8 Co 114/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem advokát sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 73.777,01 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 7. 3. 2024, č. j. 116 C 401/2023-46,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci I. výroku, ohledně splatnosti částky 15.808 Kč a částky 5.825 Kč, potvrzuje, ohledně 15% úroku ročně z částky 15.808 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení a ohledně 15% úroku ročně z částky 5.825 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení se rozsudek mění tak, že žaloba se v této části zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 15.808 Kč a částku 5.825 Kč, to vše s úrokem z prodlení běžícím z těchto částek od 17. 11. 2023 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 300 Kč měsíčně splatných vždy ke každému poslednímu dni v měsíci, počínaje měsícem, v němž rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 28.184 Kč a 23.960 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím a částku 23.960 Kč (odstavec II. výroku) a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku).

2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byly uzavřeny dvě smlouvy o úvěru, na jejichž základě původní věřitelka zapůjčila žalované dne , datum, částku 20.000 Kč (smlouva č. , číslo, ) a dne , datum, částku 18.000 Kč (smlouva č. , číslo, ), kdy žalovaná se zavázala tyto částky vrátit během 14 měsíců formou sjednaných měsíčních splátek po 2.656 Kč a u druhé smlouvy po 2.390 Kč. S ohledem na spotřebitelský charakter smluv (§ 1810 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), kdy žalovaná jednala jako spotřebitel a původní věřitelka jako podnikatel, byla věřitelka povinna postupovat také v intencích § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a před uzavřením smluv s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele. Žalobkyně však netvrdila, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalované. Z důkazů navržených žalobkyní a provedených v řízení tedy nebylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované ani u jedné smluv. U jednání dne 27. 2. 2024 byla žalobkyně v tomto směru poučena dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. s tím, aby prokázala, že byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalované, nicméně žalobkyně svá tvrzení nedoplnila a nenavrhla jakékoliv další důkazy. Ve vztahu k řádnému zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smluv tedy žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní. S ohledem na tuto skutečnost dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, že obě smlouvy o úvěru jsou neplatné ve smyslu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., přičemž se jedná o neplatnost absolutní. Plnila-li proto původní věřitelka z neplatných smluv o úvěru žalované částku 20.000 Kč a 18.000 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku. Žalovaná žalobkyni, resp. její předchůdkyni, zaplatila již před podáním v prvém případě částku 4.192 Kč a v druhém případě částku 14.175 Kč. Žalobkyně tak má nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi uvedenými částkami, tj. v rozsahu 15.808 Kč u první smlouvy a v rozsahu 5.825 Kč u druhé smlouvy. Úroky z prodlení pak okresní soud žalobkyni přiznal dle § 1970 o. z., a to ode dne 17. 11. 2023, a to v návaznosti na lhůtu stanovenou v předžalobní výzvě s tím, že v souladu s ust. § 87 zák. č. 257/2016 Sb. umožnil žalované dluh splácet ve splátkách po 300 Kč měsíčně, a to s ohledem na její majetkové poměry, kdy tato u jednání soudu dne 27. 2. 2024 vypověděla, že je důchodkyně, pobírá důchod ve výši cca 9.000 Kč měsíčně a příspěvek na bydlení ve výši 6.000 Kč měsíčně. Za bydlení hradí celkem 11.000 Kč měsíčně, elektřinu hradí ve výši 1.300 Kč, splácí dluh na vodném, a to podle toho, kolik jí zbude. Na celý měsíc jí zbývá částka 4.000 Kč. Rovněž si pak doplácí na léky částku 500 Kč měsíčně, když je po , zdravotní zákrok3. Proti tomuto rozsudku, co do odstavce I. výroku, podala žalobkyně včas odvolání a domáhala se jeho změny tak, aby žalovaná byla zavázána zaplatit jí částky 15.808 Kč a 5.825 Kč s úrokovým příslušenstvím ve splátkách po 800 Kč měsíčně, když uváděla, že odvoláním nenapadá právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smluv, nýbrž pouze nesouhlasí s uloženými splátkami. Měla za to, že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně došlo k neúměrnému zvýhodnění žalované, pokud bylo žalované umožněno hradit celou pohledávku v pravidelných měsíčních splátkách po 300 Kč. Vzhledem k výši dluhu je tato částka splátky nedostatečná, když soudy obvykle ukládají splátky v takové výši, aby pohledávka včetně příslušenství byla uhrazena ve 24 měsíčních splátkách v odůvodněných případech nejvýše 36 měsíčních splátkách. Vzhledem k celkové výši pohledávky včetně nákladů řízení pro ni není akceptovatelné, aby žalovaná hradila v soudem stanovené výši splátek. Pokud by byla dodržena tato výše splátek, žalovaná by svůj dluh uhradila v prosinci 2041, jelikož splátky stanovené v této výši měsíčně pokryjí jistinu jen z nepatrné části, přičemž zbylá část splátky pokryje narůstající úrok za měsíc. Úroky za měsíc v tomto případě činí částku 266,71 Kč. Rozhodnutí proto není v konečném důsledku výhodné ani pro žalovanou. Nadto žalované byla poskytnuta dostatečná lhůta k tomu, aby svůj dluh uhradila, neboť její dluh byl zesplatněn ke dni 8. 12. 2022 a žaloba byla podána až dne 29. 11. 2023. Žalovaná tak měla dostatek času k uhrazení svého dluhu v dobrovolných splátkách, čehož nevyužila. Každé prodloužení lhůty či povolení plnění ve splátkách je pouze výjimkou ze zásady platit přiznané plnění v zákonné pariční lhůtě tří dnů. Soud prvního stupně pak při rozhodování pochybil, když neměl najisto postavenou majetkovou a sociální situaci žalované a v tomto směru rovněž absentují jakékoliv důkazy.

4. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dnů , datum, a , datum, , na základě nichž byla žalované poskytnuta v prvním případě částka 20.000 Kč, kdy tuto částku žalovaná vyčerpala a na splátkách, které činily 2.656 Kč měsíčně, uhradila žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni pouze částku 4.192 Kč. V druhém případě jí pak byla poskytnuta částka 18.000 Kč, kdy rovněž tuto částku žalovaná vyčerpala a na splátkách, které činily 2.390 Kč měsíčně, uhradila žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, pouze částku 14.175 Kč.

7. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, pak žalobkyně přes poučení o nutnosti doplnění rozhodných tvrzení a důkazů v tomto směru u jednání okresního soudu dne 27. 2. 2024 neuvedla ničeho.

8. Odvolací soud pak rovněž souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byly v obou shora uvedených případech uzavřeny smlouvy o úvěru dle ust. § 2395 a násl. o. z., které současně podléhají právnímu režimu zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), když byly uzavřeny mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovanou jako spotřebitelem a předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotných smluv. Současně za správný považuje i závěr okresního soudu o tom, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením uvedených smluv v rozporu s ust. § 86 ZoSÚ řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, když žalobkyně v tomto směru neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní (§ 120 o. s. ř.). Porušení této povinnosti má za následek absolutní neplatnost úvěrových smluv ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Ostatně proti závěru o neplatnosti předmětných smluv žalobkyně ničeho nenamítala.

9. S ohledem na absolutní neplatnost smluv o úvěru se okresní soud správně zabýval tím, zda a do jaké výše je nároku žalobkyně možno vyhovět z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ z neplatné smlouvy pro porušení povinnosti dle ust. § 86 ZoSÚ vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru, a to po zohlednění toho, co žalovaná na předmětné smlouvy již zaplatila. Žalobkyně v řízení tvrdila a doložila, že její předchůdkyně poskytla žalované 2x úvěr, ve výši 20.000 Kč a 18.000 Kč formou výplaty v hotovosti, přičemž žalovaná zaplatila na splátkách žalobkyni pouze částku 4.192 Kč, resp. v druhém případě 14.175 Kč. Okresní soud tedy správně zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni rozdíl mezi uvedenými částkami, tj. 15.808 Kč a 5.825 Kč a ve zbývající části byla žaloba správně zamítnuta.

10. Pokud pak žalobkyně v podaném odvolání brojila proti stanovení povinnosti žalované zaplatit dlužné částky ve splátkách po 300 Kč, je třeba na daném místě zdůraznit, že tímto svým odvoláním obsahově brojí proti stanovení splatnosti dlužné částky ze strany okresního soudu, nikoliv proti pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Tímto svým odvoláním tedy zároveň žalobkyně otevřela přezkum správnosti přiznaného příslušenství pohledávky. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ.

11. V projednávané věci je zjevné, že splatnost nesplacené jistiny určil okresní soud, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky nedošlo. Pokud tak učinil ve splátkách, učinil tak na základě zjištění, která vyplynula z výslechu žalované u jednání dne 27. 2. 2024, z nichž je zřejmé, že žalovaná s ohledem na svou majetkovou a sociální situaci není schopna uhradit celou částku jistiny dluhu naráz, přičemž s okresním soudem lze rovněž souhlasit, že adekvátní výše splátek, v nichž je nutno splatnost v daném případě stanovit, odpovídá částce 300 Kč.

12. Na daném místě je pak třeba uvést, že při vážení stanovení splatnosti ve splátkách v případě postupu se přihlíží pouze k možnostem na straně dlužníka (srov. znění ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ), přičemž poměry věřitele, jakož i odvolatelkou zmiňované právo na vrácení částky v přiměřené době, je bez významu, když určení neplatnosti smlouvy z důvodu nesplnění povinnosti náležitě zkoumat úvěruschopnost úvěrované a stanovení nové lhůty splatnosti k vrácení jistiny dluhu vychází z principu ochrany spotřebitele a představuje sankci věřitelky za to, že při poskytování úvěru nepostupovala v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru (srov. důvodová zpráva ze dne 2. 12. 2015 k § 86, § 87 ZoSÚ).

13. S ohledem na uvedené proto odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. v odstavci I. ohledně splatnosti napadených částek jistiny dluhu ve výši 15.808 Kč a 5.825 Kč jako věcně správný v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil a ohledně nároku na zaplacení 15% úroku ročně z částky 15.808 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení a ohledně 15% úroku ročně z částky 5.825 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žaloba byla v této části zamítnuta, neboť nárok na zaplacení úroku z prodlení doposud žalobkyni nemohl vzniknout, když žalobou uplatněná pohledávka doposud není dospělá (§ 1970 o. z.).

14. V souladu s ustanovením § 224 odst. 2 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud dále rozhodoval o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

15. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím je odůvodněn převážně neúspěchem žalobkyně v řízení před okresním soudem i před soudem odvolacím, když zároveň žádné účelně vynaložené náklady žalované na hájení jejích práv za řízení se ze spisu nepodávají.