8 Co 30/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 12.600 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 11. 2024, č. j. 16 C 83/2024-32,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8.115,47 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta, , advokáta sídlem , adresa, .

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení částky 12.600 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 21. 5. 2023 do zaplacení a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 4.646 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované.

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaná se dne 20. 11. 2021 dohodli, že žalobkyně poskytne žalované částku 20.000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit navýšenou o částku 19.000 Kč, a to v pravidelných týdenních splátkách v celkovém počtu 78 splátek po 500 Kč týdně. Žalovaná finanční prostředky obdržela a ze shodných tvrzení obou stran vyplynulo, že žalovaná žalobkyni uhradila celkem 26.400 Kč. Dopisem ze dne 11. 9. 2024 byla žalovaná vyzvána k úhradě nedoplatku ve výši 12.600 Kč.

3. Skutková zjištění podřadil okresní soud pod ust. § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dále § 2390 o. z. Dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované, když příjmy žalované rovněž kontrolovala telefonicky, vycházela z výplatních pásek žalované za měsíce 9 – 10/2021, přičemž dospěla k příjmům žalované v září 2021 ve výši 12.409 Kč, za říjen 2021 ve výši 19.000 Kč a k výdajům žalované ve výši 14.649 Kč. Vycházela přitom z tabulkových hodnot pro dospělou osobu, co se týče výdajů, přičemž tyto neověřovala, a pokud vyšla z disponibilního zůstatku žalované ve výši 2.385 Kč a při dohodnutých splátkách úvěru ve výši 2.000 Kč měsíčně, by se žalovaná ocitla na nule a neměla by žádnou měsíční rezervu. Z toho důvodu pak žalobu posuzoval z titulu bezdůvodného obohacení a jestliže byly žalované poskytnuty prostředky ve výši 20.000 Kč, žalovaná zaplatila 26.400 Kč, žaloba je nedůvodná.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a domáhala se jeho změny tak, že žalobě na zaplacení částky 12.600 Kč spolu s úrokovým přísl. bude vyhověno. Vytýkala soudu I. stupně, že nesprávně interpretuje vysvětlení žalobkyně učiněné u ústního jednání, a to že příjmovou i výdajovou stránku rozpočtu žalované žalobkyně prověřila na informační schůzce, jejíž konání doložila. Na této schůzce byly žalovanou žalobkyni předloženy doklady o příjmech a výdajích, přičemž zjištěné údaje byly zaznamenány na evidenční kartě. Došlo tak k dvojímu ověření prostřednictvím listin a pro případnou budoucí důkazní situaci potvrzené žalovanou. Odkázala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Závěry Nejvyššího soudu vyslovené v tomto rozhodnutí je nutno aplikovat na všechny případy bez rozdílu spočívajícího v jednání úvěrovaného jako subjektivní okolnost. Žalobkyně jako úvěrující při přístupu soudu je bez možnosti, jak tyto okolnosti prokázat. Žalobkyně se domáhá prostřednictvím důkazního návrhu účastnickým výslechem žalované jejího konkrétního vyjádření k tomu, zda se údaje zjištěné v rámci prověření úvěruschopnosti shodovaly s reálným stavem, toto je relevantní důkazní prostředek ze strany žalobkyně, nikoliv přenesení důkazního břemene na žalovanou. Z toho důvodu navrhuje účastnický výslech žalované, což žalobkyně uvedla již ve svém podání ze dne 13. 11. 2024. Pokud ho soud I. stupně nepřipustil a neprovedl, musí při svém rozhodnutí vyjít ze skutkového stavu prokázaného smluvní dokumentací zahrnující protokol o informačních schůzkách a evidenční kartu. Za situace, kdy je strana žalované aktivní, nelze se spokojit s tím, že jí jako straně sporu postačí pouhé vágní prohlášení. Takový postup není vyjádřením povinnosti soudu ex offo zkoumat řádné prověření úvěruschopnosti žalované, ale znamená rezignaci na spravedlivý proces a zakládá nepřípustnou nerovnost stran sporného řízení, kdy veškerá případná obrana žalované je nahrazena ingerencí soudu, který jednoznačně a nezpochybněně potvrzení žalované interpretuje v jeho zcela opačném významu.

5. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Uvedla, že tvrzení žalobkyně uvedená v odvolání nemohou nic změnit na závěru, že žalobkyně porušila svou povinnost plynoucí z ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a předmětná smlouva je z toho důvodu absolutně neplatná. Tvrzení spotřebitele ohledně úvěruschopnosti musí poskytovatel úvěru zároveň dostatečně zhodnotit v kontextu podkladů, které si vyžádal, a od spotřebitele obdržel. Posouzení úvěruschopnosti musí být založeno na rozumném zvážení a zhodnocení veškerých relevantních okolností a důkladném prověření informací tvrzených spotřebitelem. Žalobkyně se spokojila toliko s ústně sdělenými a objektivně nedoloženými informacemi na informační schůzce, zaznamenanými do evidenční karty klienta. Jednostranná prohlášení spotřebitele nejsou v tomto ohledu dostatečná. Smyslem a účelem právní úpravy v zákoně o spotřebitelském úvěru je primárně ochrana spotřebitele, tedy snaha předejít situacím, kdy by se spotřebitel dostal s neplacením úvěru do stavu úpadku, jelikož by uzavíral smlouvy o úvěru, které by nebyl následně schopen splácet, a dále zamezit poskytování úvěru nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku, kdy poskytovatel úvěrů již předem počítá s možností, že spotřebitel pravděpodobně nebude schopen poskytnutý úvěr splácet. Nezáleží na tom, zda skutečně následně došlo k neúvěruschopnosti žalované, jak de facto tvrdí žalobkyně. Neplatnost smlouvy je vázána právě na porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, nikoliv na to, zda byl spotřebitel sto či nikoliv úvěr splácet. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně prokázání splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované leží zcela na straně žalobkyně. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na který žalobkyně odkazuje, vychází z naprosto odlišného skutkového stavu, kdy řeší úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi podnikateli.

6. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Odvolací soud plně odkazuje na skutková zjištění, jak je učinil okresní soud a rovněž se zcela ztotožňuje s jeho právními závěry. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření smlouvy poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplyne, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 citovaného zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

8. Ze shora citovaných zákonných ustanovení je zřejmé, že je povinností úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost úvěrovaného a spotřebitelský úvěr mu poskytnout jen tehdy, pokud zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tak tomu nebylo v daném případě, kdy úvěrující zjistil příjmy žalované ve výši 17.034 Kč, výdaje ve výši 14.649 Kč s tím, že dále měla ještě žalovaná splácet daný úvěr ve splátkách cca 2.000 Kč měsíčně.

9. Odvolací soud je toho názoru, že nebylo na místě vyslýchat žalovanou, neboť nebylo sporné, že žalovaná uvedla takové údaje ve své žádosti o poskytnutí úvěru, tedy jaké jsou její příjmy a výdaje. Nicméně z jí uvedených údajů o příjmech a výdajích je zřejmé, že zde jsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 2 ZoSÚ)

10. Okresní soud tak správně posoudil danou smlouvu jako absolutně neplatnou a nárok žalobkyně jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení v souladu s ust. § 2390 a násl. o. z. Jestliže žalovaná obdržela na jistině, tedy na úvěru částku 20.000 Kč a zaplatila 26.400 Kč, je žaloba žalobkyně nedůvodná.

11. S ohledem na shora uvedené pak byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen v souladu s ust. § 219 o. s. ř.

12. V odvolacím řízení byla žalovaná plně úspěšná, proto jí v souladu s ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Za odvolací řízení zástupci žalované náleží odměna za 2 úkony právní služby po 1.620 Kč za vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání, 2 režijní paušály po 450 Kč, náhrada za promeškaný čas, a to za 6 započatých půlhodin po 150 Kč, tj. 900 Kč a dále cestové za cestu ze , adresa, a zpět, při ujetí 210 km osobním automobilem , Anonymizováno, , RZ , SPZ, , při průměrné spotřebě 6 l/100 km, vyhláškové ceně benzínu Natural ve výši 35,80 Kč/l, paušální sazbě 5,80 Kč/km, tj. celkem 1.667 Kč. Celkem tak činí náklady řízení 6.707 Kč, z této částky dále náleží zástupci žalované 21% DPH ve výši 1.408,47 Kč. Celkem tak činí náklady odvolacího řízení 8.115,47 Kč, které je žalobkyně povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované.