklé ceny v místě a čase, a to za užívání v žalobě vymezených nádraží v rozsahu, který byl jako užívací rozsah ze strany žalované determinován, tedy vjezdu, zastavení a odjezdu autobusů žalované. Tento důkazní návrh byl ze strany soudu sice formálně procesně přípustným způsobem zamítnut pro údajnou nadbytečnost, nicméně materiálně takové rozhodnutí soudu prvého stupně nemůže obstát. Za situace, kdy prokázání rozhodné skutečnosti zcela zjevně a nepochybně bylo to, zda a v jakém rozsahu se případně žalovaná na úkor žalobkyně, kdy s ní neměla uzavřenou žádnou smlouvu o užívání jejích autobusových nádraží, bezdůvodně obohatila v rozsahu zjištěného užívání ze strany žalované, přičemž tato skutečnost byla mezi stranami sporná a v zásadě nebylo ani jiného odpovídajícího důkazního prostředku, než právě zpracování znaleckého posudku, kdy bez jeho existence a provedení v daném řízení nemohl být skutkový stav zjištěn úplně pro možnost ve věci meritorně rozhodnout. Žalovaná navíc nutnost vypracování znaleckého posudku vyvozovala zcela konkrétně na základě sjednocující judikatury ve skutkově takřka totožných věcech. Argumentovala, že vypracování znaleckého posudku, který s přihlédnutím ke skutečnému rozsahu bezesmluvního užívání stanoví cenu skutečně „obvyklou“ (nikoliv monopolně „sazebníkově“ určenou žalobkyní), je v zásadně nevyhnutelným důkazem pro prokázání sporné skutkové okolnosti o tom, zda a zejména v jakém konkrétním rozsahu se případně žalovaná takovým bezesmluvním užíváním na úkor žalobkyně obohatila tak, aby mohl být zjištěn skutkový stav způsobem, který umožňuje ve věci meritorně rozhodnout. Žalovaná v tomto směru odkázala také na konkrétní rozhodnutí jak Krajského soudu v Brně, tak soudu Nejvyššího k tomu, jakým způsobem má být výše bezdůvodného obohacení zjišťována. Pro rozhodnutí v dané věci, které má zavazovat žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení, je nezbytné, aby bylo prokázáno, jak konkrétně – tedy jakým přesně specifickým a konkrétním užíváním hodnot ve sféře žalobkyně, v jakém rozsahu a jakým způsobem – k tomuto obohacení mělo dojít, a dále aby bylo prokázáno, jaká je obvyklá cena dle místa, času, způsobu a skutečně proběhlého rozsahu užívání, a na základě jakých ověřitelných kritérií byla taková obvyklá cena vypočtena. K tomu, jak je z výše uvedeného zřejmé, nemůže pouhé zjištění „sazebníkové ceny“ žalobkyně aplikované do smluv s jinými dopravci, postačovat. Tyto závěry jsou přitom naprosto konvenující i závěrům obecné judikatury ve vztahu ke zjišťování a prokazování výše získaného bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání určité majetkové hodnoty jiného subjektu. Žalovaná navrhovala k provedení další důkazy, a sice konkrétně listinné důkazy - výpis z registru smluv mezi žalobkyní a , adresa, ohledně uzavření Dodatku č. , hodnota, k nájemní smlouvě a samotný Dodatek č. , hodnota, k nájemní smlouvě, aby společně v kombinaci se žalobkyní předloženými listinnými důkazy o výši nájemného, které hradí vlastníkům jednotlivých nádraží za jejich provozování, vyplynulo to, jakou marži si na poplatcích za užívání nádraží žalobkyně ve svých návrzích užívacích smluv uplatňuje, kdy tyto částky pak automaticky vydává za „obvyklou cenu (hodnotu)“ tohoto užívání. Právě podstatou těchto důkazních návrhů ze strany žalované bylo předložit důkazy ke skutkovému tvrzení o tom, že částky de facto vynucované žalobkyní jakožto „smluvní“ hodnota za užívání nádraží jsou bezdůvodně a neakceptovatelně přemrštěné, když oproti nákladům, které má žalobkyně na provoz autobusových nádraží, i s přihlédnutím k akceptovatelnému zisku, který se žalobkyně může usilovat tvořit, se jedná o násobně vyšší částku. Tato tak představuje naprosto neadekvátní sumu oproti skutečné hodnotě žalobkyní poskytovaného užívacího práva k nádražím, a které proto nemůže být jako ekvivalent obvyklé ceny používáno, naprosto v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. V tomto směru však soud prvního stupně opětovně opomenul z těchto listinných důkazů učinit správná skutková zjištění, když se omezil na konstatování pouze toho, že z těchto listinných důkazů pouze zjistil skutečnost uzavření takového dodatku k nájemní smlouvě, a to vzdor explicitnímu popisu důvodů, pro které žalovaná tyto důkazy přikládala. I v tomto směru tak soud prvního stupně zatížil rozsudek nesprávným skutkovým zjištěním z provedeného důkazu. Nelze se tedy ztotožnit s tím, že by výše bezdůvodného obohacení byla prokázána z doložení cen, které jsou smluvně účtovány jinými provozovateli jiným dopravcům, když žalovaná v průběhu řízení upozorňovala, že z údajů doložených jinými provozovateli nádraží vůbec nevyplynulo, z jakých všech případných služeb tyto účtované poplatky jsou složeny, což se může u jednotlivých nádražích výrazně lišit. Na základě soudem prvého stupně provedených důkazů pak nemohl soud prvního stupně dospět ke skutkovým zjištěním ohledně existence a rozsahu bezdůvodného obohacení na straně žalované, tedy o obvyklé ceně za užívání žalovanou realizované. Důkazní báze, kterou takto soud prvního stupně vzal za dostatečnou pro prokázání závěru o existenci a výši bezdůvodného obohacení na straně žalované, nemůže jako dostatečná obstát. Postup okresního soudu je sám o sobě v rozporu s pravidly stanovenými § 2 odst. 6 a 7 zákona o cenách, pokud se jedná právě o trh s omezenou hospodářskou soutěží, kdy v tomto případě je nutno postupovat kalkulací ekonomicky oprávněných nákladů a přiměřeného zisku za účelem zjištění obvyklé ceny ve vztahu ke skutečnému rozsahu užívání, přičemž v zásadě jediným reálně do úvahy přicházejícím důkazním prostředkem, který může poznání této klíčové skutkové okolnosti přinést, je právě znalecký posudek, přičemž tento znalecký posudek je nutno nechat zpracovat jen pro rozsah skutečně prokázaného užívání ze strany žalované, tedy v rozsahu vjezdu, zastavení a odjezdu autobusů žalované (resp. jakéhokoliv dopravce obecně). Neakceptovatelný je argument soudu prvního stupně o tom, že vlastně vůbec nemá být podstatné, zda a jaké „služby“ poskytované žalobkyní žalovaná využívala či nikoli, neboť bylo „možností“ žalované tyto služby využít, kdyby chtěla, a to jednak proto, že za celou dobu průběhu řízení před soudem prvního stupně nebylo vůbec žádným způsobem postaveno na jisto, jaké vlastně služby měly být žalobkyní poskytovány.

4. Žalobkyně k odvolání žalované navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu, kdy tento považuje za správný. Správnost tohoto rozhodnutí a způsobu zjištění ceny za užívání nádraží potvrdil již odvolací soud v naprosto skutkově totožné věci v řízení vedeném pod sp. zn. 22 C 90/2023, ve kterém žalovaná podávala odvolání proti rozhodnutí okresního soudu týkajícího se užívání nádraží ve správě žalobkyně pouze za jiné období.

5. Krajský soud přezkoumal k odvolání žalované rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. vyjma výroku I., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 o. s. ř.), s důrazem na revizi uplatněných odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není.

6. Krajský soud pak ve věci rozhodl u odvolacího jednání dne 20. 3. 2025 bez účasti žalované a jejího právního zástupce, kteří se z jednání omluvili, a odvolací soud tak postupoval dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř.

7. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou podanou u okresního soudu dne 16. 1. 2023 domáhala po žalované zaplacení částky 28.120 Kč za bezdůvodné obohacení žalované, když tato v říjnu 2022 opakovaně užívala autobusová nádraží provozovaná žalobkyní ve , adresa, , aniž by s žalobkyní měla uzavřenou smlouvu o užívání autobusových stání na autobusových nádražích či toto užívání žalobkyni hradila. Cena za užívání, tj. cena za každý odjezdový či příjezdový spoj je pro ostatní společnosti využívající autobusová nádraží ke komerčním linkám odsouhlasena a činí v obci , adresa, Kč bez DPH a v obci , adresa, Kč bez DPH. Žalovaná byla vyzvána žalobkyní k vydání bezdůvodného obohacení za 166 výjezdů na nádraží v obci , adresa, a 166 výjezdů na nádraží v obci , adresa, za měsíc říjen 2022 ve výši 28.120 Kč včetně DPH. Tato částka pak byla žalované i vyúčtována dne 3. 11. 2022 se splatností do 17. 11. 2022. Ani přes předžalobní výzvu ze dne 8. 12. 2022 však žalovaná žalobkyní ničeho neuhradila. Okresním soudem byl ve věci dne 23. 2. 2024 vydán elektronický platební rozkaz, proti kterému žalovaná podala dne 7. 3. 2024 odpor. Zde žalovaná uvedla, že služby žalobkyně od 12. 3. 2021 nevyužívá. Následně se žalovaná k žalobě vyjádřila tak, že namítá nedostatek aktivní legitimace žalobkyně z důvodu, že žalobkyně není vlastníkem účelových komunikací u předmětných autobusových nádraží. Dále žalovaná nesouhlasila s existencí a výší tvrzeného bezdůvodného obohacení, když uvedla, že nad rámec samotného příjezdu/odjezdu a nástupu/výstupu cestujících žádné služby poskytované v rámci uvedených nádraží nevyužívá. Žalovaná rovněž zpochybnila, že by užitá hodnota dosahovala částek, které jsou po ní požadovány ze strany žalobkyně. Nesouhlasila také s nárokem na zaplacení daně z přidané hodnoty, jelikož bezdůvodné obohacení této dani nepodléhá. Okresní soud řízení usnesením ze dne 31. 5. 2023 přerušil do skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 28 C 57/2022, kde byla řešena totožná věc mezi týmiž účastníky pouze za jiné období. Usnesením ze dne 16. 4. 2024 pak bylo v řízení pokračováno. Okresní soud věc projednal u jednání konaného dne 26. 9. 2024, kde četl listinné důkazy, zamítl důkazy navrhované žalovanou včetně důkazu znaleckým posudkem a vyhlásil napadený rozsudek.

8. Pokud jde o skutková zjištění učiněná okresním soudem a závěr o skutkovém stavu, odvolací soud v tomto směru nad rámec zjištění učiněných soudem prvého stupně doplnil dokazování k výši žalovaného nároku, kdy z obsahu spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 22 C 90/2023, zejména z rozsudků na č. l. 229-232 a na č. l. 174-175 zjistil, že mezi žalobkyní jako provozovatelem a dopravcem , právnická osoba, byla uzavřena dne 9. 5. 2022 smlouva o užívání autobusových stání na autobusovém nádraží v , adresa, , kterou se žalobkyně zavázala umožnit dopravci za úplatu užívání příjezdových a odjezdových stání na tomto autobusovém nádraží se zajištěním dalších v této smlouvě uvedených služeb spojených s provozováním autobusových linek dopravce a dopravce ze se zavázal platit částku 66 Kč + DPH za každý jeden spoj. Dále, že mezi žalobkyní jako provozovatelem a dopravcem , právnická osoba, . byla uzavřena dne 8. 12. 2022 smlouva o užívání autobusových stání na autobusovém nádraží v , adresa, , kterou se žalobkyně zavázala umožnit dopravci za úplatu užívání příjezdových a odjezdových stání na těchto autobusových nádražích se zajištěním dalších v této smlouvě uvedených služeb spojených s provozováním autobusových linek dopravce a dopravce ze se zavázal platit za nádraží v , adresa, částku 66 Kč + DPH a za nádraží ve , adresa, částku 74 Kč + DPH za každý jeden spoj. Dále, že mezi žalobkyní jako provozovatelem a dopravcem Veolia , Anonymizováno, , Anonymizováno, , adresa, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . byla uzavřena dne 1. 1. 2010 smlouva o užívání autobusových stání na autobusovém nádraží v , adresa, a , Anonymizováno, , Anonymizováno, , kterou se žalobkyně zavázala umožnit dopravci za úplatu užívání příjezdových a odjezdových stání na těchto autobusových nádražích se zajištěním dalších v této smlouvě uvedených služeb spojených s provozováním autobusových linek dopravce a dopravce ze se zavázal platit za nádraží v , adresa, částku 66 Kč + DPH, za nádraží ve , adresa, částku 74 Kč + DPH a za nádraží ve , Anonymizováno, , Anonymizováno, částku 99 Kč + DPH za každý jeden spoj.

9. Krajský soud skutková zjištění okresního soudu učiněná pod bodem 3. odůvodnění rozsudku a rovněž závěr o skutkovém stavu pod bodem 4. odůvodnění rozsudku po takto doplněném dokazování jako správné přejímá, kdy shora doplněné dokazování zcela podporuje závěry okresního soudu o tom, že žalobkyně obvykle účtuje dopravcům za vjezd na autobusové v , adresa, částku 66 Kč + DPH a na nádraží ve , adresa, částku 74 Kč + DPH.

10. V návaznosti na shora uvedené odvolatelka v prvé řadě namítala odvolací důvod dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. s tím, že soud prvého stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl žalovanou navržený důkaz znaleckým posudkem k prokázání obvyklé ceny za užívání žalobkyní provozovaných autobusových nádraží. Odvolací soud po přezkoumání spisu a doplnění dokazování konstatuje, že pokud okresní soud tento žalovanou navržený důkaz neprovedl, pak tento vycházel z obvyklé ceny, za jakou v daném místě a čase platí žalobkyni ostatní dopravci na základě smluv uzavřených s žalobkyní jakou ostatně platila i žalovaná na základě dříve uzavřené smlouvy s žalobkyní, jak je i podpořeno doplněným dokazováním ze strany krajského soudu. Provedení znaleckého posudku je nadbytečné, neboť v konkrétní projednávané věci lze obvyklou cenu stanovit na základě cen, které žalobkyni hradí ostatní dopravci ve srovnatelném postavení s žalovanou, jelikož je zřejmé, že takto určená cena je v daném místě a čase nejenom obvyklá, ale zcela reálná (skutečná). Odvolací námitka neúplnosti skutkových zjištění je relevantní a zakládá odvolací důvod tehdy, jestliže při vytváření skutkového základu sporu okresní soud nepostupoval v souladu se zásadami zakotvenými v ustanovení § 120 o. s. ř. a neprovedl navržené důkazy. Okresní soud v posuzované věci odvíjel rozsah dokazování od předmětu řízení, jeho skutková zjištění, doplněná a o zjištění krajského soudu, pak zahrnují všechny okolnosti podstatné pro právní posouzení věci, a proto jako způsobilý odvolací důvod nelze hodnotit výhrady k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu jen proto, že okresní soud považoval za nadbytečné (stejně jako krajský soud) další doplnění dokazování znaleckým posudkem. Důvodem k tomu, aby soud odmítl provedení účastníkem navrženého důkazu, je vztah navrženého důkazu k projednávané věci. Může jít například o to, že navrhovaný důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu věci a že jeho provedení je nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně zjištěn dříve provedenými důkazy, nebo že nejde o důkaz potřebný pro rozhodnutí se zřetelem k soudem zaujatému právnímu závěru. Soud je povinen a současně oprávněn zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je vzhledem k navrhovanému žádání třeba provést, popřípadě zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Z tohoto vyplývá, že není povinností soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, pokud z důkazů již provedených lze skutkový stav věci bezpečně posoudit. V posuzovaném řízení lze konstatovat, že okresní soud si pro účely svého rozhodnutí obstaral základní potřebná skutková zjištění a pokud pro nadbytečnost neprovedl žalovanou navržený důkaz, nelze v tomto směru shledat naplnění odvolacího důvodu dle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř.

11. Okresní soud tedy skutkový stav zjistil zcela správně, odvolací soud skutkové závěry okresního soudu ve znění jejich doplnění ze strany krajského soudu akceptuje tak, jak je okresní soud shrnul v bodě 4. odůvodnění napadeného rozsudku. V tomto směru tak neobstojí ani další žalovanou deklarovaný odvolací důvod dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.

12. Pokud jde o odvolací argumentaci žalované o nutnosti provedení důkazu znaleckým posudkem k určení obvyklé výše ceny za užívání předmětných autobusových nádraží, lze obecně konstatovat, že určení výše ceny bezdůvodného obohacení je obecně otázkou znaleckou, kterou není soud schopen sám řešit. V projednávané je však k dispozici dostatek skutkových podkladů, aby mohlo být určeno, že cena požadovaná žalobkyní za vjezd na autobusové nádraží ve , adresa, ve výši 74 Kč a za vjezd na autobusové nádraží v , adresa, ve výši 66 Kč je cenou v místě a čase nejenom obvyklou, ale také reálnou (skutečnou). Je tomu tak z toho důvodu, že cena účtovaná žalobkyní vychází z dohody s obcemi, na jejichž území se nachází prostory, kde je konkrétní autobusové nádraží provozováno, žalobkyní požadovaná cena nijak nevybočuje z rámce cen, které jsou na území České republiky provozovateli autobusové dopravy požadovány. Je třeba také zdůraznit, že žalovaná za užití autobusových nádraží žalobkyni ničeho nezaplatila, přičemž její předchůdkyně měla s žalobkyní v tomto směru uzavřenou smlouvu, stejně jako mají uzavřené smlouvy ostatní autodopravci. Žalovaná tedy užívá autobusové nádraží žalobkyně zcela bez právního důvodu, aniž by poskytla žalobkyni jakékoliv protiplnění.

13. Odvolací soud má za to, že okresní soud se vypořádal se všemi argumenty žalované, kdy i krajský soud se ztotožňuje s tím, že není pro právní posouzení věci podstatné, jaké má za provozování autobusových nádraží žalobkyně marže ani rozsah služeb fakticky využívaných žalovanou, které byly ze strany žalobkyně v rámci provozování autobusových nádražích zahrnuty a nabízeny, kdy jejich rozsah je žalované znám minimálně z předchozí uzavřené smlouvy mezi , právnická osoba, . a žalobkyní ze dne 28. 1. 2018 a konceptu jí nově neuzavřené smlouvy s žalobkyní ze dne 1. 7. 2022.

14. Okresnímu soudu nelze vytknout ani nesprávnost použití v úvahu přicházejících právních norem nebo jejich vadnou aplikaci v této věci. Okresní soud správně aplikoval ustanovení § 2999 odst. 1 občanského zákoníku a správně dovodil, že žalovaná je jako obohacený subjekt povinna vydat obohacení žalobkyni jakožto ochuzenému subjektu, přičemž výši bezdůvodného obohacení určil částkou 23.240 Kč (166 x 74 + 166 x 66) a v tomto rozsahu žalobě podle ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku vyhověl.

15. Ze shora uvedeného vyplývá, že právní hodnocení a posouzení věci, jak našlo svůj výraz ve vyhovujícím verdiktu okresního soudu, považuje odvolací soud za zcela správné. Platí, že v této části své rozhodovací činnosti okresní soud aplikoval na věc správně určené právní normy, bezchybně a v souladu s jejich hypotézou podle uplatněného nároku se se všemi pro posouzení věci rozhodujícími skutečnostmi vypořádal v návaznosti na veškeré v průběhu řízení před soudem prvého stupně uplatněné a v odvolání fakticky zopakované námitky žalované. Právní posouzení věci okresním soudem lze považovat za správné a odvolací argumentaci žalované za neopodstatněnou.

16. Pokud okresní soud ve výroku I. zamítl částečně nárok žalobkyně, nepodléhá tento výrok přezkumu odvolacím soudem.

17. Ze shora uvedených důvodů byl rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu ve výrocích II. a III. podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrzen včetně výroku o nákladech řízení účastníků, ač zde okresní soud při jejich výpočtu zčásti pochybil, neboť na výpočet odměny zástupce žalobkyně aplikoval ust. § 14 b advokátního tarifu, ač se dle názoru krajského soudu jednoznačně nejedná o návrh, který by byl podán na ustáleném vzoru uplatněným opakovaně týmž účastníkem řízení a zástupce žalobkyně by měl nárok na plnou odměnu. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně do tohoto výroku odvolání nepodala a v souladu a judikaturou Ústavního soudu razící zásadu zákazu reformace in peius i při rozhodování o náhradě nákladů řízení, kdy by rozhodnutí odvolacího soudu nemělo jít v neprospěch toho, kdo odvolání podal (žalovaná), pak krajský soud i tento výrok potvrdil.

18. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná se svým odvoláním úspěšná nebyla, a je tedy povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení, které spočívají v náhradě cestovného v souvislosti s účastí na jednání konaném dne 20. 3. 2025 ve výši 2.570 Kč, vynaloženého v souladu s vyhl. č. 475/2024 Sb., vozidlem , Anonymizováno, , Anonymizováno, r. z. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , celkem ujeto 322 km (, adresa, a zpět), při průměrné spotřebě 5,2 l na 100 km, paušální náhradě za ujetý km 5,80 Kč a vyhláškové ceně motorové nafty 34,70 Kč/l, dále potom paušální náhradě za tři úkony žalobkyně ( vyjádření ze dne 19. 12. 2024, příprava účasti na jednání, účast na odvolacím jednání) dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., která náleží účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem. Náklady odvolacího řízení tak celkem představují částku 3.470,74 Kč a žalovaná je povinna tyto náklady žalobkyni zaplatit v zákonné lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).