8 Co 48/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 806.400 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 11. 2024, č. j. 27 C 234/2024-52,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci II. výroku ohledně 12% úroku z prodlení ročně z částky 782.590,47 Kč za dobu od 21. 1. 2025 do zaplacení, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12% úrok z prodlení ročně z částky 782.590,47 Kč od 21. 1. 2025 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ohledně 15% úroku z prodlení ročně z částky 782.590,47 Kč od 28. 12. 2023 do 20. 1. 2025 a ohledně 3% úroku z prodlení ročně z částky 782.590,47 Kč od 21. 1. 2025 do zaplacení se rozsudek potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 18.208 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 782.590,47 Kč, částku 5.000 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím, 15% úrokem z prodlení ročně z částky 5.000 Kč od 28. 12. 2023 do zaplacení, 15% úrokem ročně z částky 5.000 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 196,26 Kč a částku 3.417 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba byla zamítnuta ohledně částky 15.392,53 Kč, úroku 11,90 % ročně z částky 797.983 Kč od 18. 12. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 15 % ročně z částky 797.983 Kč od 28. 12. 2023 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 39.637,33 Kč od 18. 7. 2023 do 17. 12. 2023. Dále bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18.208 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že banka a žalovaný jako majitel účtu uzavřeli dne 6. 1. 2020 rámcovou smlouvu č. , číslo, , jejímž předmětem byl závazek žalobkyně zřídit a vést pro žalovaného běžný účet č. , č. účtu, . Ve smlouvě a v obchodních podmínkách si strany sjednaly, že žalovaný bude disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku. Z výpisu z běžného účtu žalovaného soud zjistil, že záporný zůstatek na účtu žalovaného činil ke dni 18. 10. 2023 částku 3.417 Kč. Dále si strany v Dodatku č. , číslo, k Rámcové smlouvě – Smlouva o poskytnutí kontokorentu ze dne 7. 1. 2020 sjednaly poskytnutí kontokorentu ve výši 5.000 Kč k tomuto účtu. Žalovaný se zavázal splácet vyčerpané peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 18,90 % ročně s tím, že do jednoho roku se musí dostat do plusu. Z dodatku č. , číslo, k Rámcové smlouvě ze dne 1. 6. 2023 soud zjistil, že tohoto dne žalobkyně a žalovaný elektronicky uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem byl závazek poskytnout žalovaném úvěr ve výši 797.983 Kč, kdy 697.983 Kč je částka určená ke splacení původního úvěru a částka 100.000 Kč není vázána žádným účelem. Žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s poplatkem 2.000 Kč za poskytnutí úvěru a 11,90 % úrokem v pravidelných splátkách po 11.472 Kč měsíčně a pojistné ve výši 999 Kč, vše počínaje dnem 18. 7. 2023. Z potvrzení žalobkyně o prověření úvěruschopnosti žalovaného z 25. 7. 2023 soud zjistil, že žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů, není ženatý, nemá vyživovací povinnosti a platí jiné splátky ve výši 11.172 Kč, má kontokorent 5.000 Kč a hlavní příjem má 29.353 Kč ze zaměstnání u , právnická osoba, , příjem ostatních členů rodiny činí 40.000 Kč, výdaje domácnosti na bydlení a další výdaje na jídlo a léky, dopravu a úvěry činí 11.500 Kč a 17.600 Kč. Hlavní příjem byl ověřen z bankovního výpisu a v březnu 2023 činil částku 24.511 Kč, v dubnu 2023 částku 25.050 Kč, v květnu 2023 částku 32.566 Kč. Z výpisu z účtu žalobkyně soud zjistil, že na účet žalovaného byla dne 1. 6. 2023 převedena částka 797.983 Kč. Na úvěr žalovaný doposud uhradil částku 15.392,53 Kč. Dne 19. 12. 2023 žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru a vyzvala ho k úhradě celého dluhu ve výši 846.233,59 Kč tvořeného součtem dluhu ve výši 837.620,33 Kč, na kontokorentu ve výši 5.000 Kč a na běžném účtu ve výši 3.417 Kč, do 27. 12. 2023. Tato výzva byla odeslána žalovanému dne 19. 12. 2023.

3. Okresní soud dospěl k závěru s odkazem na ust. § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 věty prvé zákona č. 257/2016 Sb., o absolutní neplatnosti smlouvy z důvodu, že nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, když zejména nebyla zkoumána výdajová stránka, když žalobkyně se spokojila pouze s prohlášením žalovaného, že bydlí u rodičů, aniž by si nechala předložit čestné prohlášení, zda skutečně u nich žalovaný bydlí. Rovněž není doloženo, zda se žalovaný podílí na nákladech spojených s bydlením, placením energií. Žalobkyně vycházela z obecných ekonomických modelů, aniž by se snažila výdaje žalovaného více konkretizovat, příp. že by si je nechala doložit. Z toho důvodu přiznal žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou částkou 797.983 Kč z titulu úvěrové smlouvy, která je neplatná, a žalovaným zaplacenou částkou 15.392,53 Kč a dospěl k závěru, že z titulu bezdůvodného obohacení náleží žalobkyni rozdíl mezi těmito dvěma částkami, tedy částka 782.590,47 Kč bez úrokového příslušenství a s ohledem na to, že lhůta ke splatnosti dluhu nebyla dohodnuta, byla určena soudem ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Ve zbytku žalobu žalobkyně z titulu úvěrové smlouvy zamítl.

4. Proti tomuto rozsudku, a to proti odstavci II. výroku, ohledně úrokového příslušenství z částky 782.590,47 Kč, podala žalobkyně včas odvolání a domáhala se jeho změny tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni 15% úrok ročně z částky 782.590,47 Kč od 28. 12. 2023 do zaplacení a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedla, že je to spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh a k těmto i navrhnout důkazy. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu tak musí vyplývat z výsledku provedeného dokazování. Žalobkyni není známo, na základě jakých skutečností soud dospěl k závěru, že úhrada nebyla v možnostech žalovaného, když žalovaný v řízení nic netvrdil. Naopak se žalobkyně domnívá, že takový závěr soud neučinil a touto otázkou se nezabýval, když žalovanému uložil zaplatit dlužnou částku do tří dnů od právní moci rozsudku, bez úrokového příslušenství. V tomto směru odkázala žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3808/2023, dle kterého „…v posuzovaném případě nebyl důvod uložit žalované ve splátkách, jelikož žalovaná nepředložila žádné důkazy k prokázání své majetkové situace, které by spolutvořily podmínky pro umožnění plnění ve splátkách.“ Nejvyšší soud také připomenul ustálenou judikaturu, dle které je soud povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého dluhu plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele. I v tomto případě šlo o vrácení bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o úvěru. Ochrana spotřebitele není bezmezná a má své hranice a judikatura se ustálila na právním názoru, že některé skutečnosti jsou soudy povinny posuzovat ex offo, jako např. zda byla řádně zkoumána úvěruschopnost spotřebitele. K prokázání jiných skutečností je nutná procesní aktivita žalovaného, jako např. posouzení možností žalovaného vydat bezdůvodné obohacení. Bez dalšího nelze presumovat, že není v možnostech žalovaného úhrada, aniž by k takovému závěru byla ve spise opora ve formě tvrzení a důkazů. Okresní soud přiznal žalobkyni nárok z titulu bezdůvodného obohacení, na které dopadá obecná úprava času plnění dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. Podle tohoto ustanovení platí, že neujednají-li si strany, kdy má dlužník plnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Zvláštní právní úprava pak hovoří o tom, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Žalobkyně si je vědoma obecného kolizního pravidla lex specialis derogat legi generali, podle kterého zvláštní právní úprava má přednost před úpravou obecnou. V řízení nevyšlo najevo, že by měla být aplikována speciální úprava lhůty k plnění dle ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný neunesl břemeno důkazní ohledně svých možností splatit bezdůvodné obohacení a v tomto případě měl soud postupovat podle obecného pravidla, kdy má dlužník splnit dluh na výzvu věřitele bez zbytečného odkladu. Dále žalobkyně odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 199/2024-92 ze dne 31. 7. 2024 a Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2024, č. j. 27 Co 189/2024-142.

5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

6. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

7. Odvolací soud plně přejímá skutková zjištění, jak je učinil okresní soud, na která v podrobnostech odkazuje, když ta nebyla ani odvolatelkou napadána. Rovněž nebyl napaden závěr okresního soudu týkající se úvěruschopnosti žalovaného, a tedy právní hodnocení, že žalobkyni náleží nárok z titulu bezdůvodného obohacení.

8. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel úvěru spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmům spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

9. Ze závěru rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 vyplývá, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text v době přiměřené jeho možnostem míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele, a tedy soukromoprávní sankcí, je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud jde o spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je přitom speciálním ustanovením k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankce poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má toliko nárok na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v novém době splatnosti, buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

10. S ohledem na absenci dohody stran o splatnosti částky nemohl žalobkyni vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení. Dobu splatnosti stanovil soud ve lhůtě tří dnů, když v tomto směru nepochybil. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se zaplacením dluhu a až tehdy může žalobkyně požadovat úroky z prodlení. V době rozhodování soudu I. stupně se žalovaný nedostal do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, když zde nebyla dohoda o splatnosti dané částky a tu pak stanovil soud.

11. Pokud však žalovaný přiznanou částku neuhradil ve lhůtě tří dnů, jak bylo rozhodnuto okresním soudem, pak se žalovaný dostal do prodlení po uplynutí této lhůty. Jak vyplývá z obsahu spisu, rozsudek byl uložen žalovanému dne 23. 12. 2024 a fikce doručení nastala 10. dnem po uložení, tj. 2. 1. 2025, když tento den připadl na čtvrtek. Dnem následujícím počala běžet žalovanému 15denní lhůta k podání odvolání a ta skončila dne 16. 1. 2025. Rozsudek pak nabyl právní moci dne 17. 1. 2025 a žalovaný měl plnit do tří dnů, tedy do 20. 1. 2025. Od 21. 1. 2025 je v prodlení. S ohledem na tuto skutečnost odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části v souladu s ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyni přiznal 12% úrok z prodlení z částky 782.590,47 Kč od 21. 1. 2025 až do zaplacení. Ve zbytku rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil v souladu s ust. § 219 o. s. ř., jak je uvedeno v odstavci I. výroku tohoto rozsudku.

12. V souladu s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Okresní soud nepochybil při stanovení výše náhrady nákladů řízení a při stanovení úspěchu žalobkyně v tomto sporu. Odvolací soud na výpočet náhrady nákladů řízení učiněný okresním soudem v bodu 17. napadeného rozsudku zcela odkazuje.

13. V odvolacím řízení nebyla žalobkyně v převážné míře úspěšná, žalovanému žádné náklady nevznikly, proto o nich bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.