8 CO 101/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem ulice anonymizováno číslo , PSČ okres o zaplacení částky 33.364,77 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 18. 1. 2022, č. j. 106 C 346/2021-111,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení částky 33.364,77 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Okresní soud dospěl k závěru, že dne 23. 6. 2014 uzavřel žalovaný s žalobkyní smlouvu o osobní kreditní kartě [číslo] na základě které mohl žalovaný prostřednictvím kreditní karty čerpat úvěr až do výše limitu 30.000 Kč. Za dobu trvání úvěru žalovaný vyčerpal celkem 461.154,81 Kč a uhradil 429.833,04 Kč na jistinu, dále úrok 35.313,59 Kč, úrok z prodlení ve výši 140,52 Kč a na poplatcích 2.563 Kč. Žalovaný porušil podmínky smlouvy, nehradil splátky a žalobkyně dopisem ze dne 20. 5. 2021 odeslala žalovanému odstoupení od smlouvy. Žalovaný v žádosti o osobní kreditní kartu uvedl pravidelný měsíční příjem 15.000 Kč a výdaje na nájemné 100 Kč, spoření 100 Kč a ostatní výdaje 500 Kč. Nemá žádnou vyživovací povinnost, nemá žádné závazky a tuto žádost stvrdil svým podpisem.

3. Skutková zjištění okresní soud podřadil pod ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění do 1. 12. 2016, dále § 588 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, kdy vycházela z výdajů na bydlení ve výši 2.336 Kč a z částky představující životní minimum 3.410 Kč a dále z výdajů na závazky ve výši 1.833 Kč, ostatních výdajů ve výši 500 Kč, tj. z celkových výdajů ve výši 8.079 Kč, kdy se jedná pouze o statistická data, která nejsou ve vztahu ke konkrétnímu případu žalovaného žádným způsobem individualizována a individuálně ověřena. Z toho důvodu dospěl okresní soud k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy a nárok žalobkyně posuzoval dle § 2991 o. z. Jelikož žalovaný vyčerpal 461.154,81 Kč a celkem zaplatil 467.850,15 Kč, nevzniklo na straně žalovaného žádné bezdůvodné obohacení, proto byla žaloba zamítnuta.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno a žalobkyni budou přiznány náklady řízení před soudy obou stupňů. Uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena s odbornou péčí, nesouhlasila se závěrem soudu, že poskytla úvěr, aniž by se zabývala majetkovou situací žalovaného. Žalobkyně má za to, že odůvodnění soudu prvního stupně je nepřesvědčivé, jelikož se soud uchýlil ke zjednodušenému souhrnnému zhodnocení skutkové a důkazní stránky věci. Je zřejmé, že žalobkyně nespoléhala pouze na tvrzené výdaje žalovaného, ale provedla vyhodnocení všech rozhodných výdajů žalovaného s tím, že je konfrontovala s právními instituty z oblasti státní sociální politiky (např. životní minimum) a částkami vycházejícími ze statistických dat. Uvedený údaj na spoření je možné považovat za finanční rezervu žalovaného, kterou lze případně použít na úhrady závazků. Z odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá, že z jeho pohledu jediným problematickým bodem bylo stanovení výdajové stránky, a to v podstatě pouze určení částky na bydlení, přičemž údaj o nákladech souvisejících s bydlením ve výši 100 Kč se soudu prvého stupně jeví jako zcela nereálný. Ze skutečnosti, že žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že má stejný trvalý pobyt od roku 1992, přitom vyplývá, že v době poskytnutí úvěru žil s rodiči, takto nízké náklady na bydlení tak žalobkyně nepovažuje za nereálné. Soud přitom skutečnost, že žalovaný žil s rodiči, ve svém odůvodnění zcela opomenul. I přes tuto skutečnost však žalobkyně kalkulovala se statistickými výdaji na bydlení ve výši 2.336 Kč, které jsou více než dvacetkrát vyšší, a žalobkyně tak v rámci svých výpočtů ponechala v této částce finanční rezervu pro nepravidelné výdaje spojené s bydlením. Rovněž žalobkyně zohlednila běžné výdaje žalovaného v rámci životního minima. Žalobkyně má za to, že částka ve výši 3.410 Kč je dostatečná k zajištění výživy a dalších základních životních potřeb jednotlivce. Žalovaný předmětný úvěr řádně a včas splácel po dobu sedmi let. Žalobkyně má za to, že ať už se žalovaný dostal do prodlení se splácením dluhu z jakéhokoli důvodu, tento důvod zcela zřejmě nemá původ v jakékoli okolnosti, která zde byla před sedmi lety, v roce 2014. Žalobkyně dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021.

5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

6. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Krajský soud odkazuje na skutková zjištění učiněná okresním soudem jako na zcela úplná a správná a rovněž se zcela ztotožňuje s právními závěry učiněnými okresním soudem.

8. Okresní soud s ohledem na datum uzavření smlouvy dne 23. 6. 2014 správně na daný skutkový stav aplikoval ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění do 1. 12. 2016, dle kterého věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

9. Odvolací soud má za to, že okresní soud správně posoudil, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, neboť nemá dostatečně doložené výdaje žalovaného a při zkoumání výdajů vyšla ze statistických dat, která nejsou ve vztahu ke konkrétnímu případu žalovaného žádným způsobem individualizována a individuálně ověřena.

10. V tomto směru jsou rozhodující závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, ze kterého vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele, není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytoval je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Tento závěr rovněž vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 2178/2018 a Evropského soudního dvora z 5. 3. 2020 ve věci C -679/2018. Dle tohoto rozhodnutí směrnice evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, zejména její články 8. a 23., musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele a dovodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

11. Okresní soud tak správně dospěl k závěru, že daná smlouva o úvěru je absolutně neplatná dle § 9 odst. 1 ZosÚ s odkazem na ust. § 580 a § 588 o. z.

12. Jestliže okresní soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti dané smlouvy, pak správně nárok žalobkyně posuzoval ve smyslu ust. § 2991 a násl. občanského zákoníku, tedy z titulu bezdůvodného obohacení. Dospěl ke správnému závěru, že na straně žalovaného k žádnému bezdůvodnému obohacení nedošlo, neboť žalovaný vyčerpal celkem 461.154,81 Kč, zaplatil celkem 467.850,15 Kč, tedy částku vyšší. Okresní soud tak správně žalobu žalobkyně na zaplacení žalované částky spolu s příslušenstvím zamítl.

13. Okresní soud sám mohl provést zúčtování pohledávek účastníků. Plnil-li žalovaný na neplatnou smlouvu, je nutno plnění žalovaného na neplatnou smlouvu zohlednit. Jiný výklad by byl v rozporu s principem poctivosti, co by stěžejním principem soukromého práva zakotveným v ust. § 3 odst. 2 písm. c) o. z., a stejně tak je uvedený princip zachycen v ust. § 6 odst. 1 a 2 o. z., podle kterého každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Pokud by k zohlednění plnění poskytovaného spotřebitelem poskytovateli úvěru mohlo dojít jen na základě námitky vypořádání vzájemného plnění ve smyslu § 2993 občanského zákoníku, pak by žalobkyně nepřípustně těžila z neplatného jednání, kterého se dopustila při sjednávání úvěrové smlouvy, pokud neposoudila pečlivě úvěruschopnost žalovaného. V tomto směru dále odvolací soud odkazuje na ust. § 4 odst. 2 o. z., podle kterého činí-li právní řád určitý následek závislý na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Žalovaný z objektivního hlediska v okamžiku žádosti o poskytnutí úvěru nebyl schopen rozpoznat, že žalobkyně řádně neplní svou povinnost zkoumat jeho úvěruschopnost a že důsledkem nesplnění zákonné povinnosti dle § 9 odst. 1 ZosÚ bude neplatnost smlouvy o úvěru. Proto mu nelze dávat k tíži, že nevznese námitku vzájemného vypořádání nároku z titulu bezdůvodného obohacení.

14. S ohledem na shora uvedené byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen v souladu s ust. § 219 o. s. ř., a to včetně nákladového výroku.

15. V odvolacím řízení byl plně úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly, proto o náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na ně právo.