8 Co 24/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 16.561,70 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 14. 10. 2024, č. j. 106 C 313/2024-64,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci II. výroku, potvrzuje.

II. V další napadené části, tj. v odstavci III. výroku, se rozsudek mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 264 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám , Jméno advokáta, , advokáta sídlem , adresa, .

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 12.076 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 27. 4. 2024 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba ohledně zaplacení částky 4.485,70 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím z částek a za dobu tam uvedenou byla zamítnuta. Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 414 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Okresní soud dospěl k závěru, že dne 8. 6. 2023 žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o , Anonymizováno, č. , hodnota, , na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 20.000 Kč na účet žalovaného. Splátky byly sjednány ve výši 1.132 Kč. Smlouva byla uzavřena pomocí SMS kódu. Před poskytnutím úvěru žalovaný v žádosti o úvěr uvedl výši svého příjmu 27.000 Kč a zaměstnavatele společnost , Anonymizováno, Dále uvedl žalovaný vedlejší čistý příjem ve výši 3.000 Kč, rodinný stav svobodný, bydlení – v nájmu a celkové výdaje včetně splátek úvěrů 17.000 Kč. Příjem žalovaného byl ověřen z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 3. 2023 d 8. 6. 2023 a dále byl žalovaný prověřen v registrech NRKI, BRKI a byly u něho identifikovány splátkové závazky, a to osobní úvěr s limitem 20.000 Kč se splátkou 1.087 Kč, dále osobnostní úvěr s limitem 50.000 Kč a splátkou 2.401 Kč a kontokorent s limitem 12.000 Kč. Z výpisu z účtu žalobkyně ověřila i výdaje sestávající z nákladů na drogistické zboží, potraviny, pohonné hmoty a ošacení. Žalovaný na úvěr zaplatil částku 7.924 Kč. Dopisem ze dne 17. 4. 2024 žalobkyně zesplatnila úvěr s výzvou k úhradě dlužné částky do 26. 4. 2024.

3. Skutková zjištění podřadil okresní soud pod ust. § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru o absolutní neplatnosti dané smlouvy z důvodu, že nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, když zejména není zřejmá výdajová stránka žalovaného vztahující se k nákladům na bydlení. Tuto část žalobkyně žádným způsobem neověřila, vycházela dle jejího tvrzení ze statistických modelů, což při možnostech žalobkyně získat nájemní smlouvu od žalovaného je zcela nedostatečné.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, a to proti odstavcům II. a III. výroku a domáhala se jeho změny tak, že žalobě v této části bude vyhověno a že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně odkázala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/2021. Uvedla, že: „podle závěrů soudů bylo v posuzovaném případě pro účely ověření úvěruschopnosti dostačující, když poskytnuté peněžní prostředky nebyly ve zřejmém nepoměru ke zjištěným pravidelným příjmům spotřebitele a při posuzování nevyšlo najevo, že by spotřebitel byl v insolvenci či exekuci. Výši příjmů poskytovatel ověřil na základě pracovní smlouvy a výplatních lístků. Spotřebitel ve věci namítal, že se poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti omezil na ověření příjmů a neověřil jeho výdaje. Dle názoru soudů přesto úvěruschopnost posoudil správně.“ K tomuto závěru dospěl obecný soud především s ohledem na celkovou výši spotřebitelského úvěru. Ústavní soud se v tomto usnesení se závěrem obecného soudu ztotožnil, resp. jeho odůvodnění shledal srozumitelné a racionální, a ústavní stížnost odmítl. Žalobkyně zdůrazňuje princip přiměřenosti a upozorňuje na skutečnost, že soud I. stupně na žalobce v souvislosti s posuzováním úvěruschopnosti klade nepřiměřené nároky vzhledem k výši poskytnutého úvěru. Žalobkyni bylo vytýkáno, že nevyžádala od žalovaného nájemní smlouvu. Základní pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozhodně očekávat, lze stanovit i racionálním odhadem nebo na základě ekonomických modelů. Žalobkyně ověřila průměrný příjem žalovaného a posuzovala i výdaje žalovaného, a to včetně nákladů na bydlení, když žalovaný uvedl, že celkové měsíční náklady jsou 17.000 Kč. Také žalobkyně ověřila, že žalovaný není v insolvenci, ani v exekuci, a existenci jeho dalších závazků v úvěrové zprávě. Z výpisů z účtu žalobkyně nezjistila žádné neobvyklé výdaje ani rizikové transakce. S ohledem na životní situaci žalovaného se jedná o částku dostatečnou, kromě toho žalovanému po úhradě základních potřeb zůstává k dispozici významná částka na jeho další potřeby. Bylo tak zjevné, že žalovaný bude schopen hradit měsíční splátku (cca) 1.040 Kč.

5. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Odvolací soud plně odkazuje na skutková zjištění, jak je učinil okresní soud, jako na správná a úplná a rovněž se shoduje s jeho právními závěry.

7. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, zformuloval a odůvodnil závěr, že „pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Z toho vyplývá, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž také je prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem“. Nelze tak proto souhlasit s odvolatelkou, že příjmu žalovaného 27.000 Kč odpovídala měsíční splátka 1.040 Kč. Pokud žalobkyně vycházela pouze z údajů, jak vyplývaly z účtu žalovaného, vedeného u , Anonymizováno, , který žalobkyně navrhla k důkazu, a to za období o 1. 3. 2023 do 8. 6. 2023, z tohoto výpisu je zcela zřejmé, že zůstatek na účtu žalovaného činil mínus 11.201 Kč. Z toho nemůže dovozovat žalobkyně, že žalovaný byl schopen úvěr splácet, neboť jinak z účtu vyplývají jeho běžné výdaje na živobytí. Z tohoto účtu navíc vyplývá, že byla např. provedena platba ve výši 9.360 Kč, když není zřejmé, na co tato platba byla provedena, dále , právnická osoba, 3.000 Kč, částka 6.200 Kč, u které není zřejmé, na co byla provedena, a především pak vyplývá z výpisu z účtu, že byla odepsána z účtu částka 2.605 Kč, což je splátka spotřebitelského úvěru u společnosti , Anonymizováno, . Je tedy zjevné, že kromě tohoto úvěru, který je předmětem sporu a dalších dvou, o kterých hovořila žalobkyně, zřejmě měl žalovaný další úvěr, na který platil tyto částky. Rozhodující však je, že účet žalovaného vykazoval záporné částky, za situace, kdy žalobkyně neověřovala veškeré výdaje žalovaného, nelze dospět k závěru, že by žalobkyně řádně zkoumala úvěruschpnost a byla oprávněna poskytnout žalovanému úvěr.

8. Okresní soud tedy správně s odkazem na ust. § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. dospěl k závěru, že daná úvěrová smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, a že žalobkyni náleží vůči žalovanému pouze bezdůvodné obohacení jakožto rozdíl mezi poskytnutou částkou 20.000 Kč a žalovaným zaplacenou částkou 7.924 Kč. Na další plnění žalobkyně z důvodu nesplatnosti smlouvy nárok nemá, proto odvolací soud rozsudek okresního soudu v odstavci II výroku jako věcně správný potvrdil v souladu s ust. § 219 o. s. ř.

9. V odstavci II. výroku byl rozsudek změněn, neboť okresní soud nesprávně posoudil úspěch a neúspěch žalobkyně ve věci. Při stanovení úspěchu žalobkyně je nutno vycházet nejen z jistiny, ale rovněž z příslušenství pohledávky. Žalobkyně včetně příslušenství pohledávky požadovala částku 20.851,97 Kč, přiznána jí byla částka včetně úrokového příslušenství do dne vyhlášení rozhodnutí okresního soudu ve výši 12.908,20 Kč. Úspěch žalobkyně tak je 62 %, neúspěch 38 % a žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 24 %. Z částky soudního poplatku 800 Kč a paušální náhrady ve výši 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto nezastoupeného účastníka činí náklady řízení částku 1.100 Kč. 24 % z této částky činí 264 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni, k rukám zástupce žalobkyně.

10. V odvolacím řízení pak nelze dovodit úspěch žádného z účastníků, proto o nákladech řízení před soudem II. stupně tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.