75 Co 89/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 36 644 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 23. ledna 2026, č. j. 12 C 229/2025-38,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v odvoláním napadeném rozsahu, a to co do zákonného úroku z prodlení z částky 32 257 Kč ve výši 12 % ročně od 15. 6. 2025 do zaplacenía) mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 32 257 Kč ve výši 11,5 % ročně od 2. 3. 2026 do zaplacení, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, ab) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 8 486,50 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 32 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žalobu se zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 4 387 Kč s úrokem ve výši 3 633,60 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 33 262,05 Kč od 15. 6. 2025 do zaplacení (výrok II.). Dále rozhodl tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8 656 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta, (výrok III.).

2. Uvedeným způsobem okresní soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky částku 36 644 Kč (jistina 33 262,05 Kč, poplatky 2 500 Kč a pojistné 881,95 Kč) s úrokem ve výši 3 633 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 33 262,05 Kč od 15. 6. 2025 do zaplacení za skutkových tvrzení o tom, že mezi účastníky byla dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , po předchozím řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, č. , hodnota, , na základě níž byl dán žalovanému k dispozici úvěrový limit 40 000 Kč, který mohl opakovaně čerpat. Žalovaný čerpal (účelový) úvěr ve výši 34 887 Kč, když počínaje 15. 12. 2024 byl povinen hradit pravidelné měsíční splátky ve výši 2 150 Kč (vč. plateb pojistného ve výši 175 Kč). Žalovaný porušil své smluvní povinnosti, když uhradil toliko dvě splátky v celkové výši 2 630 Kč. Jelikož žalovaný ani přes výzvu neuhradil svůj dluh, žalobkyně od smlouvy odstoupila a požaduje uhradit splatné nároky.

3. Po provedeném dokazování okresní soud učinil závěr o skutkovém stavu věcí, podle něhož žalobkyně v souladu s písemnou dohodou poskytla ve prospěch žalovaného peněžní prostředky ve výši 34 887 Kč a žalovaný dosud uhradil žalobkyni celkem 2 630 Kč. Žalobkyně se před poskytnutím peněžních prostředků žalovanému zabývala jeho osobními a majetkovými poměry, nicméně okresní soud neměl za prokázané, že by žalobkyně před poskytnutím peněžních prostředků jakkoliv ověřovala majetkové poměry žalovaného (zejm. pravidelné příjmy a výdaje) jakož i skutečnost, zda proti žalovanému není veden výkon rozhodnutí či exekuce. V řízení dále nebylo prokázáno ani to, že by žalovaný uhradil žalobkyni více než 2 630 Kč anebo že by okamžité (jednorázové) vrácení peněžních prostředků nebylo přiměřené možnostem žalovaného; tyto skutečnosti ostatně žalovaný po celou dobu řízení ani netvrdil.

4. Na takto zjištěny skutkový stav věci okresní soud navázal právním posouzením a dovodil, že předmětná smlouvá, která je spotřebitelskou úvěrovou smlouvou, je neplatná z důvodu dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), když žalobkyně nepostupovala dle ust. § 86 citovaného zákona. Okresní soud připomněl judikaturu Soudního dvora EU o tom, že zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele není pouhou formalitou, ale poskytovatel úvěru musí úvěruschopnost posuzovat pečlivě a s odbornou péčí a veškeré od spotřebitele zjištěné údaje musí ověřit a nespoléhat se jen na spotřebitelem uvedené informace. V této souvislosti žalobkyni vytkl, že před poskytnutím úvěru žádným způsobem neověřovala, zda proti žalovanému není veden výkon rozhodnutí či exekuce, přičemž takové zjištění je podle okresního soudu absolutním základem (výchozím bodem a prvotním předpokladem) pro další zkoumání majetkových poměrů žadatele o úvěr, neboť právě existence vedené exekuce proti žadateli je jedním z nejmarkantnějších ukazatelů o jeho aktuálních a budoucích majetkových poměrech. Případné vedení exekuce se promítá do majetkové sféry povinného (žadatele o úvěr) hned v několika rovinách. Příkladmo okresní soud zmínil vliv na výši pravidelného příjmu žadatele, je-li exekuce prováděna srážkami ze mzdy a jiných příjmů (v takovém případě povinnému zůstává pouze tzv. nezabavitelná částka) nebo vliv na samotný poskytnutý úvěr, který může být postižen v rámci exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu anebo v rámci mobiliární exekuce, v závislosti na tom, zda je úvěr poskytnut žadateli hotově nebo převodem na účet. Vzhledem k závažnosti dopadů případné exekuce do majetkové sféry žadatele o úvěr pak okresní soud v posuzované věci uzavřel, že nezkoumala-li žalobkyně před poskytnutím úvěru existenci případných exekucí vedených proti žalovanému, poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZoSÚ, jelikož na základě neúplných informací o poměrech žalovaného nemohlo z logiky věci vyplynout, že zde nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet poskytnutý úvěr. Rovněž okresní soud uzavřel, žalobkyně neprokázala, že by jakýmkoliv způsobem ověřovala pravidelné příjmy a výdaje žalovaného. Popsané pochybení žalobkyně jako poskytovatelky spotřebitelského úvěru má za následek, že spotřebitelský úvěr byl žalovanému poskytnut v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZoSÚ, což způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.). Vzhledem k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru pak podle okresního soudu vznikla žalovanému dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 32 257 Kč (žalobkyně poskytla žalovanému částku 34 887 Kč a žalovaný neprokázal, že by žalobkyni zaplatil více než 2 630 Kč, rozdíl tak činí právě 32 257 Kč), a to v době přiměřené jeho možnostem.

5. Dále okresní soud vyložil, že vzhledem k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru vznikla žalovanému dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 32 257 Kč, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 ZoSÚ je podle okresního soudu speciální ve vztahu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a spočívá v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese přitom spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Jelikož žalovaný neprokázal (ani netvrdil), že by okamžité (jednorázové) vrácení peněžních prostředků nebylo přiměřené jeho možnostem, určil okresní soud novou (hmotněprávní) dobu splatnosti ve smyslu výše cit. judikatury Nejvyššího soudu tak, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni zbývající část jistiny spotřebitelského úvěru do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť účastnici si novou dobu splatnosti nedohodli. Změní-li se poté možnosti spotřebitele (žalovaného), může soud na návrh některé ze smluvních stran dobu určenou rozhodnutím změnit (§ 87 odst. 3 ZoSÚ). Argumentaci žalobkyně odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, odůvodňující přiznání práva na zaplacení úroku z prodlení, neshledal soud přiléhavou, neboť v žalobkyní uvedené věci není, narozdíl od shora cit. rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, explicitně řešena otázka počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny úvěru. Lhůtu k plnění soud určil v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř., protože z obsahu spisu zjištěné okolnosti případu neodůvodňují stanovení jiné lhůty k plnění. Pariční lhůta koresponduje s novou dobou splatnosti. Vyjma uvedené jistiny, pak ostatní uplatněné nároky okresní soud zamítl.

6. Proti uvedenému rozsudku, a to pouze ve vztahu k výrokové části II. co do zákonného úroku z prodlení z částky 32 257 Kč ve výši 12 % ročně od 15. 6. 2025 do zaplacení, brojí odvoláním žalobkyně, domáhajíc se jeho změny tak, že dále bude žalobkyni přiznán úroku z prodlení z částky 32 257 Kč ve výši 12 % ročně od 15. 6. 2025 do zaplacení. Ve vztahu k vymezení doby přiměřené k vrácení bezdůvodného obohacení spotřebitele s ohledem na jeho možnosti odkazovala žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, podle něhož „přiměřenost této lhůty (tj. lhůty k vydání bezdůvodného obohacení) bez dalšího plyne z toho, že ji stanovil sám žalobce a žalovaný proti této lhůtě nikterak neprotestoval, a to ani z hlediska ustanovení § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru“. Dále argumentovala povahou civilního procesu, kdy podle § 18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a rovněž podle čl. 96 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod jsou si účastnici řízení před soudem rovni. Soud tak má namísto účastníka řízení vstupovat do řízení (a tím suplovat jeho procesní aktivitu) jen výjimečně, v případech, kdy je dotčen veřejný zájem. V rámci zkoumání úvěruschopnosti se jedná o zkoumání absolutní neplatnosti smlouvy dle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž doktrína a judikatura v odkazu na evropskou legislativu dovodila, že poskytování úvěrů spotřebitelům bez zkoumání jejich schopnosti úvěr vrátit má dopady na veřejný pořádek. Žalobkyně má nicméně za to, že by bylo v rozporu s výše citovanými ustanoveními i ústavních předpisů, byla-li by tato problematika extenzivně vztažena i na další navazující právní povinnosti, jako je vrácení bezdůvodného obohacení. Je to účastník řízení, kdo má nejlepší přehled o svých schopnostech splácet úvěr, a je to tedy on, kdo má tvrdit a dokazovat svou schopnost vrátit bezdůvodné obohacení, jakožto okolnosti jemu příznivé právní normy. V tomto odkazovala i článek JÄGER, Marek. Záhada splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Právní rozhledy, 2022, č. 23-24, s. 808-812. Žalobkyně má tedy za to, že okresní soud narušil rovnost účastníků řízení, jestliže za situace, kdy žalovaný výslovně uvedl, že je schopen vrátit bezdůvodné obohacení žalobkyně (resp. splatit úvěr jako takový, kdy žalovaný po celou dobu soudního řízení svůj závazek uznával), sám rozhodl, že žalovaný není schopen bezdůvodné obohacení vrátit a není tedy v prodlení. Okresní soud ve svém odůvodnění sice uvádí, že břemeno tvrzení a důkazu leží v této otázce na žalovaném, ale z jeho nesplnění nevyvozuje pro žalovaného žádné důsledky, když nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení přesto zamítá. Soud tak svým rozhodnutím popírá výše nastíněné principy civilního procesu, zejména pak rovnost účastníků před soudem, jestliže neunesení důkazního břemene žalovaným má negativní důsledky pro žalobkyni. Rovněž podle žalobkyně okresní soud nepřiléhavě interpretuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. V soudem citovaném rozsudku již byl zcela zřetelně vyvolán spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele vrátit nesplacenou jistinu ve smyslu § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně má za to, že soud se mýlí, jestliže neaplikuje rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, neboť v něm nebyla řešena otázka prodlení spotřebitele. Žalobkyně naopak považuje tento za přiléhavější, neboť ani v řízení před soudem prvního stupně neměla být tato otázka bez vyvolání sporu o možnostech spotřebitele řešena. Pro úplnost pak odkazovala odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3481/24, ve kterém Ústavní soud výslovně uvedl, že nebyl-li vyvolán spor o možnostech spotřebitele vrátit jistinu, není možné tuto otázku zkoumat z moci úřední a je vyloučena aplikace postupu dle soudem prvního stupně odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Konečně uváděla, že rozhodnutí soudu v nalézacím řízení, které nově stanovuje splatnost závazku jedné ze stran (zakládá, mění nebo ruší právní vztahy) je konstitutivním rozhodnutím, které je možné učinit jen v případech, kdy to zákon umožňuje.

7. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

8. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

9. Předně krajský soud akceptuje jednotlivá skutková zjištění učiněná z provedených důkazů a závěr o skutkovém stavu věci, jak se podává z napadeného rozsudku, na což se pro stručnost odkazuje.

10. Jde-li o právní hodnocení, okresní soud správně posoudil, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným je vztahem mezi profesionálem a spotřebitelem a s ohledem na předmět smlouvy vedle obecné úpravy úvěrového vztahu dle občanského zákoníku na věc správně aplikoval speciální úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ). Správně tedy okresní soud provedl test postupu věřitele (žalobkyně) před uzavřením předmětné smlouvy dle kritéria postupu s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu §§ 75 a 86 ZSÚ, přičemž pokud okresní soud dospěl k závěru, že takovému postupu věřitel nedostál, pak odvolací soud tento závěr akceptuje. Ostatně uvedené právní posouzení ani žalobkyně nezpochybňuje.

11. Okresní soud tedy správně žalobkyni přiznal pouze částku 32 257 Kč (výrok I.), představující rozdíl mezi tím, co bylo žalovanému žalobkyní dle úvěrové smlouvy poskytnuto a tím co vrátil, a to bez příslušenství, když ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.). Ve vztahu k problematice prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení žalobkyni a vzniku nároku na sankční příslušenství ve formě úroku z prodlení odvolací soud zcela akceptuje závěry okresního soudu, jak tyto vyložil v bodech 20. a 21. písemného odůvodnění rozsudku, přičemž, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, stanovil okresní soud splatnost nároku žalobkyně (speciální bezdůvodné obohacení) ve lhůtě 3 dnů od právní moci výroku I. rozsudku. Žalovaný byl pak povinen uvedenou částku žalobkyni uhradit do 1. 3. 2026 s tím, že pokud tak neučinil, je ode dne 2. 3. 2026 v prodlení.

12. Odvolací argumentaci žalobkyně tak nelze přisvědčit, když zdejší odvolací soud při řešení otázky vzniku prodlení dlužníka – spotřebitele k vrácení bezdůvodného obohacení vzniklého ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru respektuje závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srovnej body 15. až 17.). Zdůraznění hodné je to, že smyslem ust. § 87 ZSÚ je stanovení civilně právní sankce poskytovateli spotřebitelského úvěru pro případ porušení jeho základních a zásadních povinností stanovených zejména ust. §§ 75, 86 ZSÚ, jako reflexe legitimního požadavku na zodpovědné úvěrování fyzických osob, který má bránit negativní společenským dopadům a společensky patologickým jevům spojeným s tzv. dluhovými pastmi. Podle názoru odvolacího soudu již jen to, že dojde-li poskytovatelem úvěru k soudnímu vymáhání nároku ze spotřebitelské úvěrové smlouvy, je zpravidla znakem, že není v možnostech dlužníka – spotřebitele - dluh z úvěru (popř. speciálního bezdůvodného obohacení) uhradit. Pokud právním řádem prostupuje obecná zásada zvýšené ochrany spotřebitele a plyne-li i z judikatury Ústavního soudu to, že spotřebitelské spory právě s ohledem na zvýšenou ochranu spotřebitele nelze považovat za „čisté“ sporné, kontradiktorní řízení, pak podle odvolacího soudu nelze bez dalšího procesní pasivitu spotřebitele ve sporu klást k jeho tíži. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud nesdílí závěr odvolatelky, že za procesní pasivity dlužníka - spotřebitele, lze v tomto typu řízení dovozovat, že v době doručení výzvy k zaplacení dluhu, typicky v posuzovaných vztazích ve formě zesplatnění úvěru či odstoupení od úvěrové smlouvy a zesplatnění nároků, je v možnostech tohoto dlužníka (spotřebitele) dluh uhradit a v případě nezaplacení dluhu od doručení takové výzvy odvozovat prodlení s tímto dluhem, který je pak následně v soudním řízení kvalifikován jako speciální bezdůvodné obohacení dle ZSÚ. Proto podle odvolacího soudu za takové procesní situace nelze bez dalšího aplikovat závěry z rozhodnutí dovolacího soudu (sp. zn. 33 Cdo 1902/2025), na které žalobkyně odkazuje.

13. Pokud žalobkyně v odvolání argumentuje tím, že okresní soud měl v řízení narušit rovnost účastníků řízení tím, že v situaci, kdy žalovaný výslovně uvedl, že je schopen vrátit bezdůvodné obohacení žalobkyni (resp. splatit úvěr jako takový, kdy žalovaný po celou dobu soudního řízení svůj závazek uznával), sám rozhodl, že žalovaný není schopen bezdůvodné obohacení vrátit a není tedy v prodlení, pak žalobkyně pomíjí, že žalovaný byl v řízení zcela pasivní, žádné vyjádření ve věci neučinil a uvedená argumentace žalobkyně tak nemá objektivní podklad v proběhnuvším řízení.

14. Protože v napadeném výroku II. okresní soud, jak uvedeno shora, žalobu zamítl i co do požadovaného úroku z prodlení a v době rozhodování odvolacího soudu již byl žalovaný v prodlení s úhradou částky 32 257 Kč, u níž žalobkyně požadovala zaplacení úroku z prodlení do jejího zaplacení, změnil odvolací soud za podmínek ust. § 220 o. s. ř. v uvedené části napadený rozsudek a žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení (ode dne skutečného prodlení) ve výši 11,5 % ročně (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), když v rozsahu požadovaném nad přiznanou část bylo rovněž napadené rozhodnutí potvrzeno.

15. Za podmínek ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud znovu rozhodoval o nákladech nalézacího řízení. Ke dni rozhodování odvolací soudu i s přihlédnutí k požadovanému příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, publikovaný pod č. 175/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) činila předmět řízení částka 44 083,14 Kč (36 644 + 3 633,6 + 3 805,54 – kapitalizovaný běžící úrok do rozhodnutí odvolacího soudu) a žalobkyně byla úspěšná, včetně odvolacím soudem přiznaného příslušenství, co do částky 33 151,36 Kč, (32 257 + 894,36), tj. v rozsahu (75 %). Podle § 211 ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. má žalobkyně nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení v rozsahu 50 % (rozdíl procesního neúspěchu 25% od procesního úspěchu 75%). Při plném úspěchu ve věci by žalobkyně měla nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 16 793 Kč, když co do specifikace těchto lze pro stručnost odkázat na bod 23. písemného odůvodnění napadeného rozsudku. S ohledem na přiznaný rozsah náhrady nákladů řízení 50% pak žalobkyni za nalézací řízení náleží náhrada ve výši 8 486,50 Kč.

16. Jde-li o řízení odvolací, pak dle §§ 224 odst. 1, 142 odst. 2 o. s. ř. lze za převážně úspěšného účastníka této fáze řízení považovat žalovaného, kterému dle obsahu spisu žádné náhrady řízení dle obsahu spisu nevznikly.