13 C 346/2024

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Babicem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 44 500 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 44 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 44 500 Kč od 13. 1. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 7 744 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve , adresa, číslo účtu , č. účtu, , variabilní symbol , var. symbol, , doplatek soudního poplatku ve výši 445 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 44 500 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci dne 16. 7. 2021 uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit, spolu se souhrnným poplatkem ve výši 47 500 Kč, a to vše ve splátkách po 1 250 Kč týdně. Žalovaná žalobkyni na úvěr zaplatila celkem 53 000 Kč, kteroužto částku žalobkyně započetla nejprve na poplatek za administrativu s úvěrem, dále na hotovostní inkaso splátek a částečně také na jistinu úvěru a úrok. Žalovaná částka 44 500,- Kč je tedy tvořena nesplacenou jistinou dluhu ve výši 36 228 Kč a nesplaceným úrokem ve výši 8 272 Kč. Ačkoliv žalovaná úvěr splácela nepravidelně, žalobkyně i přesto nechala uplynout celou lhůtu k zaplacení úvěru (do 12. 1. 2023) a úrok z prodlení požaduje až od 13. 1. 2023. Úvěruschopnost žalované byla posouzena kontrolou ve veřejných registrech, telefonickým ověřením zaměstnání, kontrolou platební historie u žalobkyně a vyhodnocením informací a listin poskytnutých žalovanou.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala. Úvěrovou smlouvu považuje žalovaná za neplatnou z důvodu porušení povinnosti žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované a dále z důvodu rozporu sjednané odměny s dobrými mravy. Žalobkyně tak měla nárok pouze na vrácení poskytnuté jistiny, kterou jí žalovaná vrátila, když jí uhradila celkem 53 000 Kč, tedy více než činila jistina úvěru.

3. Protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnosti rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 16. 7. 2021 účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované finanční částku ve výši 50 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy (smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ). Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit spolu s úrokem ve výši 16 500 Kč, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 15 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 16 000 Kč, tedy v celkové výši 97 500 Kč, a to vše v 78 týdenních splátkách po 1 250 Kč. Žalovaná na úvěr nepravidelně hradila různé částky, kdy takto žalobkyni celkem zaplatila 53 000 Kč (informace o smlouvě , číslo, ). Dopisem ze dne 11. 9. 2024 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovanou k zaplacení žalované částky (předžalobní výzva, podací arch). Z žádosti o úvěr vyplývá, že žalovaná při uzavírání úvěrové smlouvy uvedla ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je svobodná, má vysokoškolské vzdělání, nežije v domácnosti s jinou osobou, nemá žádné vyživovací povinnosti, vlastní automobil a nevlastní žádnou nemovitost. Dále uvedla, že pracuje na plný úvazek jako zubní laborantka s průměrným čistým příjmem ve výši 19 420 Kč, přičemž její měsíční výdaje na bydlení činí 4 872 Kč a celkové výdaje domácnosti pak 9 232 Kč. Příjem žalované měl být ověřen z pracovní smlouvy a výplatní pásky.

5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Jelikož žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.

6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.

10. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že v žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nepostupovala s odbornou péčí, když dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované. Nedostatky v postupu žalobkyně soud spatřuje především v tom, že pokud jde o skutečné výdaje žalované, spokojila se žalobkyně pouze s tvrzením žalované, které žádným způsobem neověřila (např. vyžádáním výpisu z účtu, dokladů o nákladech souvisejících s bydlením apod.). Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy.

11. Ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věty druhé, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy v době uzavření úvěrové smlouvy), vyžadovalo, aby se spotřebitel neplatnosti smlouvy dovolal, jednalo se o nedůslednou transpozici směrnice 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, která vyžadovala, aby vnitrostátní soudy z úřední povinnosti zkoumaly, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodily důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají. Soudní dvůr Evropské unie pak ve svém rozsudku ze dne 5. 3 2020, sp. zn. C-679/18 konstatoval, že právní úprava obsažena ve zmíněném ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věta druhá, ve znění účinném do 28. 5. 2022, je v rozporu s Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES, což následně zákonodárce vedlo ke změně příslušného ustanovení. Z popsaných důvodů proto soud přihlédl k neplatností posuzovaných úvěrových smluv z úřední povinnosti, tedy i bez námitky žalované. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli.

12. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované částku 50 000 Kč, přičemž žalovaná jí ve splátkách zaplatila celkem 53 000 Kč. Žalovaná tedy žalobkyni vrátila více, než kolik činila jistina poskytnutého úvěru a žalobkyně proto vůči žalované nárok na úhradu dalších částek nemá.

13. Z uvedených důvodů proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

14. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně plně úspěšné žalované náhradu účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.“) za 2 úkony právní služby (převzetí věci a vyjádření k žalobě) po 2 900 Kč (§ 7 a. t.) a 2 režijní paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), což po zvýšení o 21 % DPH (1 344 Kč), činí celkem 7 744 Kč.

15. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 44 500 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 780 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tj. do výše 2 225 Kč, tedy doplatek ve výši 445 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).