8 Co 234/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 218.600,80 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 7. 2024, č. j. 23 C 124/2024-34,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci I. výroku, ohledně zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 174.034,80 Kč za dobu od 9. 11. 2024 do zaplacení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 174.034,80 Kč za dobu od 9. 11. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ohledně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně za dobu od 8. 12. 2023 do 8. 11. 2024 a ohledně úroku z prodlení ve výši 2,25 % ročně za dobu od 9. 11. 2024 do zaplacení z částky 174.034,80 Kč, se rozsudek potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12.809,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , advokát, , advokáta sídlem , adresa, .

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 44.566 Kč spolu s úrokem ve výši 19,99 % ročně z částky 209.967,80 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 19,99 % ročně z částky 5.803 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5.686,60 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 218.600,80 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení (odstavec I. výroku), zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 174.034,80 Kč (odstavec II. výroku) a dále rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12.809,40 Kč (odstavec III. výroku).

2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě původní věřitelka poskytla žalovanému dne 25. 11. 2022 částku 200.000 Kč, kdy žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s 19,99 % úrokem a dalšími poplatky v pravidelných měsíčních splátkách po 4.088 Kč. S ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy (§ 1810 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), kdy žalovaný jednal jako spotřebitel a původní věřitelka jako podnikatel, byla věřitelka povinna v intencích § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Žalobkyně ke splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného uvedla, že původní věřitel prověřoval žalovaného v databázi dlužníků, v registru NRKI, BRKI a CBCB, i v centrálním registru exekucí. Žalovaný pak v žádosti o úvěr deklaroval průměrný čistý měsíční příjem ve výši 19.533,67 Kč, pracovní poměr hlavní jako operátor; v pracovním poměru u zaměstnavatele obch. spol. , právnická osoba, Tato skutková tvrzení však žalobkyně nedoložila žádnými důkazy. Dále žalobkyně uvedla, že výdaje žalovaného byly stanoveny dle jejího ekonomického modelu, který vychází z dat ČSÚ a jiných statistických dat (včetně aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení), na částku 7.662 Kč měsíčně s tím, že z databáze dlužníků vyplynulo, že žalovaný měl v době žádosti další závazky, a to osobní úvěr u původního věřitele se splátkou 2.918 Kč (jež byl v rámci nového úvěru zkonsolidován), osobní úvěr u jiné banky se splátkou ve výši 869 Kč měsíčně, úvěr z kreditní karty u jiné banky se splátkou ve výši 630 Kč měsíčně a osobní úvěr u jiné banky se splátkou ve výši 607 Kč měsíčně. Nové splátkové zatížení žalovaného bylo vypočteno částkou 6.194 Kč měsíčně; dle propočtů žalobkyně tak měl žalovaný k dispozici částku 13.340 Kč, která byla dostatečná pro pokrytí existenčních výdajů žalovaného. Okresní soud podotkl, že částku ve výši 200.000 Kč žalovaný čerpal jako nový účelový úvěr a měl být nadále splácen splátkou ve výši 4.088 Kč měsíčně, čímž splátkové zatížení s ohledem na další splátky žalovaného z úvěrů přesáhlo částku 6.194 Kč a dosáhlo více jak 31,70 % jeho příjmu. Původní věřitelka pak zcela nedostatečně prověřovala otázku výdajů žalovaného, vycházela ze statistických údajů a matematických propočtů, aniž by zkoumala konkrétní výdaje žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Smlouva o úvěru je proto neplatná ve smyslu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., přičemž se jedná o neplatnost absolutní. Plnila-li proto původní věřitelka z neplatné smlouvy o úvěru žalovanému částku 200.000 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný žalobkyni, resp. jejímu předchůdkyni, zaplatil již před podáním žaloby 25.965,20 Kč. Žalobkyně tak má nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi uvedenými částkami, tj. v rozsahu 174.034,80 Kč. Úroky z prodlení pak okresní soud žalobkyni nepřiznal, a to s ohledem na znění ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy v případě neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti má věřitel nárok pouze na vydání jistiny, a to v nové lhůtě splatnosti odvisející od možností dlužníka.

3. Proti tomuto rozsudku, co do odstavce I. výroku, podala žalobkyně včas odvolání a domáhala se jeho změny tak, aby žalovaný byl zavázán zaplatit jí z částky 174.034,80 Kč rovněž úrok z prodlení ve výši 15 % ročně za dobu od 8. 12. 2023 do zaplacení. Uváděla, že odvoláním nenapadá právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy, nýbrž pouze nesouhlasí s nepřiznaným příslušenstvím pohledávky. Měla za to, že její nárok na úroky z prodlení vyplývá přímo ze zákona, a to z ust. § 1970 o. z. Právní předchůdkyně žalobkyně svůj závazek řádně splnila, když žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 200.000 Kč. V prodlení je pak podle § 1978 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplnil. Protože s odkazem na § 1958 odst. 2 o. z. může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu, považuje žalobkyně jako první den prodlení právě 8. 12. 2023. Žalovaný byl vyzván k plnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 21. 11. 2023, které mu bylo odesláno dne 22. 11. 2023, nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí desetidenní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dnem 8. 12. 2023 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 o. z. minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Žalovaný nadto v řízení před soudem I. stupně netvrdil, ani neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil.

4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 11. 2022, na základě níž byla žalovanému poskytnuta částka 200.000 Kč, kdy tuto částku žalovaný vyčerpal a na splátkách uhradil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni pouze částku 25.965,20 Kč.

7. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak žalobkyně přes poučení k doplnění rozhodných tvrzení a důkazů dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. v tomto směru u jednání okresního soudu dne 22. 7. 2024 pouze odkázala na své vyjádření ze dne 20. 6. 2024 s tím, že bylo vycházeno z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr ve vztahu k jeho příjmu ve výši 19.533,67 Kč měsíčně a dále že byl lustrován v systém BRKI a NRKI s negativním výsledkem, přičemž ohledně výdajů žalovaného vycházela z ekonomického modelu vycházejícího z částky životního minima, kdy takto byla stanovena částka 7.662 Kč a dále bylo přihlédnuto k splátkám dalších 3 závazků žalovaného, jak se podávaly ze systému CCB, v celkové výši 2.106 Kč měsíčně.

8. Odvolací soud pak rovněž souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. o. z., která současně podléhá právnímu režimu zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), když byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem a předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné smlouvy. Současně za správný považuje i závěr okresního soudu o tom, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením uvedených smluv v rozporu s ust. § 86 ZoSÚ řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, když žalobkyně v tomto směru neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní (§ 120 o. s. ř.). Porušení této povinnosti má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Ostatně proti závěru o neplatnosti předmětné smlouvy žalobkyně ničeho nenamítala.

9. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru se okresní soud správně zabýval tím, zda a do jaké výše je nároku žalobkyně možno vyhovět z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ z neplatné smlouvy pro porušení povinnosti dle ust. § 86 ZoSÚ vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru, a to po zohlednění toho, co žalovaný na předmětnou smlouvu již zaplatil. Žalobkyně v řízení tvrdila a doložila, že její předchůdkyně poskytla žalované částku ve výši 200.000 Kč, přičemž žalovaný zaplatil na splátkách žalobkyni pouze částku 25.965,20 Kč. Okresní soud tedy správně zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni rozdíl mezi uvedenými částkami, tj. 174.034,80 Kč a ve zbývající části byla žaloba správně zamítnuta.

10. Pokud pak žalobkyně v podaném odvolání brojila proti nepřiznání úroků z prodlení z dlužné částky běžících již od 8. 12. 2023, je třeba v prvé řadě zdůraznit, že tímto svým odvoláním obsahově brojí proti stanovení splatnosti dlužné částky ze strany okresního soudu. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. V projednávané věci tedy určil splatnost nesplacené jistiny okresní soud, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně nedošlo. Pokud se pak žalovaný nijak nebránil, že by nebylo v jeho možnostech dlužnou částku zaplatit naráz, když netvrdil a neprokazoval svou majetkovou a sociální situaci, je nutno vycházet ze skutečnosti, že je v možnostech žalovaného ji uhradit ve splatnosti určené do tří dnů od právní moci rozsudku (k tomu srov. rovněž závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 87/2025). Je tedy zjevné, že žalovaný se v době vydání rozsudku nemohl dostat do prodlení s plněním dluhu.

11. Jiná situace však již nastala v průběhu odvolacího řízení. Rozsudek okresního soudu již byl žalovanému doručen uložením na poště, přičemž tento proti vyhovujícímu výroku v odstavci II. nepodal ve lhůtě odvolání. V uvedeném rozsahu již tedy rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci, přičemž žalovaný do tří dnů od jeho právní moci neplnil a dostal se tak do prodlení. Podle ust. § 1970 o. z. má tedy žalobkyně nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení, ovšem pouze ve výši 12,75 %, a to podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, tj. k 1. 7. 2024, činila repo sazba ČNB 4,75 %.

12. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil tak, že přiznal žalobkyni 12,75 % úrok z prodlení ročně z částky 174.034,80 Kč od 9. 11. 2024 do zaplacení, a to v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve zbývající části, tj. ohledně 15 % úroku z prodlení ročně z této částky za dobu od 8. 12. 2023 do 8. 11. 2024 a ohledně 2,25 % úroku z prodlení ročně z této částky od 9. 11. 2024 do zaplacení rozsudek jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

13. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto podle ust. § 224 a § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná, přičemž soud zohlednil i výši úrokového příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 62,35 % předmětu řízení a v rozsahu 37,65 % předmětu řízení neúspěšná. Žalobkyně má tedy nárok na náhradu 24,70 % nákladů řízení (62,35-37,65). Náklady řízení žalobkyně odpovídají zaplacenému soudnímu poplatku ve výši 10.931 Kč, mimosmluvní odměně advokáta za 3,5 úkonů právní služby ve výši 9.180 Kč za jeden úkon právní služby (příprava a převzetí věci, sepis jednoduché výzvy k plnění, sepis žaloby a účast u jednání soudu), paušální náhradě hotových výdajů přináležející k úkonům právní služby ve výši 4x 300 Kč dle § 7, § 8 a § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., cestovnému advokáta za cestu k jednání soudu na trase , adresa, a zpět ve výši 295,73 Kč, náhradě za ztrátu času stráveného cestou za dvě půlhodiny á 100 Kč a náhradě za 21% DPH ve výši 7.103,40 Kč. Celkové náklady řízení uplatněné žalobkyní tak činí 51.860,10 a poměrná část nákladů řízení přiznaných žalobkyni odpovídající jejímu úspěchu a neúspěchu ve věci odpovídá částce 12.809,40 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen uhradit právnímu zástupci žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.)

14. Výrok o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem je odůvodněn převážně neúspěchem žalobkyně v tomto řízení.