8 Co 76/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 41.828 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 1. 2025, č. j. 19 C 344/2024-34,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci II. výroku, ohledně 12% úroku z prodlení ročně z částky 14.644 Kč za dobu od 8. 3. 2025 do zaplacení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12% úrok z prodlení ročně z částky 14.644 Kč za dobu od 8. 3. 2025 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, ohledně úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14.644 Kč za dobu od 7. 7. 2024 do 7. 3. 2025 a ohledně 2,75% úroku z prodlení ročně z téže částky za dobu od 8. 3. 2025 do zaplacení se rozsudek potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 14.644 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba byla zamítnuta co do částky 27.184 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2.049,95 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve vši 1.038,78 Kč, co do 14,75% úroku z prodlení ročně z částky 18.012,34 Kč od 13. 4. 2024 do zaplacení a co do 8% úroku z částky 17.255,49 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku, a to do odstavce II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek ohledně úroků z prodlení ročně ve výši 14,75 % z částky 14.644 Kč za dobu od 7. 7. 2024 do zaplacení tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit je žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku. V odvolání žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s názorem soudu I. stupně, že dosud nenastalo prodlení žalovaného a že tudíž bylo žalobě vyhověno pouze co do nároku na vrácení dlužné jistiny bez zákonného úroku z prodlení z této přiznané částky. Za důležité pro posouzení věci považuje žalobkyně skutečnost, že žalovanému nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, ale daleko dříve, již před podanou žalobou, a to právě na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Žalobkyně tvrdila a prokázala, že žalovaný byl vyzván k plnění svého dluhu novému věřiteli – žalobkyni již v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2024, které mu bylo odesláno dne 21. 6. 2024. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí desetidenní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne 7. 7. 2024 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 o. z. minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Následně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou z 10. 9. 2024 se lhůtou k zaplacení do 25. 9. 2024. Žalovaný tak měl dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu, což neučinil. Žalovaný nadto v řízení před soudem I. stupně ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnost a schopnost poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která mu byla ze strany žalobkyně poskytnuta, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech žalovaného jako spotřebitele jistinu vrátit nese žalovaný, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby je v rámci řízení tvrdil, příp. doložil. Soudu nenáleží domýšlet si schopnost žalovaného plnit dluh, aniž by měl reálné podklady ke zjištění skutkového stavu. Dále žalobkyně argumentovala tím, že jako zásada platí, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku. Pokud soud určí delší lhůtu k plnění nebo stanoví, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí, pak takovéto rozhodnutí musí být odrazem individuálních zvláštností souzeného případu. Žalobkyně odkazovala na rozhodnutí jiných soudů v podobných věcech.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně bylo podáno důvodně pouze zčásti.

5. Okresní soud učinil správná skutková zjištění, která krajský soud přejímá a na která odkazuje. Platí to především o zjištění, že dne 4. 11. 2022 byla mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě níž byly žalovanému v hotovosti poskytnuty finanční prostředky ve výši 20.000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s poplatky ve výši 17.184 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 2.656 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Žalovaný pak uhradil celkem částku 5.356 Kč, dále splátky řádně neplatil. Výzvou ze dne 14. 6. 2024 a předžalobní upomínkou ze dne 10. 9. 2024 byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky.

6. Pokud se týká právního posouzení věci, pak okresní soud se správně nejprve zabýval tím, zda předchůdce žalobkyně zkoumal řádně úvěruschopnost žalovaného a dospěl ke správnému závěru, že této povinnosti nedostál. Z tohoto důvodu vyhodnotil okresní soud smlouvu uzavřenou mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným jako neplatnou ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve spojení s ust. § 588 o. z. Soud I. stupně tak dospěl ke správnému závěru, že žalobkyni náleží pouze rozdíl mezi tím, co bylo žalovanému fakticky poskytnuto a mezi tím, co uhradil, a to z titulu bezdůvodného obohacení. S odkazem na rozhodnutí NS ČR 33 Cdo 3675/2021 dospěl soud I. stupně k závěru, že za situace, kdy nedošlo k dohodě účastníků, určil splatnost nesplacené jistiny soud, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. S těmito závěry okresního soudu se odvolací soud zcela ztotožňuje, když z rozhodnutí NS ČR 33 Cdo 3675/2021 zcela jasně vyplývá, že ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

7. Jiná situace je však v průběhu odvolacího řízení, kdy rozsudek okresního soudu byl doručen žalovanému dne 14. 2. 2025, poté běžela žalovanému 15denní lhůta k podání odvolání, kdy rozsudek nabyl právní moci 4. 3. 2025. Žalovaný měl plnit do tří dnů, tj. do 7. 3. 2025, takže od 8. 3. 2025 je v prodlení s plněním. Od tohoto data tedy náleží žalobkyni 12% úrok z prodlení do zaplacení v souladu s ust. § 1970 o. z. a v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

8. Z tohoto důvodu byl v této části rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn, ve zbývající napadené části pak byl jako věcně správný potvrzen v souladu s ust. § 219 o. s. ř.

9. O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 224 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně byla v obou řízeních převážně neúspěšná a žalovanému prokazatelně žádné náklady v těchto řízeních nevznikly.