8 Co 99/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: právnická osoba IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupena advokátem advokát sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne datum adresa o zaplacení částky 208.138,40 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 1. 2024, č. j. 21 C 327/2023-71,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci I. výroku, ohledně splatnosti částky 125.350 Kč, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 125.350 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V další napadené části, tj. v odstavci II. výroku, se rozsudek potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7.566 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám , advokát, advokáta sídlem , adresa, .

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 125.350 Kč ve splátkách po 2.000 Kč měsíčně splatných vždy k poslednímu dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a pro případ prodlení se zaplacením každé splátky s úrokem z prodlení ode dne následujícího po splatnosti každé jednotlivé splátky dle předchozího odstavce (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 82.788,40 Kč spolu s úrokem ve výši 9,49% ročně z částky 201.841,62 Kč od 14. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 208.138,40 Kč od 15. 9. 2023 do zaplacení (odstavec II. výroku). Dále rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 7.566 Kč (odstavec III. výroku).

2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, .) byla dne 23. 6. 2020 uzavřena smlouva, ve které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 300.000 Kč na účet uvedený ve smlouvě č. ú. , č. účtu, . Výše RPSN byla sjednána na 10,61 %, roční úroková sazba ve výši 9,49 %. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal zaplatit, činila 418.978,02 Kč, přičemž splatnost úvěru (datum poslední splátky) byla sjednána na 15. 6. 2027. Výše měsíční splátky činila 4.990 Kč. Počet měsíčních splátek 84 a první splátka byla splatná do 15. 7. 2020, další splátky pak vždy k 15. dni v měsíci. Celá částka úvěru pak byla žalovanému vyplacena dne 23. 6. 2020, přičemž dle přehledu splátek vyplynulo, že žalovaný na úvěr uhradil pouze částku 174.650 Kč. Pokud se jedná o proces zkoumání úvěruschopnosti, pak právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila, že před poskytnutím úvěru provedla vyhodnocení úvěruschopnosti klienta tak, že od klienta získala informace uvedené v žádosti. Žalovaný uvedl, že čistý příjem činí 35.000 Kč ze zaměstnání, žije s partnerkou v družstevním bytě a má 2 děti. Celkové výdaje včetně splátek úvěru činí 30.000 Kč. Příjmy ostatních členů domácnosti měly činit 7.000 Kč. Příjem pak byl ověřen z bankovního výpisu. Dále byl žalovaný ověřen v systému BRKI a NRKI, v registru SOLUS a v insolvenčním rejstříku. Žalovaný pak měl v květnu 2020 již 4 existující spotřebitelské úvěry. S ohledem na uvedené skutkové okolnosti okresní soud uzavřel, že smlouva o úvěru je ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť poskytovatel úvěru posuzoval úvěruschopnost žalovaného pouze na základě tvrzení žalovaného o svých příjmech a příjmech domácnosti. Ověřen byl pouze příjem žalovaného, přičemž jeho výdaje nebyly jakkoliv doloženy. Jedná se přitom (s ohledem na již ustálenou judikaturu) o neplatnost absolutní, k níž soud je povinen přihlédnout i bez námitky účastníků. Nárok uplatněný v tomto řízení pak bylo možno, byť z části, posoudit z jiného právního titulu, a sice jako nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi poskytnutou jistinou úvěru a vrácenou částkou, a to v době přiměřené možnostem spotřebitele ve smyslu ust. § 87 odst. 1, věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, tj. v nové lhůtě splatnosti.

3. Proti tomuto rozsudku, a to do všech výroků, podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno a aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V prvé řadě nesouhlasila se závěry okresního soudu, že její právní předchůdkyně nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. Žalovaný před uzavřením smlouvy žalobkyni sdělil, že žije s partnerkou, má dvě vyživovací povinnosti, žije v družstevním bytě, je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, . a jeho čistý měsíční příjem činí 35.000 Kč. Tyto skutečnosti byly ověřeny z výpisu z účtu žalovaného za období od 03/2020 do 06/2020. Žalovaný pak uvedl i příjmy ostatních členů domácnosti, a to ve výši 7.000 Kč měsíčně. Dále žalovaný sdělil celkové výdaje domácnosti, které měly činit 30.000 Kč měsíčně (včetně bydlení a splátek závazků). Tyto výdaje byly verifikovány prostřednictvím jejich porovnání s normativními náklady na bydlení, životním minimem a výpisem z účtu žalovaného. Nahlédnutím do registru klientských informací žalobkyně dále zjistila, že žalovaný v době jednání o uzavření smlouvy o úvěru měl jeden závazek ze spotřebitelského úvěru s měsíční splátkou 8.151 Kč, jeden závazek z kontokorentu se zbývající jistinou k doplacení ve výši 5.009 Kč a dva závazky z revolvingového úvěru s měsíční splátkou 2.220 Kč a měsíční splátkou 500 Kč. Žalobkyně tak z úvěrové zprávy zjistila, že má žalovaný další 4 závazky, které však hradí řádně a bez žádných delikvencí. Žalovaný byl kromě dotazu do registru klientských informací prověřován v insolvenčním rejstříku a registru SOLUS. V registrech byl žalovaný bez negativního nálezu. Na základě údajů v registrech NRKI, BRKI, SOLUS a údajů z bankovních výpisů nebylo u žalovaného identifikováno riziko exekuce. Pakliže bylo v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru kalkulováno se skutečně zjištěnými či ověřenými údaji, žalobkyně zjistila, že žalovanému zbude měsíčně k dispozici částka 12.000 Kč. Žalobkyně tak vyhodnotila, že žalovaný bude schopen řádně hradit měsíční splátku ve výši 4.990 Kč. Žalovaný pak uhradil řádně celkem 34 měsíčních splátek, jak vyplývá z dokumentu „Splátkový kalendář úvěru“ a byl tedy schopen řádně hradit skoro tři roky od poskytnutí úvěru. Na základě tohoto lze dovodit, že příčina důvodu aktuálního nesplácení dluhu vznikla až po poskytnutí úvěru a nesouvisí s ekonomickou a sociální situací, ve které se žalovaný nacházel v období před poskytnutí úvěru. Nesprávný postup soudu I. stupně pak žalobkyně rovněž spatřovala ve stanovené lhůtě k plnění, kdy žalovanému byla uložena povinnost plnit neuhrazenou jistinu úvěru ve splátkách ve výši 2.000 Kč, aniž by soud I. stupně tento postup řádně odůvodnil a postavil na jasných důkazech. Splátky byly stanoveny v situaci, kdy žalovaný byl po celou dobu sporu pasivní a na pohledávku žalobkyně od jejího zesplatnění neuhradil ničeho.

4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru dne 23. 6. 2020, na základě níž mu byla poskytnuta částka 300.000 Kč, kdy tuto částku žalovaný vyčerpal a na splátkách, které činily 4.990 Kč měsíčně, uhradil žalobkyni pouze 34 splátek v celkové výši 174.650 Kč.

7. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak právní předchůdkyně žalobkyně ohledně příjmů žalovaného vycházela z prohlášení žalovaného, kdy měla dále z výpisu z jeho běžného účtu ověřen pouze jeho příjem, nikoliv však jeho výdaje. Příjem odpovídal částce cca 35.000 Kč měsíčně. Dále žalovaný uvedl, že příjem v domácnosti tvoří další částka 7.000 Kč, což však nebylo nikterak ověřeno. Pokud se jedná o výdaje, žalovaný v prohlášení uvedl, že tyto celkově činí 30.000 Kč měsíčně. Dále žalovaný uváděl, že hradí dluh z dalších čtyř úvěrů, a to ve výši 8.151 Kč měsíčně, 2.220 Kč měsíčně a 500 Kč měsíčně u dalšího kontokorentního úvěru se zbývajícím doplatkem ve výši 5.009 Kč. Dále žalobkyně tvrdila, že při zkoumání úvěruschopnosti bylo vycházeno z registru BRKI, NRKI, SOLUS a žalovaný byl rovněž prověřen v insolvenčním rejstříku.

8. Vzhledem k době uzavření smlouvy (23. 6. 2020) správně soud prvního stupně poměřoval vztah účastníků ustanovením § 2390 o. z. (podle přechodného ustanovení zakotveného v § 3028 odst. 1 o. z.) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZoSÚ), účinného od 1. 12. 2016, zejména ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ.

9. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odstavec 2).

10. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Ohledně nutnosti dodržení principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky lze dále odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26.), v němž Nejvyšší správní soud formuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Nejvyšší soud ČR pak v rozhodnutí ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nemůže ani nic změnit, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Jako dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Je tak nutno údaje, které dlužník věřiteli poskytl, ověřit, resp. objektivně podložit.

12. Krajský soud se závěry uvedenými ve shora citovaných rozhodnutích souhlasí, nemá co podstatného k nim dodat a v plném rozsahu na ně odkazuje, když má za to, že tyto se prosadí i v projednávané věci.

13. Žalobkyni nelze přisvědčit, že by její právní předchůdkyně dostála odborné péči při zkoumání aktivní (příjmové) i pasivní (výdajové) stránky majetkových poměrů žalovaného. V tomto konkrétním případě zjevně vycházela pouze z údajů o výši příjmů žalovaného, které sám uvedl ve svém prohlášení před poskytnutím úvěru a dokládal výpisy z účtu. Celkový příjem domácnosti nebyl ověřován. Obzvláště za situace, kdy žalovaný splácel několik dalších úvěrových závazků, kdy mu měla být dále poskytnuta vysoká finanční částka (300.000 Kč se splátkou 4.990 Kč měsíčně) a kdy z výpisu z jeho běžného účtu vyplynulo, že veškeré finanční prostředky získané z výdělku během měsíce zcela vyčerpá, bylo na místě pečlivě ověřit jeho výdaje. V daném případě však absentují rozhodné doklady, v jaké výši platí nájem, energie, odpady, telefon, spoření apod. Nelze pak rovněž pominout, že pouhé údaje z registru BRKI a NRKI či statistické údaje o průměrných výdajích na živobytí či částky životního minima nejsou s to potřebné reálné údaje nahradit.

14. Odvolací soud se tedy ztotožňuje s názorem okresního soudu, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně řádně nezjišťovala schopnost žalovaného splácet úvěr a řádně neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když za dané situace se nelze spoléhat pouze na prohlášení žalovaného o jeho výdajích (resp. počítat s jejich paušální výší), nýbrž je nutno zároveň vyžadovat jejich doložení příslušnými listinami. Okresní soud správně vyhodnotil smlouvu o úvěru jako neplatnou ve smyslu ust. § 588 o. z., s přihlédnutím k ust. § 86 a § 87 ZoSÚ. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, pak výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, která byla promítnuta do ZoSÚ, zejména její články 8 a 23, musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

15. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce se okresní soud správně zabýval tím, zda a do jaké výše je nároku žalobkyně možno vyhovět z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ z neplatné smlouvy pro porušení povinnosti dle ust. § 86 ZoSÚ vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru, a to po zohlednění toho, co žalovaný na předmětný závazek již zaplatil. Žalobkyně v řízení tvrdila a doložila, že poskytla žalovanému úvěr ve výši 300.000 Kč formou výplaty, přičemž žalovaný zaplatila na splátkách žalobkyni pouze částku 174.650 Kč. Okresní soud tedy správně zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni rozdíl mezi uvedenými částkami, tj. 125.350 Kč a ve zbývající části byla žaloba správně zamítnuta.

16. Pokud pak žalobkyně v podaném odvolání brojila proti přiznanému hrazení jistiny dluhu ve splátkách, je nutno v prvé řadě uvést, že tímto svým odvoláním obsahově brojí proti stanovení splatnosti dlužné částky ze strany okresního soudu. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. V projednávané věci tedy určil splatnost nesplacené jistiny okresní soud, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně nedošlo. Pokud se žalovaný nijak nebránil, že by nebylo v jeho možnostech dlužnou částku zaplatit naráz, když netvrdil a neprokazoval svou majetkovou a sociální situaci, je nutno vycházet ze skutečnosti, že je v možnostech žalovaného ji uhradit ve splatnosti určené do tří dnů od právní moci rozsudku. Je tedy zjevné, že žalovaný se v době vydání rozsudku nemohl dostat do prodlení s plněním dluhu.

17. S ohledem na uvedené proto odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu v odstavci I. v napadeném rozsahu v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno v odstavci I. výroku tohoto rozsudku, aniž by byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni úrok z prodlení, neboť žalobou uplatněná pohledávka ze strany žalobkyně doposud není dospělá (§ 1970 o. z.) a v odstavci II. výroku napadený rozsudek jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

18. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto podle ust. § 224 a § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná, a dle procesního úspěchu obou účastníků, přičemž soud zohlednil i výši úrokového příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 55,2 % předmětu řízení a v rozsahu 44,8 % předmětu řízení neúspěšná. Má tedy nárok na náhradu 10,4 % nákladů řízení (55,2-44,8).

19. Náklady žalobkyně za řízení před okresním soudem se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 10.168 Kč, odměny právního zástupce žalobkyně za celkem 5 úkonů právní služby á 9.140 Kč (vypočtené z tarifní hodnoty sporu 208.138,40 Kč), tj. 45.700 Kč, přináležejících paušálních hotových výdajů ve výši 300 Kč za úkon, tj. 1.500 Kč, a dále z cestovného ve výši 4.522,49 Kč za cestu zástupce žalobkyně k jednání soudu z , adresa, a zpět, při ujetí 383 km, průměrné spotřebě 10,1 l benzinu 95 okt na 100 km, ceně paliva dle platné vyhlášky, tj. 38,20 Kč za 1 litr s připočtením paušální náhrady 5,60 Kč za 1 km a z náhrady za ztrátu času stráveného cestou ve výši 100 Kč za 9 půlhodin, tj. 900 Kč. S ohledem na to, že zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH, bylo nutno ke stanovené celkové částce odměny a náhrad hotových výdajů včetně cestovného a náhrady za ztrátu času právního zástupce žalobkyně (tj. 51.722,49 Kč) připočíst náhradu za 21 % DPH, tj. 10.861,72 Kč. Celkové náklady žalobkyně za řízení před soudem prvního stupně tak představují částku 72.752,21 Kč, přičemž na nákladech řízení byla žalobkyni přiznána částka 7.566 Kč, tj. 10,4 % z částky 72.752,21 Kč.

20. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla se svým odvolání úspěšná pouze v jedné části, a to co do stanovení splatnosti jistiny dluhu ve výši 125.350 Kč. V druhé části, tj. co do návrhu na změnu rozsudku ve vztahu k zamítavému rozhodnutí okresního soudu ohledně části pohledávky ve výši 82.788,40 Kč včetně úrokového příslušenství byla neúspěšná.