10 Co 1059/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 465 420 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, ze dne 7. 10. 2024, č. j. 8 C 222/2022-167

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., II. a IV. potvrzuje a ve výroku III. se opravuje výše žalobkyniných nákladů za řízení před soudem prvního stupně z nesprávného údaje 96 931 Kč na správný údaj 108 920 Kč.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na účet jejího zástupce , Jméno advokáta A, náklady odvolacího řízení ve výši 21 110 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem vyhověl žalobě o zaplacení odstupného po zániku pracovního poměru účastníků, který skončil fikcí dohody podle ust. § 69 odst. 3 písm. a) zákoníku práce po uplynutí výpovědní doby z neplatné výpovědi ke dni 13. 6. 2019. Žalobkyně byla u žalované zaměstnána od roku 2008 jako učitelka speciálních tříd při , podezřelý výraz, , podezřelý výraz, v , adresa, , dne 14. 3. 2019 dostala výpověď z pracovního poměru pro zdravotní nezpůsobilost. V předchozím soudním řízení bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru byla neplatná, a žalobkyně nyní tvrdila, že skutečným důvodem její zdravotní nezpůsobilosti byla nemoc z povolání, a to těžká nedomykavost hlasivek, která u ní byla zjištěna ještě za trvání pracovního poměru. Žalovaný popíral, že by se mohlo jednat o nemoc z povolání, dále namítal promlčení nároku a nesouhlasil ani s jeho výší, žalobkyně podle něj měla nárok pouze na dvouměsíční odstupné. Soud prvního stupně se v dokazování zabýval důvodem výpovědi z pracovního poměru a žalobkyniným zdravotním stavem, zjistil, že k posouzení zdravotního stavu byly postupně vydány čtyři lékařské posudky s různými závěry, a proto ke zpracování znaleckého posudku sám ustanovil znalce , tituly před jménem, Milana Tučka, , tituly za jménem, Tento znalec shledal, že žalobkynino onemocnění těžkou hyperkinetickou dysfonií a těžkou fonastenií je trvalé a znemožňuje jí výkon povolání, kladoucího zvýšené nároky na hlas, podmínky pro vznik nemoci z povolání s diagnózou nedomykavost hlasivek byly splněny, aniž by pro posouzení profesionality zdravotních obtíží byla významná mimopracovní hlasová zátěž při působení v pěveckém sboru či u předchozích zaměstnavatelů, kde žalobkyně vyučovala zpěv a vedla hudební sbor. Soud prvního stupně na základě tohoto posudku shledal, že skutečným důvodem výpovědi z pracovního poměru byla nemoc z povolání a že žalobkyni vznikl nárok na odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobného průměrného výdělku, když bylo zjištěno, že žalobkyně touto nemocí trpěla již v roce 2018, byla prokázána příčinná souvislost mezi výkonem její práce učitelky a její nemocí z povolání a žalovaný se svojí odpovědnosti nezprostil. Nemoc byla u žalobkyně zjištěna v průběhu jejího zaměstnání, a nebylo proto relevantní, že se věnovala i mimopracovní činnosti v pěveckém sboru. Vzhledem k tomu, že nárok nebyl promlčen, vyšel soud prvního stupně z posledního platového výměru a žalobě v plném rozsahu vyhověl. Žalobkyně měla právo i na plnou náhradu nákladů řízení ve specifikaci uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku.

2. Žalovaná ve včasném odvolání sporovala žalobkynino onemocnění hlasivek i jeho příčiny, žalobkyně si je způsobila svými volnočasovými aktivitami, zejména dlouholetým působením v pěveckých sborech. Soud prvního stupně v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2267/2003 neprovedl důkazy, které žalovaná navrhovala k prokázání této zájmové činnosti, a upřel jí možnost prokázat, že nemoc vznikla výhradně z příčin, které nesouvisely s prací u zaměstnavatele. Soud nesprávně vyhodnotil i čtyři lékařské posudky krajského úřadu, když nevzal v úvahu, že závěrečný posudek neuznal žalobkynino onemocnění hlasivek jako nemoc z povolání, a navzdory tomu ustanovil ve věci znalce. Znalecký posudek byl zpracován neprofesionálně a v rozporu s všeobecně přijatými posudkovými zásadami, podle kterých není možno poruchu hlasového ústrojí uznat za nemoc z povolání, není-li tato porucha v posudkově významné formě prokázána nejpozději jeden rok od ukončení práce. Znalec , tituly před jménem, Tuček vyšel z vyšetření provedeného pět let po skončení pracovního poměru, v posudku se nijak nevypořádal s rozpory v diagnózách a nevzal v úvahu, že z lékařských zpráv nevyplývala těžká nedomykavost hlasivek, kterou by bylo možno uznat jako nemoc z povolání. Znalec , tituly před jménem, Tuček také došel ke zcela opačnému závěru než znalec , tituly před jménem, Hrnčíř, ale ani s tímto rozporem se soud prvního stupně nevypořádal. Postup soudu prvního stupně, který se opřel o rozhodnutí NS ČR 21 Cdo 1804/2015, byl nesprávný, soud měl vycházet z rozhodnutí krajského úřadu ve smyslu ust. § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Žalobkyně si svojí zájmovou aktivitou sama zhoršovala onemocnění hlasivek, a její požadavek na odstupné byl proto v rozporu s dobrými mravy.

3. Žalobkyně považovala napadený rozsudek za věcně správný. Soud prvního stupně nepochybil, když neprovedl důkazy k jejímu působení v pěveckých sborech, protože ona tuto skutečnost nikdy nepopírala, navíc výpovědi členů pěveckých sborů by nemohly prokázat, že uznatelné onemocnění hlasivek vzniklo výhradně v důsledku působení v pěveckých sborech. Zcela nepatřičná byla námitka, že přiznání odstupného je porušením dobrých mravů. Soud prvního stupně správně postupoval podle rozhodnutí 21 Cdo 1804/2015, kterého se žalovaná sama dovolávala ve sporu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Ustanovení soudního znalce bylo zcela v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, znalecký posudek byl podán řádně a mezi jeho závěry a závěry posudku znalce , tituly před jménem, Evžena Hrnčíře, , tituly za jménem, , nebyl žádný názorový rozpor. Znalec , tituly před jménem, Hrnčíř neposuzoval žalobkynin zdravotní stav, v rámci správního řízení pouze přezkoumal dva lékařské posudky vydané klinikou pracovního lékařství. Znalec Tuček vycházel nejen z provedeného vyšetření, ale také ze všech lékařských zpráv a klinických nálezů, které byly v průběhu let shromážděny. Soud prvního stupně ve věci rozhodl správně a správně uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení, ale při stanovení jejich výše se dopustil početní chyby, jejíž opravu žalobkyně žádala v odvolacím řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně.

5. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a řádně zjistil skutkový stav věci, provedené důkazy zhodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a zjištěný skutkový stav řádně a správně posoudil po právní stránce.

6. Soud prvního stupně postupoval zcela správně, když se především zabýval skutečným důvodem výpovědi z pracovního poměru, a v daném směru dospěl ke správnému závěru, že žalobkynina pracovní nezpůsobilost byla dána nemocí z povolání, která se u ní projevila již v průběhu pracovního poměru. K posouzení žalobkynina zdravotního stavu bylo před krajským úřadem vedeno řízení, jehož výsledky střídavě vyznívaly ve prospěch i v neprospěch hodnocení onemocnění jako nemoci z povolání, nicméně v posledním lékařském posudku a navazujícím rozhodnutí krajského úřadu již žalobkynina choroba nebyla hodnocena jako nemoc z povolání. V průběhu správního řízení posuzoval předložené podklady i znalec , tituly před jménem, Hrnčíř, který uvážil, že z podkladů prozatím nelze zjistit, zda byly splněny klinické podmínky pro uznání nemoci z povolání. Jeho stanovisko bylo pouze průběžného charakteru a posuzovalo průkaznost do té doby shromážděných podkladových materiálů, ale nešlo o konečné znalecké hodnocení žalobkynina zdravotního stavu.

7. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky bylo sporné především posouzení žalobkynina onemocnění jako nemoci z povolání, bylo zcela namístě, že soud prvního stupně ustanovil ve věci znalce, jemuž uložil posoudit žalobkynin zdravotní stav. Postup soudu prvního stupně byl v souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou, podle níž jsou lékařské posudky pouze nezávazným dobrozdáním o zdravotním stavu zaměstnance z hlediska jeho zdravotní způsobilosti k práci, z něhož soud při rozhodnutí nemůže vycházet ve smyslu ust. § 135 odst. 2 o. s. ř. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil i po změně zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (NS 21 Cdo 1096/2021).

8. Znalecký posudek podaný znalcem Tučkem sice neobsahoval výslovný výčet použitých podkladů, pouze souborné konstatování, že znalec měl k dispozici kompletní soudní spis s dokumentací, ale v zásadních hlediscích vyhověl požadavkům zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, i požadavkům ust. § 127 o. s. ř. Posudek obsahoval řádný nález a závěr, který byl náležitě odůvodněný a podložený obsahem nálezu, odůvodnění odpovídalo pravidlům logického myšlení, a chybějící seznam podkladů nemohl ovlivnit věcnou správnost posudku. Znalec zhodnotil všechny skutečnosti, k nimž bylo třeba přihlédnout, žalobkyni vyšetřil, zabýval se posouzením jejího zdravotního stavu, důsledky jejích mimopracovních aktivit i použitelností a průkazností podkladů, které měl k dispozici, a potvrdil své závěry i při výslechu, při němž také náležitě zodpověděl všechny položené dotazy a objasnil rozhodující skutečnosti v míře zcela dostačující pro rozhodnutí. Znalec při výslechu vysvětlil, že vycházel z veškerých podkladů, které měl k dispozici, a vzal v potaz všechny výsledky vyšetření a stanovené diagnózy, i s přihlédnutím k možným formulačním a terminologickým odchylkám. V posudku také objasnil, že pro vznik nemoci z povolání nemělo význam žalobkynino působení v pěveckých sborech v rámci volnočasových aktivit, když její zátěž z pracovního poměru sama o sobě vedla ke vzniku nemoci z povolání. Podle znalce byla nemoc z povolání u žalobkyně zjištěna již v roce 2018 a přetrvává dosud.

9. Ve věci nebyla dána potřeba přezkoumání znaleckého posudku revizním znalcem ve smyslu ust. § 127 odst. 2 o. s. ř., jak žalovaná navrhovala již před soudem prvního stupně, neboť tu nebyl důvod pro pochybnost o správnosti posudku, ani tu nebyly dány takové rozpory s ostatními provedenými důkazy, které by mohly uvedenou potřebu vyvolat. Lékařské posudky vykazovaly značnou nestabilitu závěrů, a i když poslední lékařský posudek nehodnotil žalobkynino onemocnění hlasivek jako nemoc z povolání, tak rozpor tohoto závěru se závěrem soudního znaleckého posudku nemohl obstát jako důvod pro ustanovení revizního znalce. Lékařský posudek jako pouhé nezávazné dobrozdání nemohl vyvrátit závěry posudku soudního znalce, a kromě něj tu nebyl žádný důkaz stejné důkazní hodnoty jako znalecký posudek, s nímž by byl znalecký posudek v rozporu. Žalovaná sice poukazovala na údajný rozpor s posudkem , tituly před jménem, Hrnčíře, ale ten se zabýval toliko průkazností dosavadních podkladových materiálů ve správním řízení a neposuzoval žalobkynin zdravotní stav. Závěry posudku , tituly před jménem, Tučka odpovídaly i obsahu zpráv ošetřujících lékařek, které si soud prvního stupně vyžádal ještě před ustanovením znalce. Znalecký posudek znalce Tučka byl tak relevantním důkazem, který byl podle ust. § 135 odst. 2 o. s. ř. použitelný pro rozhodnutí, jeho věcná správnost nebyla vyvrácena a nevznikla tu důvodná potřeba jej přezkoumávat revizním znalcem.

10. Na základě provedeného dokazování tedy soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že skutečným důvodem výpovědi z pracovního poměru byla nemoc z povolání, která byla u žalobkyně zjištěna již v roce 2018, tedy za trvání pracovního poměru. Žalobkyně také evidentně pracovala za podmínek, za nichž tato nemoc vzniká, když je práce učitele zařazena mezi činnost hlasových profesionálů s požadavkem na vysokou kvalitu hlasu, a navíc se jednalo o náročné prostředí školy pro děti se speciálními požadavky.

11. Ze spisu vyplývá, že žalobkyně byla před skočením pracovního poměru v dlouhodobé pracovní neschopnosti kvůli oboustranné plicní embolii, vyvolané předchozí trombózou, a kvůli komplikovanému zánětu slepého střeva, ale tyto choroby se nestaly skutečným důvodem výpovědi, třebaže se žalovaná snažila tento dojem navodit. O skutečném důvodu výpovědi svědčil nejen zápis žalovaného ze dne 14. 3. 2019, podle něhož žalovaná dala žalobkyni výpověď právě kvůli foniatrické chorobě na základě tehdy aktuálního lékařského posudku, který jí právě kvůli této nemoci zakazoval vykonávat práci učitelky, ale i skutečnost, že výše uvedené další choroby nikdy nebyly jako důvod pracovní nezpůsobilosti posuzovány a hodnoceny, ani nevedly k zákazu výkonu pracovní činnosti, a těžko se tak mohly stát důvodem pro výpověď z pracovního poměru.

12. Soud prvního stupně nepochybil, když neprováděl důkazy označené žalovanou k prokázání žalobkyniny zájmové činnosti, ostatně žalobkyně svoji činnost v pěveckých sborech nečinila spornou. Předmětem sporu byl nárok na odstupné podle ust. § 67 odst. 2 zákoníku práce, který by žalobkyni nepříslušel, jen kdyby se žalovaná zcela zprostila odpovědnosti podle ust. § 270 odst. 1 zákoníku práce. Možnost částečného zproštění odpovědnosti podle § 270 odst. 2 zákoníku práce u tohoto nároku nepřicházela do úvahy, proto nebyla použitelná ani žalovanou odkazovaná judikatura, která se vztahovala k jiným nárokům spojeným se vznikem nemoci z povolání. Žalovaná by musela prokázat, že žalobkyně si onemocnění posouzené jako nemoc z povolání přivodila výhradně při mimopracovních aktivitách, ale vzhledem k jednoznačnému stanovisku znalce, podle něhož ke vzniku nemoci z povolání u žalobkyně vedla zátěž z pracovní činnosti, bylo zřejmé, že žalovaná toto tvrzení s úspěchem prokázat nemůže, a nemůže se tak ani plně zprostit odpovědnosti podle ust. § 270 odst. 1 zákoníku práce. I kdyby mimopracovní aktivity přispěly ke vzniku či rozvoji žalobkynina foniatrického onemocnění, nemohla by tato skutečnost vést k závěru o plném zproštění odpovědnosti žalovaného.

13. Bezvýznamná byla i úvaha žalované o možném vzniku nemoci z povolání již u předchozího zaměstnavatele. Žalobkyně těžko mohla tajit, že již v této době měla hlasové potíže, když údaje o léčbě hlasivek v období před nástupem do zaměstnání k žalované byly patrné z příslušné zdravotní dokumentace. Jestliže žalobkyně u žalované pracovala od roku 2008 a onemocnění kvalifikované jako nemoc z povolání jí bylo zjištěno v roce 2018, pak uvedená námitka postrádala jakékoli opodstatnění.

14. Na základě provedeného dokazování bylo tedy zjištěno nepochybně, že pracovní poměr skončil fikcí dohody podle ust. § 69 odst. 2 zákoníku práce, skutečným důvodem pro výpověď z pracovního poměru se stala nemoc z povolání a žalovaný se nezprostil zcela své odpovědnosti podle ust. § 270 odst. 1 zákoníku práce. Žalobkyni tedy náleželo odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku podle ust. § 67 odst. 2 zákoníku práce (21 Cdo 4578/2017). Požadavek na výplatu odstupného nebyl v rozporu s dobrými mravy, pro výsledek řízení nemělo význam, že by si žalobkyně svoje onemocnění mohla zhoršovat sama, když ke vzniku nemoci z povolání vedla již samotná zátěž z pracovní činnosti.

15. Nárok na výplatu odstupného nebyl promlčen, jak správně shledal soud prvního stupně, vznikl podle ust. § 67 odst. 4 zákoníku práce po výplatním termínu dne 19. 7. 2019, a byla-li žaloba podána dne 16. 6. 2022, stalo se tak včas před uplynutím promlčecí lhůty podle ust. § 629 odst. 1 občanského zákoníku. Správně byla stanovena i výše nároku podle posledního platového výměru.

16. Soud prvního stupně tedy rozhodl o uplatněném nároku zcela správně, když žalobě vyhověl v plném rozsahu, a proto odvolací soud napadený rozsudek potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř.

17. Věcně správné bylo i rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně, ale při součtu jednotlivých položek došlo k početní chybě. Ze specifikace nákladů v odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že žalobkyniny náklady v prvoinstančním řízení zahrnovaly soudní poplatek 23 271 Kč, sedm úkonů po 10 180 Kč, jeden úkon s poloviční odměnou za 5 090 Kč a osm režijních paušálů po 300 Kč, což celkem činí 119 620 Kč, nikoli 96 931 Kč, jak uvedl soud prvního stupně ve výroku III. napadeného rozsudku. Odvolací soud proto podle ust. § 164 o. s. ř. opravil zřejmou nesprávnost výroku III. rozsudku soudu prvního stupně. Žalobkyně dále na řízení vynaložila hotové výdaje 10 700 Kč, o nichž soud prvního stupně rozhodl ve výroku II.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 tak, že právo na jejich náhradu bylo přiznáno plně úspěšné žalobkyni. Její náklady na odvolací řízení zahrnovaly dva úkony právní služby po 10 180 Kč, jeden režijní paušál po 300 Kč a jeden režijní paušál po 450 Kč, tedy celkem 21 110 Kč.