8 CO 306/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D. a JUDr. Daniely Kabátové a ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky 172.910,96 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 7. 2021, č. j. 7 C 42/2021-56,

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku ohledně částky 105.491 Kč spolu s 10% úrokem z prodlení ročně z této částky od 17. 8. 2019 do zaplacení potvrzuje, ohledně částky 67.419,96 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 18.239,10 Kč od 24. 7. 2019 do 16. 8. 2019, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3.596,29 Kč od 24. 7. 2019 do 16. 8. 2019, úroku ve výši 20 % ročně z částky 172.340,96 Kč od 17. 8. 2019 do zaplacení, ohledně úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 67.419,96 Kč od 17. 8. 2019 do zaplacení, se mění tak, že žaloba se v této části zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 172.910,96 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím (odstavec I. výroku) a dále rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 82.624,52 Kč k rukám její právní zástupkyně.

2. Okresní soud dospěl k závěru, že žalovaný uzavřel dne 17. 5. 2017 se [právnická osoba], smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalovaný vyčerpal částku ve výši 200.808 Kč na konsolidaci svých dosavadních závazků. Žalovaný se zavázal vrátit tyto poskytnuté peněžní prostředky spolu se sjednaným úrokem ve výši 20 % ročně, a to v 72 měsíčních splátkách. Žalovaný následně porušil svou povinnost hradit úvěrové splátky v dohodnuté výši a termínech splatnosti, banka proto využila svého práva a úvěr ke dni 23. 7. 2019 zesplatnila. Žalovaný má tedy povinnost vrátit svému věřiteli poskytnuté peněžní prostředky spolu se sjednaným úrokem ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku. Žalovaná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 172.340,96 Kč, dlužného smluvního úroku 18.239,10 Kč za období od 24. 7. 2019 do 16. 8. 2019, dlužného zákonného úroku z prodlení 3.596,29 Kč za období od 24. 7. 2019 do 16. 8. 2019 a dlužných poplatků 570 Kč. [právnická osoba] rovněž zohlednila platby žalovaného před podáním žaloby ze dne 17. 10. 2019 a 21. 11. 2019 pokaždé v částce 500 Kč. Na předžalobní výzvu žalovaný nereagoval. Z příloh žalovaného, a to pokladních dokladů ze dne 14. 12. 2017, 15. 1. 2018, 11. 6. 2018, 10. 10. 2018 a 22. 1. 2019, které byly provedeny k důkazu, pak vyplývá, že žalovaný uhradil na jistinu spotřebitelského úvěru, na smluvený úrok a poplatky toliko celkem 35.018 Kč, a to do zesplatnění úvěru k datu 23. 7. 2019 Okresní soud proto celému žalobnímu nároku vyhověl a zavázal žalovaného k zaplacení požadované částky spolu se sjednaným úrokem z úvěru a se zákonným úrokem z prodlení, když zároveň dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně oprávněně zesplatnila celý dluh z předmětné úvěrové smlouvy v souladu s ujednáními v úvěrové smlouvě, což oznámila žalovanému dopisem, který mu byl odeslán dne 26. 7. 2019. Okresní soud se dále zabýval okolnostmi zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a dospěl k závěru, že jeho úvěruschopnost byla dostatečně prověřena, neboť úvěr byl poskytován za účelem konsolidace ve smlouvě specifikovaných závazků, z čehož vyplývá, že banka pracovala s informacemi, resp. dluhy žalovaného a s údaji o příjmech žalovaného, jinak by s ním předmětnou smlouvu neuzavřela.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný řádně a včas odvolání, kterým se domáhal jeho změny tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta. Měl za to, že nárok žalobkyně není důvodný, neboť žalobkyně neprokázala, jakým způsobem u něj její právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost. [právnická osoba] jako věřitel musí před uzavřením smlouvy úvěruschopnost klienta zkoumat s odbornou péčí. Této povinnosti však v daném případě nedostála. Úvěrová smlouva je proto z tohoto důvodu neplatná a daná věc by se měla posuzovat jako bezdůvodné obohacení, přičemž je zřejmé, že on na svůj dluh uhradil více než soudem prvního stupně uznaných 35.018 Kč. Pro případ, že by odvolací soud jeho námitkám nepřisvědčil, žádal, aby mu z důvodu jeho nedobré finanční situace byla uložena povinnost zaplatit žalovanou částku ve splátkách.

4. Žalobkyně se k podanému odvolání vyjádřila tak, že má za to, že odvolací námitky žalovaného nejsou důvodné, když tyto jsou totožné s námitkami, které uplatnil již před soudem prvního stupně a tento se s nimi náležitě vypořádal. Odkazovala na skutečnost, že povinnost zkoumání úvěruschopnosti se na daný případ nevztahuje. Nadto úvěruschopnost žalovaného byla řádně prověřena, když banka si od žalovaného vyžádala informace o rodinném stavu, druhu bydlení, vzdělání, jakož i pracovní pozici. Měla tedy k posouzení jeho úvěruschopnosti dostatek údajů. Pokud se jedná o úhradu dluhu ve splátkách, pak žalovaný ke svým tvrzením nedoložil žádné důkazy.

5. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je částečně důvodné.

6. Skutková zjištění soudu prvního stupně týkající se uzavřené úvěrové smlouvy ze dne 17. 5. 2017 jsou správná, vyplývají z provedených důkazních prostředků a v podrobnostech na ně odvolací soud odkazuje s tím, že žalovaný byl vyzván k úhradě celého svého dluhu dopisem odeslaným dne 26. 7. 2019. Nicméně dále je nutné zdůraznit, že pokud se jedná o proces zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením dotčené úvěrové smlouvy a poskytnutím finančních prostředků, pak žalobkyně pouze obecně tvrdila, že její právní předchůdkyně měla dostatek informací ze sdělení žalovaného ohledně jeho rodinného stavu, zaměstnání a příjmů a že rovněž měla přehled o jeho závazcích s ohledem na skutečnost, že se jednalo o konsolidační úvěr, kdy byly jeho předchozí závazky sjednocovány do jediného. Ke svým tvrzením pak žalobkyně nenabídla žádný důkaz. Jednání odvolacího soudu se neúčastnila a zbavila se tak v tomto směru možnosti být náležitě poučena k nutnosti doplnění rozhodujících tvrzení a důkazů.

7. Po zopakování dokazování a doplnění dokazování (§ 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) listinou - výpisem z úvěrového účtu za dobu od 20. 6. 2017 do 20. 7. 2019 je dále nezbytné skutkový závěr doplnit tak, že žalovaný, v případě dané úvěrové smlouvy, vyčerpal celkem částku 200.808 Kč, přičemž žalobkyni a její právní předchůdkyni zaplatil následně částku 94.317 Kč a před podáním žaloby (dle žalobních tvrzení) dne 17. 1. 2019 částku 500 Kč a dne 21. 11. 2019 částku 500 Kč.

8. Vzhledem k době uzavření smlouvy (17. 5. 2017) soud prvního stupně správně poměřoval vztah účastníků ustanovením § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (podle přechodného ustanovení zakotveného v § 3028 tohoto zákona) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ), účinného od 1. 12. 2016.

9. Dále, pokud se jedná o právní hodnocení, je nutno uvést, že podle judikatury Ústavního soudu se o překvapivé rozhodnutí jedná mimo jiné tehdy, pokud účastníci řízení nedostanou příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů (nález ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, body 14 - 15), nebo k odlišnému právnímu hodnocení (nález ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, bod 15). Zákaz překvapivých rozhodnutí přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí (nález ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2804/10, nález ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, bod 15). Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat (nález ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, bod 42) a tak se tomu i v otázce odborného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného stalo. Žalobkyně popsala způsob zkoumání úvěruschopnosti žalovaného již ve svém podání ze dne 22. 3. 2021. Žalobkyně nejenže měla možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat, nýbrž ji také využila, a proto překvapivost rozhodnutí v úvahu nepřipadá.

10. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá ZosÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odstavec 2).

11. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

12. Ohledně nutnosti dodržení principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky lze dále odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26., v němž Nejvyšší správní soud formuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Nejvyšší soud ČR pak v rozhodnutí ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nemůže nic změnit ani to, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Jako dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Je tak nutno údaje, které dlužník věřiteli poskytl, ověřit, resp. objektivně podložit.

13. Krajský soud se závěry uvedenými ve shora uvedených rozhodnutích souhlasí, nemá co podstatného k nim dodat a v plném rozsahu na ně odkazuje, když má za to, že tyto se prosadí i v projednávané věci.

14. S ohledem na shora prokázaný skutkový stav nelze žalobkyni přisvědčit, že by v případě shora uzavírané úvěrové smlouvy dostála odborné péči při zkoumání aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů žalovaného. Žalobkyně především netvrdila žádné konkrétní skutkové okolnosti prověřování úvěruschopnosti žalovaného, a to jak ve vztahu k jeho příjmům, tak ve vztahu k jeho výdajům, přičemž lze připojit, že v daném případě nepostačí spolehnout se jen na údaje uváděné žalovaným, neboť tyto musí být doloženy. Odvolací soud tedy uzavírá, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně odborné péči při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného v případě poskytnutého úvěru nedostála a poskytla-li žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 ZosÚ, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu ust. § 580 a § 588 občanského zákoníku.

15. Ve světle shora uvedeného je proto nárok žalobkyně nutno posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a to ve výši rozdílu mezi částkou finančních prostředků, které žalovaný skutečně vyčerpal a částkou, kterou žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni uhradil, a to v souladu s ust. § 2991 občanského zákoníku. V daném případě vyšlo najevo, že žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 95.317 Kč, přičemž vyčerpal 200.808 Kč. Z titulu bezdůvodného obohacení tedy žalobkyni náleží celkem částka 105.491 Kč spolu s běžícím zákonným úrokem z prodlení od 17. 8. 2019 ve smyslu výzvy k uhrazení dlužné částky, která byla žalovanému zaslána (viz poštovní podací arch ze dne 26. 7. 2019).

16. Zbývá dodat, že o skutečném čerpání finančních částek žalovaným nemá odvolací soud po provedení důkazu - výpisem z úvěrového účtu - žádné pochybnosti.

17. Odvolací soud proto napadený rozsudek okresního soudu v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno v odstavci I. výroku tohoto rozsudku.

18. O náhradě nákladů řízení před okresním soudem a v odvolacím řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný byl ve věci převážně úspěšný (žalobkyně dle žaloby ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně požadovala celkem částku 295.601,22 Kč včetně úrokového příslušenství, nicméně přiznáno jí bylo celkem 126.069 Kč včetně úrokového příslušenství). Žalovaný se pak náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů výslovně vzdal.

19. Pokud se jedná o lhůtu k plnění, tato byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když odvolací soud neshledal důvody k jejímu prodloužení či pro stanovení splátek. Stanovení, že peněžité plnění se bude dít ve splátkách, představuje výjimku ze zákonné lhůty k plnění, která činí tři dny od právní moci rozsudku. Při úvaze o stanovení lhůty k plnění soud vychází z konkrétních skutkových okolností souzené věci tak, aby nebyla založena nespravedlivá nerovnováha mezi účastníky řízení. V této souvislosti však žalovaný zejména netvrdil žádné skutkové okolnosti, které by dovolovaly posoudit jeho platební schopnost ve vztahu k době, za kterou by požadovaným způsobem došlo k zaplacení celé dlužné částky. Pokud jeho ekonomické poměry neumožňují uhradit dlužnou částku naráz či v přiměřené lhůtě, nezbývá než vyjít ze zákonem stanovené lhůty k plnění s tím, že případné dopady do sociální sféry žalovaného jsou dostatečně chráněny právní úpravou výkonu rozhodnutí nebo exekuce.