13 C 65/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Babicem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 348 736,55 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 294 269,89 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení:a) částky 30 115,65 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 17 983,83 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 11 048,93 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 324 385,54 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení a úroku 8,3 % ročně z částky 322 285,54 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení,b) částky 24 351,01 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 284,05 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 640,47 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 24 351,01 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení a úroku 12,9 % ročně z částky 20 891,01 Kč od 15. 3. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 20 257 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku číslo účtu , č. účtu, , variabilní symbol , var. symbol, , doplatek soudního poplatku ve výši 3 487 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 348 736,55 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně - společností , právnická osoba, . dvě smlouvy o úvěru:a) Na základě smlouvy o úvěru ze dne 7. 12. 2022 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 380 000 Kč, a to z úvěrového účtu č. , č. účtu, . Úvěr byl poskytnut neúčelově, jednorázově, převodem na běžný účet žalovaného. Smluvní úrok z úvěru byl sjednán sazbou 8,30 % ročně. Dále se žalovaný zavázal platit poplatky za poskytnuté bankovní služby, případné další poplatky, např. za upomínání, a to ve výši podle smlouvy a sazebníku banky. Splátky poskytnutého úvěru vč. úroků a poplatků byl žalovaný povinen splácet formou zápočtu peněžních prostředků z běžného účtu. Žalovaný porušil své závazky ze smlouvy zejména tím, že byl opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek. Právní předchůdkyně žalobkyně proto dopisem ze dne 22. 4. 2024 ukončila poskytování úvěru a úvěr k témuž dni zesplatnila. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 322 285,54 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 2 100 Kč a dále smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení. Žalobkyně dále doplnila, že žalovaný na tento úvěr uhradil celkem 85 730,11 Kč, z toho na jistinu úvěr bylo započteno 57 714,46 Kč.b) Na základě smlouvy o úvěru ze dne 6. 1. 2016 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 400 000 Kč, a to z úvěrového účtu č. , č. účtu, . Úvěr byl poskytnut neúčelově, jednorázově, převodem na běžný účet žalovaného. Smluvní úrok z úvěru byl sjednán sazbou 12,90 % ročně. Dále se žalovaný zavázal platit poplatky za poskytnuté bankovní služby, případné další poplatky, např. za upomínání, a to ve výši podle smlouvy a sazebníku banky. V rámci úvěrové smlouvy si žalovaný sjednal pojištění schopnosti splácet úvěr, za které se zavázal hradit poplatek ve výši uvedené v čl. II smlouvy. Splátky poskytnutého úvěru vč. úroků a poplatků byl žalovaný povinen splácet formou zápočtu peněžních prostředků z běžného účtu. Žalovaný porušil své závazky ze smlouvy zejména tím, že byl opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek. Právní předchůdkyně žalobkyně proto dopisem ze dne 14. 3. 2024 ukončila poskytování úvěru a úvěr k témuž dni zesplatnila. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 20 891,01 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 3 460 Kč a dále smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení. Žalobkyně dále doplnila, že žalovaný na tento úvěr uhradil celkem 631 219,26 Kč, z toho na jistinu úvěru bylo započteno 379 108,99 Kč.Pohledávky z úvěrových smluv byly postoupeny žalobkyni smlouvou ze dne 12. 9. 2024, a to s účinností ke dni 19. 9. 2024. Postoupení pohledávek bylo žalovanému písemně oznámeno a žalobkyně jej před podáním žaloby písemně vyzvala k úhradě dluhu, avšak bezvýsledně.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně před uzavřením úvěrových smluv posoudila schopnost žalovaného úvěry splácet tak, že kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, a další. Pokud jde o příjmy, žalovaný k žádosti o úvěr doložil potvrzení, že jeho čistý měsíční příjem ze zaměstnání v případě jednotlivých žádostí činil 2 921 GBP, resp. 102 949 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Tímto výpočtem právní předchůdkyně žalobkyně získala částku disponibilních zdrojů žalovaného, přičemž zohlednila také výši splátek, které žalovaný hradil na jiné své závazky.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. U jednání byla žalobkyně podle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a to zejména pokud jde o to, jestli a případně jak byly před uzavřením úvěrových smluv zjišťovány a ověřovány skutečné pravidelné výdaje žalovaného. V reakci na tuto výzvu žalobkyně nic dalšího nedoplnila.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 6. 1. 2016 a 7. 12. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dvě smlouvy o úvěru – Expres půjčka, na základě kterých byly žalovanému bezhotovostně poskytnuty finanční částky 400 000 Kč a 380 000 Kč (2x smlouva o úvěru, 2x výpis z úvěrového účtu). Žalovaný se zavázal věřiteli každý z úvěrů, spolu se smluvním úrokem, splatit ve sjednaných měsíčních splátkách. Jak vyplývá z výpisů z úvěrových účtů, žalovaný tyto splátky řádně a včas nehradil, když právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil na úvěrový účet č. , č. účtu, celkem 85 730,11 Kč a na úvěrový účet č. , č. účtu, celkem 631 219,26 Kč, (2x výpis z úvěrového účtu, 2x platební historie). Dopisy ze dne 15. 3. 2024, resp. 24. 4. 2024, proto právní předchůdkyně žalobkyně oba úvěry zesplatnila, a to ke dni 14. 3. 2024, resp. 22. 4. 2024 (2x oznámení o zesplatnění úvěru). Dopisem ze dne 30. 9. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení předmětných úvěrových pohledávek na žalobkyni, k němuž došlo smlouvou ze dne 12. 9. 2024 (smlouva o postoupení pohledávek vč. příloh, dohoda o úplatě, oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínkou ze dne 19. 11. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu z obou úvěrových smluv, a to ve lhůtě do 4. 12. 2024 (předžalobní výzva, podací lístek). V jednotlivých žádostech o úvěr žalovaný uvedl, že je rozvedený, bydlí v pronajatém domě/bytě a má jednu vyživovací povinnost (v případě žádosti z roku 2016), resp. žádnou vyživovací povinnost (žádost z roku 2022). Dále uvedl, že ze zaměstnání má čistý měsíční příjem ve výši 102 949 Kč (v roce 2016), resp. 85 000 Kč (2022). Ohledně výdajů žalovaného není v žádosti uvedeno ničeho (2x žádost o úvěr). Deklarovanou výši příjmů žalovaný doložil potvrzením zaměstnavatele (2x potvrzení o příjmu).

6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil právní závěr, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel dvě smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvy uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na ně i ustanovení zákona č. č. 145/2010 Sb. (ve vztahu ke smlouvě ze dne 6. 1. 2016) a zákona č. 257/2016 Sb. (ve vztahu ke smlouvě ze dne 7. 12. 2022).

7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 , věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Výše uvedená ustanovení je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.

12. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje především v tom, že právní předchůdkyně žalobkyně si sice od žalovaného vyžádala doklady potvrzující jeho příjem, avšak v případě výdajové stránky si od žalovaného nevyžádala vůbec žádné údaje o jeho pravidelných výdajích (natož aby je ověřovala), když v tomto směru se spokojila pouze s odhadem výdajů, stanoveným na základě statistických údajů. Takový postup ovšem nereflektuje situaci konkrétního žadatele, a tudíž neodpovídá požadavku na odborné posouzení úvěruschopnosti (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 1017/2024).

13. Soud proto konstatuje, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. a současně z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětných úvěrových smluv.

14. V důsledku neplatnosti úvěrových smluv je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (v případě smlouvy ze dne 6. 1. 2016), resp. podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ (v případě smlouvy ze dne 7. 12. 2022). Pokud jde o smlouvu ze dne 6. 1. 2016, v řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě této smlouvy žalovanému finanční částku 400 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 631 219,26 Kč. Žalovaný tedy na tento úvěr zaplatil více, než kolik mu bylo poskytnuto a žalobkyni proto žádný nárok z titulu bezdůvodného obohacení (ani z jiného titulu) nevznikl.

15. V případě smlouvy ze dne 7. 12. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční částku 380 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 85 730,11 Kč. V rozsahu rozdílů těchto částek, tedy co do částky 294 269,89 Kč proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrových smluv nebyl žalovaný smluvními závazky vázán.

16. Nedůvodným soud shledal rovněž nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z přiznané částky. V tomto směru soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého lze ustanovení § 87 ZoSÚ označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, splatnost jistiny úvěru (na rozdíl od obecné úpravy - § 1958 odst. 2 o. z.) neurčuje věřitel svou výzvou k plnění, ale určí se buď dohodou účastníků, a pokud k ní (tak jako v nyní posuzované věci) nedošlo, pak tuto novou splatnost určí svým rozhodnutím soud.

18. Soud si je vědom toho, že v soudní praxi nepanuje shoda na tom, jakým způsobem by měly soudy přistupovat k určení nového termínu splatnosti, respektive, který z účastníků by měl nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k možnostem dlužníka vrátit věřiteli jistinu úvěru. Z dostupných rozhodnutí odvolacích soudů vyplývá, že zatímco některé odvolací senáty kladou tato břemena na stranu dlužníka a zejména v případě procesně pasivních dlužníků (žalovaných) počátek prodlení zpravidla vážou na uplynutí lhůty k plnění, uvedené ve výzvě k úhradě dluhu (např. rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 119/2024-98, nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 64 Co 470/2024-83), jiné senáty se kloní k názoru, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní v tomto směru tíží věřitele (žalobce) a nárok na úrok z prodlení v těchto případech věřitelům nepřiznávají vůbec (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 7 Co 1000/2024-40 nebo rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 12 Co 225/2024-40), případně jej přiznávají až po uplynutí doby splatnosti, stanovené prvostupňovým soudem (např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 75 Co 188/2024-366). Rovněž senáty Krajského soudu v Ostravě, jakožto odvolací instance zdejšího soudu, rozhodují v této otázce rozdílně, když z poslední doby lze odkázat například na rozhodnutí č. j. 15 Co 119/2024-143 nebo č. j. 15 Co 191/2024-43, kterými byl věřiteli úrok z prodlení přiznán od výzvy k plnění, zatímco například rozhodnutími č. j. 8 Co 245/2024-44 nebo č. j. 8 Co 56/2025-81 byl věřiteli přiznán úrok z prodlení až od uplynutí splatnosti, stanovené rozhodnutím prvostupňového soudu a rozhodnutím č. j. 11 Co 10/2025-115 bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, kterým nebyl úrok z prodlení přiznán vůbec.

19. V situaci, kdy existuje více možností, jak vykládat ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, soud postupoval v intencích stanovených nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2063/17, podle kterého při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.

20. Soud proto dospěl k závěru že ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ je třeba vykládat tak, že v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je žalovaný (spotřebitel) povinen vrátit žalobci (věřiteli) jistinu úvěru ve lhůtě splatnosti, kterou (nedohodnou-li se na ní účastníci) určí soud tak, aby odpovídala možnostem žalovaného a zohledňovala mimo jiné i princip ochrany spotřebitele. Není vyloučeno (naopak je to žádoucí), aby účastníci soudu navrhli, jakým způsobem má být nová splatnost stanovena, a případně aby své návrhy patřičně odůvodnili. Pokud ovšem účastníci zůstanou v tomto směru pasivní, nelze mluvit o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, neboť v případě možnosti spotřebitele splatit jistinu úvěru, se jedná o otázku, kterou musí vyhodnotit soud z úřední povinnosti, a tudíž se na ní nevztahují procesní břemena účastníků (jinými slovy, i kdyby ani jeden z účastníků nic netvrdil ohledně možnosti žalovaného zaplatit jistinu úvěru, nezbavuje to soud povinnosti stanovit novou splatnost tohoto nároku).

21. V nyní posuzované věci žalobkyně tvrdila, že žalobou nárokovaná pohledávka z úvěrové smlouvy uzavřené dne 7. 12. 2022, se stala splatnou ke dni 22. 4. 2024, a to v důsledku prohlášení úvěru za splatný. Ohledně možnosti žalovaného zaplatit dlužnou jistinu v uvedeném termínu ovšem žalobkyně neuvedla ničeho. Ke svým platebním možnostem se nevyjádřil ani žalovaný, který byl v řízení zcela pasivní. Vzhledem k tomu, že v případě možnosti dlužníka splnit dluh se nejedná o skutečnost, kterou by byl povinen tvrdit či prokazovat některý z účastníků (viz předchozí bod tohoto odůvodnění), soud účastníky ani nepoučoval dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy.

22. S ohledem na výše uvedené, určil novou splatnost jistiny předmětných úvěrů soud, přičemž vycházel z toho, že (jak vyplývá z výše citovaného rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) samotná výzva k plnění nevyvolává splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru a nelze tedy bez dalšího vycházet z termínů splatnosti, jak byly tvrzeny žalobkyní. To platí obzvlášť za situace, kdy žalovaný po zesplatnění úvěrů na tyto již ničeho nehradil, což svědčí o tom, že jednorázová úhrada požadované částky nebyla ke dni zesplatnění úvěrů v jeho možnostech. Na druhou stranu soud nemohl zohlednit ani aktuální majetkové a osobní poměry žalovaného, když k tomu by byla nutná jeho procesní aktivita, kterou žalovaný v řízení nevyvinul. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které soud dospěl k závěru, že s přihlédnutím k poslední známé výši příjmu žalovaného (85 000 Kč měsíčně) a s ohledem na celkovou výši dlužné částky (294 269,89 Kč) nelze očekávat, že by žalovaný byl schopen dluh splnit v obvyklé třídenní pariční lhůtě, a proto soud žalovaného zavázal k úhradě dluhu ve lhůtě o délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaný zajistil potřebné financování, a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.

23. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nebyly přiznány požadované úroky z prodlení.

24. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 348 736,55 Kč s příslušenstvím, jehož kapitalizovaná výše ke dni vydání tohoto rozhodnutí činí 102 065,59 Kč (srov. 23 Cdo 2585/2015), přičemž přiznána jí byla částka 294 269,89 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 65,3 % z předmětu řízení (450 802,14 Kč) a ve zbytku (34,7 %) byl úspěšný žalovaný. Žalobkyni proto byla přiznána náhrada v rozsahu 30,6 % účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) za 4 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, žaloba a účast u jednání) po 9 700 Kč (§ 7 a. t.), 2x režijní paušál po 300 Kč a 2x po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), což po zvýšení o 21 % DPH (8 463 Kč) a připočtení soudního poplatku (včetně jeho doměřené části – viz níže) v částce 17 437 Kč, činí celkem 66 200 Kč. 30,6 % z této částky pak odpovídá částce 20 257 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení, a to ve stejné lhůtě jako jistinu pohledávky, tedy do 30 dnů od právní moci rozsudku.

25. Oproti předloženému vyúčtování soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny advokáta a příslušný režijní paušál za podání ze dne 5. 3. 2025, kterým žalobkyně k výzvě soudu doplňovala žalobní tvrzení a důkazy, když dle názoru soudu se nejednalo o účelně vynaložené náklady. Vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů je totiž základní obsahovou náležitostí žaloby (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) a pokud by žaloba byla bezvadná, žalobce by nemusel být soudem vyzýván k jejímu doplnění a související náklady by mu vůbec nevznikly.

26. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 348 736,55 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 13 950 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Z toho důvodu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek do výše 17 437 Kč, který odpovídá částce 3 487 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).