8 Co 49/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 422.018,01 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 17. 12. 2025, č. j. 108 C 225/2025-73,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, to je v odstavci II. výroku, ohledně splatnosti částky 419.525 Kč s úrokovým příslušenstvím, a v odstavci IV. výroku, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zastavil řízení co do návrhu na zaplacení částky 2.493,01 Kč s úrokovým příslušenstvím (odstavec I. výroku), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 422.018,01 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy ke každému 1. dni v měsíci počínaje 1. 2. 2026 a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 % (odstavec II. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 12 % úrok z prodlení ročně z částky 419.525 Kč od 14. 5. 2025 do zaplacení (odstavec III. výroku), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 63.995 Kč (odstavec IV. výroku) a dále rozhodl tak, že žalobkyni se po právní moci výroku o částečném zastavení řízení vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 100 Kč (odstavec V. výroku).

2. Proti tomuto rozsudku, v rozsahu odstavce II. výroku, podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém se domáhala změny napadeného výroku tak, že žalovanému bude uloženo zaplatit žalobkyni přisouzenou částku v měsíčních splátkách po 5.000 Kč, a to pod ztrátou jejich výhody. Argumentovala, že rozhodnutí okresního soudu je ekonomicky naprosto nesmyslné a odporuje účelu zákona. Okresním soudem stanovená splátka ve výši 500 Kč měsíčně by totiž znamenala, že pouhé splácení jistiny bude trvat po dobu cca 70 let, bez splácení případných úroků z prodlení, které mohou vzniknout při jediném prodlení se splátkou. Žalovaný by tedy měl dle napadeného rozsudku splácet dluh do 100 let svého života. Takové rozhodnutí soudu je zcela absurdní, nepřiměřené a zcela opomíjí a znevýhodňuje žalobkyni. Nejvyšší soud ve své judikatuře uvádí, že soud musí zkoumat, zda splátky nepovedou k nepřiměřenému odkladu uspokojení věřitele. Soud prvního stupně zjevně vycházel z toho, že žalovaný je ve výkonu trestu a pobírá pracovní odměnu. Tuto skutečnost však nesprávně vyložil jako důvod pro extrémně nízké splátky, aniž by zkoumal délku výkonu trestu, možnost práce po propuštění, majetkové poměry a další zdroje příjmů žalovaného. Výkon trestu je osobní okolností žalovaného, nikoli okolností, která by měla být vykládána k tíži žalobkyně. Soud prvního stupně fakticky vytvořil situaci, kdy žalovaný získal výhodu právě díky tomu, že je ve výkonu trestu. Takový postup je v rozporu s principem rovnosti stran a činí z žalobkyně subjekt, který má nést následky trestné činnosti žalovaného.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Okresní soud po provedeném dokazování dovodil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, .) a žalovaným byla dne , Anonymizováno, uzavřena smlouva o úvěru podle ust. § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na základě které žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 425.583 Kč, kdy do výše 405.583 byly tyto prostředky určeny na konsolidaci úvěrů, které měl žalovaný na základě dvou smluv u banky, a co do částky 20.000 Kč se jednalo o bezúčelový, spotřebitelský úvěr. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit úvěr žalobkyni ve 108 měsíčních splátkách po 6.058 Kč. S ohledem na spotřebitelský charakter úvěru se okresní soud dále zabýval otázkou, zda před jeho poskytnutím právní předchůdkyně žalobkyně dodržela povinnosti na ni kladené příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) a dovodil, že porušila svou povinnost stanovenou jí v ust. § 86 (dále jen „ZoSÚ“), v důsledku čehož je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, když k této neplatnosti je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Důsledkem porušení této povinnosti je pak vznik povinnosti žalovaného jako spotřebitele vrátit pouze nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků či smluvních pokut a po odečtení toho, co žalovaný již na tuto smlouvu uhradil. V případě posuzovaného úvěru pak žalovaný fakticky obdržel celou částku 425.583 Kč a žalobkyni zaplatil jednu splátku v částce 6.058 Kč. Rozdíl těchto částek pak představuje částku 419.525 Kč, kterou okresní soud s poukazem na ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ uložil žalovanému zaplatit dle jeho možností, kdy přihlédl k tomu, že žalovaný je aktuálně ve výkonu trestu, kde je od září 2025 pracovně zařazen a pobírá pracovní odměnu ve výši 10.400 Kč, kdy na tuto odměnu jsou vedeny exekuční srážky. Okresní soud tedy zavázal žalovaného k úhradě dluhu ve splátkách 500 Kč splatných vždy k 1. dni v měsíci počínaje 1. 2. 2026, kdy pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky žalovaného zavázal rovněž k úhradě úroku z prodlení v zákonné výši od 1. dne prodlení s úhradou stanovených splátek, až do jejich zaplacení. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl odkazem na ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobkyni přiznal právo na jejich plnou výši, když ve sporu měla neúspěch pouze v nepatrné části.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, pouze však ve výroku II. přisouzené částky 419.525 Kč ohledně stanovení splátek a v části, ve které splátky nebyly soudem stanoveny pod ztrátou jejich výhody (a rovněž v závislém nákladovém výroku) [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. V prvé řadě je nutno zdůraznit, že žalobkyně svým odvoláním obsahově brojí proti stanovení splatnosti dlužné částky ze strany okresního soudu. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ.

7. Promítnuto do projednávané věci, je nutno uzavřít, že v daném případě neplatné úvěrové smlouvy určil splatnost dosud nesplacené jistiny okresní soud, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně nedošlo. Uvedenými splátkami tedy okresním soudem nedošlo ke stanovení lhůty k plnění již dříve splatného dluhu ve smyslu ust. § 160 o. s. ř., ale byla určena splatnost samotného dluhu ve smyslu ust. § ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ. V této souvislosti proto nelze ani vycházet z ustálené judikatury ve vztahu k pariční lhůtě, jak nesprávně argumentuje žalobkyně.

8. Nebyly-li splátky dlužné jistiny úvěru stanoveny jakožto pariční lhůta ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., okresní soud zcela správně posoudil aktuální situaci žalovaného a jeho příjem dle ust. § 87 odst. 1 a 2 ZoSÚ a rozhodl, že přiznaná dlužná jistina úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ se stane z hmotněprávního hlediska splatnou postupně ve splátkách po 500 Kč, když úhrada jistiny úvěrového dluhu najednou či ve vyšších splátkách neodpovídá možnostem spotřebitele. Zároveň pak ani nebylo lze stanovit splatnost dlužné jistiny úvěru ve splátkách pod ztrátou jejich výhody. V takovém případě by se totiž jistina stala splatná najednou, což odporuje smyslu citovaného ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, kdy i z důvodové zprávy k tomuto ustanovení vyplývá, že slova „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany.

9. Lze rovněž připojit, že pro případ, kdy se věřitel domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet (k tomu srov. ust. § 87 odst. 3 ZoSÚ, které umožňuje stranám, aby na návrh některé z nich soud sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnil).

10. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, a to včetně nákladového výroku11. Výrok o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem je odůvodněn neúspěchem žalobkyně v tomto řízení, za situace, kdy v odvolacím řízení procesně zcela úspěšnému žalovanému prokazatelně žádné náklady tohoto řízení nevznikly.