27 C 234/2024

Plný text

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 806 400 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 782 590,47 Kč, částku 5 000 Kč s 18,9% úrokem ročně z částky 5 000 Kč od 18. 12. 2023 do 29. 2. 2024, 15% úrokem z prodlení ročně z částky 5 000 Kč od 28. 12. 2023 do zaplacení, 15% úrokem ročně z částky 5 000 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 196,26 Kč a částku 3 417 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 15 392,53 Kč, úrok 11,9 % ročně z pohledávky 797 983 Kč od 18. 12. 2023 do zaplacení, úrok 15 % ročně z pohledávky 797 983 Kč od 28. 12. 2023 do zaplacení a kapitalizovaný úrok ve výši 39 637,33 Kč od 18. 7. 2023 do 17. 12. 2023, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 18 208 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne 5. 3. 2024 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 806 400 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 6. 1. 2020 Rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na základě níž žalobkyně zřídila a vedla žalovanému běžný účet č. , č. účtu, a žalovaný jej mohl začít plně využívat. Dne 1. 6. 2023 uzavřel žalovaný s žalobkyní Dodatek č. 19 k Rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o úvěr ve výši 797 983 Kč. Smlouva byla uzavřena a téhož dne poskytnuta žalovanému na jeho účet. Podle podmínek úvěrové smlouvy byl žalovaný zavázaný měsíčně hradit pravidelnou konstantní splátku úvěru v celkové výši 11 472 Kč, skládající se ze splátky jistiny a úroku 11,9 % p. a., jehož výše byla sjednaná Smlouvou o úvěru, a to vždy k 18. dni měsíce počínaje dnem 18. 7. 2023 s tím, že předpokládané datum splacení celého úvěru bylo stanoveno na 18. 6. 2033. Dodatkem č. , hodnota, k Rámcové smlouvě ze dne 11. 8. 2023 žalobce s žalovaným sjednali splátkové prázdniny - odklad splátek úvěru č. , hodnota, splatných dne 18. 8. 2023 a dne 18. 9. 2023. Dle dodatku se po dobu splátkových prázdnin úvěr nadále úročí úrokovou sazbou sjednanou ve smlouvě, o tyto úroky se navýší celková částka k doplacení. Úroky jsou hrazeny následujícími splátkami, a pokud nedojde k jejich uhrazení, stávají se úroky součástí kapitalizovaného úroku. Splátka 18. 7. 2023 byla splacena. Na splátku dne 18. 10. 2023 bylo ze strany žalovaného dne 18. 10. 2023 zaplaceno pouze 923,53 Kč, přičemž tuto částku si žalobce započetl částí ve výši 0 Kč na úhradu jistiny splátky a částí ve výši 923,53 Kč na úhradu úroku splátky. Zápočet jednotlivých splátek na jistinu a úrok úvěru viz přehled plateb č. , hodnota, . Počínaje splátkou ke dni 18. 10. 2023 tedy nebyly splátky ze strany žalovaného uhrazeny řádně a včas. Žalobkyně proto dne 18. 12. 2023 přistoupila k zesplatnění úvěru. Zesplatňujícím dopisem - předžalobní výzvou byl žalovaný vyzván k zaplacení celého dluhu, který byl tvořen dlužnou jistinou ve výši 797 983 Kč a nesplaceným smluvním úrokem z úvěru ve výši 39 637,33 Kč, přičemž jejich výše byla stanovena ke dni 17. 12. 2023. Dále dne 7. 1. 2020 uzavřel žalovaný s žalobkyní Dodatek č. 1 k Rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o poskytnutí kontokorentu ve výši 5 000 Kč, viz Dodatek č. 1 k Rámcové smlouvě - Smlouva o poskytnutí kontokorentu. Protože žalovaný splnil všechny smluvní předpoklady pro poskytnutí kontokorentu v souladu s Obchodními podmínkami a Podmínkami pro používání kontokorentu společnosti , právnická osoba, bylo mu poskytnutí kontokorentu dne 7. 1. 2020 schváleno a zároveň mu bylo umožněno jeho čerpání na účtu č. , č. účtu, . Protože žalovaný porušil své smluvní povinnosti, žalobkyně ke dni 18. 12. 2023 kontokorent zesplatnila. Zesplatňujícím dopisem - předžalobní výzvou byl žalovaný vyzván k zaplacení celého dluhu, který byl tvořen dlužnou jistinou kontokorentu ve výši 5 000 Kč a nesplaceným smluvním úrokem z kontokorentu ve výši 196,26 Kč, přičemž jejich výše byla stanovena ke dni 17. 12. 2023. Dále bylo smluvními stranami mj. sjednáno, že žalovaný bude disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku, viz Obchodní podmínky, čl. Nakládání s účtem a zřízení dispozičního práva k účtu. Dále se žalovaný zavázal udržovat na běžném účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané platby a pokud se dostane do minusu, zaplatí příslušnou částku nejpozději do pěti pracovních dnů poté, co k tomu bude žalobcem vyzván, viz Obchodní podmínky, čl. Nakládání s účtem a zřízení dispozičního práva k účtu. Účet se tedy neměl nikdy dostat do debetu (záporného zůstatku). Navzdory shora uvedenému se žalovaný na svém běžném účtu dostal do nepovoleného debetu ve výši 3 417 Kč, který rovněž dosud neuhradil. K prověření úvěryschopnosti u prvního úvěru žalobkyně dále uvedla, že pokud jde o výdajovou stránku žalovaného, žalovaný uváděl, že bydlí u rodičů a přispívá na bydlení částkou 11 000 Kč, uvedl i další výdaje pro svou potřebu, jako léky, jídlo, doprava ve výši 17 600 Kč, což žalobkyně všechno zohlednila při prověřování úvěryschopnosti. Vycházela přitom i z modelů a statistik a údajů státu o obvyklých nákladech na bydlení. V případě úvěru z 1. 6. 2023 šlo o refinancování předchozích úvěrů, neboť žalovanému byly úvěry poskytované opakovaně a tyto řádně a včas splácel a poté došlo k jejich refinancování. Např. u úvěru z roku 2020 uhradil 22 splátek, u dalších úvěrů z roku 2022 uhradil dvě, resp. jednu splátku a byl mu poskytnut ještě jeden úvěr, které všechny pak předmětným velkým úvěrem refinancoval.

2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.

3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to Rámcové smlouvy, Dodatku č. 19, Obchodních podmínek, Podmínek pro používání úvěru, Mimořádného výpisu, Formuláře, Splátkového kalendáře, Přehledu plateb, Zesplatňujícího dopisu, Dodatku č. 21, Dodatku č. 1, Předsmluvního formuláře, Mimořádného výpisu, Podmínek pro používání kontokorentu, Přehledu plateb kontokorentu, Zesplatňujícího dopisu, Mimořádného výpisu z běžného účtu, Dokladu odeslané pošty, Přehledu nákladů, Ceníku, Přihlášení k pojištění, Pojistných podmínek, Cen pojištění, Předžalobní výzvy včetně podacího archu.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Z Rámcové smlouvy č. , hodnota, ze dne 6. 1. 2020 soud zjistil, že tohoto dne žalobkyně jako banka a žalovaný jako majitel účtu uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně zřídit a vést pro žalovaného běžný účet č. , č. účtu, . V smlouvě a Obchodních podmínkách v článku Nakládání s účtem a zřízení dispozičního práva k účtu si strany sjednaly, že žalovaný bude disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku. Z výpisu z běžného účtu žalovaného soud zjistil, že záporný zůstatek na účtu žalovaného činí ke dni 18. 10. 2023 částku 3 417 Kč. Dále si strany v Dodatku č. 1 k Rámcové smlouvě - Smlouva o poskytnutí kontokorentu ze dne 7. 1. 2020 sjednaly poskytnutí kontokorentu ve výši 5 000 Kč k tomuto účtu. Žalovaný se zavázal splácet vyčerpané peněžní prostředky spolu se smluveným úrokem 18,9 % p.a. a splatit dluh do jednoho roku od data prvního čerpání kontokorentu nebo od jakéhokoliv dalšího čerpání, kterým se z kladných částek dostane do minusu. Jinými slovy, do jednoho roku od přečerpání běžného účtu , č. účtu, se musí dostat do plusu. Z Dodatku č. 19 k Rámcové smlouvě ze dne 1. 6. 2023 soud zjistil, že tohoto dne žalobkyně a žalovaný elektronicky uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem byl závazek poskytnout žalovanému úvěr číslo , hodnota, ve výši 797 983 Kč, kdy 697 983 CZK je částka určená ke splacení původního úvěru a částka 100 000 CZK není vázána žádným účelem. Žalovaný se zavázala úvěr splácet spolu s poplatkem 2 000 Kč za poskytnutí úvěru a 11,9% úrokem v pravidelných 120 měsíčních splátkách po 11 472 Kč a pojistné 999 Kč splatných vždy k 18. dni v měsíci počínaje dnem 18. 7. 2023. Z potvrzení žalobkyně o prověření úvěryschopnosti žalované z 25. 7. 2023 soud zjistil, že žalovaný uvedl, že bydlí u rodič, není ženatý, nemá vyživovací povinnosti, platí jiné splátky 11 172 Kč, má kontokorent 5 000 Kč, má hlavní příjem 29 353 Kč ze zaměstnání u , právnická osoba, příjem ostatních členů rodiny činí 40 000 Kč, výdaje domácnosti na bydlení a další výdaje na jídlo, léky a dopravu úvěrů činí 11 500 Kč a 17 600 Kč. Hlavní příjem byl ověřen z bankovního výpisu a činil v březnu 2023 částku 24 511 Kč, v dubnu 2023 částku 25 015 Kč, v květnu 2023 částku 32 566 Kč. Dále byl žalovaný ověřován v bankovním a nebankovním registru, insolvenčním rejstříku a Centrální evidenci exekucí. Z výpisu z účtu žalobkyně soud zjistil, že na účet žalovaného byla dne 1. 6. 2023 převedena částka 797 983 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 15 392,53 Kč (12 395,53 Kč + 2 997 Kč). Z oznámení o zesplatnění ze dne 19. 12. 2023 soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru, a vyzvala jej k úhradě celého dluhu ve výši 846 233,59 Kč tovřeného součtem dluhu na úvěru č. , hodnota, ve výši 837 620,33 Kč, na kontokorentu ve výši 5 000 Kč a na běžném učtu ve výši 3 417 Kč do 27. 12. 2023. Z podacího archu soud zjistil, že dopis byl odeslán žalovanému dne 19. 12. 2023. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

13. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

14. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že uzavřela se žalovaným dne 6. 1. 2020 smlouvu, která má všechny náležitosti smlouvy o běžném účtu dle § 2662 a násl občanského zákoníku. Žalovaný dle výpisu z účtu na svém účtu prokazatelně způsobil nedovolený záporný zůstatek částku 3 417 Kč, což žalovaný nijak nerozporoval. Protože žalovaný netvrdil, že by dluh již uhradil, zavázal jej soud k povinnosti zaplatit žalobkyni tuto částku v zákonné lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyně dále prokázala, že uzavřela se žalovaným dne 7. 1. 2020 smlouvu o poskytnutí tzv. kontokorentního úvěru k jeho účtu s limitem 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu se sjednaným úrokem v splátkách a v termínu sjednaném ve smlouvě a nepřekročit limit. Žalovaný však tuto svou povinnost nesplnil, proto žalobkyni vzniklo právo úvěr zesplatnit, což učinila v oznámení o zesplatnění ze dne 19. 12. 2023. Žalovaný netvrdil, že by dluh na kontokorentu ve výši 5 000 kč již uhradil. Protože je žalovaný s úhradou dluhu v prodlení, uložil mu soud kromě zaplacení jistiny povinnost zaplatit žalobkyni i příslušenství v podobě sjednaného smluvního úroku s přihlédnutím k § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., tedy i 18,9% úrok ročně z částky 5 000 Kč od 18. 12. 2023 do 29. 2. 2024 a 15% úrok ročně z částky 5 000 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení a rovněž i 15% úrok z prodlení ročně z částky 5 000 Kč od 28. 12. 2023 do zaplacení.

15. Žalobkyně dále prokázala, že na základě uzavřené úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne 1. 6. 2023 žalovaný obdržela na svůj účet částku 797 983 Kč. Žalovaný ani tuto skutečnost nerozporoval. Soud však má za to, že tuto smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalovaný sice při uzavírání úvěrové smlouvy uváděl, že výše její mzdy je 129 353 Kč, a příjem v této výši vyplývá i z předloženého výpisu z běžného účtu žalovaného, žalobkyně blížeji příjmovou stránku žalovaného nezkoumala, nevyžádala si pracovní smlouvu, aby zjistila, zda žalovaný má pracovní smlouvu na dobu neurčitou či určitou, což vzhledem k předpokládanému dlouhodobému smluvnímu vztahu u úvěru při sjednaných 120 měsíčních splátkách, tedy době trvání smluvního vztahu nejméně 10 let nepochybně hraje důležitou roli, zda bude žalovaný do budoucna schopen splácet své závazky, což by např. u pracovní smlouvy na dobu určitou bylo značně nejisté. Žalobkyně rovněž blížeji nezkoumala výdajovou stránku žalovaného, když se spokojila s jeho prohlášením, že bydlí u rodičů, aniž by si např. nechala předložit jejich čestné prohlášení, že žalovaný u nich skutečně bydlí. Není rovněž nijak doloženo, zda se žalovaný podílí na nákladech spojených s bydlením u rodičů a placení energií. Žalobkyně vzhledem k osobním poměrům žalovaného, k jeho životní situaci, rodinnému stavu, počtu osob v domácnosti a typu bydlení vycházela z obecných ekonomických modelů, aniž by se snažila výdaje žalovaného více konkretizovat, a aniž by si je nechala doložit. Soud na základě zjištěných skutečností i v tomto případě dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě výpisu z účtu žalovaného. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného vyšla žalobkyně pouze z prohlášení žalovaného, aniž by si tyto údaje ověřila, nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na léky nebo jiné výdaje, případné vyživovací povinnosti, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky u jiných společností a jaká je výše měsíčních splátek. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, vycházela z matematických propočtů, resp. pomocných parametrů a údajů o výdajích poskytnutých samotným žalovaným, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

16. Soud proto žalovaného zavázal u úvěru ze dne 1. 6. 2023 vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 782 590,47 Kč (rozdíl mezi jistinou 797 983 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným na tento úvěr uhrazenou částkou 15 392,53 Kč /součet žalobkyní tvrzených uhrazených částek 12 395,53 Kč a 2 997 Kč/). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 15 392,53 Kč, úrok 11,9 % ročně z pohledávky 797 983 Kč od 18. 12. 2023 do zaplacení, úrok 15 % ročně z pohledávky 797 983 Kč od 28. 12. 2023 do zaplacení a kapitalizovaný úrok ve výši 39 637,33 Kč od 18. 7. 2023 do 17. 12. 2023, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy ze dne 1. 6. 2023 a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalovaného k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za její neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně činí 76 % původně žalované částky včetně příslušenství, její neúspěch 24 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem činí 52 %. Soud proto přiznal žalobkyni 52 % uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení v celkové výši 35 016,46 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 32 256 Kč a cestovní náklady za cestu automobilem z Brna do Karviné a zpět k jednání soudu ve výši 2 760,46 Kč. 52 % z částky 35 016,46 Kč činí 18 208 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.