8 Co 202/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 230.115,28 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 16. 7. 2024, č. j. 22 C 144/2024-33,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci II. výroku ohledně 12,75% úroku z prodlení ročně z částky 202.235 Kč za dobu od 27. 8. 2024 do zaplacení, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12,75% úrok z prodlení ročně z částky 202.235 Kč od 27. 8. 2024 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, ohledně 15% úroku z prodlení ročně z částky 226.780,62 Kč za dobu od 2. 3. 2024 do 26. 8. 2024 a ohledně 2,25% úroku z prodlení ročně z částky 24.545,62 Kč za dobu od 27. 8. 2024 do zaplacení, se rozsudek potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6.591,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám , advokát, , advokáta sídlem , adresa, .

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 202.235 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 27.880,28 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7.7776,43 Kč, 13,49% roční úrok z částky 226.780,62 Kč od 21. 2. 2024 do zaplacení a 15% roční úrok z prodlení z částky 226.780,62 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení (odstavec II. výroku). Dále rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 6.591,80 Kč (odstavec III. výroku).

2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že dne , Anonymizováno, byla elektronickou formou (prostřednictvím podpisu formou SMS kódu) mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému částku 230.000 Kč za poplatek ve výši 4.600 Kč a sjednaným úrokem ve výši 13,49 % ročně, kdy žalovaný se naopak zavázal uhradit žalobkyni celkem částku 429.145,50 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 3.895 Kč. Z potvrzení o vyplacení úvěru a ze splátkového kalendáře pak vyplynulo, že žalobkyně vyplatila žalovanému celou částku dne 14. 4. 2023, přičemž tento uhradil žalobkyni na splátkách celkem 27.765 Kč. Výzvou ze dne 21. 2. 2024, odeslanou téhož dne, vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu z poskytnutého úvěru v celkové výši 237.891,71 Kč, do 10 dnů. Pokud se jedná o prověřování úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, pak žalobkyně vyšla z údajů uvedených žalovaným v potvrzení o prověření klienta, kdy žalovaný uváděl, že je ženatý, je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 46.000 Kč, bydlí v nájmu, má 2 děti. Příjmy ostatních členů domácnosti tvoří částka 26.000 Kč. Celkové výdaje žalovaného včetně splátek úvěrů představují částku 56.000 Kč. Žalobkyně pak ověřila výši mzdy žalovaného z bankovního výpisu na částku 45.622 Kč, k ní připočetla příjmy jiných členů domácnosti ve výši 26.000 Kč a odečetla tvrzené výdaje celé domácnosti ve výši 56.000 Kč a uzavřela, že disponibilní měsíční příjem (zůstatek) žalovaného ve výši 15.622 Kč mu umožňuje splácet úvěr, ačkoliv žalovaný splácí ještě další 4 úvěry s měsíčními splátkami 6.978 Kč, 10.506 Kč, 3.379 Kč a 4.431 Kč. S ohledem na uvedené okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného pouze na základě jeho tvrzení o svých příjmech a příjmech domácnosti, přičemž však byl ověřen pouze jeho měsíční příjem, výdaje pak nebyly ověřeny vůbec, což je vzhledem k situaci, kdy žalobkyni bylo známo, že žalovaný již splácí 4 závazky poměrně velkého rozsahu, nedostatečné. Ani z bankovního výpisu žalobkyně nemohla získat (bez doložení dokladů) informace o skutečných výdajích žalovaného. Nebylo pak žádoucí bez dalšího poskytnout úvěr žalovanému, když jeho příjem byl nižší než tvrzené, nikoliv řádně ověřené výdaje celé domácnosti. Poskytovatel úvěru tedy dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. V důsledku porušení této povinnosti je proto podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nutné považovat úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou a žalovaný je povinen vrátit pouze nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků. Nesplacenou jistinu je pak dlužník (spotřebitel) povinen vrátit v nové době splatnosti, která odvisí od jeho možností, a to bez dalších smluvených úroků a poplatků.

3. Proti tomuto rozsudku, a to do odstavce II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek tak, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 226.780,62 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení. Namítala, že aby mohlo dojít k zamítnutí nároku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení poté, co byla úvěrová smlouva shledána neplatnou ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, musel by soud dospět k závěru, že nebylo v možnostech žalovaného uhradit dluh na výzvu žalobkyně. Je to pak žalovaný, kdo je v této souvislosti nositelem procesní povinnosti skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a k těmto i navrhnout důkazy. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu, tak musí vyplývat z výsledků provedeného dokazovaní. Soud prvního stupně však nezjistil žádné skutečnosti a neprovedl žádné důkazy, na základě nichž by bylo možné dospět k závěru, že není v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele, když žalovaný byl během celého řízení neaktivní a nijak se k návrhu žalobkyně nevyjádřil. Žalovaný tedy nesplnil svou důkazní povinnost ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku. Pokud okresní soud žalobci i přesto nepřiznal nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení a automaticky presumoval neschopnost žalovaného bezdůvodné obohacení hradit, je takovéto jeho rozhodnutí nesprávné. Jestliže totiž v řízení nevyšlo najevo, že by měla být aplikována speciální úprava lhůty k plnění dle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, je namístě aplikace úpravy obecné dle ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého má dlužník splnit dluh na výzvu věřitele bez zbytečného odkladu. Na daném místě pak žalobkyně rovněž poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 33 3808/2023, dle kterého, pokud žalovaná nepředložila žádné důkazy k prokázání své majetkové situace, nebyl žádný důvod uložit jí plnění ve splátkách.

4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru dne , Anonymizováno, , na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 230.000 Kč, kdy tuto částku žalovaný téhož dne vyčerpal, avšak ji řádně neuhradil, když doposud uhradil pouze částku 27.765 Kč. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak žalobkyně ve vztahu k této skutečnosti, tj. k prověřování příjmů a výdajů žalovaného uvedla, že vycházela z jeho prohlášení v žádosti o úvěr, přičemž měla ověřen pouze jeho příjem ve výši cca 46.000 Kč měsíčně, jeho výdaje pak neměla jakkoliv doloženy, ačkoliv před uzavřením smlouvy vyplynulo, že žalovaný splácí ještě další 4 úvěry s měsíčními splátkami 6.978 Kč, 10.506 Kč, 3.379 Kč a 4.431 Kč.

7. Odvolací soud souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne , Anonymizováno, uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. o. z., která současně podléhá právnímu režimu zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), byla-li uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem a předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné smlouvy. Současně za správný považuje i závěr okresního soudu o tom, že žalobkyně před uzavřením uvedené smlouvy v rozporu s ust. § 86 ZoSÚ řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Porušení této povinnosti má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Ostatně proti závěru o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru žalobkyně ničeho nenamítala.

8. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru se okresní soud správně zabýval tím, zda a do jaké výše je nároku žalobkyně možno vyhovět z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ z neplatné smlouvy pro porušení povinnosti dle ust. § 86 ZoSÚ vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru, a to po zohlednění toho, co žalovaný na předmětnou smlouvu již zaplatil. Žalobkyně v řízení tvrdila a doložila, že poskytla žalovanému úvěr ve výši 230.000 Kč formou výplaty, přičemž žalovaný doposud žalobkyni uhradil částku 27.765 Kč. Okresní soud tedy správně zavázal žalovaného zaplatit částku představující jejich rozdíl, tj. částku 202.335 Kč žalobkyni a ve zbývající části byla žaloba správně zamítnuta.

9. Pokud pak žalobkyně v podaném odvolání brojila proti nepřiznání úroků z prodlení z dlužné částky běžících již od 25. 11. 2023, je třeba v prvé řadě zdůraznit, že tímto svým odvoláním obsahově brojí proti stanovení splatnosti dlužné částky ze strany okresního soudu. V této souvislosti proto není případný odkaz žalobkyně na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se určení lhůty k plnění dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz), přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. V projednávané věci tedy určil splatnost nesplacené jistiny okresní soud, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně nedošlo. Pokud se pak žalovaný nijak nebránil, že by nebylo v jeho možnostech dlužnou částku zaplatit naráz, když netvrdil a neprokazoval svou majetkovou a sociální situaci, je nutno vycházet ze skutečnosti, že je v možnostech žalovaného ji uhradit ve splatnosti určené do tří dnů od právní moci rozsudku. Je tedy zjevné, že žalovaný se v době vydání rozsudku nemohl dostat do prodlení s plněním dluhu.

10. Jiná situace však nastala v průběhu odvolacího řízení, když žalovaný dosud ničeho žalobkyni neuhradil. Rozsudek okresního soudu byl po uložení na poště doručen žalovanému dne 5. 8. 2024, v odstavci I. tedy nabyl právní moci dne 21. 8. 2024, a žalovaný tedy měl plnit do tří dnů, tj. do 26. 8. 2024 (když poslední den lhůty připadl na sobotu), takže od 27. 8. 2024 je v prodlení s plněním. Podle ust. § 1970 o. z. má tedy žalobkyně od tohoto data nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení, ovšem pouze ve výši 12,75 %, a to podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když k prvnímu dni kalendářního pololetí v němž došlo k prodlení, tj. k 1. 7. 2024, činila repo sazba ČNB 4,75 %.

11. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil tak, že přiznal žalobkyni zákonný 12,75% úrok z prodlení ročně z částky 202.235 Kč za dobu od 27. 8. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve zbývající části, tj. ohledně zaplacení 15% úroku z prodlení ročně z částky 226.780,62 Kč za dobu od 2. 3. 2024 do 26. 8. 2024 a ohledně 2,25% úroku z prodlení ročně z částky 24.545,62 Kč za dobu od 27. 8. 2024 do zaplacení rozsudek jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

12. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto podle ust. § 224 a § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná a dle procesního úspěchu obou účastníků, přičemž soud zohlednil i výši úrokového příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 77 % předmětu řízení (co do částky jistiny ve výši 202.235 Kč) a v rozsahu 23 % předmětu řízení neúspěšná (co do kapitalizovaného úroku a úroku z prodlení v celkové výši do dne rozhodnutí okresního soudu ve výši 60.677,11 Kč). Žalobkyně má tedy nárok na náhradu 54 % nákladů řízení (77 – 23). Celkové náklady řízení uplatněné žalobkyní činí 12.207,01 Kč a odpovídají zaplacenému soudnímu poplatku ve výši 11.506 Kč a cestovnému advokáta za cestu k jednání a zpět ve výši 701,01 Kč (vzdálenost Ostrava - , Anonymizováno, a zpět , Anonymizováno, km při užití vozidla Mercedes Benz AC kombi, RZ , SPZ, , při průměrné spotřebě 4,8 litrů motorové nafty na 100 km a vyhláškové ceně 38,70 Kč za 1 litr dle § 4 písm. a) vyhlášky č. 398/2023 Sb. a sazby základní náhrady za 1 km jízdy u osobních silničních motorových vozidel ve výši 5,60 Kč dle § 1 písm. b) vyhlášky č. 398/2023 Sb.). Na nákladech řízení pak byla žalobkyni přiznána částka 6.591,80 Kč (tj. 54 % z částky 12.207,01 Kč), kterou je žalovaný dle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit k rukám advokáta žalobkyně.

13. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím je odůvodněn převážně neúspěchem žalobkyně v tomto řízení.