10 Co 1067/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce hodnota Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného hodnota Jméno žalovaného hodnota Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o splnění povinnosti dle § 1186 odst. 3 občanského zákoníku o odvolání žalobce do rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, č. j. 8 C 258/2023-242, ze dne 28. 8. 2024 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 559 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu žalobce o doložení potvrzení žalovaného dle § 1186 odst. 3 o. z. s uvedením, jaké má žalobce ke dni 22. 11. 2021 a ke dni 23. 2. 2022 z titulu příspěvku na správu domu a pozemku na plnění spojených nebo souvisejících s užíváním bytu (jednotky č. , hodnota, /, Anonymizováno, vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, zapsané na LV č. , hodnota, v budově č. p. , hodnota, , , hodnota, , bytový dům postavený na pozemku parc. č. st. , hodnota, , zapsané na LV , hodnota, , vše v k. ú. , adresa, ), dluhy a zálohy na tato plnění, případně, že takové dluhy nejsou, zamítl (výroky I. a II.). Výrokem III. uložil neúspěšnému žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 23 958 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, který se vymezil proti závěru soudu, že v daném případě žaloba podaná žalobcem pozbyla smyslu, neboť takovou kategorii o smyslu žaloby občanský soudní řád nezná. Žalobce se domáhá splatného nároku a v té souvislosti odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 14 Co 177/2020, kde odvolací soud vyslovil názor, že pokud žalobce chce znát údaje z minulosti, má žalovaný povinnost tyto informace žalobci sdělit a jestliže tak neučinil, což nepopírá, tato povinnost mu nezanikla a je vynutitelná. V tomto řízení ale žalobce připouští, že šlo o jiný právní titul žaloby. Nesouhlasí také se závěrem soudu, že zákon je nedostatečný v tom, že nestanoví lhůtu ke splnění takové povinnosti. V takovém případě nastává pravidlo, že tato povinnost měla být splněna bez zbytečného odkladu. Nepoctivě jednal především žalovaný, když žádosti žalobce nevyhověl, nikoli tedy žalobce; a i se závěry soudu prvního stupně o nepoctivém jednání žalobce se nelze ztotožnit. Žalobce se může domáhat nároku podle § 1186 odst. 3 o. z. bez časového omezení. Navrhl proto, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn, žalovanému uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, eventuálně, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. K podanému odvolání se vyjádřil žalovaný, ten se soustředil ve svém vyjádření především na otázku zneužití práva v judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou odkázal a obsáhle citoval z těchto rozhodnutí. Odvolací soud pouze rekapituluje tato rozhodnutí s tím, že jde o usnesení Nejvyššího soudu 22 Cdo 4146/2016, Ústavního soudu IV. ÚS 3402/13, IV. ÚS 1735/07, nález IV. ÚS 457/10 a dále také rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 246/2023, kde odvolací soud uvedl, že za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáváno, ačkoli nositel práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu a v krajním případě může takové jednání nabýt povahu tzv. šikany, která představuje výkon práva za účelem poškození druhé strany. Jestliže tedy soud prvního stupně konstatoval, že na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně žaloba žalobce postrádá smysl, je tento jeho závěr správný a v souladu s judikaturou. Podle názoru žalovaného je správný i závěr soudu prvního stupně, že se dopouští šikanózního výkonu práva, kterému není poskytována ochrana. Soud prvního stupně také dospěl ke správnému závěru, že žalobce využil mezeru v zákoně, která je v ust. § 1186 odst. 3 o. z. Žalobce této mezery v zákoně využil, a ještě zjevnějším rozporem mezi smyslem a účelem právní úpravy skutečnost, že i bez relevantního právního zájmu se žalobce pokouší právo vykonávat zpětně v rámci několika let. Ostatně ani to, že v minulosti žalobce chtěl byt prodávat, neprokázal a také nebyl schopen blíže označit potencionálního zájemce o prodávanou bytovou jednotku, kterého označil pouze jménem „, jméno FO, “. Žalovaný navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo ve smyslu ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobce a vyjádření žalované a po odvolacím jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. Soud prvního stupně žalobu zamítl a s tímto věcným závěrem odvolací soud souhlasí. Žalobě nebylo možné vyhovět. Především je v daném případě určující znění ust. § 1186 odst. 3 o. z., podle kterého platí, že převádí-li vlastník vlastnické právo k jednotce, doloží nabyvateli potvrzení osoby odpovědné za správu domu, jaké má dluhy podle odst. 2, popřípadě, že takové nejsou; potvrzení vydá nabyvateli se souhlasem převodce také osoba odpovědná za správu domu. Má se za to, že nabyvatel nemohl tyto dluhy zjistit, pokud je nemohl zjistit z potvrzení osoby odpovědné za správu domu nebo nevydala-li tato osoba potvrzení bez zbytečného odkladu, ač o něj byla požádána.

6. Toto ustanovení obsahuje hypotézu právní normy, o kterou žalobce svůj nárok opírá. Hypotézou se rozumí podmiňující část normy, která vymezuje zejména adresáty normy či okolnosti a podmínky, za nichž nastupuje vlastní pravidlo. Jako dispozici označujeme vlastní pravidlo chování, tedy povinnost, kterou norma obsahuje pro blíže neurčený okruh stejných případů a adresátů. Právní norma upravuje, že má dojít k určitému jednání, jestliže jsou splněny určité podmínky. To v daném případě ve výsledku znamená, že povinnost žalovaného vydat potvrzení nastupuje v tom případě, že vlastník převádí bytovou jednotku. Znamená to převádění bytové jednotky v době výzvy k tomuto potvrzení či v době podání žaloby a jedině tehdy vzniká povinnost žalovanému takové potvrzení vydat.

7. Žalobce ani v samotné žalobě netvrdil skutečnosti týkající se převodu bytu, a proto musel být soudem prvního stupně podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzván k doplnění tvrzení, přičemž žalobce vzhledem k žalobnímu petitu doplnil tvrzení k údajnému převodu předmětného bytu v minulosti na osobu, kterou označil jako , jméno FO, bez bližších údajů a s odkazy na inzeráty na internetových serverech, ke kterým dodal, že jsou aktuálně neaktivní a tato neurčitá tvrzení nabízel dokázat prostřednictvím svého čestného prohlášení a prostřednictvím své účastnické výpovědi. Ve výpovědi zopakoval pouze tato nekonkrétní tvrzení. Čestné prohlášení žalobce nemůže být v těchto souvislostech považováno za způsobilý důkaz. Žalobce tedy ani v době minulé nedotvrdil a neprokázal, že byt hodlal převádět na jinou osobu. Pokud se jedná o aktuální situaci v době projednávání této žaloby, žalobce před soudem prvního stupně uvedl, že aktuálně žádného zájemce o koupi bytu nemá. Ostatně potvrzení k aktuálně zamýšlenému převodu ani žalobou nepožadoval.

8. Ze shora uvedeného je evidentní, že žalobě nebylo možné vyhovět. Ve vztahu k potvrzením k rokům 2021 a 2022 žalobce po poučení soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. řádně netvrdil a neprokázal, že by měl zájemce o koupi bytu, ale i kdyby tyto skutečnosti řádně tvrdil a prokázal, stejně by nemohl být úspěšný. Ustanovení § 1186 odst.3 o. z. se týká situace, kdy vlastník bytovou jednotku aktuálně převádí a z tohoto důvodu potvrzení potřebuje.

9. Soud prvního stupně zamítl žalobu s jinou právní argumentací, která zcela neodpovídá právním závěrům odvolacího soudu. Uzavřel, že legislativa umožňuje šikanózní výkon práva. Podle soudu prvního stupně podle § 1186 odst. 3 o. z. by vydání potvrzení mělo vázáno na časově určitou dobu, kdy vlastník hodlá byt prodat a nabyvatel má doložit potvrzení podle § 1186 odst. 3 o. z. a že v zákoně není uvedena lhůta, po kterou vlastník může toto potvrzení požadovat a žalobce podle soudu „objevil“ skulinu v zákona. Podle soudu prvního stupně není spravedlivé, aby žalobce v roce 2023 požadoval potvrzení za stav dluhů ke dni, k nimž směřuje podaná žaloba.

10. Podle názoru odvolacího soudu zákon vytýkanými nedostatky netrpí, jak je shora vysvětleno. Hypotéza právní normy vychází z určité situace, která musí být pro úspěch žaloby naplněna. Zmíněné ust. § 1186 odst. 3 o. z. tedy neumožňuje šikanózní výkon práva a nelze se ztotožnit se závěrem, že žalobce objevil určitou mezeru v zákona. Z toho, že lze požadovat toto potvrzení v rámci aktuálně probíhajícího převodu je tedy zřejmé, že nelze požadovat tato potvrzení za dobu minulou, neboť potvrzení je tedy vázáno k probíhajícímu převodu tak, aby mohl být ukončen.

11. Dalším důvodem, pro který soud prvního stupně žalobu zamítl, byl závěr o tom, že žalobce se dopouští svým jednáním šikanózního výkonu práva (viz bod 24. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dospěl k závěru, že žalobce, který vyvolal ke dni 30. 7. 2024 celkem 38 sporů u Okresního soudu Plzeňjih a s ohledem na svůj závěr, že soudu nepřijde spravedlivé, aby žalobce žalobu podanou v roce 2023 domáhal se vydání potvrzení k roku 2021 a k roku 2022, tedy zpětně, bylo jeho jednání shledáno jako šikanózním výkonem práva, kterou zákon neumožňuje. I z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl.

12. K tomuto odvolací soud dodává, že i z jeho úřední činnosti je mu známo, že žalobce podává opakované žaloby proti žalovanému, kdy v minulosti byly tyto žaloby žalobce v mnohých rozhodnutích označeny jako žaloby ve smyslu zneužití práva žalobcem, které nepožívá právní ochrany. Se závěry soudu prvního stupně se proto odvolací soud ztotožnil a na jeho odůvodnění pro stručnost odkazuje). Svědčí o tom i obsah výzev žalobce určených žalovanému, kde se domáhá nepřeberného množství povinností po žalovaném. tyto výzvy obsahují odkazy na jiné, časově předcházející a stávají se tak se zcela nepřehlednými a je v nich velmi obtížné se orientovat a smysl takto konstruovaných výzev nelze pochopit Předmětem sporu jsou pak i otázky doručení těchto výzev a jejich konkrétního obsahu ve vazbě na podanou žalobu. Odvolací soud tyto sporné otázky neřešil, jednak proto, že žaloba nebyla shledána vůbec opodstatněnou a jednak proto, že žalobce může uplatnit nárok až samotnou žalobou. Bližší zkoumání těchto otázek postrádá význam. Nadbytečné bylo také zabývat se předžalobní výzvou žalobce, jak ve vztahu k doručení, tak ve vztahu k jejímu obsahu, protože žalobce byl ve věci neúspěšný a náklady byly přiznány úspěšné straně, což žalobce nebyl.

13. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil ve všech třech výrocích (§ 219 o.s.ř.).

14. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobce byl ve věci neúspěšný a nemá proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při odvolacím jednání žalobce požadoval prodloužení lhůty k zaplacení nákladů řízení tak, jak to udělal soud prvního stupně ve svém rozsudku, ale odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl. Obecně samozřejmě pariční lhůta k zaplacení může být prodloužena. Podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Pro prodloužení lhůty musí však existovat vážné důvody. Žalobce je odůvodnil tím, že vede proti žalovanému řadu sporu, v nichž neúspěšný a vzniká mu tedy povinnost platit náklady řízení ve velké míře. S ohledem na závěry soudu o způsobu jeho jednání lze pak o důsledek jeho vlastní aktivity a odvolací soud neshledává důvody pro prodloužení lhůty k zaplacení a lhůtu k zaplacení proto určil do tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

15. Náklady odvolacího řízení žalovanému byly přiznány za dva úkony právní služby po 3500 Kč a tomu odpovídajících režijních paušálů dle § 14b odst. 6 vyhlášky č. 177/96 Sb. (2 x 450), což s připočtením DPH ve výši 1659 Kč ve výsledku představuje částku 9 559 Kč. Náklady za poradu dne 21.1.2025 odvolací soud nepřiznal, když vzhledem k předmětu sporu a výsledku před soudem prvního stupně ji neshledal jako účelně vynaložený úkon.