8 Co 90/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 147.558,78 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě, ze dne 10. 3. 2025, č. j. 10 C 254/2024-39,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. odstavci I. výroku ohledně 12% úroku z prodlení ročně z částky 94.356 Kč za dobu od 15. 4. 2025 do zaplacení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12% úrok z prodlení ročně z částky 94.356 Kč za dobu od 15. 4. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ohledně úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 94.356 Kč za dobu od 3. 9. 2024 do 14. 4. 2025, ohledně 0,75% úroku z prodlení ročně z téže částky za dobu od 15. 4. 2025 do zaplacení a ohledně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2.005,06 Kč, se rozsudek potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 53.202,78 Kč spolu s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 145.286,69 Kč od 3. 9. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 12.611,95 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 14.286,69 Kč od 3. 9. 2024 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3.401,85 Kč (odstavec I. výroku), zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 94.356 Kč (odstavec II. výroku) a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku).

2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 7. 4. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému částku 200.000 Kč, kdy žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s 14,90% úrokem ročně a dalšími poplatky, a to v 60-ti měsíčních splátkách po 4.802 Kč. Žalovaný pak na splátkách uhradil pouze částku 105.644 Kč (tj. 22 splátek). S ohledem na spotřebitelský charakter smluv (§ 1810 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“), kdy žalovaný jednal jako spotřebitel a původní věřitelka jako podnikatel, byla věřitelka povinna postupovat také v intencích § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a před uzavřením smluv s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele. V daném případě žalobkyně vycházela z údajů uvedených v návrhu na uzavření úvěrové smlouvy, kde žalovaný uvedl, že jeho příjmy, včetně členů jeho domácnosti dosahují výše 26.364 Kč měsíčně, výdaje žalovaného pak představují náklady na bydlení ve výši 2.000 Kč a ostatní výdaje částku 2.500 Kč měsíčně. Souhrnné měsíční výdaje domácnosti pak měly tvořit částku 17.456 Kč měsíčně. Již z uvedeného musela žalobkyně při zkoumání úvěruschopností dospět k závěru, že průměrná finanční rezerva žalovaného pro splácení předpokládané měsíční splátky je nižší než samotná splátka poskytovaného úvěru a žalovaný tedy nedisponuje dostatečnými finančními prostředky k řádnému zaplacení jakékoliv jedné splátky. S ohledem na tuto skutečnost dospěl okresní soud k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., přičemž se jedná o neplatnost absolutní. Plnila-li proto věřitelka z neplatné smlouvy o úvěru žalovanému částku 200.000 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Žalovaný žalobkyni zaplatil již před podáním žaloby částku 105.644 Kč. Žalobkyně tak má nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi uvedenými částkami, tj. v rozsahu 94.356 Kč. Úroky z prodlení pak okresní soud žalobkyni nepřiznal, a to s ohledem na znění ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy v případě neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti má věřitel nárok pouze na vydání jistiny, a to v nové lhůtě splatnosti odvíjející se od možností dlužníka, kdy v daném případě založil splatnost až okresní soud svým rozhodnutím.

3. Proti tomuto rozsudku, co do odstavce I. výroku, podala žalobkyně včas odvolání a domáhala se jeho změny tak, aby žalovaný byl zavázán zaplatit jí rovněž kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2.005,06 Kč a běžící zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 94.356 Kč za dobu od 3. 9. 2024 do zaplacení. Uváděla, že odvoláním nenapadá právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy, nýbrž pouze nesouhlasí s nepřiznaným příslušenstvím pohledávky. Měla za to, že za situace, kdy žalovaný žádným způsobem v řízení netvrdil ani neprokazoval, že není v jeho možnostech splnit požadovaný dluh na dosud nesplacené jistině úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nemůže soud suplovat tuto jeho neaktivitu a sám bez znalosti majetkové situace žalovaného uzavřít, že není v možnostech žalovaného splnit ve lhůtě požadované na základě výzvy žalobce a shledat, že není v prodlení. V takovém případě je nutno na posouzení otázky splatnosti bezdůvodného obohacení a od ní se odvíjejícího prodlení (a na vznik práva na zaplacení úroků z prodlení) použít obecnou úpravu bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. o. z. a obecnou úpravu času plnění v § 1958 odst. 2 o. z. Pokud proto výzva k plnění obsahuje skutkové vymezení dluhu a jeho výši a výzvu k jeho zaplacení (jako v tomto případě) vyvolala splatnost dluhu již ve lhůtě jí určené a je tedy nutno dovodit, že žalobkyni po marném uplynutí této lhůty vznikl nárok na úroky z prodlení, a to i v případě, že tato výzva byla součástí úkonu zesplatnění podle neplatné smlouvy.

4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 7. 4. 2022, na základě níž byla žalovanému poskytnuta částka 200.000 Kč, kdy tuto částku žalovaný vyčerpal a na splátkách uhradil žalobkyni pouze částku 105.644 Kč. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, pak žalobkyně v tomto směru vycházela pouze z prohlášení žalovaného v žádosti o poskytnutí úvěru, kdy již z tam uvedených údajů vyplývá, že měsíční příjmy a výdaje domácnosti žalovaného zavdávají důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného řádně plnit splátky sjednávaného úvěru, které byly stanoveny na částku 4.802 Kč měsíčně.

7. Odvolací soud tak souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. o. z., která současně podléhá právnímu režimu zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), když byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem a předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné smlouvy. Současně za správný považuje i závěr okresního soudu o tom, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením uvedených smluv v rozporu s ust. § 86 ZoSÚ řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, přičemž porušení této povinnosti má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Ostatně proti závěru o neplatnosti předmětné smlouvy žalobkyně ničeho nenamítala.

8. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru se okresní soud správně zabýval tím, zda a do jaké výše je nároku žalobkyně možno vyhovět z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ z neplatné smlouvy pro porušení povinnosti dle ust. § 86 ZoSÚ vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru, a to po zohlednění toho, co žalovaný na předmětnou smlouvu již zaplatil. Žalobkyně v řízení tvrdila a doložila, že její předchůdkyně poskytla žalovanému částku ve výši 200.000 Kč, přičemž žalovaný zaplatil na splátkách pouze částku 105.644 Kč. Okresní soud tedy správně zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni rozdíl mezi uvedenými částkami, tj. 94.356 Kč a ve zbývající části byla žaloba správně zamítnuta.

9. Pokud pak žalobkyně v podaném odvolání brojila proti nepřiznání úroků z prodlení z dlužné částky běžících již od 10. 9. 2023, je třeba v prvé řadě zdůraznit, že tímto svým odvoláním obsahově brojí proti stanovení splatnosti dlužné částky ze strany okresního soudu. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. V projednávané věci tedy určil splatnost nesplacené jistiny okresní soud, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně nedošlo. Pokud se pak žalovaný nijak nebránil, že by nebylo v jeho možnostech dlužnou částku zaplatit naráz, když netvrdil a neprokazoval svou majetkovou a sociální situaci, je nutno při stanovení splatnosti dluhu vycházet nikoliv z výzvy žalobkyně ke splnění dluhu z úvěrové smlouvy, která je v této souvislosti (dle shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu ČR) bez významu, nýbrž ze skutečnosti, že je v možnostech žalovaného ji uhradit ve splatnosti určené do tří dnů od právní moci rozsudku. Je tedy zjevné, že žalovaný se v době vydání rozsudku nemohl dostat do prodlení s plněním dluhu.

10. Jiná situace však již nastala v průběhu odvolacího řízení, když žalovaný dosud ničeho žalobkyni neuhradil. Rozsudek okresního soudu byl doručen žalovanému uložením na poště dne 24. 3. 2025, v odstavci II. tedy nabyl právní moci dne 9. 4. 2025 a žalovaný tedy měl plnit do tří dnů, tj. do 14. 4. 2025 (když poslední den lhůty připadl na sobotu 12. 4. 2025). Od 15. 4. 2025 je pak v prodlení s plněním. Podle ust. § 1970 o. z. má tedy žalobkyně od tohoto data nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení, ovšem pouze ve výši 12 %, a to podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, tj. k 1. 1. 2025, činila repo sazba ČNB 4 %.

11. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil tak, že přiznal žalobkyni 12% úrok z prodlení ročně z částky 94.356 Kč za dobu od 15. 4. 2025 do zaplacení, a to v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve zbývající části, tj. ohledně 12,75 % úroku z prodlení ročně z částky 94.356 Kč za dobu od 3. 9. 2024 do 14. 4. 2025, ohledně 0,75% úroku z prodlení ročně z téže částky za dobu od 15. 4. 2025 do zaplacení a ohledně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2.005,06 Kč, rozsudek jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

12. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím je odůvodněn převážným neúspěchem žalobkyně v těchto řízeních.