78 Az 16/2026

Rubrum

č. j. 78 Az 16/2026- 18 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Barborou Berkovou ve věci žalobce: N. C. P., narozen X pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, 739 51 Vyšní Lhoty 234 zastoupen advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem Nad Štolou 936/3, P. O. BOX 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2026 č. j. X takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 4. 2026, č. j. X se ruší.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 140 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, advokáta Mgr. Vratislava Polky.

Odůvodnění

A) Vymezení věci 1. Žalobce, příslušník Vietnamské socialistické republiky, pobýval v ČR bez povolení k pobytu. Dne 24. 11. 2025 se dostavil na policii k řešení svého neoprávněného pobytu, načež byl policií zadržen a rozhodnutím ze dne 25. 11. 2025 zajištěn za účelem vycestování podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v zařízení pro zajištění cizinců (dále „ZZC“). Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 2 78 Az 16/2026 Po zajištění požádal žalobce dne 2. 12. 2025 o udělení mezinárodní ochrany. Jelikož žalovaný usoudil, že jsou oprávněné důvody domnívat se, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu jen s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, rozhodl dne 8. 12. 2025 podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, o (pře)zajištění žalobce v ZZC do doby předpokládaného skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně možného soudního přezkumu, s dobou trvání zajištění 110 dnů, tj. do 21. 3. 2026. Proti tomuto rozhodnutí žalobce žalobu nepodal. Rozhodnutím ze dne 15. 1. 2026 žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu v žádné formě. Dne 20. 1. 2026 požádal žalobce o propuštění ze zajištění, žalovaný ale jeho žádosti rozhodnutím ze dne 22. 1. 2026 nevyhověl. Následně podal žalobce dne 2. 2. 2026 žalobu proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, proto žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 3. 2026 poprvé prodloužil dobu trvání zajištění žalobce, a to o 18 dnů, tj. do 8. 4. 2026, s odůvodněním, že důvody zajištění přetrvávají a právě 18 dnů zbývá do konce 60denní lhůty, v níž má soud podle § 32 odst. 6 zákona o azylu rozhodnout o žalobě žalobce proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Ani proti rozhodnutí o prvém prodloužení doby zajištění žalobce žalobu nepodal.

2. V záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 7. 4. 2026 žalovaný podruhé prodloužil dobu trvání zajištění žalobce, a to o 52 dnů, tj. do 30. 5. 2026, s odůvodněním, že důvody zajištění přetrvávají, přičemž nerozhodl-li soud ve lhůtě podle § 32 odst. 6 zákona o azylu a právě 52 dnů zbývá do konce maximální možné doby zajištění (180 dnů), nezbylo žalovanému než dobu zajištění prodloužit.

3. Následně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 4. 2026, č. j. 19 Az 3/2026-22, zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. B) Shrnutí obsahu podání účastníků řízení Žaloba 4. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. Podle žalobce odůvodnění napadeného rozhodnutí neodpovídá závažnosti a intenzitě zásahu do osobní svobody, kterou zajištění v ZZC představuje. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný jen mechanicky zopakoval závěry formulované v předcházejících rozhodnutích, aniž vysvětlil, proč důvody zajištění stále trvají. Podle judikatury NSS nemůže obstát pouhé konstatování, že se na důvodech zajištění nic nezměnilo, nýbrž je třeba uvést konkrétní důvody, pro které se žalovaný i v době nového rozhodnutí domnívá, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána jen s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, a to s přihlédnutím ke zjištěním učiněným v průběhu řízení o mezinárodní ochraně. Žalovaný v napadeném rozhodnutí sice uvedl, že již ve věci mezinárodní ochrany rozhodl, avšak nevyplývá z něj, jaké nové poznatky získané v průběhu azylového řízení mají i nadále potvrzovat, že byla žádost čistě účelová. Rozhodnutí o prodloužení zajištění ale není pouhým technickým dodatkem k rozhodnutí původnímu, nýbrž samostatným právním titulem dalšího omezení osobní svobody, a tudíž musí samo obstát po skutkové a právní stránce. Žalovaným uváděná evidence žalobce v Schengenském informačním systému (dále „SIS“) na základě údajů zadaných Maďarskem a pravděpodobný výkon nelegální práce na území ČR samy o sobě bez dalšího neodůvodňují pokračování zajištění. Žalovaný z těchto skutečností vytváří automatický most k závěru o nezbytnosti další detence, aniž vysvětluje aktuální a konkrétní mechanismus této nezbytnosti. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 3 78 Az 16/2026 5. Dále podle žalobce žalovaný nepřípustně spojil potřebu další detence se skutečností, že žalobce podal žalobu proti negativnímu rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Využití zákonného prostředku ochrany (žaloby) ani doba soudního řízení ale nemohou být samy o sobě přičítány k tíži žalobce a už vůbec zakládat či automaticky prodlužovat důvod jeho detence.

6. Žalovaný také podle žalobce nevyhodnotil všechny rozhodné skutečnosti ve vzájemných souvislostech, zejména pak okolnost, že se žalobce dostavil na polici dobrovolně, aby řešil svůj nelegální pobyt. Žalovaný sice v rozhodnutí tuto skutečnost zmiňuje, nevyvozuje z ní ale žádný pro něj pozitivní závěr a zdůrazňuje jen vědomost žalobce o nelegálním pobytu.

7. Odůvodnění nemožnosti účinného uplatnění zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu je podle žalobce příliš obecné a schematické, chybí skutečná úvaha, proč by v konkrétním případě nebylo možné zajistit účel řízení uložením povinnosti zdržovat se v určeném pobytovém středisku nebo se pravidelně osobně hlásit žalovanému. Konstruuje-li zákon zajištění jako ultima ratio, nelze otázku zvláštních opatření vyřídit jen obecnými frázemi o absenci vazeb nebo potenciálním riziku neplnění povinností. Samo dobrovolné dostavení se žalobce k řešení jeho pobytového postavení oslabuje kategorický závěr o neúčinnosti mírnějšího opatření.

8. Konečně pak žalovaný podle žalobce nedostatečně zdůvodnil i dobu prodloužení zajištění. Žalobce je omezen na osobní svobodě nepřetržitě již od 25. 11. 2025, takže prodloužením doby zajištění do 30. 5. 2026 bude překročena maximální možná doba zajištění 180 dnů, což vyžaduje mimořádně pečlivé zdůvodnění, čemuž ale žalovaný nedostál, neboť uvedl jen to, že o žalobě ve věci mezinárodní ochrany nebylo dosud rozhodnuto a že z maximální délky zajištění zbývá ještě 52 dnů. Zákonný strop ale nezakládá automatické oprávnění držet žalobce v ZZC do jeho naplnění. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl, přičemž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. V souladu s požadavky judikatury uvedl v napadeném rozhodnutí konkrétní důvod, pro který se v době jeho vydání nadále domnívá, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu jen s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, a to s přihlédnutím ke zjištěním učiněným v průběhu řízení o mezinárodní ochraně. C) Posouzení věci krajským soudem 10. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel krajský soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), neboť neshledal důvod odchýlit se od této zásady z důvodu pozdější změny stavu a nezbytnosti poskytnutí účinné soudní ochrany [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 193/2019- 48, č. 3933/2019 Sb. NSS]. Napadené rozhodnutí přezkoumal soud na základě uplatněných žalobních bodů a v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) ze dne 8. 11. 2022, ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, též zkoumal, zda napadené rozhodnutí není stiženo jinými v žalobě neuplatněnými vadami či nezákonnostmi (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022-32, č. 4439/2023 Sb. NSS).

11. Soud o žalobě rozhodl podle § 46a odst. 8 věty čtvrté zákona o azylu bez nařízení ústního jednání. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 4 78 Az 16/2026 12. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu [m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

13. Účelem zajištění podle citovaného ustanovení je vytvořit podmínky pro to, aby pouze z důvodu, že cizinec podal žádost o mezinárodní ochranu, nebyla zmařena realizace vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců [srov. rozsudky NSS ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 284/2016-35, a ze dne 28. 2. 2017, č. j. 4 Azs 9/2017-31]. Účelem zajištění v tomto případě tedy není pouze zaručit účast žadatele v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, nýbrž zabezpečit jeho dostupnost pro policejní složky fakticky vykonávající rozhodnutí o vyhoštění pro dobu, kdy žadatel pozbude postavení žadatele o mezinárodní ochranu a budou splněny podmínky vykonatelnosti rozhodnutí o vyhoštění (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48, bod [24]). Jde přitom o přípustný důvod zásahu do osobní svobody, který obstojí z hlediska čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a je výslovně předvídán v čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Zajištění podle tohoto ustanovení má tedy za cíl znemožnit zneužití zákona podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu, jakož i dosažení takových podmínek, které cizinci umožní vyhnout se nucenému vycestování, typicky útěkem a přerušením kontaktu s orgány veřejné správy (viz rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2025, č. j. 7 Azs 33/2025-27).

14. Citované ustanovení obsahuje čtyři podmínky, které je třeba pro zákonnost zajištění kumulativně splnit: 1) podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ZZC, 2) nemožnost účinného uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu, 3) existence oprávněných důvodů domnívat se, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána „pouze“ s cílem vyhnout se hrozícímu nucenému vycestování nebo jej pozdržet (dále „domněnka účelovosti žádosti“), a 4) tuto žádost bylo možné podat dříve (viz rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2025, č. j. 5 Azs 129/2025-22, bod [18]).

15. Splnění podmínek 1) a 4) žalobce nezpochybnil a pochybnosti o jejich splnění nezakládá ani správní spis. Žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v ZZC a z obsahu spisu nevyplývá žádná okolnost, jež by bránila žalobci podat žádost dříve, než došlo k jeho zajištění policií dne 25. 11. 2025. Nedostatečné odůvodnění domněnky účelovosti žádosti 16. Zdůvodnění splnění podmínky 3) označil žalobce za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť je podle něj jen mechanickým zopakováním závěrů formulovaných v předcházejících rozhodnutích žalovaného, aniž tento vysvětlil, proč důvody zajištění stále trvají.

17. Krajský soud ale v napadeném rozhodnutí nalezl konkrétní argumentaci, která důvodnost této námitky vyvrací. Žalovaný na str. 2 napadeného rozhodnutí nejprve popsal dosavadní chování a poměry žalobce: (i) žalobce na území ČR pobýval vědomě nelegálně; (ii) žalobce je veden v SIS jako příslušník třetí země, na kterého se na základě údaje zadaného Maďarskem vztahuje rozhodnutí o navrácení s platností do 17. 9. 2030; (iii) žalobce uvedl, Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 5 78 Az 16/2026 že v ČR brigádně pracuje v Sapě, takže pravděpodobně vykonával na území ČR nelegálně pracovní aktivity; (iv) žalobce před zajištěním nikdy a nikde o mezinárodní ochranu nežádal, ačkoli mu v tom nic nebránilo; (v) žalobce neuvedl žádné překážky vycestování do vlasti ve vztahu ke státním orgánům země původu, pouze uvedl, že se do Vietnamu nechce vrátit. Závěr o účelovosti žádosti žalobce pak učinil žalovaný na str. 3 napadeného rozhodnutí především ze zjištění, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu až po zadržení PČR, zajištění za účelem vycestování a umístění do ZZC, tj. poté, co se hrozba nuceného návratu do vlasti stala reálnou, přičemž podle žalovaného by žalobce takový krok bez zajištění PČR sám neučinil. Podle žalovaného lze předpokládat, že osoba palčivě pociťující potřebu mezinárodní ochrany o tuto požádá bezprostředně poté, kdy k tomu dostane příležitost, avšak žalobce tak učinil až v souvislosti se svým zajištěním PČR, byť tak mohl učinit již dříve. Podle žalovaného mohl žalobce požádat o mezinárodní ochranu už v Maďarsku, kde pobýval od svého příjezdu do EU. Dále žalovaný dodal, že žalobce před podáním žádosti o mezinárodní ochranu podepsal žádost o dobrovolný návrat, tedy se chtěl dobrovolně vrátit do vlasti, přesto nakonec požádal o mezinárodní ochranu.

18. Žalovaný tedy, byť zřetelně přihlížel k celému souboru zjištění, akcentoval zejména časové hledisko podání žádosti o mezinárodní ochranu žalobcem. Podle krajského soudu tak postupoval žalovaný správně, což potvrzuje i judikatura. V recentním rozsudku ze dne 17. 12. 2025, č. j. 2 Azs 225/2025-30, bod 42, NSS uvedl: „Je potřeba zopakovat, že pro aplikaci § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu postačí oprávněné důvody domnívat se, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána s cílem vyhnout se hrozícímu nucenému vycestování nebo toto vycestování pozdržet. Žalovaný ani krajský soud tak nemuseli mít jistotu, že se žádostí o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel snaží dosáhnout právě tohoto cíle. Obecně platí, že o udělení mezinárodní ochrany je nutné žádat bezprostředně poté, co k tomu žadatel má příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je nutno po překročení hranice požádat o udělení mezinárodní ochrany, je třeba, aby podání žádosti následovalo skutečně neprodleně po vstupu (viz rozsudky NSS ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004-81, nebo ze dne 9. 2. 2006, č. j. 2 Azs 137/2005-51). V případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová (viz rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008-48)“.

19. Jak vyplývá z citovaného rozsudku NSS, nelze s ohledem na formulaci § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu po žalovaném vyžadovat, aby s jistotou prokázal, že se žalobce snažil podáním žádosti o mezinárodní ochranu dosáhnout právě cíle vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet, nýbrž postačuje existence oprávněných důvodů domnívat se, že tomu tak je. Žalovaný zcela správně a v souladu s výše citovaným judikaturním závěrem dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že od osoby prchající před pronásledováním či hrozbou vážné újmy v zemi původu lze rozumně očekávat podání žádosti o mezinárodní ochranu bezprostředně poté, co k tomu má příležitost, což ale žalobce neučinil. Pro závěr, že podání žádosti o mezinárodní ochrany bylo ze strany žalobce jen reakcí na jeho zajištění za účelem správního vyhoštění, svědčí podle krajského soudu velmi významně právě skutečnost, že žalobce, ač mu v tom zřetelně nic nebránilo, nepožádal o udělení mezinárodní ochrany již v Maďarsku, kam přicestoval již dne 26. 6. 2025 (viz údaj o opatření dokladu žalobce maďarským vstupním schengenským razítkem, uvedený v rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2025, jímž byl žalobce poprvé přezajištěn). Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 6 78 Az 16/2026 20. Žalobci lze sice přisvědčit, že žalovaný při odůvodňování splnění podmínky 3), tj. podmínky domněnky účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu, zopakoval skutečnosti, které již uvedl v rozhodnutích z 8. 12. 2025 a 18. 3. 2026, avšak učinil tak s dovětkem, že tyto skutečnosti i nadále platí a také i nadále účelovosti podání žádosti o mezinárodní ochranu nasvědčují. Judikatura (rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2025, č. j. 9 Azs 147/2025-26) přitom ve vztahu k rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění pouze zdůrazňuje, že ode dne následujícího po posledním dni původně stanovené doby zajištění je právě toto rozhodnutí základem, který umožňuje následné omezení osobní svobody, což znamená, že samotné musí dostát všem požadavkům kladeným na takovéto správní rozhodnutí, včetně požadavku na řádné odůvodnění splnění zákonných podmínek zajištění. Z uvedeného důvodu by nemohlo obstát rozhodnutí, v němž by žalovaný pouze odkázal na rozhodnutí předcházející. Tak tomu ale v posuzované věci nebylo.

21. NSS v uvedeném rozsudku uvedl, že zajišťovací opatření je z podstaty věci založeno vždy na určité pravděpodobnosti, a nikoli jistotě, ohledně skutečného účelu jednání žadatele, přičemž význam zjištění, která odůvodňovala zajištění cizince na jeho počátku, se může v průběhu řízení ve věci mezinárodní ochrany měnit v závislosti na dalších skutečnostech, které vyjdou najevo, a proto je naplnění této podmínky zajištění třeba při prodloužení doby trvání zajištění posoudit vždy nově. Právě to žalovaný v napadeném rozhodnutí učinil tím, že znovu zopakoval skutečnosti, které jej dovedly k závěru o existenci domněnky účelovosti žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. K průběhu rozhodování o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že rozhodnutím ze dne 15. 1. 2026 této žádosti nevyhověl. Žalovaný přitom podle krajského soudu nebyl povinen v napadeném rozhodnutí podrobně rozvádět, jaké skutečnosti zjištěné v azylovém řízení nadále potvrzují domněnku, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu účelově. Žalovaný totiž setrváním na původním odůvodnění existence této domněnky a konstatováním neúspěchu žalobce v řízení o udělení mezinárodní ochrany implicitně učinil závěr, že žádné nové skutečnosti, jež by důvodnost této domněnky vyvracely, nevyšly najevo. Žalobce pak ostatně žádné skutečnosti vyšlé najevo v řízení o udělení mezinárodní ochrany, jež by měly zpochybnit domněnku účelovosti podané žádosti, neuvedl ani v žalobě.

22. Pouze pro úplnost soud shrnuje, že z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2026, č. j. 19 Az 3/2026-22, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany, vyplynulo, že žalobce založil žádost o mezinárodní ochranu v ČR na svých obavách z pronásledování ze strany soukromých osob (lichvářů), aniž však využil zákonných prostředků ochrany, jež mu byly ve Vietnamu dostupné, pročež žalovaný učinil závěr o absenci důvodů pro udělení azylu podle § 12 a § 14a zákona o azylu. Tento závěr pak soud jako správný a odpovídající konstantní judikatuře aproboval.

23. Žalobci lze nicméně přisvědčit v tom, že jeho nesouhlas s rozhodnutím o neudělení mezinárodní ochrany vyjádřený podáním žaloby proti tomuto rozhodnutí hodnotil žalovaný nesprávně jako potvrzení nemožnosti očekávat od žalobce, že vyčká rozhodnutí soudu a po případném zamítnutí žaloby dobrovolně vycestuje z ČR, aniž by byl dále zajištěn v ZZC. Ani jeden z uvedených závěrů totiž nelze podle krajského soudu z pouhého zjištění, že žalobce využil svého práva podat proti rozhodnutí správního orgánu žalobu, dovodit. Tato úvaha nicméně nebyla klíčovou pro závěr o existenci domněnky účelového podání žádosti. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 7 78 Az 16/2026 24. Krajský soud proto uzavírá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí se opírá o konkrétní zjištění z obsahu správního spisu a logicky hodnotí jednání žalobce před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jež i podle krajského soudu svědčí o splnění podmínky 3), tj. o existenci oprávněných důvodů domnívat se, že cílem podání žádosti o mezinárodní ochranu žalobcem dne 2. 12. 2026, tj. až po zajištění žalobce v ZZC policií, bylo zmařit/oddálit nucený návrat do vlasti. Neprokázání nemožnosti účinného uplatnění zvláštních opatření 25. Podle § 47 odst. 1 zákona o azylu se zvláštním opatřením rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným, nebo b) osobně se hlásit žalovanému v době jím stanovené. Podle odst. 2 téhož ustanovení ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.

26. Smyslem a účelem těchto opatření je obecně zajištění dostupnosti žadatele pro potřeby řízení o udělení mezinárodní ochrany. Současně ovšem podle NSS (srov. rozsudek ze dne 17. 12. 2025, č. j. 2 Azs 225/2025, bod 37 a v něm uvedená dřívější judikatura) nelze odhlížet od typových důvodů zajištění uvedených pod písmeny a) až f) § 46a odst. 1 zákona o azylu. V posuzované věci byl žalobce zajištěn z důvodu uvedeného pod písmenem e), to znamená za existence domněnky účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu, kdy účelem zajištění takového žadatele není pouze zabezpečení jeho účasti v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečení jeho dostupnosti pro nucené vycestování. Judikatura NSS tedy ve vztahu k posouzení účinnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu dovodila, že nelze odhlížet od důvodu zjištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. V bodě 27 rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48, NSS uvedl: „Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince“. Existují-li skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení či výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 11. 2019, č. j. 10 Azs 244/2019-34, bod 12).

27. Žalovaný na str. 4 napadeného rozhodnutí k možnosti účinného uplatnění zvláštních opatření uvedl, že stále platí, že žalobce nemá v ČR žádné rodinné vazby, stále nemá uspokojivou finanční situaci, žádnou platnou a kontaktní adresu, která by mohla být přijata jako záruka toho, že se na ní bude žalobce skutečně zdržovat a že bude správnímu orgánu poskytovat žalovanému potřebnou součinnost. Dále pak uvedl, že se k možnosti uložit zvláštní opatření zabýval v rozhodnutí ze dne 22. 1. 2026 o žádosti žalobce o propuštění ze zajištění, kterou shledal nedůvodnou, neboť žalobce nesdělil de facto žádný relevantní důvod.

28. Podle krajského soudu lze žalovanému přisvědčit, že s ohledem na zjištěné poměry žalobce (osoba bez kontaktní adresy, bez osobních vazeb v ČR a bez dostatečných finančních prostředků – viz zjištění uvedená na str. 4 rozhodnutí ze dne 8. 12. 2025 o prvotním Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 8 78 Az 16/2026 přezajištění), tj. s ohledem na faktickou nemožnost žalobce kontaktovat, připadalo z obou alternativ k zajištění v úvahu pouze uložení povinnosti zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným ve smyslu § 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Možnost využití zvláštního opatření podle § 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu ostatně žalobce netvrdil ani v žalobě.

29. K nemožnosti účinného uložení povinnosti zdržovat se v určeném pobytovém středisku ale krajský soud shodně s žalobcem v napadeném rozhodnutí žádné konkrétní argumenty, zohledňující veškerá zjištění o žalobci, nenalezl. Žalobci je třeba přisvědčit v tom, že žalovaný zcela opomněl v souvislosti s možností uložení zvláštního opatření ve smyslu § 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu okolnost, že se žalobce dostavil na polici dobrovolně, aby řešil svůj nelegální pobyt, ačkoli tuto skutečnost na str. 2 napadeného rozhodnutí zmínil. Žalobce sice již v minulosti projevil absenci respektu k právnímu řádu ČR tím, že na její území bez povolení vstoupil, pobýval zde a pravděpodobně i bez povolení pracoval, avšak skutečnost, že žalobce nebyl osobou dopadenou při skrývání, útěku nebo vědomém vyhýbání se kontaktu se státními orgány, hodnotí krajský soud jako neopomenutelnou z hlediska úvahy o pravděpodobnosti součinnosti žalobce s žalovaným, o jeho přístupu ke správním orgánům i o existenci reálného rizika maření řízení. Skutečnost, že žalobce kontakt s policií sám inicioval, výrazně oslabuje závěr žalovaného, že by žalobce nedodržoval případě stanovenou povinnost zdržovat se v jím určeném pobytovém středisku.

30. Ve vztahu k podmínce 2), tj. k nemožnosti účinného uplatnění zvláštních opatření tudíž napadené rozhodnutí trpí vytýkanou nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů, pro kterou je třeba napadené rozhodnutí zrušit. Zabývat se posledním žalobním bodem, týkajícím se doby prodloužení trvání zajištění, tak již bylo neúčelné. D) Závěr a náhrada nákladů řízení 31. Krajský soud s ohledem na uvedené napadené rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

32. Pro úplnost soud dodává, že ve výroku tohoto rozsudku současně nevyslovil, že se žalovanému věc vrací k dalšímu řízení ve smyslu § 78 odst. 4 s. ř. s. Vychází z právního názoru vysloveného v rozsudku NSS ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012-34, č. 2757/2013 Sb. NSS, dle něhož „po zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno (…). Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím jakkoliv zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí.“ Citovaný právní názor je použitelný i na právě řešenou věc.

33. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci, který měl ve věci plný procesní úspěch náklady v podobě nákladů právního zastoupení, jež spočívají v odměně advokáta za dva úkony právní služby, tj. převzetí zastoupení a sepis žaloby, podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 4 620 Kč za každý úkon podle § 7 bod 5 a § 9 odst. 5 advokátního tarifu, tj. celkem 9 240 Kč, a dále v paušální náhradě hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý úkon právní Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V. 9 78 Az 16/2026 služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. celkem 900 Kč. Celková částka nákladů řízení tak činí 10 140 Kč (9 240 + 900). Lhůtu (do 30 dnů od právní moci rozsudku) a místo plnění (k rukám zástupce žalobce) určil soud podle § 64 s. ř. s. za použití § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. Olomouc 13. května 2026 Mgr. Barbora Berková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V.