16 C 83/2024

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Irenou Hluštíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená Jméno Zástupce A , advokátkou se sídlem adresa proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená Jméno Zástupce B , advokátem sídlem adresa o zaplacení 12 600 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 12 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 600 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 4 646 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalované.

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne , datum, domáhala po žalované zaplacení částky 12 600 Kč s příslušenstvím s tím, že uzavřely smlouvu o úvěru na částku 39 000 Kč skládající se z jistiny ve výši 20 000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 19 000 Kč, na základě které se žalovaná zavázala splácet po 500 Kč týdně. Žalovaná splácela nepravidelně, zaplatila dosud 26 400 Kč.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Potvrdila, že je pravdou, že byla mezi ní a žalobkyní uzavřena smlouva o úvěru, na základě které obdržela částku 20 000 Kč, avšak smlouva je neplatná pro porušení povinností žalobkyně při posuzování úvěruschopností žalované jako spotřebitele, a dále z důvodu sjednání nepřiměřeně vysoké odměny v rozporu s dobrými mravy.

3. Soud nařídil na den , datum, ústní jednání, ke kterému se žalovaná nedostavila. Svou neúčast omluvila.

4. Soud provedl dokazování listinami, a to: smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , ze které soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná se dohodly, že žalobkyně poskytne žalované částku 20 000 Kč, způsobem čerpání hotově, s dobou trvání 78 týdnů, byl dohodnut úrok ve výši 6 600 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč, tedy s celkovou výší spotřebitelského úvěru 39 000 Kč, se zápůjční úrokovou sazbou 63,33 % ročně, a žalovaná se zavázala žalobkyni splácet ve výši 500 Kč týdně v počtu splátek 78 s úhradou první splátky dne , datum, . evidenční kartou, ze které soud zjistil, že jsou v ní uvedeny osobní a majetkové údaje žalované, jejichž správnost stvrdila žalovaná svým podpisem, a to konkrétně zaškrtla či uvedla počet osob žijících v domácnosti jeden, rodinný dům ano, typ bydlení vlastník, počet členů domácnosti jeden, majitel vozu ano, majitel nemovitosti ne, úvěr u žalobkyně ano, plný úvazek, zaměstnání ověřeno pracovní smlouvou a výplatní páskou, pracovní smlouva na dobu neurčitou, příjmy 17 034 Kč, životní výdaje na bydlení 4 872 Kč, životní minimum na ověření 4 360 Kč, nebankovní závazky 5 417 Kč, měsíční výdaje celkem 14 649 Kč, disponibilní zůstatek 2 385 Kč. listinou označenou jako Informace ke smlouvě, ze které soud zjistil platební historii žalované u žalobkyně, z níž vyplývá, že žalovaná uhradila žalobkyni celkem 26 400 Kč. předžalobní výzvou, včetně podacího archu, ze které soud zjistil, že žalované byl vyčíslen dluh ke dni , datum, ve výši celkem 12 600 Kč, a byla vyzvána k jeho úhradě, včetně poplatku za upomínku a smluvní pokuty za prodlení, jinak bude nárok vymáhán. Výzva byla předána na poštu dne , datum, . výplatní páskou žalované za měsíce 9/, rok, , ze které soud zjistil, že měsíční mzda žalované činila 12 409 Kč, náhrady 2 134 Kč, odměny 2 125 Kč, celkem čistá mzda 14 648 Kč, výplatní páskou žalované za měsíc 10/, rok, , ze které soud zjistil, že měsíční mzda žalované činila 19 000 Kč, náhrady 3 566 Kč, odměny 559 Kč, celkem čistá mzda 19 420 Kč.

5. Co se týče dalších účastníky navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

6. Na základě takto provedeného dokazování soud učinil následující skutkový závěr.

7. Žalobkyně a žalovaná se dne , datum, dohodly, že žalobkyně poskytne žalované částku 20 000 Kč, a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit navýšenou o částku 19 000 Kč, a to v pravidelných týdenních splátkách v celkovém počtu 78 splátek po 500 Kč týdně. Žalovaná peněžní prostředky obdržela, což nepopírá. Ze shodných tvrzení obou stran dále vyplynulo, že žalovaná žalobkyni uhradila celkem 26 400 Kč. Dopisem ze dne , datum, byla žalovaná vyzvána k úhradě nedoplatku ve výši 12 600 Kč.

8. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

9. Podle § 2392 odst. 1 první věta o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 10. 2021 (dále jen „ZSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalované při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

15. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalované, tedy zkoumat, zda je v jejích schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

16. Pokud jde tedy o posouzení úvěruschopnosti žalované, k tomu žalobkyně v žalobě uvedla, že kontrolovala občanský průkaz v databázi neplatných dokladů, kontrolovala rodné číslo žalované, zkontrolovala ISIR, platební historii žalované u žalobkyně a dále uvedla, že kontrolovala telefonicky zaměstnání. U ústního jednání pak žalobkyně k výzvě soudu podle § 118 odst. 3 o. s. ř. soudu předložila výplatní pásky žalované za měsíce 9-10/, rok, a ve zbytku odkázala na evidenční kartu, ve které byly zaznamenány ověřené údaje žalované, jejichž správnost žalovaná stvrdila svým podpisem. Dále žalobkyně ještě doplnila, že u žalované nezjistila žádné exekuce, žalovaná nepřiznala další závazky než ten, který je uveden v evidenční kartě. K výdajům doplnila, že pro ně byly použity tabulkové hodnoty na jednu dospělou osobu. Dále pak odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, č.j. 33 Cdo 1819/2023, z něhož žalobkyni vyplývá, že pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele, ale musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.

17. Soud má za to, že žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí. Jak bylo uvedeno výše, k řádnému posouzení nepostačí lustrace v různých evidencích. Pokud si žalobkyně vyžádala výplatní pásky za září a říjen , rok, , k tomu je nutno uvést, že za září , rok, měla žalovaná měsíční mzdu 12 409 Kč a za říjen , rok, měla měsíční mzdu 19 000 Kč. Není zřejmé, z jakého důvodu jsou tyto částky tak rozdílné. V každém měsíci pak žalovaná obdržela náhrady a odměny, přičemž tyto jsou pouze proměnlivé položky, a taktéž se značně v jednotlivých měsících rozlišují. Přičemž pokud žalobkyně dospěla k měsíčním výdajům žalované ve výši 14 649 Kč, pak čistý měsíční příjem žalované v září 2021 činil 14 648 Kč, a tedy výdaje žalované by činily více než její příjem. Pokud jde o výdaje, žalobkyně uvedla, že u těchto vycházela z tabulkových hodnot pro dospělou osobu, přičemž soud má za to, že toto je zcela nedostatečné a žalobkyně si měla ověřit skutečnou výši výdajů a nákladů žalované na bydlení. Zřejmý rozpor je i v údajích uvedených v evidenční kartě, když na jednu stranu žalovaná měla uvést typ bydlení „vlastník“, ale v další kolonce, zda je majitelem nemovitosti, uvedla že ne. Pokud tak žalovaná nebyla vlastníkem nemovitosti, ve které bydlela, měla žalobkyně požadovat doložení skutečné výše nákladů na bydlení, např. na základě nájemní smlouvy. Pokud byla žalovaná vlastníkem, měla si žalobkyně vyžádat skutečně vynaložené výdaje na bydlení. Co se týče příjmové a výdajové stránky, soud dále dodává, že pokud žalobkyně dospěla k měsíčnímu příjmu žalobkyně ve výši 17 034 Kč a měsíčním výdajům ve výši 14 649 Kč, a tedy disponibilnímu zůstatku 2 385 Kč, pak při dohodnuté splatnosti 500 Kč týdně, tedy 2 000 Kč měsíčně, by se žalovaná ocitla téměř na nule a neměla by žádnou měsíční rezervu pro neočekávané výdaje, např. na léky. Na základě toho nelze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalované bylo dostačující a správné, a to pokud jde jak o příjmy, tak výdaje, a proto žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.

18. Pokud žalobkyně dále namítala, že při nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalované je smlouva neplatná jen v případě, že by bylo postaveno na jisto, že by žalovaná nebyla schopna úvěr splácet, což by měla prokazovat žalovaná, k tomu soud uvádí, že s tímto výkladem nesouhlasí. Zákon ukládá povinnost poskytovateli spotřebitelského úvěru posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele právě proto, aby v případě pochybností o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, nebyl úvěr spotřebiteli poskytnut, což chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele úvěru. Pokud žalobkyně tuto povinnost porušila, nelze přenášet odpovědnost a důkazní břemeno na spotřebitele. Pokud tedy zákon stanoví žalobkyni povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, nelze se bránit tím, aby žalovaná v soudním řízení svou (ne)úvěruschopnost prokazovala s tím, že v případě, že ji neprokáže, je úvěrová smlouva platná. Tím by byl porušen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele a de facto i samotný účel posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Nadto soud uvádí, že pakliže by se vycházelo z příjmů a výdajů žalované uvedených v evidenční kartě, lze dospět k závěru, že žalovaná úvěruschopná opravdu nebyla (když z měsíčního zůstatku 2 380 Kč měla hradit splátky ve výši 500 Kč týdně). Což ostatně vyplývá i z její platební historie, když tato úvěr splácela nepravidelně, nikoli dohodnutým způsobem, což sama žalobkyně uvádí v žalobě.

19. Pokud žalobkyně odkazovala na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, pak k tomu soud uvádí, že tato judikatura je na danou věc nepřiléhavá. V citovaném rozsudku se jednalo o jinou situaci než v posuzovaném případě. Ve věci řešené v citovaném rozhodnutí spotřebitel úvěr celý splatil a následně se domáhal vrácení úhrad nad rámec jistiny s odkazem na nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru a tím způsobenou absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Závěry přijaté v předmětném rozhodnutí Nejvyššího soudu je tudíž nutno chápat v kontextu Nejvyšším soudem řešeného případu. V posuzované věci se však jedná o opačnou situaci - žaloba byla podána z důvodu, že poskytnutý úvěr nebyl zcela splacen.

20. Soud tak musí konstatovat, že majetkové poměry žalované nebyly zjišťovány dostatečným způsobem, a to ani příjmy ani výdaje, a ze strany žalobkyně proto nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti žalované. Smlouva je tak neplatná.

21. Soud se dále zabýval sjednanými poplatky a dospěl k závěru, že tyto vlastně plní funkci úroků ve smyslu § 2392 o. z. V daném případě byla výše úroků ujednána na částku 19 000 Kč, což činí 95 % jistiny. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ve kterém je judikováno, že „Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Soud tak má za to, že úrok ve výši 95 % jistiny představuje zcela nepřiměřený úrok s ohledem na běžné průměrné úroky v bankovním sektoru. Z tohoto důvodu soud ujednání o poplatcích vyhodnotil jako v rozporu s dobrými mravy, a proto jsou tato ujednání dle § 580 o. z. absolutně neplatná. Žalobkyni proto právo na úhradu poplatků nevzniklo.

22. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

23. Je-li neplatné ujednání o výši poplatků obsažené ve smlouvě o zápůjčce, z povahy věci ani z jeho obsahu neplyne, že by tuto část nebylo možno oddělit od ostatního obsahu smlouvy (smlouva o zápůjčce může být na rozdíl od smlouvy o úvěru sjednána pojmově i bezúročně). Smlouva o zápůjčce je však neplatná pouze v ujednání o výši poplatků jen tehdy, jestliže oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Žalobkyně jako podnikatel byla založena za účelem dosahování zisku, jejím předmětem podnikání v době uzavření smlouvy o zápůjčce bylo mimo jiné poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů. Úrok za přenechání půjčky je odměnou za přenechání peněz, z níž logicky poskytovatel zápůjčky generuje svůj zisk. Je tak zcela zřejmé, že strany by bez ujednání o úroku (odměně za poskytnutí peněz) smlouvu o zápůjčce ani neuzavřely. Tyto okolnosti musely být zcela zřejmé i žalované, tedy ani žalovaná neočekávala, že obdrží zápůjčku bez toho, aniž by musela platit odměnu za poskytnutí zápůjčky. Jedná se právě o ty okolnosti konkrétního případu, které vedou soud k závěru, že částečná neplatnost ujednání o úrocích, která je jinak obecně oddělitelná od zbytku smlouvy, způsobuje absolutní neplatnost celé smlouvy o zápůjčce, neboť oddělení této části od smlouvy o zápůjčce (ujednání o úrocích) brání okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo. Žalobkyně by bezúročnou smlouvu o zápůjčce totiž neuzavřela. Soud tedy považuje i z důvodu neplatnosti ujednání o úrocích (poplatku) za absolutně neplatnou celou smlouvu o zápůjčce.

24. Při závěru o absolutní neplatnosti smlouvy (včetně ujednání o poplatcích) je nutno vzájemný vztah mezi účastníky vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná obdržela finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Dle shodných tvrzení účastníků žalovaná žalobkyni zaplatila 26 400 Kč. Žalovaná tak již není žalobkyni dlužna ničeho.

25. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř, přičemž procesně úspěšným účastníkem byla žalovaná, žalobkyně je tak povinna jí nahradit náklady řízení sestávající z odměny za právní zastoupení podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, podle kterého sazba za jeden úkon právní služby činí částku 1 620 Kč, přičemž soud žalované přiznal dva úkony, a to za převzetí a přípravu věci a sepis vyjádření k žalobě, celkem 3 240 Kč, k tomu 2x režijní paušál á 300 Kč, celkem tedy 3 840 Kč, navýšené o 21 % DPH, jehož je právní zástupce žalované plátcem, celkem tak náklady řízení žalované činí částku 4 646 Kč. Tyto je žalobkyně povinna uhradit podle § 149 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalované.