8 Co 66/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D. a JUDr. Daniely Kabátové, ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 44.500 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 1. 2025, č. j. 13 C 346/2024-27,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11.2013,07 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám , Jméno advokáta, , advokáta sídlem , adresa, .

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení částky 44.500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 1. 2023 do zaplacení (odstavec I. výroku), uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 7.744 Kč (odstavec II. výroku) a zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku ve výši 445 Kč (odstavec III. výroku).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaná dne 16. 7. 2021 uzavřeli smlouvu, na základě níž žalobkyně poskytla žalované částku 50.000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit navýšenou o smluvní úrok a poplatky v částce 47.500 Kč, a to v pravidelných týdenních splátkách v celkovém počtu 78 splátek po 1.250 Kč týdně. Žalovaná finanční prostředky obdržela a ze shodných tvrzení obou stran vyplynulo, že žalovaná žalobkyni uhradila celkem 53.000 Kč. Dopisem ze dne 11. 9. 2024 byla žalovaná vyzvána k úhradě nedoplatku ve výši 44.500 Kč. Uvedená skutková zjištění podřadil okresní soud pod ust. § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dále § 2390 o. z. Dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované, když vycházela pouze z prohlášení žalované v žádosti o úvěr, kdy tato uvedla, že je svobodná, má vysokoškolské vzdělání, nežije v domácnosti s jinou osobou, nemá žádné vyživovací povinnosti, vlastní automobil a nevlastní žádnou nemovitost. Dále uvedla, že pracuje na plný úvazek jako zubní laborantka s průměrným čistým příjmem ve výši 19.420 Kč, přičemž její měsíční výdaje na bydlení činí 4.872 Kč a celkové výdaje domácnosti pak 9.232 Kč. Příjem žalované měl být ověřen z pracovní smlouvy a z výplatní pásky. Takovéto zkoumání úvěruschopnosti je však nedostatečné, když žalobkyně se spokojila jen s tvrzením žalované, které žádným způsobem neověřila (např. vyžádáním výpisů z účtu, dokladů o nákladech souvisejících s bydlením, apod.). Z toho důvodu pak úvěrovou smlouvu hodnotil jako absolutně neplatnou a nárok žalobkyně posuzoval z titulu bezdůvodného obohacení. Jestliže pak byly žalované poskytnuty prostředky ve výši 50.000 Kč a žalovaná zaplatila 53.000 Kč, žaloba je nedůvodná.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a domáhala se jeho změny tak, že žalobě na zaplacení částky 44.500 Kč spolu s úrokovým přísl. bude vyhověno. Namítala, že pokud se jedná o prověřování úvěruschopnosti zástupci žalobkyně při osobním vyplňování evidenční karty klienta a sepisování protokolu z návštěvy klienta, v maximální možné míře ověřují uvedené údaje klientem předloženou dokumentací. Ve většině případů se jedná například o občanský průkaz, pracovní smlouvu či výplatní pásky, doklady prokazující výdaje klienta (nájem, energie, telefon atp.) – takto zjištěné údaje následně zaznamenají do evidenční karty a jejich správnost, úplnost a pravdivost je stvrzena podpisem klienta. Takto činí plně v souladu s aktuální českou i evropskou judikaturou. V daném případě žalovaná doložila svůj měsíční příjem a náklady domácnosti. Tyto byly zaznamenány v evidenční kartě a vyhodnocen disponibilní zůstatek postačující ke schválení poskytnutí úvěru. Příjmovou i výdajovou stránku rozpočtu žalované žalobkyně prověřila na informační schůzce, jejíž konání doložila. Na této schůzce byly žalovanou žalobkyni předloženy doklady o příjmech a výdajích, přičemž zjištěné údaje byly zaznamenány na evidenční kartě. Došlo tak k dvojímu ověření prostřednictvím listin a pro případnou budoucí důkazní situaci potvrzené žalovanou. Odkázala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Závěry Nejvyššího soudu vyslovené v tomto rozhodnutí je nutno aplikovat na všechny případy. Skutečnost, že v dané věci nedošlo ke splacení úvěru, neznamená, že by uvedené judikatorní závěry nebyly pro daný případ přiléhavé. Žalobkyně se domáhá prostřednictvím důkazního návrhu účastnickým výslechem žalované jejího konkrétního vyjádření k tomu, zda se údaje zjištěné v rámci prověření úvěruschopnosti shodovaly s reálným stavem, toto je relevantní důkazní prostředek ze strany žalobkyně, nikoliv přenesení důkazního břemene na žalovanou. Pokud ho soud I. stupně nepřipustil a neprovedl, musí při svém rozhodnutí vyjít ze skutkového stavu prokázaného smluvní dokumentací zahrnující protokol o informačních schůzkách a evidenční kartu. Za situace, kdy je strana žalované aktivní, nelze se spokojit s tím, že jí postačí pouhé vágní prohlášení o řádném neprověření úvěruschopnosti žalované. Postup okresního soudu pak znamená rezignaci na spravedlivý proces a zakládá nepřípustnou nerovnost stran sporného řízení, kdy veškerá případná obrana žalované je nahrazena ingerencí soudu, který jednoznačně a nezpochybněně potvrzení žalované interpretuje v jeho zcela opačném významu.

4. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Uvedla, že tvrzení žalobkyně uvedená v odvolání nemohou nic změnit na závěru, že žalobkyně porušila svou povinnost plynoucí z ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a předmětná smlouva je z toho důvodu absolutně neplatná. Tvrzení spotřebitele ohledně úvěruschopnosti musí poskytovatel úvěru zároveň dostatečně zhodnotit v kontextu podkladů, které si vyžádal, a od spotřebitele obdržel. Posouzení úvěruschopnosti musí být založeno na rozumném zvážení a zhodnocení veškerých relevantních okolností a důkladném prověření informací tvrzených spotřebitelem. Žalobkyně se spokojila toliko s ústně sdělenými a objektivně nedoloženými informacemi na informační schůzce, zaznamenanými do evidenční karty klienta. Jednostranná prohlášení spotřebitele nejsou v tomto ohledu dostatečná. Smyslem a účelem právní úpravy v zákoně o spotřebitelském úvěru je primárně ochrana spotřebitele, tedy snaha předejít situacím, kdy by se spotřebitel dostal s neplacením úvěru do stavu úpadku, jelikož by uzavíral smlouvy o úvěru, které by nebyl následně schopen splácet, a dále zamezit poskytování úvěru nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku, kdy poskytovatel úvěrů již předem počítá s možností, že spotřebitel pravděpodobně nebude schopen poskytnutý úvěr splácet. Nezáleží na tom, zda skutečně následně došlo k neúvěruschopnosti žalované, jak de facto tvrdí žalobkyně. Neplatnost smlouvy je vázána právě na porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, nikoliv na to, zda byl spotřebitel schopen či nikoliv úvěr splácet. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně prokázání splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované leží zcela na straně žalobkyně. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na který žalobkyně odkazuje, vychází z naprosto odlišného skutkového stavu, kdy řeší úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi podnikateli.

5. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, pak žalobkyně ohledně příjmů a výdajů žalované vycházela z prohlášení žalované. Příjem odpovídal částce cca 19.420 Kč měsíčně. Pokud se jedná o výdaje, žalovaná v prohlášení uvedla, že výdaje u ní činí 4.872 Kč měsíčně na bydlení a celkové výdaje domácnosti pak 9.232 Kč. Žalobkyně dále v této souvislosti tvrdila, že při posuzování výdajů žalované zároveň kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databáze společnosti , právnická osoba, , jakož i vyhodnotila aktuální finanční situaci dle vyplněných podkladů klienta se znalostí terénu od obchodního zástupce žijícího v dané lokalitě.

7. Vzhledem k době uzavření smlouvy (16. 7. 2021) správně soud prvního stupně poměřoval vztah účastníků ustanovením § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen „ZosÚ“), účinného od 1. 12. 2016, zejména ustanovení § 86 a § 87 ZosÚ.

8. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá ZosÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odstavec 2).

9. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Ohledně nutnosti dodržení principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky lze dále odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26.), v němž Nejvyšší správní soud formuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Nejvyšší soud ČR pak v rozhodnutí ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nemůže ani nic změnit, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Jako dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Je tak nutno údaje, které dlužník věřiteli poskytl, ověřit, resp. objektivně podložit.

11. Krajský soud se závěry uvedenými ve shora citovaných rozhodnutích souhlasí, nemá co podstatného k nim dodat a v plném rozsahu na ně odkazuje, když má za to, že tyto se prosadí i v projednávané věci.

12. Žalobkyni nelze přisvědčit, že by dostála odborné péči při zkoumání aktivní (příjmové) i pasivní (výdajové) stránky majetkových poměrů žalovaného. V tomto konkrétním případě zjevně vycházela pouze z údajů o výši příjmů žalované, které sama uvedla ve svém prohlášení před poskytnutím úvěru a byly doloženy výpisy z účtu. V daném případě však absentují rozhodné doklady o tom, jakým způsobem byla přezkoumána výdajová stránka žalované, když v tomto směru nepostačuje pouhé ničím neověřené tvrzení žalované zaznamenané do karty klienta či tvrzení, že bylo vycházeno z údajů dle znalostí obchodního zástupce z terénu dané lokality, tj. z částek, které zcela pomíjí individuální (skutečné) výdaje žalované. Nelze pak rovněž pominout, že pouhé údaje z interních či externích registrů bankovních a nebankovních institucí nejsou s to potřebné reálné údaje nahradit.

13. Odvolací soud se tedy ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobkyně řádně nezjišťovala schopnost žalované splácet úvěr a řádně neposoudila schopnost žalované úvěr splácet, když za dané situace se nelze spoléhat pouze na prohlášení žalované o jejích výdajích (resp. počítat s jejich paušální výší), nýbrž je nutno zároveň vyžadovat jejich doložení příslušnými listinami. Okresní soud správně vyhodnotil smlouvu o úvěru jako neplatnou ve smyslu ust. § 588 o. z., s přihlédnutím k ust. § 86 a § 87 ZosÚ. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, pak výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, která byla promítnuta do ZosÚ, zejména její články 8 a 23 musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

14. Pokud se pak žalovaná dovolávala skutečnosti, že žalovaná po určitou dobu úvěr splácela, a že v souladu se závěry vyjádřenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 nemůže být úvěrová smlouva za daných okolností posouzena jako neplatná jen pro případné porušení povinnosti řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované, pak je nutno odkázat na recentní rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 11. 4. 2024, sp. zn. C 755/22, z nějž jednoznačně plyne, že pro posouzení platnosti či neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je bez významu, zda dlužník následně podle smlouvy plnil, či zda v souvislosti s ní utrpěl jakékoliv škodlivé následky. Klíčové je pouze to, zda úvěrující před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost s odbornou péčí.

15. Odvolací soud je rovněž toho názoru, že nebylo na místě vyslýchat žalovanou, neboť nebylo sporné, že žalovaná uvedla takové údaje ve své žádosti o poskytnutí úvěru, tedy jaké jsou její příjmy a výdaje. Nicméně povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost tímto není ze strany žalobkyně (jakožto poskytovatelky úvěru) řádně splněna.

16. Okresní soud tak správně posoudil danou smlouvu jako absolutně neplatnou a nárok žalobkyně jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení v souladu s ust. § 2390 a násl. o. z. Jestliže žalovaná obdržela na jistině, tedy na úvěru částku 50.000 Kč a zaplatila 53.000 Kč, je žaloba žalobkyně nedůvodná.

17. S ohledem na shora uvedené pak byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen v souladu s ust. § 219 o. s. ř.

18. V odvolacím řízení byla žalovaná plně úspěšná, proto jí v souladu s ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Za odvolací řízení zástupci žalované náleží odměna za 2 úkony právní služby po 2.900 Kč za vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání, 2 režijní paušály po 450 Kč, náhrada za promeškaný čas, a to za 6 započatých půlhodin po 150 Kč, tj. 900 Kč a dále cestové za cestu ze , adresa, a zpět, při ujetí 210 km osobním automobilem , Anonymizováno, , RZ , SPZ, , při průměrné spotřebě 6 l/100 km, vyhláškové ceně benzínu Natural ve výši 35,80 Kč/l, paušální sazbě 5,80 Kč/km, tj. celkem 1.667 Kč. Celkem tak činí náklady řízení 9.267 Kč, z této částky dále náleží zástupci žalované 21% DPH ve výši 1.946,07 Kč. Celkem tak činí náklady odvolacího řízení 11.213,07 Kč, které je žalobkyně povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované.