8 CO 66/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 15.210 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 23. 11. 2021, č. j. 110 C 269/2021-75,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci II. výroku ohledně částky 2.400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 15. 3. 2020 do zaplacení, potvrzuje, ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12.810 Kč od 15. 3. 2020 do 11. 8. 2020 se rozsudek mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12.810 Kč od 15. 3. 2020 do 11. 8. 2020 do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1.667 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta sídlem [adresa].

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 12.810 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12.810 Kč od 12. 8. 2020 do zaplacení (odstavec I. výroku) a dále zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 2.400 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 12.810 Kč za dobu od 15. 3. 2020 do 11. 8. 2020 a co do úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 12.810 Kč od 12. 8. 2020 do zaplacení (odstavec II. výroku). Dále pak uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1.520 Kč (odstavec III. výroku).

2. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout jednorázový bezúročný úvěr ve výši 14.510 Kč za účelem nákupu nábytku u obchodníka. Žalovaný se naopak tuto částku zavázal vrátit žalobkyni formou 12 měsíčních splátek po 1.209 Kč. Žalobkyně dne 14. 8. 2019 svou povinnost splnila a na účet obchodníka zaslala požadovanou částku. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnutý úvěr uhradil pouze 1.700 Kč. U žalovaného však nebyla před uzavřením smlouvy objektivním způsobem vyhodnocena jeho možnost úvěr fakticky splácet. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti klienta, oproti výzvě, tvrdila, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vše proběhlo automaticky v Extranetu, kdy byl konzultován SOLUS, kde nebyl žalovaný nalezen. K tomu předložila zprávu o posouzení úvěruschopnosti, z níž vyplynulo, že v registru SOLUS žalovaný není uveden. Okresní soud toto vyhodnotil jako nedostatečné a uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumala. Netvrdila, zda a jakým způsobem zkoumala individuální příjmy a individuální výdaje žalovaného, a k jakým závěrům v tomto směru dospěla. Skutečnost, že žalovaný nebyl nalezen v databázi SOLUS, není v této souvislosti dostatečná. Úvěrová smlouva je tedy ve smyslu ust. § 86, 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve spojení s ust. § 588 občanského zákoníku neplatná. Žalobkyně tak má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení představující skutečně poskytnutou a dosud nevrácenou jistinu úvěru, což v daném případě představuje částku 12.810 Kč s úrokem z prodlení (§ 1970 o. z.) běžícím od 12. 8. 2020, když splatnost uvedené částky nastala 11. 8. 2020 v souladu s § 1958 odst. 2 o. z., a to na základě výzvy žalobkyně k úhradě dlužné částky. K odeslání výzvy prokazatelně došlo 5. 8. 2020 na adresu žalovaného. Fikce doručení nastala 3. pracovní den po odeslání, tj. 10. 8. 2020, dne 11. 8. 2020 měl žalovaný plnit a od 12. 8. 2020 je v prodlení.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, když se domáhala jeho změny tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 15. 3. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,25 % z částky 12.810 Kč od 15. 3. 2020 do 11. 8. 2020. Namítala, že v projednávané věci bylo okresním soudem zjištěno, že spotřebitelský úvěr byl poskytnut jako bezúročný a že žalovanému nebyly nikdy účtovány žádné úroky, ani na plnění jakékoliv úroky neposkytl. S ohledem na tuto skutečnost je tedy na daný vztah nutno aplikovat ust. § 5 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého platí, že na spotřebitelský úvěr poskytnutý bez úroku a jakékoliv úplaty jiné než úhrady účelně vynaložených nákladů přímo spojených se zajištěním spotřebitelského úvěru se použijí pouze § 1 až 4, § 122 až 124 a § 168. V daném případě tedy neexistuje žádná zákonná povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Na tom nemůže ničeho změnit ani judikatura týkající se otázky úvěruschopnosti, kterou má soud zkoumat z úřední povinnosti. S ohledem na to, že smlouvu nelze hodnotit jako absolutně neplatnou, je rovněž nutno vycházet, co se týče stanovení počátku prodlení, z odstoupení od smlouvy ve kterém byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a které bylo (dle doloženého podacího archu) odesláno na jeho adresu dne 4. 3. 2020. Žalovaný se tedy do prodlení dostal nejpozději dne 15. 3. 2020 a od tohoto data měl být žalobkyni rovněž přiznán zákonný úrok z prodlení z žalované částky.

4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)) v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

6. Pokud se jedná o skutkový stav věci, okresní soud učinil správná skutková zjištění, že právní žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru dne 12. 8. 2019 na částku 14.510 Kč, a to na nákup nábytku u obchodníka. Nebyl přitom sjednán žádný úrok a žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni uvedenou částku ve 12 měsíčních splátkách po 1.209 Kč. Na daném místě je však třeba zdůraznit, že jak vyplynulo i z tvrzení samotné žalobkyně - e-mailové komunikace založené na č. l. 52 a potvrzení o provedené platbě na č. l. 51 spisu, žalovanému byla (na účet obchodníka) vyplacena pouze částka 13.370,96 Kč. Částka 1.139 představovala participaci obchodníka, resp. žalovaného, který se tuto částku v rámci smlouvy zavázal uhradit. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, pak žalobkyně ohledně této skutečnosti pouze tvrdila a prokazovala, že žalovaný byl lustrován v registru SOLUS s negativním výsledkem.

7. Vzhledem k době uzavření smlouvy (12. 8. 2019) správně soud prvního stupně poměřoval vztah účastníků ustanovením § 2395 občanského zákoníku (podle přechodného ustanovení zakotveného v § 3028 odst. 1 občanského zákoníku) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ), účinného od 1. 12. 2016, zejména ustanovení § 86 a § 87 ZosÚ.

8. Rovněž lze přitakat právnímu posouzení věci okresního soudu, kdy předmětnou úvěrovou smlouvu hodnotil jako absolutně neplatnou dle ust. § 588 občanského zákoníku, právě s přihlédnutím k ust. § 86 a § 87 ZosÚ, když nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně dostála odborné péči při zkoumání aktivní (příjmové) a pasivní (výdajové) stránky majetkových poměrů žalovaného tak, jak požaduje již ustálená judikatura, když pouhá lustrace žalovaného v dlužnických registrech ke splnění dané povinnosti nepostačuje (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015). V tomto směru totiž ze strany žalobkyně absentují rozhodná tvrzení a důkazy zejména ve vztahu k výdajové stránce poměrů žalovaného. Žalobkyně tedy na daném místě neunesla břemeno tvrzení a důkazní (§ 120 o. s. ř.), a pokud se neúčastnila prvního jednání ve věci před okresním soudem, zbavila se tak možnosti být v této souvislosti náležitě poučena ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.

9. Na daném místě pak neobstojí ani odvolací argumentace žalobkyně spočívající v tom, že úvěr byl žalovanému poskytnut bezúročně s tím, že povinnost zkoumat úvěruschopnost tedy v daném případě žalobkyně neměla na základě zákonné výjimky. Ustanovení § 5 odst. 3 ZosÚ omezuje aplikaci zákona pouze na úvěry poskytnuté bez úroku, tj. jakékoli úplaty. V těchto případech je služba pro spotřebitele tak nepochybně výhodná, že není třeba mu přiznávat zvláštní ochranu. Při rozhodování, zda se skutečně jedná o takovou službu, je však nutné posoudit, zda je skutečně celková částka splatná spotřebitelem rovna celkové výši spotřebitelského úvěru, tedy částce, která byla spotřebiteli dána k dispozici. V daném případě byl sjednán nominál jistiny - 14.510 Kč, nicméně žalovaný z něj fakticky obdržel pouze částku 13.370,96 Kč, která byla vyplacena na účet obchodníka. Nicméně splatit byl žalovaný povinen nominál celý. Existuje tedy kladný rozdíl mezi celkovou výší spotřebitelského úvěru a celkovou částkou splatnou spotřebitelem, který představuje náklad spotřebitelského úvěru. Nelze tedy hovořit o tom, že by úvěr byl poskytnut bezúplatně. ZosÚ je proto nutné na vztah zakládaný předmětnou smlouvou o úvěru ze dne 12. 8. 2019 aplikovat v celém rozsahu.

10. V daném případě tedy bylo na místě žalobní nárok žalobkyně posoudit dle ust. § 2991 občanského zákoníku jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kdy žalobkyně má právo na zaplacení částky odpovídající skutečně vyčerpané a nevrácené částce. I v tomto okresní soud postupoval zcela správně. Okresní soud nicméně pochybil, pokud nepřiznal žalobkyni úrok z prodlení z dlužné jistiny již od 15. 3. 2020, a to v souvislosti s výzvou k úhradě dluhu obsaženou v oznámení o odstoupení od smlouvy ze dne 2. 3. 2020, která byla odeslána na adresu žalovaného dne 4. 3. 2020, s tím, že dle fikce doby dojití (§ 573 o. z.) byla žalovanému doručena dne 9. 3. 2020. Splatnost pohledávky na výzvu (§ 1958 odst. 2 o. z.) tedy nastala dne 10. 3. 2020. K datu 15. 3. 2020 již tedy žalovaný byl s úhradou dlužné částky (12.810 Kč) v prodlení.

11. Odvolací soud proto rozsudek v napadené části ohledně zamítavého výroku ve vztahu k dlužné jistině ve výši 2.400 Kč s úrokovým příslušenstvím jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.) a ve zbývající části, ve vztahu k počátku běhu prodlení z dlužné jistiny ve výši 12.810 Kč změnil tak, že odvolacímu petitu vyhověl (§ 220 odst. 1, písm. b) o. s. ř.).

12. Pokud se jedná o výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, považoval odvolací soud za nutné jej ve smyslu ust. § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnit, neboť žalovaný byl v nalézacím řízení částečně úspěšný, a proto mu dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. náleží poměrná náhrada nákladů řízení. Pro stanovení míry úspěchu a neúspěchu je pak nutno vyčíslit nárok včetně požadovaného a přiznaného příslušenství.

13. Žalobkyně žalobou požadovala zaplacení částky 15.210 Kč s běžícím úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 12.810 Kč od 15. 3. 2020 do zaplacení, což ke dni 23. 11. 2021 (datum rozhodnutí soudu prvního stupně) představuje částku 17.786,12 Kč. Přiznán jí byl pouze nárok na zaplacení částky 12.810 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12.810 Kč od 15. 3. 2020 do zaplacení, což představuje částku 14.599,95 Kč. Úspěch tedy měla pouze co do 82 % předmětu řízení a neúspěch co do 18 % předmětu řízení. Žalobkyně tedy byla ve věci převážně úspěšná a to co do 68 % (82 % - 18 %).

14. Náklady prvostupňového řízení žalobkyně tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000 Kč a odměna a hotové výdaje jejího právního zástupce. Tento před soudem prvního stupně učinil celkem 3 účelně vynaložené úkony právní služby, za něž náleží odměna (vypočtená z tarifní hodnoty sporu 15.210 Kč) á 300 Kč za převzetí věci, sepis předžalobní výzvy a sepis žaloby), to vše dle ust. § 14b odst. 1, písm. c), bod 2, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Hotové výdaje jsou určeny paušální částkou 100 Kč ke každému úkonu právní služby, tj. 3x 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, tj. 300 Kč. Odměna za poskytnuté úkony právní služby a hotové náklady zástupce žalobkyně tak celkem představují částku 1.200 Kč. S ohledem na skutečnost, že zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH, je k této částce je nutno připočíst částku 252 Kč odpovídající náhradě 21% DPH. Náklady žalobkyně za řízení před soudem prvního stupně tak představují částku 2.452 Kč. Dle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci je pak žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1.667 Kč (tj. 68 % z částky 2.452 Kč). Tyto náklady je žalovaný povinen zaplatit na účet právního zástupce žalobkyně ve smyslu ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když v této fázi řízení byl převážně úspěšný žalovaný, neboť předmětem odvolacího řízení byl nárok na zaplacení částky 2.400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 15. 3. 2020 do zaplacení a nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12.810 Kč od 15. 3. 2020 do 11. 8. 2020, což ke dni 10. 5. 2022 - datum rozhodování odvolacího soudu, představuje celkem částku 3.259,62 Kč, přičemž úspěšná byla žalobkyně pouze co do nároku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12.810 Kč od 15. 3. 2020 do 11. 8. 2020, což odpovídá částce 433,13 Kč). Žalovaný tak měl v odvolacím řízení úspěch co do 87 %. Účelně vynaložené náklady na bránění práva v odvolacím řízení se však na straně žalovaného ze spisu nepodávají.