11 C 324/2024

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 114 252,02 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 748 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 97 504,02 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 486,72 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8 521,63 Kč, úrokem ve výši 8 % ročně z částky 30 492,69 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 9 630,42 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 42 302,80 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 114 252,02 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistin ve výši 40 123,11 Kč a poplatků ve výši 74 128,91 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, ., dne 6. 10. 2021 a 6. 1. 2022 smlouvy o úvěru č. , číslo, a č. , číslo, , na základě kterých poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a 40 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku, odměny za poskytnutí úvěru, odměny za administrativní činnost a odměny za splátky v hotovosti v místě svého bydliště v souhrnné výši 17 184 Kč a 50 320 Kč. Celkovou částku vyplývající z prvního úvěrové smlouvy ve výši 37 184 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 14 pravidelných měsíčních splátkách po 2 656 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 6. 12. 2022. Celkovou částku vyplývající z druhé úvěrové smlouvy ve výši 90 320 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 20 pravidelných měsíčních splátkách po 4 516 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 6. 9. 2023.Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 20 486 Kč u prvního závazku a 22 766 Kč u druhého závazku, kdy poslední platby byly uhrazeny dne 22. 9. 2022. Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalovaného a zapsány do zákaznické karty žalovaného. V první žádosti žalovaný uvedl, že má měsíční příjem ve výši 19 136 a výdaje ve výši 8 860 Kč. Ve druhé žádosti žalovaný uvedl měsíční příjmy 35 030 Kč a výdaje 10 860 Kč. Z čestného prohlášení žalovaného plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného půjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tyto své pohledávky za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 5. 2024 s účinností ke dni 29. 5. 2024, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k jednání soudu nařízenému na den 3. 3. 2025 se nedostavil, ani se řádně neomluvil, i když předvolání k tomuto jednání mu bylo řádně doručeno nejpozději dne 17. 2. 2025. Žalobkyně u jednání setrvala na svém procesním stanovisku.

4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o úvěru ze dne 6. 10. 2021 a 6. 1. 2022 vč. smluvních podmínek, žádostí o úvěru ze dne 6. 10. 2021 a 6. 1. 2021, transakční historií k oběma smlouvám, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 vč. přílohy č. 1 (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2024, předžalobní upomínkou ze dne 20. 9. 2024vč. dokladu o odeslání, pracovní smlouvou ze dne 30. 6. 2021 a výplatními páskami žalovaného za období 7-8/2021 a 10-11/2021. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 6. 10. 2021 a dne 6. 1. 2022 smlouvy nazvané jako smlouva o úvěru, podle které , právnická osoba, poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a 40 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok, úhradu za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru (administrativní poplatek) a inkasní poplatek, celkem navýšené o 17 184 Kč v případě prvního úvěru a o částku 50 320 Kč v případě úvěru druhého. První úvěr se žalovaný zavázal splatit ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Druhý úvěr se zavázala splatit ve 20 měsíčních splátkách po 4 516 Kč, přičemž první splátky úvěrů byly splatné do měsíce od podpisu té které smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Při uzavření první úvěrové smlouvy žadatel vyplnil příjem 19 136 Kč a výdaje 8 860 Kč (1 000 Kč bydlení, 3 860 Kč osobní náklady a 4 000 Kč splátky stávajících půjček – , právnická osoba, a , právnická osoba, ). V té době mu chodilo na účet průměrně 19 000 Kč měsíčně čistého. U druhé smlouvy vyplnil příjem 35 030 Kč a výdaje nepatrně vyšší 10 860 Kč (1 000 Kč bydlení, 3 860 Kč osobní náklady a 6 000 Kč splátky stávajících půjček – 2 půjčky u společnosti , právnická osoba, ). V té době mu chodilo na účet průměrně 34 500 Kč měsíčně čistého. Žalovaný bydlel u rodičů, svobodný, bez vyživovací povinnosti a pracoval u společnosti , právnická osoba, . Podklady k výdajům žalovaného ani přes výzvu soudu doloženy nebyly. Z transakční historie bylo zjištěno, že žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 20 486 Kč u první smlouvy a 22 766 Kč u smlouvy druhé. Dopisem ze dne 14. 6. 2024 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky právním předchůdcem žalobkyně. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 20. 9. 2024 a odeslána 23. 9. 2024 s tím, že žalovaný je povinen svůj dluh uhradit nejpozději do 27. 9. 2024.

5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a 40 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).

9. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel z částečně podložených informací od žalovaného, kdy žalovaný měl být zaměstnán s čistým měsíčním příjmem ve výši 19 000 Kč a následně 35 000 Kč a jeho pravidelné měsíční výdaje měly činit 8 860 Kč a následně 10 860 Kč, přičemž nejméně u druhé půjčky na výdajové straně byly zamlčeny informace týkající se půjčky na základě smlouvy ze dne 6. 10. 2021 a hlavně skutečnost, že žalovaná žádným způsobem neověřovala výdaje žalovaného, ačkoli tvrdila, že měla k dispozici jeho výpis z účtu, žádné bližší údaje k tomuto nesdělila a i přes opakované výzvu soudu (písemné a následně u jednání) tyto nedoložila. Už jenom z prosté žádosti o úvěr je zcela zřejmé, že žalovaný v době, kdy uzavíral kteroukoli smlouvu o úvěru, byl zadlužený a právnímu předchůdci žalobkyně nebyly žádným způsobem známy ani ověřovány výdaje žalovaného, když z údajů vyplněných v žádosti je zřejmé, že tyto jsou v rozporu s ekonomickou realitou. Z těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto jsou obě smlouvy o úvěru ze dne 6. 10. 2021 a 6. 1. 2022 neplatné. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.

10. S ohledem na tuto neplatnost smluv o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle pravidel bezdůvodného obohacení, podle kterých může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 43 252 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 16 748 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

11. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.

12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 16 748 Kč, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 97 504,02 Kč a celé příslušenství (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.