8 Co 179/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 348.736,55 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 5. 2025, č. j. 13 C 65/2025-28,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, to je v odstavci II. výroku ohledně zaplacení 11,50% úroku z prodlení ročně z částky 294.269,89 Kč za dobu od 26. 7. 2025 do zaplacení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 11,50% úrok z prodlení ročně z částky 294.269,89 Kč za dobu od 26. 7. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ohledně 14,75% úroku z prodlení ročně z částky 294.269,89 Kč za dobu od 22. 10. 2024 do 25. 7. 2025 a ohledně 3,25% úroku z prodlení ročně z téže částky za dobu od 26. 7. 2025 do zaplacení, se rozsudek potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 20.257 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , advokát, , advokáta sídlem , adresa, .

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 294.269,89 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 30.115,65 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 17.983,83 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 11.048,93 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 324.385,54 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 8,3 % ročně z částky 322.285,54 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a částku 24.351,01 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2.284,05 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6.640,47 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 24.351,01 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 12,9 % ročně z částky 20.891,01 Kč od 15. 3. 2024 do zaplacení (odstavec II. výroku). Dále rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 20.257 Kč (odstavec III. výroku) a žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve FrýdkuMístku doplatek soudního poplatku ve výši 3.487 Kč (odstavec IV. výroku).

2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byly uzavřeny dvě smlouvy o úvěru. Na základě jedné smlouvy původní věřitelka poskytla žalovanému dne 7. 12. 2022 částku 380.000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách spolu s 8,30 % úrokem a poplatky. V případě druhé smlouvy poskytla původní věřitelka žalovanému dne 6. 1. 2016 částku 400.000 Kč, kdy tuto částku se žalovaný zavázal vrátit v pravidelných měsíčních splátkách spolu s 12,90 % úrokem a dalšími poplatky. S ohledem na spotřebitelský charakter obou smluv (§ 1810 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), kdy žalovaný jednal jako spotřebitel a původní věřitelka jako podnikatel, byla věřitelka povinna v intencích § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, resp. § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném do 30. 9. 2016, před uzavřením obou smluv s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. V jednotlivých žádostech o úvěr žalovaný uvedl, že je rozvedený, bydlí v pronajatém domě/bytě a má jednu vyživovací povinnost (v případě žádosti z roku 2016), resp. žádnou vyživovací povinnost (žádost z roku 2022). Dále uvedl, že ze zaměstnání má čistý měsíční příjem ve výši 102.949 Kč (v roce 2016), resp. 85.000 Kč (2022), což doložil potvrzením zaměstnavatele. Ohledně výdajů žalovaného nebylo v žádosti uvedeno ničeho a bylo vycházeno pouze ze statistických údajů, aniž by původní věřitelka jakkoliv zkoumala konkrétní výdaje žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Obě smlouvy o úvěru proto okresní soud shledal neplatnými ve smyslu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., resp. § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., přičemž se jedná o neplatnost absolutní. Plnila-li původní věřitelka z neplatných smluv o úvěru žalovanému částku 380.000 Kč, resp. 400.000 Kč, pak v důsledku přijetí těchto plnění vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný žalobkyni, resp. její předchůdkyni, vrátil již před podáním žaloby v případě poskytnuté částky 380.000 Kč částku 85.730,11 Kč a v případě poskytnuté částky 400.000 Kč částku 631.219,26 Kč. Žalobkyně má proto nárok na vrácení bezdůvodného obohacení pouze v případě poskytnuté částky na podkladě smlouvy ze dne 7. 12. 2022, a to ve výši rozdílu 380.000 Kč a 85.730,11 Kč, tj. v rozsahu 294.269,89 Kč. Úroky z prodlení pak okresní soud žalobkyni nepřiznal, a to s ohledem na znění ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

3. Proti tomuto rozsudku, co do odstavce II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání a domáhala se jeho změny tak, aby žalovaný byl zavázán zaplatit jí z částky 294.269,89 Kč rovněž úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně za dobu od 22. 10. 2024 do zaplacení. Namítala, že žalovanému nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu až rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, ale již před podanou žalobou, a to na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Pokud by totiž dlužná jistina nebyla splatná před podáním žaloby, nemohl by soud žalobě vyhovět. Žalovaný byl vyzván k plnění svého dluhu novému věřiteli - žalobkyni již v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 30. 9. 2024, které mu bylo odesláno dne 8. 10. 2024. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí 10denní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne 22. 10. 2024 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Žalovaný nadto v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která byla žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuta. Přičemž však břemeno tvrzení a důkazní o možnostech žalovaného jako spotřebitele jistinu vrátit nese žalovaný, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Soudu nenáleží domýšlet si schopnost žalovaného plnit dluh, aniž by měl reálné podklady ve zjištěném skutkovém stavu. Věřitel musí pouze unést procesní břemeno ohledně doložení skutečnosti, že žalovaného řádně vyzval ke splnění pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Nadto z čisté logiky se jeví absurdním, že by věřitel v tento okamžik vůbec mohl znát reálné majetkové poměry nekontaktního dlužníka.

4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když z hlediska předmětu odvolacího řízení je rozhodující zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 7. 12. 2022, na základě níž byla žalovanému poskytnuta částka 380.000 Kč, kdy tuto částku žalovaný vyčerpal a na splátkách uhradil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, pouze částku 85.730,11 Kč. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru zkoumala a ověřovala pouze příjem žalovaného, nikoliv však již jeho výdaje.

7. Odvolací soud pak rovněž souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. o. z., která současně podléhá právnímu režimu zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), když byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem a předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné smlouvy. Současně za správný považuje i závěr okresního soudu o tom, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením uvedené smlouvy v rozporu s ust. § 86 ZoSÚ řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Porušení této povinnosti má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Ostatně proti závěru o neplatnosti předmětné smlouvy žalobkyně ničeho nenamítala.

8. Za situace, kdy žalobkyně v řízení tvrdila a doložila, že její předchůdkyně poskytla žalovanému částku ve výši 380.000 Kč, přičemž žalovaný zaplatil na splátkách pouze částku 85.730,11 Kč, okresní soud správně nárok žalobkyně posoudil podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 občanského zákoníku) a zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni rozdíl mezi uvedenými částkami, tj. 294.269,89 Kč a ve zbývající části byla žaloba správně zamítnuta.

9. Pokud žalobkyně v podaném odvolání brojila proti nepřiznání úroků z prodlení z dlužné částky běžících již od 22. 10. 2024, je třeba v prvé řadě zdůraznit, že tímto svým odvoláním obsahově brojí proti stanovení splatnosti dlužné částky ze strany okresního soudu. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ.

10. V projednávané věci tedy určil splatnost nesplacené jistiny okresní soud, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně nedošlo. Pokud se žalovaný nijak nebránil, že by nebylo v jeho možnostech dlužnou částku zaplatit naráz, když netvrdil a neprokazoval svou majetkovou a sociální situaci, je nutno splatnost stanovit úvahou soudu, a to do budoucna, neboť žalovaný se nemůže dostat do prodlení, aniž by mohl o splatnosti svého dluhu dle § 87 odst. 1 ZoSÚ vědět, přičemž tato se ve smyslu uvedené judikatury nemůže odvíjet ani od výzvy věřitele k plnění. Na daném místě pak lze souhlasit s úvahou okresního soudu, že je v možnostech žalovaného uhradit dluh ve splatnosti určené do třiceti dnů od právní moci rozsudku (k tomu srov. rovněž závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 87/2025).

11. Ze shora uvedeného je tedy zjevné, že žalovaný se v době vydání rozsudku nemohl dostat do prodlení s plněním dluhu. Jiná situace však již nastala v průběhu odvolacího řízení. Rozsudek okresního soudu již byl žalovanému doručen uložením na poště, přičemž tento proti vyhovujícímu výroku v odstavci I. nepodal ve lhůtě odvolání. V uvedeném rozsahu již tedy rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci, přičemž žalovaný do 30 dnů od jeho právní moci neplnil a dostal se tak do prodlení. Podle ust. § 1970 o. z. má tedy žalobkyně nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení, ovšem pouze ve výši 11,50 %, a to podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, tj. k 1. 7. 2025, činila repo sazba ČNB 3,50 %.

12. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil tak, že přiznal žalobkyni 11,50% úrok z prodlení ročně z částky 294.269,89 Kč od 26. 7. 2025 do zaplacení, a to v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve zbývající části, tj. ohledně 14,75% úroku z prodlení ročně z této částky za dobu od 22. 10. 2024 do 25. 7. 2025 a ohledně 3,25% úroku z prodlení ročně z této částky od 26. 7. 2025 do zaplacení rozsudek jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

13. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto podle ust. § 224 a § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná, přičemž soud zohlednil i výši úrokového příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku okresního soudu. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 65,3 % předmětu řízení a v rozsahu 34,7 % předmětu řízení neúspěšná. Žalobkyně má tedy nárok na náhradu 30,6 % nákladů řízení (65,3-34,7).

14. Náklady řízení žalobkyně se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 17.437 Kč, z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) za 4 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, žaloba a účast u jednání) po 9.700 Kč (§ 7 a. t.), z 2x režijního paušálu po 300 Kč a 2x po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.) a z náhrady za 21% DPH (8.463 Kč), což činí celkem 66.200 Kč. 30,6 % z této částky pak odpovídá částce 20.257 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit žalobkyni k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

15. Náhrada odměny advokáta a příslušný režijní paušál za podání ze dne 5. 3. 2025 nebyla žalobkyni přiznána, neboť tento úkon nelze považovat za účelně vynaložený, když žalobkyně tímto úkonem k výzvě soudu doplňovala žalobní tvrzení a důkazy, které však již měly být součástí bezvadně zpracované žaloby.

16. Výrok o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem je odůvodněn převážně neúspěchem žalobkyně v tomto řízení.