42 A 19/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D., ve věci žalobce: N. C. P., narozený X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty zastoupený Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje sídlem Masarykova 930/27, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 6. 2026, č. j. KRPU-214332-61/ČJ-2025- 040022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 18. 6. 2026, č. j. KRPU-214332-61/ČJ-2025-040022, kterým bylo rozhodnuto podle § 124b odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), že se prodlužuje doba trvání zajištění žalobce za účelem vycestování o 45 dnů od uplynutí doby trvání zajištění stanoveného rozhodnutím žalované ze dne 4. 5. 2026, č.j. KRPU-214332-53/ČJ-2025-040022. Žaloba 1. Dle žalobce napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního názoru na výpočet maximální přípustné doby omezení osobní svobody žalobce.

2. Žalobce byl omezen na svobodě již dne 24. 11. 2025, kdy byl policií zadržen. Rozhodnutím ze dne 25. 11. 2025 byl následně zajištěn podle § 124b zákona o pobytu cizinců. Poté, co podal žádost o mezinárodní ochranu, byl bez jakéhokoli faktického přerušení omezení osobní svobody zajištěn podle § 46a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Po skončení azylového řízení byl opět bezprostředně zajištěn podle zákona o pobytu cizinců rozhodnutím ze dne 4. 5. 2026, přičemž nyní bylo napadeným rozhodnutím jeho zajištění dále prodlouženo.

3. Po celou tuto dobu žalobce neopustil zařízení pro zajištění cizinců ani na jediný okamžik. Nebyl nikdy fakticky propuštěn na svobodu. Omezení jeho osobní svobody tak představuje jedno nepřetržité kontinuální zbavení osobní svobody trvající od 24. 11. 2025.

4. Žalovaná však do maximální doby zajištění započetla pouze prvních čtrnáct dnů původního zajištění podle zákona o pobytu cizinců a zcela pominula navazující období omezení osobní svobody podle zákona o azylu. Takový výklad představuje ryze formalistický přístup, který odporuje účelu právní úpravy i ústavněprávním principům ochrany osobní svobody.

5. Napadené rozhodnutí je dále nezákonné proto, že žalovaná při rozhodování o prodloužení doby zajištění neprovedl nové individuální posouzení zákonných podmínek dalšího omezení osobní svobody žalobce, jak vyžaduje § 124b odst. 4 zákona o pobytu cizinců.

6. Smyslem institutu prodloužení zajištění není automatické navázání na předchozí rozhodnutí o zajištění. Každé rozhodnutí o prodloužení představuje nový zásah do základního práva na osobní svobodu, a proto musí být založeno na samostatném, aktuálním a individualizovaném posouzení všech zákonných podmínek omezení osobní svobody. Napadené rozhodnutí však žádné takové nové hodnocení neobsahuje.

7. Další podstatnou vadou napadeného rozhodnutí je skutečnost, že žalovaná prakticky beze změny převzala skutkové i právní závěry rozhodnutí o zajištění ze dne 4. 5. 2026, přestože proti tomuto rozhodnutí byla již podána správní žaloba, o níž krajský soud ke dni vydání napadeného rozhodnutí dosud nerozhodl.

8. Žalovaná tak další omezení osobní svobody žalobce vystavěla na správnosti předchozího rozhodnutí, jehož zákonnost byla soudně zpochybněna a dosud nebyla autoritativně potvrzena. Tím spíše byla přitom povinna provést vlastní, samostatné a podrobné posouzení všech podmínek dalšího zajištění. Namísto toho však prakticky odkázala na své předchozí závěry, aniž by se jakkoliv vypořádala s námitkami uplatněnými žalobcem v probíhajícím soudním řízení.

9. Dne 13. 5. 2026 byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, č. j. 78 Az 16/2026, pravomocně zrušen postup Ministerstva vnitra, kterým byl žalobce zajištěn podle § 46a zákona o azylu. Ačkoli se jedná o rozhodnutí vydané v navazujícím řízení podle jiného právního předpisu, jeho závěry mají pro nyní projednávanou věc zásadní význam. Krajský soud totiž konstatoval zejména to, že správní orgán nedostatečně posoudil možnost využití mírnějších opatření namísto zajištění, nezohlednil dobrovolnou součinnost žalobce a neprovedl individuální hodnocení konkrétních okolností případu. Tato skutečnost významně podporuje závěr o nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

10. Žalobce tedy dále namítl, že napadené rozhodnutíje nezákonné pro nedostatečné posouzení možnosti využití zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu představuje zajištění cizince nejzazší prostředek, který lze použít pouze tehdy, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout prostřednictvím některého z mírnějších opatření. Povinnost správního orgánu individuálně posoudit možnost jejich uložení je přitom jednou ze základních podmínek zákonnosti zajištění i jeho prodloužení. Napadené rozhodnutí však této povinnosti nedostálo.

11. Žalovaná se omezila toliko na obecná tvrzení, že žalobce nehodlá dobrovolně vycestovat, podal žádost o mezinárodní ochranu, nemá na území České republiky zajištěno ubytování a nesložil finanční zániku. Z těchto skutečností bez dalšího dovodila, že zvláštní opatření nelze použít. Takový závěr však není výsledkem individuální úvahy, ale představuje pouze obecnou šablonovitou argumentaci, která by mohla být použita téměř v každém řízení o zajištění cizince.

12. Podle § 124b odst. 4 zákona o pobytu cizinců lze dobu zajištění prodloužit pouze tehdy, pokud je nadále reálně očekávatelné provedení správního vyhoštění a správní orgány současně postupují s náležitou pečlivostí. Napadené rozhodnutí však neobsahuje konkrétní skutková zjištění, z nichž by bylo možné dovodit, že správní vyhoštění bude skutečně realizováno právě během dalších čtyřiceti pěti dnů. Navíc za situace, kdy s žalobcem nadále probíhá řízení o jeho kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany u Nejvyššího správního soudu.

13. Žalobce dále namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť z jeho odůvodnění není patrné, na základě jakých konkrétních skutkových zjištění dospěla žalovaná k závěru, že další omezení osobní svobody žalobce představuje zákonné, nezbytné a přiměřené opatření. Vyjádření žalované k žalobě 14. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě shrnula dosavadní průběh řízení a uvedla, že z pobytové historie žalobce je zřejmé, že žalobce po celou dobu řeší pouze ekonomickou část svého pobytu na území a o dodržování zákonů a rozhodnutí správních orgánů se nestará. Poukázala na to, že žalobce přicestoval do ČR vlakem v době, kdy mu pobyt na vízum skončil, o oprávněnost svého pobytu se nestaral, pouze se soustředil na vydělávání peněz. Teprve po třech měsících na území ČR se začal starat o své pobytové oprávnění a v listopadu se dostavil na cizineckou polici, aby požádal o azyl. V Maďarsku ani v jiné zemi o azyl nepožádal, jediným důvodem jeho žádosti o azyl jsou dluhy v rodné zemi, které nelze podřadit pod důvody podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Do situace, ve které se nyní nachází, se tak dostal vlastní chybou a laxním přístupem k řešení svého pobytového oprávnění. Zdůraznila, že v rámci řízení o zajištění je rozhodné, že je pravomocné rozhodnutí o návratu žalobce a že žalobce nevycestoval ve lhůtě stanovené v návratovém rozhodnutím.

15. Žalovaná velmi pečlivě zhodnotila všechny okolnosti tohoto případu, a to i ve věci možného užití zvláštních opatření. Zdůraznila, že u žalobce byla předně dána důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon návratového rozhodnutí. Jak plyne ze správního spisu, žalobce nevycestoval v době stanovené návratovým rozhodnutím, na území ČR pobýval nelegálně, argumentuje tím, že o ničem nevěděl, což považuje žalovaná za účelové, neboť je patrné, že platnost oprávněného pobytu na udělené vízum skončila dne 25. 7. 2025. Poukázala na to, že žalobce nemá dostatek financí, uvedená adresa neskýtá záruku, že by se realizace vycestování nevyhýbal, neboť sám opakovaně uvedl, že do Vietnamu nechce a po propuštění by pracoval, jeho záměr zůstávat na území ČR a pokračovat ve výdělečné činnosti je tedy zřejmý. Uvedla, že i s odůvodněním doby prodloužení zajištění na 45 dnů se řádně vypořádala, a to na straně 4 a 5 napadeného rozhodnutí, kde vyjmenovala jednotlivé úkony, které je potřeba učinit, a to včetně odhadovaného času trvání jednotlivých kroků s tím, že žalobce bude zajištěn pouze na nezbytně nutnou dobu, než budou zajištěny podmínky pro realizaci jeho vycestování.

16. Příprava realizace vycestování byla podáním žádosti o mezinárodní ochranu přerušena a v úkonech směřujících k realizaci vycestování žalobce se pokračovalo až ukončením statusu žadatele o mezinárodní ochranu. Žalovaná dále vysvětlila, že zajištění bylo vydáno v souladu s ustanovením § 125 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Přiměřenost dopadu rozhodnutí dle ustanovení §174a zákona o pobytu cizinců byla zkoumána a zejména odůvodněna na str. 4 napadeného rozhodnutí, sám žalobce v protokole ze dne 24. 11. 2025 potvrdil, že nenastaly žádné nové okolnosti, které by bránily jeho návratu do Vietnamu a ani v nyní podané žalobě neuvádí žádné relevantní nové skutečnosti. Ve světle všech okolností, lze tedy shrnout, že žalovaná se vypořádala se všemi okolnostmi daného případu a řádně je odůvodnila ve svém rozhodnutí a nezbylo než zajištění prodloužit, tak, jak je uvedeno v žalobou napadeném rozhodnutí. Posouzení věci soudem 17. O žalobě soud v souladu s § 172 odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné.

18. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí podle § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu (a to i s ohledem na závěry rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, EU:C:2022:858) nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

19. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

20. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že se žalobce dne 24. 11. 2025 dostavil na pracoviště žalované, kde kontrolou jeho platného cestovního dokladu bylo zjištěno, že jeho schengenské vízum bylo platné pro jeden vstup v období od 11. 6. 2025 do 8. 9. 2025 s povolenou dobu pobytu na 30 dnů, dále byl žalobcův cestovní doklad opatřen maďarským vstupním razítkem ze dne 26. 6. 2025. Povolená doba pobytu maďarským vízem tedy uplynula dne 25. 7. 2025. Následnou lustrací v systémech policie bylo zjištěno, žalobce je veden v informačním systému CIS, a to v souvislosti s vydaným rozhodnutím o návratu, přičemž zadávající zemí bylo Maďarsko a lhůta k dobrovolnému vycestování uplynula dne 24. 9. 2025. Je tedy zřejmé, že žalobce nerespektoval pravomocné rozhodnutí o návratu a ve stanovené době nevycestoval. Při podání vysvětlení dne 24. 11. 2025 žalobce uvedl, že po příjezdu do Maďarska tam pracoval, a jelikož nedostal skoro žádné peníze, rozhodl se odcestovat do ČR za prací, o které se dozvěděl přes sociální sítě. Z Vietnamu odcestoval dobrovolně a legálně, nic mu tam nehrozí, pouze se tam nemůže vrátit, neboť se velmi zadlužil u lichvářů, kteří mu půjčili na cestu do Evropy. O tom, že mu bylo vydáno návratové rozhodnutí v Maďarsku, neví, ale kdyby věděl, nevycestoval by, neboť do Vietnamu nemůže, má tam dluhy. Ve Vietnamu bydlí v domě společně s rodiči a sourozenci. Na území ČR bydlí u tety, peníze na návrat do Vietnamu nemá. Dále soud konstatuje, že o žalobě proti prvnímu zajištění žalobce rozhodoval zdejší soud rozsudkem ze dne 12. 1. 2026, č.j. 54 A 18/2025-25, kterým žalobu zamítl. Dále bylo vydáno žalovaným rozhodnutí ze dne 4. 5. 2026, kterým byl žalobce podle § 124b odst. 1 písm. c) ve spojení s § 124b odst. 3 zákona o pobytu cizinců zajištěn a byla stanovena doba zajištění na 60 dnů od okamžiku ukončení zajištění dle § 46a odst. 1 zákon o azylu, přičemž do celkové doby zajištění se započítává rovněž doba zajištění žalobce od prvotního omezení jeho svobody na území ČR, který nastal dne 24. 11. 2025 v 13:00 hodin, až do ukončení jeho zajištění dne 8. 12. 2025, tedy 14 dnů. O žalobě proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnuto rozsudkem zdejšího soudu ze dne 10. 6. 2026, č. j. 54 A 13/2026-25, kterým byla žaloba zamítnuta.

21. Podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců [ve znění účinném do 11. 6. 2026, od 12. 6. 2026 podle § 124b odst. 1 písm. d)], nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie může zajistit na dobu nezbytně nutnou neoprávněně pobývajícího cizince staršího 15 let za účelem jeho vycestování, jestliže uplynula lhůta k dobrovolnému opuštění území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace uvedená v záznamu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 ze dne 28. listopadu 2018 o využívání Schengenského informačního systému při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí.

22. Podle § 124b odst. 4 zákona o pobytu cizinců policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy vycestování cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy vycestování cizince, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem vycestování je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.

23. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

24. Podle § 125 odst. 5 zákona o pobytu cizinců je-li rozhodnuto o zajištění cizince poté, co bylo ukončeno zajištění podle § 46a zákona o azylu, k uplynulé době zajištění podle § 46a zákona o azylu se nepřihlíží.

25. Předmětem přezkumu rozhodnutí o prodloužení zajištění není posouzení podmínek pro zajištění, nýbrž oprávněnost trvání zajištění cizince. Časový harmonogram jednotlivých kroků, které správní orgán v předmětném řízení činí, je pouze na úvaze správního orgánu, avšak aby zajištění cizince bylo oprávněné, musí být řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání vedeno aktivně, svědomitě a s náležitou pečlivostí. Následný výkon správního uvážení při rozhodování o prodloužení doby zajištění musí vycházet z odůvodnění prvotního rozhodnutí o zajištění, a to tak, aby soud mohl přezkoumat, zdali správní orgány správního uvážení nezneužily. V řízení o žalobě soud přezkoumává postup policie v otázce komunikace a spolupráce se státy, do nichž mají být cizinci předáni a spolu s tím zkoumají, zda uvážení správního orgánu o prodloužení zajištění nepřesahuje zákonné meze a má oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění tak musí především obsahovat úvahu o krocích, které správní orgán učinil a vymezení důvodu proč nebylo dosud možné předání cizince provést. Předpokladem prodloužení zajištění je potencionální možnost realizování předání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 71/2012-46).

26. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2011, č. j. 1 As 119/2011-39, správní orgány jsou povinny při rozhodování o prodloužení doby zajištění cizince důkladně a svědomitě posuzovat skutečnosti, které by prodloužení zajištění odůvodňovaly. Uvedené skutečnosti musí být přesvědčivým způsobem doloženy ve spisovém materiálu. Nejsou-li tyto podmínky respektovány, nemá skutková podstata, z níž správní orgán v řízení vychází, oporu v předloženém spisovém materiálu. Je úkolem soudu, aby v řízení o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby zajištění hodnotil postup žalovaného v řízení a aby přezkoumal, zda uvážení správního orgánu o prodloužení zajištění nevybočuje ze zákonem stanovených mezí, má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a není svévolné.

27. Z judikatury Nejvyššího správního soudu také vyplývá, že správní orgány musí při rozhodování o zajištění sledovat účel, pro který bylo omezení osobní svobody v podobě zajištění cizinců přijato (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009-61). Tyto závěry bezpochyby platí i při rozhodování o prodloužení doby zajištění. Soudy jsou povinny k žalobní námitce přezkoumat, zda zajištění cizince je oprávněné; ověří tedy především, zda žalovaný postupuje v řízení s náležitou pečlivostí, aktivně, svědomitě a bez zbytečných průtahů. Soudní přezkum zákonnosti zajištění zahrnuje rovněž hodnocení, zda zajištění cizince směřuje k jeho primárnímu cíli.

28. Soud se nejprve zabýval námitkou překročení zákonného limitu zajištění v rozsahu 180 dnů, neboť je dle žalobce nutné započítat i dobu zajištění podle zákona o azylu.

29. Již z výslovného znění § 125 odst. 5 zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že toto ustanovení odděluje doby zajištění cizince z různých zákonných důvodů. Záměrem zákonodárce k zavedení dvojího režimu zajištění bylo prodloužit celkovou možnou dobu zajištění cizince (srov. důvodovou zprávu k novele č. 314/2015 Sb., sněmovní tisk č. 463/0, 7. volební období, od 2013, www.psp.cz). S ohledem na jasný text § 125 odst. 5 zákona o pobytu cizinců nelze žalované vytknout, pokud stanovila dobu zajištění způsobem, který nepřihlíží k již uplynulé době jeho zajištění podle § 46a zákona o azylu. Z ničeho nevyplývá, že by § 125 odst. 5 zákona o pobytu cizinců žalovaná nemohla aplikovat při určení doby zajištění v rozhodnutí dle § 124b odst. 1, odst. 4 zákona o pobytu cizinců, které navazovalo na předcházející zajištění stěžovatele podle § 46a zákona o azylu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2017, č. j. 10 Azs 332/2016–32; ze dne 11. 12. 2014, č. j. 1 Azs 136/2014–31). Námitka žalobce spočívající v nesprávné právním názoru žalované na výpočet maximální přípustné doby zajištění je proto nedůvodná (blíže rovněž předchozí rozhodnutí ve věci žalobce č. j. 54 A 13/2026-25).

30. Dále se soud zabýval námitkou žalobce spočívající v absenci nového individuálního posouzení podmínek dalšího zajištění. Žalovaná na str. 3 rekapitulovala důvody zajištění s tím, že žalobce svým chováním dal jednoznačně najevo, že nehodlá respektovat skutečnost, že se na území EU a smluvních států nachází neoprávněné a z území EU a smluvních států dobrovolně nevycestuje. Žalobce nedisponuje oprávněním k pobytu a je tedy vyloučeno, že by mohl dobrovolně legální cestou opustit území EU a smluvních států a vrátit se do domovského státu. Jak sám uvedl, do Vietnamu se nechce vrátit. Žalovaná zhodnotila, že na původních závěrech se nic nezměnilo, neboť se nezměnily ani skutkové okolnosti. Soud se s tímto hodnocením ztotožňuje a odkazuje mimo jiné i na předchozí rozsudky ve věci č.j. 54 A 18/2025-25 a č. j. 54 A 13/2026-25.

31. K námitce, že ve věci zajištění podle § 46a zákona o azylu došlo ke zrušení rozhodnutí o zajištění rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 13. 5. 2026, č. j. 78 Az 16/2026-18, což by mělo mít dopad na posouzení v této věci, soud uvádí následující. Ke zrušení napadeného rozhodnutí došlo z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí, neboť se správní orgán nijak nevyjádřil k možnosti uložení zvláštního opatření podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu spočívajícího v povinnosti zdržovat se v určeném pobytovém středisku. Takové zvláštní opatření však zákon o pobytu cizinců neobsahuje, a soud v tomto případě nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí neshledal.

32. Žalobce dále namítal nevyužití zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Zde může soud rovněž odkázat na předchozí rozsudek ve věci vedený pod č. j. 54 A 18/2025-25, neboť na skutkových okolnostech se ničeho nezměnilo, žalobce to ostatně ani netvrdí, ale domáhá se pouze opakovaného posouzení.

33. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 10. 2016, č. j. 10 Azs 102/2016-56, uložení mírnějšího opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců je vázáno na předpoklad, že cizinec bude schopen plnit povinnosti z něj plynoucí (subjektivní složka), a zároveň neexistuje důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon správního vyhoštění (objektivní složka); nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu je samostatným důvodem pro závěr, že nepostačuje uložit zvláštní opatření za účelem vycestování. Uvedené závěry NSS konstatoval s ohledem na zajištění dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, soud má však za to, že tyto závěry lze přiměřeně aplikovat také na zajištění dle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.

34. K možnosti uložení zvláštního opatření soud zdůrazňuje, že žalobce sám při podání vysvětlení dne 24. 11. 2025 uvedl, že nemá finanční prostředky pro návrat do Vietnamu a ani do Vietnamu nechce vycestovat, neboť chce v ČR pracovat a vydělávat peníze. Z tohoto jeho vyjádření je proto dle soudu patrné, že by bylo vysoce pravděpodobné, že by žalobce nevycestoval a z tohoto důvodu se mohl i vyhýbat realizaci vycestování; je dle soudu patrné, že v případě žalobce existuje důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon vycestování žalobce. Za daných podmínek není podle názoru soudu možné přistoupit k uložení zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 písm. a), c) nebo d) zákona o pobytu cizinců. Žalobci by musely svědčit významné osobní, majetkové a rodinné poměry, aby bylo možno uvažovat v jeho případě o možnosti uložení zvláštních opatření. Žádné významné osobní, majetkové či rodinné poměry žalobce neuvedl, pouze konstatoval, že zde má tetu, u které bydlí a strýce v Mostě. Tyto příbuzenské vazby a dočasná adresa pobytu nejsou takovou zárukou, která by měla zajistit, že žalobce dobrovolně vycestuje z území ČR za situace, ve které žalobce jednoznačně deklaruje, že z ČR do Vietnamu nechce vycestovat. Dále lze poukázat na to, že žalobce sám vyloučil, že by mohl složit finanční záruku.

35. Co se týká nedostatečného odůvodnění plánovaných i učiněných kroků žalované v průběhu zajištění za účelem realizace vycestování soud uvádí následující. Žalovaná na str. 4 žalobou napadeného rozhodnutí uvedla, že rozhodovala o prodloužení doby trvání zajištění na základě skutečnosti, že žalobce sice vlastní platný cestovní doklad, který je nezbytný k výkonu (realizaci) vycestování, avšak dle sdělení Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „ŘSCP“) ze dne 17. 6. 2026 byl žalobci několikrát nabídnut dobrovolný návrat do země původu podle § 123a zákona o pobytu cizinců, avšak ten se odmítl do programu přihlásit. V případě, že se žalobce nepřihlásí do nabídnutého programu dobrovolného návratu, je nutné ze strany ŘSCP přistoupit k zajištěni realizace vycestování s policejní eskortou prostřednictvím komerčního leteckého spojení. V této věci bude třeba zajistit letenky a policejní eskortu. V případě, že nebude možné zajistit přímý tet z České republiky do Vietnamu, bude dále třeba zajistit povolení k tranzitu pro policejní eskortu od příslušných policejních orgánů v daném tranzitním státu přinášející další navýšení časové dotace. Dále je nutné požádat o informování příslušných policejních orgánů Vietnamu o příletu cizince s policejní eskortou a jeho převzetí od policejní eskorty na letišti v Hanoji prostřednictvím Velvyslanectví Vietnamu v České republice. Z důvodu organizačních změn na straně vietnamských orgánů, konkrétně stěhování imigračního odboru Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamu v Hanoji na novou adresu, vznikly technické a administrativní komplikace. V souvislosti s tímto přesunem byla avizována potřeba prodloužení časového rámce pro vyřízení úkonů spojených s realizaci vycestování.

36. Soud směrem k žalobci zdůrazňuje, že po dobu jeho zajištění dle zákona azylu nemohla žalovaná činit žádné kroky k jeho vycestování, neboť jeho zajištění po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany vedl jiný správní orgán, přičemž cílem zajištění podle § 46a zákona o azylu zamezit zneužívání řízení o mezinárodní ochraně pro nelegální migraci, či jiné nelegální aktivity.

37. Dále je dle soudu zřejmé, že žalobce sám komplikuje své vycestování, neboť nehodlá dobrovolně Českou republiku opustit, a tím prodloužil dobu nutnou realizaci k vycestování. Soud konstatuje, že postrádá v žalobou napadeném rozhodnutí konkrétní časový odhad kroků, které jsou ještě nutné k realizaci vycestování. V tomto případě však napadené rozhodnutí ve spojení s předloženým spisem shledal dostatečným, neboť žalovaná vyšla přímo ze sdělení ŘSCP ze dne 17. 6. 2026, kde je mimo jiné uvedeno, že je reálný předpoklad realizace vycestování v době prodloužení doby zajištění.

38. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že vyhodnotil žalobu nedůvodnou, a proto ji výrokem I. podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaná, jíž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadovala, a proto soud výrokem II. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ústí nad Labem 27. července 2026 JUDr. Petr Černý, Ph.D., v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.