10 Co 1050/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 25 170 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, ze dne 25. 9. 2024, č. j. 8 C 223/2024-20

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním dotčené, tj. ve výroku II., mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 5 685,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu co do zaplacení částky 10 400 Kč zamítl (výrok II.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 770 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 531,25 Kč od 27. 9. 2023 do zaplacení a z částky 138,75 Kč od 31. 10. 2023 do zaplacení, a to tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího advokáta částku 443 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Proti výroku II. a III. rozsudku se včas odvolala žalobkyně, které je považuje za nesprávné, neboť soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

3. Žalobkyně nemůže s argumentací soudu prvního stupně souhlasit, přičemž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č. j. 23 Cdo 1192/2019-121, ze dne 30. 10. 2019, ve kterém Nejvyšší soud rozhodoval v obdobné věci se stejným žalobcem a ocitovala jeho závěry mimo jiné spočívající v tom, že ujednání stran, které vznik práva na smluvní pokutu váže kromě porušení právní povinnosti na další právní skutečnost, kterou je v tomto případě odstoupení od smlouvy věřitele pro porušení povinnosti dlužníkem, není zakázáno a je tedy přípustné. Zároveň přitom takové ujednání nevybočuje ani z limitů definičního vymezení smluvní pokuty, jak vyplývají z ust. § 2048 o. z., nejde tedy o ujednání inominátní. Možnost takového ujednání nevylučuje ani právní úprava odstoupení od smlouvy v ust. § 2001 a násl. o. z. Účelem takového ujednání může být sankcionovat stranu, která by svým jednáním nebo opomenutím porušila smlouvu takovým způsobem, který by odůvodnil právo druhé smluvní strany od smlouvy odstoupit, přičemž samotné odstoupení od smlouvy by nepředstavovalo dostatečnou sankci pro porušivší stranu. Závěr dosavadní judikatury o neplatnosti právního jednání dosud dovozované dokonce jako neplatnosti absolutní, nesleduje přitom ochranu povinné strany. Oproti situaci, kdy by právo na smluvní pokutu vzniklo vždy bez dalšího již porušením, mají zde strany smluvní dohodou vytvořen prostor pro to, aby smluvní pokuta pro porušení povinnosti dlužníkem zatím aktivována nebyla a dlužník mohl svůj dluh splnit ještě předtím, než věřitel případně od smlouvy odstoupí. Ochranný účel případné neplatnosti právních jednání svědčí v řešené otázce tedy naopak pro opačný závěr než při výkladu předchozí úpravy soukromého práva, který zastávala judikatura dříve. Nelze proto setrvávat na dosavadních závěrech o absolutní neplatnosti takového právního jednání. Ujednání, které je pro povinnou stranu výhodnější, by bylo v takových případech zakázáno, a strany by byly nuceny sjednávat ujednání automatické, méně výhodné. Zde je přitom třeba zásadně odlišit situaci, kdy podle ujednání stran má smluvní pokutu zaplatit dlužník, odstoupí-li tento dlužník od smlouvy, od situace, kdy podle dohody stran právo na smluvní pokuty vznikne, poruší-li dlužník povinnost a současně věřitel odstoupí od smlouvy.

4. V projednávané věci (tedy ve druhém případě) nejde o sjednání smluvní pokuty pro případ výkonu práva (jako v prvním případě). Není postihována strana, která odstupuje od smlouvy, nejde tedy o sankcionování výkonu práva.

5. Žalobkyně zdůraznila, že dle závěrů Nejvyššího soudu aktuální právní úprava smluvním stranám nebrání, aby si ujednaly vznik práva na smluvní pokutu jednak ve vazbě porušení povinnosti a dále samostatně předpoklady na odstoupení od smlouvy, přičemž tato dvě práva nebudou mít žádnou spojitost či vázanost. Zákon nikterak však nezakazuje, aby strany vznik práva na zaplacení smluvní pokuty kromě porušení povinnosti dlužníkem vázaly i na odstoupení od smlouvy věřitelem. Žalobkyně poukázala na základní princip, na němž je vystavěna celá úprava závazkového práva, a to princip autonomie vůle s poukazem na článek 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Judikatura vyšších soudů dovozuje v této souvislosti jako základní princip výkladu smlouvy prioritu takového výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy (judikatura Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005, II. ÚS 3381/10 ze dne 3. 8. 2011 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2317/2006 ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010 ze dne 27. 4. 2011 a sp. zn. 32 Cdo 3488/2010 ze dne 28. 8. 2012). Vznik nároku na úhradu smluvní pokuty na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny nebyl vázán na odstoupení od smlouvy žalobkyní, jak uzavřel soud prvního stupně, ale na opakované neplnění sjednaných platebních povinností žalovaným. Vázanost smluvní pokuty na opakované porušení sjednaných platebních povinností nebyla žalobkyní stanovena svévolně, ale odpovídá zákonné úpravě neoprávněného odběru elektřiny (viz ust. § 51 odst. 1 písm. b) energetického zákona), přičemž ust. § 51 odst. 2 energetického zákona neoprávněný odběr elektřiny zakazuje. Není tedy pouze rozhodnutím žalobkyně, zda ukončí dodávku elektřiny zákazníkovi, jež opakovaně neplní své platební povinnosti, ale naopak je ukončení dodávky ze strany žalobkyně nutností, neboť je to jediný způsob, jak může zvrátit stav odporující zákonu. Odstoupení od smlouvy je nezbytným následujícím krokem, neboť v případě udržování smluvního vztahu, v jehož rámci není realizována dodávka elektřiny, by žalobkyně porušila své zákonné povinnosti jako obchodníka s elektřinou a plynem.

6. Ze všech výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích II. a III. změnil tak, že žalobě i ve zbytku vyhoví a žalovaného zaváže povinností k úhradě náhrady nákladů řízení žalobkyně před soudy obou stupňů.

7. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích ust. § 212 a násl. o. s. ř., zohlednil odvolací námitky, a aniž ve věci konal odvolací jednání v souladu s ust. § 115a o. s. ř., když žalobkyně s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání výslovně souhlasila a žalovaný mlčky, dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

9. Soud prvního stupně učinil skutková zjištění, která shrnul pod bodem 4. odůvodnění napadeného rozsudku, a odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje, neboť s nimi souhlasí, včetně právního závěru promítnutého v bodu 7. a 8. odůvodnění napadeného rozsudku, pokud žalobě vyhověl. Souhlasí tedy i se závěrem spočívající v tom, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl právní vztah založený smlouvou o dodávce elektřiny ve smyslu ust. § 50 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona a správně uzavřel, že žalobkyně v souladu se smlouvou dodávala žalovanému sdružené služby dodávky elektřiny, žalovaný včas za tyto služby neuhradil sjednané platby, když porušil svou povinnost hradit cenu za dodanou komoditu a související služby tak, jak se zavázal ve smlouvě, a proto přiznal žalobkyni i právo na zákonný úrok z prodlení v souladu s předloženými listinnými důkazy, a to podle § 1970 o. z. a ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., neboť žalovaný se dostal do prodlení s úhradou peněžitého závazku. Správně přiznal i nárok žalobkyně na smluvní pokutu za prodlení žalovaného s úhradou zálohy za měsíc červen a červenec 2023 ve výši 100 Kč, jak odůvodnil v bodu 8.

10. Soud prvního stupně co do částky 10 400 Kč představující smluvní pokutu žalobě nevyhověl s konstatováním, že sestává z částky 800 Kč za každý měsíc, kterou žalobkyně žalovanému předepsala vyúčtováním č. , hodnota, , tj. za 13 měsíců, a která byla splatná dne 6. 9. 2023. Žalobkyně požaduje smluvní pokutu za situace, kdy sama využije svého práva odstoupit od smlouvy. Takové ujednání je neplatné, a to i za situace, kdy důvodem odstoupení od smlouvy je porušení smluvních povinností ze strany žalovaného, neboť smluvní pokuta je ve smlouvě zakotvena nikoliv v přímé souvislosti s tímto porušením povinnosti, ale v souvislosti s využitím práva žalobkyně (viz rozsudek Nejvyššího soudu, ze dne 31. 8. 2024, sp. zn. 33 Odo 111/2004). Uvedené jednání není možné hodnotit ani jako ujednání o odstupném dle § 1992 o. z., neboť podstatou odstupného je, že jedna ze stran o své vůli ukončí smlouvu za současného uhrazení odstupného, vůle smlouvu ukončit tak musí být dána na té smluvní straně, která má částku hradit, a až úhradou odstupného je smlouva ukončena.

11. Předmětem odvolacího přezkumu byl pouze výrok II. (a s ním související výrok III. o náhradě nákladů řízení), jímž soud prvního stupně zamítl nárok žalobkyně na zaplacení částky 10 400 Kč z titulu smluvní pokuty za předčasné ukončení smlouvy a odpovídající 13násobku částky 800 Kč za každý měsíc. Odvolací soud závěr soudu prvního stupně o tom, že tento nárok není po právu, nesdílí a dovodil odlišný právní závěr ve vztahu k platnosti ujednání o smluvní pokutě.

12. Účastníci řízení uzavřeli mezi sebou dne 11. 2. 2022 smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny, jimiž se žalobkyně zavázala dodávat žalovanému elektřinu do sjednaného odběrného místa a žalovaný v pozici zákazníka převzal závazek zaplatit žalobkyni za dodanou komoditu a související služby cenu stanovenou žalobkyní a ostatní platby vyplývající z povinnosti užívat distribuční soustavu a ostatní regulované služby. Žalobkyně svůj závazek spočívající v dodávce elektřiny splnila v souladu s obchodními podmínkami sdružených služeb, smlouva byla uzavřena na dobu určitou v délce 30 měsíců, přičemž zákazníkovi vzniklo oprávnění odstoupit od smlouvy v případě podstatného porušení povinností z ní vyplývajících ze strany dodavatele, jak je uvedeno v článku 8.

3. Obchodních podmínek sdružených služeb dodávky elektřiny č. 12/2018 platných od 1. 12. 2018. Článek 8.4. pak upravuje právo žalobkyně na odstoupení od smlouvy. Přímo na straně jedna smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny je v oddílu „Smluvní sankce“ upraveno právo žalobkyně na smluvní pokutu určenou jako násobek částky 800 Kč pro kategorie Domácnost a počtu kalendářních měsíců, včetně započatých a nedokončených následujících po dni ukončení nebo přerušení dodávky od žalobkyně do konce sjednané doby trvání smlouvy, pokud opakovaně, tzn. dva a vícekrát poruší kteroukoliv platební povinnost dle smlouvy bez ohledu na to, zda jde o tutéž či různé povinnosti a zda následně dojde k odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně a pro další blíže specifikované důvody. Rovněž je zákazník povinen zaplatit žalobkyni pokutu ve výši 100 Kč za každý jednotlivý případ prodlení s jakoukoliv platbou dle smlouvy přesahující 10 dní s tím, že vyúčtovanou smluvní pokutu je povinen uhradit ve lhůtě platné pro splatnost vyúčtování dle obchodních podmínek, přičemž pokuty zahrnují též případnou náhradu škody vzniklou žalobkyni v důsledku porušení utvrzené povinnosti zákazníkem (vyjma škody dle článku 7.

2. OP). Současně je upraveno právo zákazníka vůči žalobkyni na úhradu pokuty ve výši 3 000 Kč, pokud z důvodu výhradně na její straně neprovede změnu dodavatele/nezahájí dodávku dle smlouvy, dojde k přerušení dodávky do odběrného místa zákazníka na základě její neoprávněné žádosti a dále pokutu 100 Kč v případě prodlení více než 10 dní a vrácení přeplatku nad 500 Kč. Tím není dotčeno právo zákazníka na náhradu škody převyšující uhrazenou pokutu s tím, že zákazník bere na vědomí, že v případě nedodržení standardu kvality dodávek má na žádost nárok na náhrady dle vyhlášky č. 540/2005 Sb. Součástí strany jedna smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny je rovněž Prohlášení zákazníka, na které poukazuje žalobkyně i v jí podaném odvolání, na jehož obsah pro stručnost odkazuje. Žalovaný byl povinen plnit plán záloh a plateb na budoucí období vystavené žalobkyní a následně dohodu o splátkách dluhu a prohlášení o uznání dluhu ze dne 26. 9. 2023.

13. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva byla sjednána platně, když na její první straně je vymezen předmět smlouvy, je vysvětlen pojem „dodávky elektřiny“, dále obsahuje ujednání o uzavření a trvání smlouvy, cenové podmínky, smluvní sankce obsahující ujednání o smluvní pokutě a prohlášení zákazníka. Druhá strana předmětné smlouvy pak obsahuje identifikační údaje smluvních stran, smluvní a technické podmínky, specifikaci odběrného místa, obchodního produktu a distribuční sazby s tím, že požadovaný termín zahájení dodávky je dnem účinnosti smlouvy, to je den 11. 2. 2022, přičemž smlouva byla účastníky řízení stvrzena vlastnoručními podpisy. Předmětná smlouva tudíž splňuje veškeré náležitosti kladené na ni zákonnou úpravou, když obsahuje všechny podstatné pojmové znaky. První strana smlouvy obsahuje mimo jiné dohodu o smluvních sankcích, není důvod ji tedy považovat za všeobecné obchodní podmínky, v rámci kterých se často taková ujednání nepřehledně umisťují a samotný fakt, že individuální údaje ohledně smluvních stran jsou uvedeny na druhé straně smlouvy, nemá za následek ani dopad v neprospěch spotřebitele ve smyslu ust. § 1813 a násl. o. z. Pokud soud prvního stupně s poukazem na rozhodovací praxi některých senátů Krajského soudu v Praze dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s § 1813 a 1815 o. z. a je ujednáním neúčinným, pak odvolací soud jej z výše uvedených důvodů nesdílí. Náhledem na písemné vyhotovení ať již samotné Smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny je zřejmé, že obě strany smlouvy (1/2 i 2/2) jsou psány stejně velkým písmem, a jak již bylo shora zmíněno, první strana smlouvy obsahuje mimo jiné dohodu o smluvních sankcích a není tedy důvod ji považovat za všeobecné obchodní podmínky. Smlouva tedy splňuje standardy srozumitelnosti projevu vůle.

14. Ujednání o smluvní pokutě není ve spotřebitelské smlouvě bez dalšího ujednáním výslovně zakázaným podle ust. § 1814 o. z., a aby se k takovému ujednání ve smyslu ust. § 1815 o. z. nepřihlíželo, muselo by zakládat v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. V posuzovaném případě však nejde o ujednání, které by zakládalo uvedenou významnou nerovnováhu práv a povinností stran, neboť závazek spotřebitele odebírat elektřinu po sjednanou dobu a platit za ni sjednané úhrady, jehož nesplnění bylo smluvní pokutou sankcionováno, je totiž kompenzován sjednáním nižší ceny oproti smlouvám uzavíraným na dobu neurčitou. Spotřebitel má v takovém případě jistotu v souladu se smluvním ujednáním a ust. § 2050 o. z., že vzhledem ke sjednané smluvní pokutě již žalobkyně po něm nemůže požadovat náhradu této škody, a to ani, kdyby sjednanou smluvní pokutu přesahovala. Smluvní pokuta ve výši 800 Kč za každý měsíc, po který nebyla elektřina žalobkyní žalované ve smluveném období z příčiny na straně žalované (z důvodu porušení jeho smluvních povinností) dodávána, je odvolacím soudem za aktuální ekonomické situace (a to i v době sjednání smlouvy) považována za přiměřenou, zejména pak pokud žalovaná v uvedeném ohledu ani ničeho nenamítala. Odvolací soud se s argumentací žalobkyně ztotožňuje, a proto na ni také pro stručnost odkazuje.

15. Odvolací soud vycházeje z uvedených závěrů rozhodnutí soudu prvního stupně v části odvoláním dotčené, to je ve výroku II. ve smyslu ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil a žalobě vyhověl i v této části. Smluvní pokuta se stala splatnou na podkladě provedeného vyúčtování, proto byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni z uvedeného titulu celkem částku 10 400 Kč, a to v obvyklé třídenní lhůtě počínaje právní mocí tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. (výrok I.).

16. Výrok II. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto má právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 100 %. V případě nákladů řízení před soudem prvního stupně vycházel odvolací soud z vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu), a to ust. § 14b, tedy ze snížené odměny za podmínek v tomto ustanovení uvedených a souhlasí se závěrem soudu prvního stupně spočívajícím v tom, že projednávaná věc není právně složitá nebo náročná a v daném případě žaloba znaky stanovené v § 14b odst. 1 advokátního tarifu jednoznačně naplňuje a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění podané v bodu 10. napadeného rozsudku. Žalobkyně v odvolání aplikaci ust. § 14b advokátního tarifu nezpochybňuje, byť se odvolává i do nákladového výroku a náklady odvolacího řízení nevyčíslila. Odvolací soud si je vědom nálezové judikatury Ústavního soudu o zásadě zákazu reformace in peius v civilním řízení (sp. zn. I. ÚS 1238/23, ze dne 10. 4. 2024 či II. ÚS 1145/24, ze dne 10. 7. 2024), v této situaci však v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius nepostupuje, a to právě z důvodu, že odvolatel v odůvodnění jím podaného odvolání správnost nákladového výroku co do aplikace ust. § 14b advokátního tarifu nenapadá. Za řízení před soudem prvního stupně tak žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů řízení za tři úkony právní služby a spočívají v odměně po 300 Kč za jeden úkon, tj. 900 Kč, v režijním paušálu po 100 Kč, tj. 300 Kč, z 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 252 Kč a soudního poplatku ve výši 1 007 Kč, tj. celkem 2 459 Kč. V případě odvolacího řízení pak náleží žalobkyni odměna za podané odvolání ve výši 1 540 Kč, jeden režijní paušál ve výši 300 Kč, 21 % DPH ve výši 386,40 Kč a soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, tj. 3 226,40 Kč celkem. Žalobkyni v souhrnu náleží za řízení před soudy obou stupně celkem částka ve výši 5 685,40 Kč. Lhůta k zaplacení je stanovena dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. a platební místo pak dle § 149 odst. 1 o. s. ř.