8 Co 116/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 38.565.284,82 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2025, č. j. 119 C 38/2021-170,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 145.659,80 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta sídlem , adresa, .

1. Napadeným rozsudkem byla žaloba o zaplacení 38.565.284,82 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 6. 7. 2021 do zaplacení zamítnuta a žalobkyně byla zavázána zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 790.676,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek tak, aby žalobě bylo vyhověno. Žalobkyně v odvolání nesouhlasila s právním posouzením věci okresním soudem, který v uzavření absolutně neplatné kupní smlouvy ohledně nemovitostí nespatřoval protiprávní jednání žalované. Z hlediska posuzování odpovědnosti žalované za škodu není rozhodující, kdo konkrétně projevoval vůli za žalovanou společnost v době jejího protiprávního jednání, neboť právnické osobě se přičítá protiprávní jednání jejího jednatele. Účelem normy obsažené v § 196a odst. 3 obch. zák. nebyla pouze ochrana právnické osoby, nýbrž i ochrana věřitelů takové právnické osoby před „vytunelováním“ společnosti. Uvedené potvrzuje i soudobá judikatura NS ČR, například rozhodnutí 31 Cdo 3986/2009. Ochranný účel normy tak dopadá i na žalobkyni, které v důsledku porušení § 196a odst. 3 obch. zák. vznikla škoda. Porušení povinnosti spatřuje žalobkyně i v tom, že žalovaná žalobkyni zamlčela, že vlastníkem zastavovaných nemovitostí není , jméno FO, , nýbrž samotná žalovaná. Žalovaná přitom v době uzavření smluv o úvěru i zástavní smlouvy musela vědět, že kupní smlouva, která byla uzavřena mezi ní a , jméno FO, z 2. 2. 2009, je absolutně neplatná z důvodu § 196a obch. zák. Pokud by uvedené žalobkyně věděla, pak by neuzavřela zástavní smlouvu s , jméno FO, jakožto zástavcem a nedošlo by u ní ke vzniku škody, takže spatřuje porušení povinnosti žalované dle § 415 a § 424 o. z. účinného do konce roku 2013. Další protiprávní jednání žalované spočívá v tom, že žalovaná požádala o úvěr, ač nebyly splněny podmínky pro čerpání úvěru. Čerpání úvěru je podmíněno splněním těchto podmínek: vznikem zajištění předvídaných ve smlouvě, to znamená mimo jiné zástavním právem k nemovitostem na základě zástavní smlouvy z 19. 5. 2011. Pokud by mělo platit, že zástavní právo nevzniklo, došlo by k porušení smlouvy ze strany žalované a k poskytnutí úvěru v rozporu se smlouvou. Další porušení povinnosti spatřuje v neoznačení nemovitostí v seznamu majetku v rámci insolvenčního řízení ze strany žalované. Okresní soud naprosto nepochopitelně v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaná nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť nešlo o majetek, který by jí náležel ke dni zahájení insolvenčního řízení. Určovací rozsudek vydaný v incidenčním řízení v rámci insolvenčního řízení , jméno FO, má účinky ex tunc, to znamená, že žalovaná nikdy nepozbyla vlastnické právo k předmětným pozemkům. Nárok na náhradu škody, který žalobkyni vznikl až v okamžiku, kdy se dozvěděla, že její pohledávka nebude uspokojena v rámci insolvenčního řízení, když k tomu došlo až vkladem vlastnického práva žalované k nemovitostem, tj. 13. 8. 2020. Tím, že žalovaná tuto nemovitost v seznamu majetku neoznačila, porušila povinnost uvedenou v § 104 IZ. K sepsání tohoto majetku mohlo dojít i později. Pokud argumentoval okresní soud tím, že žalobkyně v postavení , Anonymizováno, se měla primárně přesvědčit o vlastnickém právu zástavce , jméno FO, , pak k tomu žalobkyně uvedla, že z žádného soudního rozhodnutí ani z žádného právního předpisu nevyplývá, že by zástavní věřitel byl povinen před uzavřením smlouvy důkladným způsobem prověřovat platnost nabývacího titulu zástavce. Z žádného ustanovení ani z judikatury nevyplývá, že by bylo povinností zástavního věřitele provádět aktivní kroky směřující k tomu, aby se ujistil, že stav zápisu v katastru nemovitostí je v souladu se skutečným právním stavem. I kdyby se čistě hypoteticky měl prosadit závěr, že na vzniku škody se podílí i žalobkyně, nemohlo by to přivodit nedůvodnost žaloby. Okresní soud pak bagatelizoval závěry vyplývající z názoru Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, I. ÚS 1958/2023. V této věci ÚS dospěl k závěru, že orgány činné v trestním řízení se nedopustily zásahu do práva poškozeného na účinné vyšetřování při vyšetřování majetkově trestné činnosti a dále uvedl, že mají existovat možnosti, jak docílit nápravy škody způsobené poškozenému, což je pro toto řízení naprosto stěžejní. Pokud by ÚS dospěl k závěru, že žádné jiné subjekty, vůči kterým by mohla být uplatněna žaloba s „rozumnou nadějí na úspěch“ zde nejsou, nemohl by ústavní stížnost zamítnout. Závěry ÚS jsou pak pro soudy závazné. V odvolání dále žalobkyně namítala, že nemělo být použito pouze dosavadních právních předpisů, tj. zák. č. 40/1964 Sb. a zák. č. 513/1991 Sb., ale mělo být použito i zák. č. 89/2019 Sb., poněvadž žalovaná se dopustila protiprávního jednání i po roce 2014, neboť až do 17. 6. 2014 mohly být ve smyslu § 217 IZ sepsány do majetkové podstaty nemovitosti, které byly na základě neplatné kupní smlouvy převedeny na tehdejšího jednatele žalované. V odvolání žalobkyně dále uváděla, že v řízení bylo prokázáno, že v důsledku protiprávního jednání žalované vznikla žalobkyni škoda, která představuje rozdíl mezi částkou jí přihlášené a následně zjištěné pohledávky do insolvenčního řízení žalované a částkou, kterou žalobkyně v rámci insolvenčního řízení reálně obdržela. Žalobkyně by byla v rámci insolvenčního řízení plně uspokojena v případě, že by žalovaná v průběhu insolvenčního řízení nezamlčela, že do její majetkové podstaty náleží předmětné nemovitosti, a pokud by žalovaná žalobkyni nezamlčela, že kupní smlouva je absolutně neplatná, pak by žalobkyně v žádném případě neuzavřela zástavní smlouvu s , jméno FO, jakožto zástavcem. Bylo prokázáno také zavinění žalované, a to minimálně ve formě nepřímého úmyslu. K tvrzenému zániku nároku v rámci reorganizace žalobkyně uvedla, že účinek popsaný v § 356 odst. 1 IZ se může vázat pouze k pohledávkám, které ke dni účinnosti reorganizačního plánu existovaly, a nikoliv k pohledávkám, které vznikly až následně. Žalovaná přehlíží, že okamžik vzniku škody nenastal současně s tvrzeným protiprávním jednáním, nýbrž až vkladem vlastnického práva žalované k nemovitostem, tj. k 13. 8. 2020. K namítanému promlčení pak žalobkyně uvedla, že promlčecí lhůta počala běžet až vkladem vlastnického práva žalované k nemovitostem, kdy došlo ke vzniku škody. Pokud by žalovaná i přes své protiprávní jednání nepřistoupila k podání incidenční žaloby v rámci insolvenčního řízení , jméno FO, , popřípadě by vzala žalobu zpět, škoda by žalobkyni vzniknout nemohla, neboť pohledávka žalobkyně by byla v plném rozsahu uspokojena v rámci insolvenčního řízení , jméno FO, . Otázku promlčení je tak nutno posuzovat podle aktuálního o. z. a jednak podle starého o. z., kdy objektivní promlčecí lhůta mohla začít běžet až v okamžiku vzniku samotné škody, tedy v okamžiku vkladu vlastnického práva žalované k nemovitostem. Současně platí, že subjektivní promlčecí lhůta nemůže začít běžet dříve než promlčecí lhůta objektivní. V odvolání žalobkyně dále vytýkala okresnímu soudu, že pochybil, když neprovedl k důkazům znalecký posudek , tituly před jménem, , jméno FO, a tržní ocenění pozemku společnosti , právnická osoba, U jednání před odvolacím soudem pak žalobkyně namítala, že rozsudek okresního soudu je nekvalitní a neodpovídá o. s. ř.

3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Souhlasila se závěry okresního soudu, že žalovaná nejednala protiprávně. Soud prvního stupně správně uzavřel, že smyslem a účelem § 196a odst. 3 obch. zák. byla právě ochrana společnosti (zde žalované) před jednáním ovládající osoby, zde pana , jméno FO, , coby v dané době jediného společníka, jediného jednatele žalované. Žalovaná se této normy a vlastnictví předmětných nemovitostí dovolala, jakmile se vymanila z vlivu pana , adresa, , jednala tedy v souladu s ochranným účelem normy, nikoliv protiprávně. Pokud žalobkyně sama uvádí, že primárním účelem předmětné normy je ochrana společnosti před zneužitím ze strany společníků, statutárních orgánů a dalších vymezených osob, implicitně souhlasí s tím, že žalovaná jednala v souladu s tímto ochranným účelem normy. To ovšem vylučuje, že by žalovaná jednala protiprávně. Na situaci nemění nic to, že dalším, navazujícím účelem této normy může být i zajištění ochrany věřitelů. Pokud jde o tento navazující účel spočívající v ochraně věřitelů společnosti, žalobkyně přehlíží, že tento vůbec nedopadá na její situaci. K převodu pozemků z žalované na jejího jediného tehdejšího společníka a jednatele došlo více než dva roky před uzavřením úvěrové a zástavní smlouvy. Nejde tedy o to, že by ovládající osoba „vytunelovala“ dlužníka žalobkyně. Žalovaná se stala dlužníkem žalobkyně až po uzavření kupní smlouvy rozporné s § 196a odst. 3 obch. zák. Absolutní neplatností této kupní smlouvy si navíc měla být žalobkyně vědoma (NS 21 Cdo 1762/2024). Z rozhodnutí NS 21 Cdo 1762/2024 pak vyplývá, že pokud si žalobkyně neplatnosti kupní smlouvy měla být vědoma a měla možnost přihlásit svou pohledávku do insolvence žalované jako zajištěnou, přesto úvěrovou zástavní smlouvu uzavřela a do insolvence žalované se přihlásila jako nezajištěná. Vymezovala-li se žalobkyně dále proti rozsudku NS 21 Cdo 656/2012, žalovaná má nadále za to, že jeho závěry ohledně toho, jakou úroveň opatrnosti lze vyžadovat po úvěrující bance, jsou pro nadepsanou věc nadmíru přiléhavé. Žalovaná má dále za to, že se žalobkyně svou žalobou pokouší obejít důsledky plynoucí z reorganizačního plánu přijatého i hlasem žalobkyně a splněného v rámci insolvence žalované. Újma na jmění žalobkyně nastala v důsledku nesplacení úvěru poskytnutého žalované. Částka, jejímž zaplacením se prostřednictvím žaloby domáhá, představuje část pohledávky z nesplaceného úvěru, která nebyla uspokojena v insolvenci žalované. Tato pohledávka ale zanikla v souladu s ust. § 356 odst. 1 IZ účinností reorganizačního plánu. Vkladem vlastnického práva žalované k předmětným pozemkům žalobkyni nemohla žádná škoda vzniknout, žalobkyně byla zapsána jako zástavní věřitel a změna vlastnictví nemovitosti nemá vliv na existenci zástavního práva. Co naopak vliv má, je skutečnost, že zástavní právo zaniklo současně se zánikem zajištěné pohledávky, a to právě v důsledku reorganizace. Pokud by žalobkyně chtěla tvrdit, že její škoda vznikla tím, že se žalovaná řádně domohla určení svého vlastnického práva k pozemkům a toto následně nechala zapsat do katastru nemovitostí, pak soud vyššího stupně dospěl k závěru, že podání žaloby na určení vlastnictví ani vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí v souladu s pravomocným určovacím rozsudkem nepředstavuje protiprávní jednání. Žalobkyně si měla být vědoma neplatnosti kupní smlouvy a měla možnost přihlásit svou pohledávku do insolvence žalované jako zajištěnou s odkazem na rozhodnutí NS 21 Cdo 1762/2024. Žalobkyně přesto úvěrovou i zástavní smlouvu uzavřela a do insolvence žalované se přihlásila jako nezajištěná, což svědčí o tom, že tvrzená příčinná souvislost zde není. Žalovaná trvala na tom, že nárok žalobkyně je promlčen. Žaloba v napadené věci byla podána 11. 11. 2021, ke vzniku újmy na jmění žalobkyně došlo nesplacením úvěru dle úvěrové smlouvy, tedy 19. 9. 2011. Okolnosti, jichž se v žalobě dovolává coby údajného protiprávního jednání žalované, si žalobkyně musela být vědoma již od uzavření úvěrové a zástavní smlouvy. Škoda coby újma na jmění žalobkyni vznikla nesplacením úvěru, nikoliv tím, že se žalovaná úspěšně domohla svého vlastnického práva k pozemkům.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

5. Okresní soud učinil správná skutková zjištění, která krajský soud přejímá, a na která odkazuje. Platí to především o zjištění, že účastníci uzavřeli dne 19. 5. 2011 smlouvu o kontokorentním úvěru až do částky 44.000.000 Kč a že úvěrová smlouva byla zajištěná zástavou, nemovitostmi specifikovanými v zástavní smlouvě z 19. 5. 2011 ve vlastnictví , jméno FO, , v té době jediného společníka a jednatele žalované. , jméno FO, získal pozemky na základě kupní smlouvy z 2. 2. 2009 od žalované, za kterou rovněž jednal , jméno FO, jako jednatel, za kupní cenu 8.700.000 Kč. Insolvenční řízení žalované bylo zahájeno 9. 9. 2011 a dne 19. 9. 2011 bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku rozhodnutí o úpadku žalované. Dne 18. 1. 2012 nabylo účinnosti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku formou reorganizace. Žalobkyně do insolvenčního řízení žalované přihlásila svou pohledávku z úvěrové smlouvy jako nezajištěnou a byla předmětem reorganizace podle reorganizačního plánu, jehož účinnost nastala dne 1. 12. 2012. Na základě schváleného reorganizačního plánu část vymáhané pohledávky ve výši 4.766.795,88 Kč zanikla splněním závazku – byla uspokojena v rámci reorganizace a část pohledávky ve výši 38.565.284,80 Kč zanikla bez plnění jako účinek řešení úplatku povinné reorganizací, a to k 17. 6. 2014. Dne 2. 7. 2015 byl zjištěn úpadek , jméno FO, a dne 15. 12. 2015 bylo schváleno jeho oddlužení. V soupisu majetkové podstaty dlužníka byly zahrnuty mimo jiné zastavené nemovitosti. Dne 14. 3. 2017 podala žalovaná incidenční žalobu, kdy se domáhala vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka a současně určení svého vlastnického práva k těmto nemovitostem. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. , incidenční spisová značka, určil, že žalovaná je vlastníkem předmětných nemovitostí a tyto vyloučil z majetkové podstaty dlužníka, což bylo potvrzeno i soudy vyšších stupňů včetně ÚS. V řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. , anonymizováno, o soudním prodeji zástavy bylo na základě návrhu žalované rozhodnuto o zastavení exekuce z důvodu zániku pohledávky dle § 356 IZ. Tento závěr byl potvrzen i odvolacím a dovolacím soudem. Nejvyšší soud usnesení z 21. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1762/2024 mimo jiné uvedl, že žalobkyně si měla být vědoma skutečnosti, že kupní smlouva, jejímž předmětem byly předmětné nemovitosti, byla absolutně neplatná a že předmětné nemovitosti jsou součástí majetkové podstaty žalované. Závěrem odkázal na rozsudek NS ČR z 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3891/2011, v němž uvedl, že „zástavní věřitel nemůže při zastavení nemovitostí spoléhat na to, že by je přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn tyto hodnoty zastavit, musí se vždy náležitě přesvědčit zejména o vlastnickém právu zástavce. U nemovitých věcí to především znamená, že zástavní věřitel nemůže vycházet jen ze stavu v katastru nemovitostí, ale měl by se náležitě přesvědčit o skutečných vlastnických vztazích, zejména ukazuje-li se, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodráží (nemusí odrážet) skutečné právní vztahy….“ Žalobkyně tak neuspokojila zbývající část své pohledávky z úvěrové smlouvy a tu nyní nárokuje jako náhradu škody po žalované.

6. Pokud se týká právního posouzení věci, okresní soud věc správně posoudil podle dosavadních právních předpisů v souladu s ust. § 3079 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., tj. podle obch. zák. č. 513/1991 Sb. a zák. č. 40/1964 Sb., tj. obč. zák.

7. Podle ust. § 373 obch. zák., kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

8. Podle ust. § 415 obč. zák. je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

9. Okresní soud správně dovodil, že předpokladem pro vznik odpovědnosti za škodu je porušení právní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi, přičemž tyto předpoklady musí být splněny kumulativně. Odvolací soud souhlasí se závěry okresního soudu, když ve čtyřech žalobkyní namítaných jednáních ze strany žalované neshledal protiprávní jednání žalované a dospěl k závěru, že v těchto jednáních nelze spatřovat porušení právní povinnosti.

10. Pokud se týká uzavření absolutně neplatné kupní smlouvy z 2. 2. 2009, pak soud prvého stupně správně dovodil, že toto jednání nelze považovat za protiprávní. Žalovaná v době uzavření kupní smlouvy byla obchodní společností, kdy jejím jediným jednatelem a společníkem byl , jméno FO, , jak vyplývá z výpisu obchodního rejstříku. I z rozhodnutí NS ČR 29 ICdo 153/2020 vyplývá, že při uzavření kupní smlouvy vládla celé transakci na obou stranách vůle jediné fyzické osoby, , jméno FO, , který zneužil svého postavení jako jediný jednatel a společník žalované. Odvolací soud souhlasí s argumentací okresního soudu, že ust. § 196a odst. 3 obch. zák. zajišťovalo ochranu společnosti před nepoctivým jednáním osob, které byly oprávněny činit za společnost či jejím jménem právní úkony. Odvolací soud také souhlasí s odkazem soudu prvého stupně na rozhodnutí ústavního soudu I. ÚS 2647/2022 v bodu 22 odůvodnění napadeného rozsudku. Podle ust. § 135 obch. zák. jsou jednatelé společnosti povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Jednatelé, kteří způsobili společnosti škodu, za ni odpovídají. Tuto povinnost bývalý jednatel žalované jednoznačně porušil, což postihlo i žalovanou.

11. Pokud se jedná o jednání žalované spočívající v zamlčení absolutní neplatnosti kupní smlouvy při uzavření úvěrové a zástavní smlouvy a žádosti o úvěr v rozporu s úvěrovou smlouvu, pak v době uzavření uvedených smluv byla žalovaná ovládána jediným společníkem a jednatelem , jméno FO, , tak jak bylo uvedeno shora. Byl to právě a jen , jméno FO, , který jednal protiprávně, v rozporu s dobrými mravy. Z tohoto důvodu odvolací soud souhlasí s názorem okresního soudu, že nelze považovat za spravedlivé postihnout žalovanou za jednání jeho jednatele a jediného společníka, kterým byla sama zneužita. Navíc žalovaná nebyla stranou zástavní smlouvy.

12. I namítané jednání žalované spočívající v neoznačení nemovitostí v seznamu majetku v rámci insolvenčního řízení a tím porušení § 104 IZ nelze shledat protiprávním. Jednak v době probíhajícího insolvenčního řízení nebyla žalovaná zapsána jako vlastník zastavovaných nemovitostí v katastru nemovitostí a jednak pohledávka žalobkyně z úvěrové smlouvy zanikla reorganizací žalované dle ust. § 356 IZ a tímto zaniklo i zástavní právo k těmto nemovitostem.

13. Odvolací soud má za to, že okresní soud se také správně vypořádal s výkladem usnesení Ústavního soudu I. ÚS 1958/2023 ze dne 10. 4. 2024, kdy toto bylo vydáno v trestním řízení, které se vedlo vůči insolvenčním správcům. Tento nález není závazný v této věci a hovořilo se v něm o odpovědných osobách ohledně čerpání úvěru, nikoli o náhradě škody.

14. Okresní soud také řádně odůvodnil, z jakého důvodu neprovedl všechny žalobkyní navrhované důkazy, v bodu 12 rozsudku. Podle ust. § 120, odst. 1 věty druhé o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Soud neprovádí důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (R 39/1999, R 71/2009).

15. Na okraj odvolací soud poznamenává, že žalobkyně je profesionálem ve svém oboru, zkušeným podnikatelem, přesto poskytla žalované úvěr ve výši 44.000.000 Kč, který byl zajištěn zástavou v té době v hodnotě , hodnota, Kč. Nelze také přehlédnout tu skutečnost, že cca za 3 měsíce od poskytnutí úvěru byla žalovaná v insolvenci. Dále nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že kupní smlouva z 2. 2. 2009 byla uzavřena dva roky před smlouvou o úvěru a zástavní smlouvou a za tuto dobu nebyla zaplacena ani část kupní ceny za předmětné nemovitosti.

16. Soud I. stupně tak postupoval správně, když za situace, že dospěl k závěru, že žalovaná žádným z namítaných jednání neporušila právní povinnost, se nezabýval ostatními předpoklady pro vznik povinnosti k náhradě škody.

17. Na okraj odvolací soud také poznamenává, že právo žalobkyně na náhradu škody by bylo promlčeno.

18. Podle ust. § 398 obch. zák. práva na náhradu škody, běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její úhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.

19. Absolutně neplatná kupní smlouva byla uzavřena 2. 2. 2009, úvěrová smlouva a zástavní smlouva byly uzavřeny 19. 5. 2011. Pokud by tedy jednáními žalované tak, jak žalobkyně tvrdila, mělo dojít k protiprávnímu jednání, pak za situace, kdy žaloba byla v této věci podána 11. 11. 2021, je nárok žalobkyně promlčen pro uplynutí 10 let, kdy mělo dojít ze strany žalované k porušení povinnosti. Totéž platí i o údajném porušení žalované zahrnout nemovitosti do majetku dle § 104 IZ, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno 9. 9. 2011, kdy podle ust. § 106 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za 3 roky, když v dané věci nebylo prokázáno, že by se jednalo o škodu způsobenou úmyslně.

20. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu jakožto věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil včetně výroku o náhradě nákladů řízení.

21. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn úspěchem žalované v odvolacím řízení, proto jí byly v souladu s ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 přiznány náklady řízení, sestávající z odměny za dva úkony právní služby, tj. vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání, dle ust. § 7 a § 11, tj. 2 x 59.740 Kč, 2 x RP 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a dále 21% DPH z těchto částek, tj. 25.279,80 Kč. Náklady odvolacího řízení činí celkem 145 659,80 Kč.