8 Co 180/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 pro 10 418,66 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, ze dne 17. 5. 2024, č. j. 28 C 97/2024-41,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci II. výroku ohledně úroku z prodlení z částky 5.247 Kč ve výši 8,25 % ročně za dobu od 23. 7. 2024 do zaplacení, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8,25% úrok z prodlení ročně z částky 5.247 Kč za dobu od 23. 7. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ohledně 8,25% úroku z prodlení ročně z částky 5.247 Kč za dobu od 2. 12. 2020 do 22. 7. 2024, se rozsudek potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 5.247 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 5.171,66 Kč spolu s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 10.418,66 Kč od 7. 11. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10.418,66 Kč od 7. 11. 2020 do zaplacení (odstavec II. výroku). Dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku).

2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o vedení běžného účtu, jejíž součástí bylo poskytnutí úvěrového rámce, tj. možnosti přečerpání prostředků na účtu do výše 5.000 Kč, kdy žalovaný se za čerpání úvěru zavázal hradit úroky ve výši 18 % p. a. a dále poplatky dle smlouvy a sazebníku. S ohledem na spotřebitelský charakter smluv (§ 1810 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), kdy žalovaný jednal jako spotřebitel a původní věřitelka jako podnikatel, byla věřitelka povinna postupovat také v intencích § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele. Z tvrzení a důkazů navržených žalobkyní a provedených v řízení však nebylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, když žalobkyně uvedla, že schopnost žalovaného splácet byla ověřena lustrací žalovaného v registru dlužníků a v insolvenčním rejstříku a dále bylo vycházeno z informací, které žalovaný uvedl při poskytnutí úvěru. Ke svým tvrzením pak žalobkyně ničeho nedoložila. Ve vztahu k řádnému zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavření smlouvy tedy žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní. S ohledem na tuto skutečnost dospěl okresní soud k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., přičemž se jedná o neplatnost absolutní. Plnila-li proto původní věřitelka z neplatné smlouvy o úvěru žalovanému částku 12.247 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný žalobkyni, resp. jejímu předchůdkyni, zaplatil již před podáním žaloby 7.000 Kč. Žalobkyně tak má nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi uvedenými částkami, tj. v rozsahu 5.247 Kč. Úroky z prodlení pak okresní soud žalobkyni nepřiznal, a to s ohledem na znění ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy v případě neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti má věřitel nárok pouze na vydání jistiny, a to v nové lhůtě splatnosti odvisející od možností dlužníka.

3. Proti tomuto rozsudku, a to do odstavce II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání a domáhala se jeho změny tak, aby žalovaný byl zavázán zaplatit jí z částky 5.247 Kč rovněž úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně za dobu od 2. 12. 2020 do zaplacení. Uváděla, že odvoláním nenapadá právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy, nýbrž pouze nesouhlasí s nepřiznaným příslušenstvím pohledávky. Měla za to, že v projednávané věci je nutno vycházet ze znění ust. § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. V případě neplatnosti úvěrové smlouvy je pak spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li přitom spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Žalovaný pak netvrdil, že by v reakci na výzvu k plnění ze strany žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, ze dne 2. 11. 2020, nebylo v jeho možnostech bezodkladně plnit. Takovouto námitku pak nevznesl ani v průběhu soudního řízení. V projednávané věci tak vůbec nebyl nastolen spor o to, zda doba plnění požadovaná žalobkyní je pro žalovaného dobou přiměřenou a odpovídající jeho možnostem. Z důvodu absence tvrzení a důkazů na straně žalovaného proto nelze než uzavřít, že po marném uplynutí této lhůty se žalovaný dostal dnem 2. 12. 2020 do prodlení a je povinen zaplatit žalobci i úroky z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.)

4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne , Anonymizováno, , na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec až do výše 5.000 Kč, kdy žalovaný v průběžně vyčerpal částku 12.247 Kč a na splátkách uhradil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni pouze částku 7.000 Kč.

7. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak žalobkyně v tomto směru uvedla pouze, že bylo vycházeno z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr s tím, že byl dále lustrován v databázi dlužníků a v insolvenčním rejstříku, s negativním výsledkem, přičemž ohledně příjmové a výdajové stránky žalovaného žalobkyně ničeho neprokázala, k jednání soudu konaném dne 17. 5. 2024 se nedostavila a zbavila se tak možnosti být v tomto směru adekvátně poučena ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.

8. Odvolací soud na daném místě rovněž souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. o. z., která současně podléhá právnímu režimu zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), když byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem a předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné smlouvy. Současně za správný považuje i závěr okresního soudu o tom, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením uvedených smluv v rozporu s ust. § 86 ZoSÚ řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, když žalobkyně v tomto směru neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní (§ 120 o. s. ř.). Porušení této povinnosti má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Ostatně proti závěru o neplatnosti předmětných smluv žalobkyně ničeho nenamítala.

9. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru se okresní soud správně zabýval tím, zda a do jaké výše je nároku žalobkyně možno vyhovět z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ z neplatné smlouvy pro porušení povinnosti dle ust. § 86 ZoSÚ vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru, a to po zohlednění toho, co žalovaný na předmětnou smlouvu již zaplatil. Žalobkyně v řízení tvrdila a doložila, že její předchůdkyně poskytla žalovanému částku ve výši 12.247 Kč, přičemž žalovaný zaplatil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, pouze částku 7.000 Kč. Okresní soud tedy správně zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni rozdíl mezi uvedenými částkami, tj. 5.247 Kč a ve zbývající části byla žaloba správně zamítnuta.

10. Pokud pak žalobkyně v podaném odvolání brojila proti nepřiznání úroků z prodlení z dlužné částky běžících již od 2. 12. 2020, je třeba v prvé řadě zdůraznit, že tímto svým odvoláním obsahově brojí proti stanovení splatnosti dlužné částky ze strany okresního soudu. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. V projednávané věci tedy správně určil splatnost nesplacené jistiny okresní soud, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky doposud zjevně nedošlo. Pokud se pak žalovaný nijak nebránil, že by nebylo v jeho možnostech dlužnou částku zaplatit naráz, když netvrdil a neprokazoval svou majetkovou a sociální situaci, je nutno vycházet ze skutečnosti, že je v možnostech žalovaného ji uhradit do budoucna, a to ve splatnosti určené do tří dnů od právní moci rozsudku. Je tedy zjevné, že žalovaný se v době vydání rozsudku nemohl dostat do prodlení s plněním dluhu.

11. Jiná situace však již nastala v průběhu odvolacího řízení, když žalovaný dosud ničeho žalobkyni neuhradil. Rozsudek okresního soudu byl doručen žalovanému uložením na poště dne 1. 7. 2024, v odstavci I. tedy nabyl právní moci dne 17. 7. 2024, a žalovaný tedy měl plnit do tří dnů, tj. do 22. 7. 2024 (poslední den lhůty připadl na sobotu), takže od 23. 7. 2024 je v prodlení s plněním. Podle ust. § 1970 o. z. má tedy žalobkyně od tohoto data nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení.

12. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil tak, že přiznal žalobkyni 8,25% úrok z prodlení ročně z částky 5.247 Kč od 23. 7. 2024 do zaplacení, a to v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve zbývající části, tj. ohledně 8,25% úroku z prodlení ročně z této částky za dobu od 2. 12. 2020 do 22. 7. 2024 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

13. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím je odůvodněn převážně neúspěchem žalobkyně v těchto řízeních.