8 Co 99/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 114.252,02 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 3. 2025, č. j. 11 C 324/2024-33,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci II. výroku ohledně 12% úroku z prodlení ročně z částky 16 748 Kč za dobu od 6. 4. 2025 do zaplacení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12% úrok z prodlení ročně z částky 16 748 Kč za dobu od 6. 4. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ohledně 15% úroku z prodlení ročně z částky 16 748 Kč za dobu od 7. 7. 2024 do 5. 4. 2025 a ohledně 3% úroku z prodlení ročně z téže částky za dobu od 6. 4. 2025 do zaplacení, se rozsudek potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 16.748 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba byla ohledně částky 97.504,02 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 5.486,72 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 8.521,63 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 30.492,69 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 15 % ročně z částky 9.630,42 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 42.302,80 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek v odstavci II. výroku tak, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16.748 Kč od 7. 7. 2024 do zaplacení a aby žalobkyni byly přiznány náklady řízení. V odvolání žalobkyně uvedla, že nenapadá právní závěr soudu I. stupně o neplatnosti smlouvy. Žalobkyně však nesouhlasí s názorem okresního soudu, že dosud nenastalo prodlení žalovaného a že tudíž bylo žalobě vyhověno pouze co do nároku na vrácení dlužné jistiny bez zákonného úroku z prodlení z této přiznané částky. Za důležité pro posouzení věci považuje žalobkyně skutečnost, že žalovanému nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, ale již před podanou žalobou, a to právě na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Jak žalobkyně tvrdila a prokázala v žalobě, žalovaný byl vyzván k plnění svého dluhu novému věřiteli – žalobkyni již v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2024, které mu bylo odesláno dne 21. 6. 2024. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí desetidenní lhůty se tak dne 7. 7. 2024 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení dle § 1970 o. z. minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Následně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky zahrnující i dlužnou jistinu předžalobní výzvou ze dne 20. 9. 2024, s lhůtou k zaplacení do 27. 9. 2024. Žalovaný tak měl dostatečný prostor k vrácení poskytnuté jistiny, což neučinil. Žalovaný nadto v řízení před soudem I. stupně netvrdil, ani neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která byla žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuta, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech žalovaného jako spotřebitele jistinu vrátit nese žalovaný. Dále žalobkyně v odvolání uvedla, že jako zásada platí, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku. Pokud soud určí delší lhůtu k plnění nebo stanoví, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí, pak takovéto rozhodnutí musí být odrazem individuálních zvláštností souzeného případu a k takovému postupu musí existovat důvody.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně bylo důvodné pouze zčásti.

5. Okresní soud učinil správná skutková zjištění, která krajský soud přejímá a na která odkazuje. Platí to především o zjištění, že předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , Anonymizováno, a dne , Anonymizováno, smlouvy o úvěru, podle nichž předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20.000 Kč a 40.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok, úhradu za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek, a to v pravidelných měsíčních splátkách u prvého úvěru po 2.656 Kč měsíčně a u druhého úvěru ve splátkách po 4.516 Kč měsíčně.

6. Okresní soud se pak správně zabýval tím, zda před poskytnutím úvěru předchůdce žalobkyně zkoumal řádně úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a správně uzavřel, že této povinnosti předchůdce žalobkyně nedostál. Z tohoto důvodu považoval okresní soud smlouvy za absolutně neplatné podle ust. § 580 o. z., když proti tomuto právnímu závěru žalobkyně v odvolání ani nebrojila. Okresní soud tedy správně dovodil, že žalobkyně má nárok na rozdíl mezi tím, co fakticky žalovanému poskytla a tím, co uhradil. V řízení tedy vzal za prokázáno, že předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 60.000 Kč, žalovaný dosud vrátil částku 43.252 Kč, proto rozhodl, že je povinen žalobkyni zaplatit částku 16.748 Kč.

7. Pokud se týká splatnosti, pak okresní soud odkazoval správně na rozhodnutí 33 Cdo 3675/2021 NS, z něhož vyplývá, že ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívajících v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Je tedy správný závěr okresního soudu, že v době rozhodování soudu I. stupně se nemohl dostat žalovaný do prodlení s plněním přiznané částky. Jiná situace však nastala v odvolacím řízení, když rozsudek okresního soudu byl doručen žalovanému dne 17. 3. 2025, žalovaný měl do 15 dnů možnost podat odvolání, tj. do 1. 4. 2025, což neučinil, takže rozsudek nabyl právní moci v odstavci I. výroku dne 2. 4. 2025 a podle rozsudku měl žalovaný plnit do tří dnů, tj. do 5. 4. 2025 a od data 6. 4. 2025 se tak dostal do prodlení. Z tohoto důvodu odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v napadené části tak, že přiznal žalobkyni 12% úrok z prodlení z přiznané částky za dobu od 6. 4. 2025 do zaplacení v souladu s ust. § 1970 a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve zbývající části pak byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.

8. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn částečným úspěchem žalobkyně v odvolacím řízení dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř.