10 Co 131/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o 198 720,46 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 11. 2024 č. j. 16 C 19/2023–145

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním napadené, tj. ve výroku I. a III., potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 973 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 63 964,27 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 63 964,27 Kč od 21. 6. 2023 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu zamítl co do částky 134 756,19 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 34 502,93 Kč od 21. 6. 2023 do 30. 11. 2023 a s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 134 756,19 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 106,62 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Proti výroku I. rozsudku se včas odvolal žalovaný s odůvodněním, že je založený na nesmyslné a podvodné žalobě neoprávněného žalobce a soud prvního stupně se tak dopouští vůči žalovanému nespravedlnosti. Žalovaný je přesvědčený, že byl vždy věřitelem a žalobci jsou jeho dlužníci a klade důraz na faktický argument, že základem všech soudních sporů vedených proti žalovanému bylo pochybení soudu v dědickém řízení po jeho matce, respektive po jeho otci, v důsledku čehož bylo umožněno, aby byl žalovaný diskriminován, vydírán a podveden. Dědicové zjevnou disproporci využili a svá pasiva nikdy neuhradili, a tudíž výsledek dědického řízení v podstatě nebyl nikdy spravedlivý, neboť v rozporu se zákonem čerpali pouze aktiva a vědomě odmítli hradit pasiva. Žalovaný bydlí na ubytovně, spornou bytovou jednotku dlouhodobě neužívá v důsledku sporu spolupodílníků. Jeho majoritní podíl jej zavázal o nemovitost pečovat a jen proto je v jeho správě. Žalobce nepředložil soudu ani žalovanému doklad o jeho nabytí, v němž by byl kupec žalovanému zavázán splatit dluhy s převodem a převzetím majetku spojené. Neexistence řádné nájemní smlouvy (její příčiny a důvody) s reálným nájmem nižším, než uvádí nereálný znalecký odhad nájemného, je důkazem finančních ztrát žalovaného. V posuzovaném objektu nejenže nikdo neměl řádný nájem, nikdo tam nebydlel, ale nikdo jej ani nemohl řádně užívat, neboť více než 10 let je dotyčná bytová jednotka odpojena od energetických zdrojů, což lze ověřit u dodavatelů a znalec tuto skutečnost nezmínil. Povinný dále namítl, že soud prvního stupně blíže nespecifikoval důvody, které jej vedly k označení osoby odpovědné za neproběhnutá jednání směřující k uzavření dohody o užívání společné věci. Žalobkyně se zachovala nečestně, když žalovanému neoznámila úmysl odkoupit minoritní podíl na sporné nemovitosti, čímž mohla získat informace o zadluženosti těchto podílů a vyhnout se tak obchodní transakci.

3. V doplňujícím podání, zaslaném k výzvě soudu prvního stupně v rámci postupu k odstranění vad odvolání, žalovaný uvedl, že se soud prvního stupně nevyrovnal s principiální výtkou směřující k samotné reálné podstatě pojmu „nezákonné obohacení“, tedy jakým způsobem se může obohatit okradený spolupodílník a věřitel, který bydlí na ubytovně ve vzdálené obci, spornou nemovitost nikomu nepronajímá, a právě proto je dále krácen o možnosti příjmů z pronájmu. Z tohoto důvodu je tvrzení, že žalovaný bytovou jednotku užívá výlučně, nepravdivé. Povinný poukázal na skutečnost uvedenou v bodě 9. odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož vyplývá v rámci výpovědi znalkyně, že v předmětném bytě od doby úmrtí rodičů žalovaného nikdo nebydlí, žalovaný bydlí na ubytovně, spornou bytovou jednotku dlouhodobě neužívá. Žalovaný dále rozvinul námitky týkající se dědického řízení, jeho výsledku, který zpochybňuje a zopakoval, že je věřitelem a žalobci jsou jeho dlužníci, vycházeje z faktu, že dědicové a následní spolupodílníci nikdy neuhradili své dluhy (pasiva) vyplývající z dědictví a následné péče o nemovitost. Žalovaný nesouhlasí se závěrem o jeho obohacení na úkor žalobce, neboť naopak žalovaný byl dlouhodobě krácen na svých aktivech souvisejících s převodem podílů na zmiňované nemovitosti. Na nemovitosti dlouhodobě vázne dluh neuhrazený předchozími spolupodílníky, kterého se vzhledem k neochotě minoritních spolupodílníků je jakýmkoliv způsobem uhradit, nebylo možno domoci. Převod vlastnických práv k předmětným podílům bez vědomí majoritního podílníka označil jako podvodné jednání.

4. Žalobkyně v rámci vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že listinnými důkazy a svědeckými výpověďmi bylo dostatečně prokázáno, že žalobkyně byla v rozhodném období podílovým spoluvlastníkem předmětné bytové jednotky, žalovanému k výlučnému užívání předmětné bytové jednotky nesvědčil žádný právní titul, žalobkyně již od okamžiku nabytí spoluvlastnického podílu na předmětné bytové jednotce projevovala vůči žalovanému vážný zájem o spoluužívání předmětné bytové jednotky a žalovaný, který měl bytovou jednotku uzamčenou výlučně pro sebe, žalobkyni její užívání i přes její deklarovaný zájem neumožnil, což dokládá i skutečnost, že žalovaný bytovou jednotku nezpřístupnil ani soudem ustanovené znalkyni za účelem vypracování znaleckého posudku. Námitka žalovaného spočívající v tom, že předmětnou bytovou jednotku aktivně neužívá, není důvodná, neboť vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení není podmíněn toliko aktivním užíváním předmětné bytové jednotky žalovaným, ale i skutečností, že žalovaný svým jednáním žalobkyni z užívání předmětné bytové jednotky vyloučil, jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017, či ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020. Za situace, kdy žalovaný měl předmětnou bytovou jednotku uzamčenou výlučně pro sebe, měl v ní hlášen svůj trvalý pobyt a ze sdělení sousedů vyplynulo, že předmětnou bytovou jednotku užívá, nebylo v možnostech žalobkyně se užívání bytové jednotky domoci jinak než vyžádáním si součinnosti žalovaného, neboť vše nasvědčovalo tomu, že žalovaný bytovou jednotku užívá za účelem uspokojování svých bytových potřeb a za daných podmínek by se žalobkyně v případě vstupu do bytové jednotky bez souhlasu žalovaného vystavovala riziku toho, že by se svým jednáním mohla dopustit přečinu porušování domovní svobody dle ust. § 178 trestního zákoníku. Žalobkyně poukázala na to, že žalovaný skutečnost, že žalobkyni neměl umožnit užívání předmětné bytové jednotky, nijak nesporuje, a naopak výslovně deklaruje, že je tato bytová jednotka v jeho správě. Navíc tvrzení o neužívání bytové jednotky žalovaným, které ani žádnými důkazy nedokládá, je zcela nové a bylo žalovaným učiněno až po uplynutí koncentračních lhůt ve smyslu ust. § 118b a 119a o. s. ř. s tím, že se v dané věci nejedná o žádnou z výjimek z koncentrace řízení. Ani argument žalovaného o neexistenci nájemní smlouvy uzavřené mezi ním a žalobkyní není přiléhavý, neboť vznik žalobou uplatněného nároku není existencí nájemní smlouvy nijak podmíněn, naopak, pokud by mezi stranami sporu k uzavření nájemní smlouvy došlo, jak se ostatně žalobkyně snažila před podáním žaloby s žalovaným opakovaně neúspěšně dohodnout, nebylo by na místě vznesený nárok uplatňovat z titulu bezdůvodného obohacení, ale naopak z titulu dohody uzavřené mezi podílovými spoluvlastníky. Ale protože k dohodě nedošlo, nezbylo žalobkyni než svůj nárok uplatnit touto žalobou. Žalobkyně nesouhlasí ani s další argumentací žalovaného, která však nesměřuje k meritu věci a současně se rovněž jedná o tvrzení učiněná po uplynutí koncentračních lhůt. Z tohoto důvodu se k této argumentaci blíže nevyjádřila a navrhla, aby napadený rozsudek byl jako věcně správný potvrzen a žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích ust. § 212, 212a a následujících o. s. ř., a poté, co účastníci řízení vyjádřili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlas (žalobkyně výslovný, žalovaný mlčky), dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za důvodné.

6. Soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování, přijal přesvědčivé skutkové závěry a tomu odpovídající závěry právní, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožňuje, a proto v podrobnostech na ně odkazuje. Soud prvního stupně učinil správná zjištění z provedených listinných důkazů (body 4.-6.odůvodní) a z výpovědí svědků (, jméno FO, , , jméno FO, ), tato korespondují obsahu spisu (body 7. a 8. odůvodnění) a k žádosti žalobkyně vyslechl znalkyni Evu Thámovou, která na závěry v jí vypracovaném znaleckém posudku ze dne 30. 11. 2023 odkázala s tím, že je zpracovala zodpovědně dle stavu, který zjistila, žalovaný odmítal ve věci spolupracovat, informace proto čerpala od jednatelky společenství vlastníků jednotek. Znalkyně odpověděla na dotazy soudu i žalobkyně a závěry znaleckého posudku podrobně analyzovala, jak soud prvního stupně promítl v bodu 9. odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud soud prvního stupně konstatoval, že skutková zjištění, která z provedených důkazů učinil, si neodporují a odkázal na ně jako na skutkový závěr ve věci samé, nepochybil. Vzal v úvahu i námitku žalovaného v rámci vyjádření k žalobě a zaslanému znaleckému posudku a spočívající v tom, že je věřitelem vlastníků spoluvlastnických podílů na bytové jednotce, svůj nájem pravidelně hradí a popřel, že by se na úkor žalobkyně obohacoval.

7. Soud prvního stupně uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl v době od 19. 10. 2020 do dne rozhodnutí vlastníkem ideálního spoluvlastnického podílu o velikosti 6/10 předmětné bytové jednotky a žalobkyně byla vlastníkem ideálního spoluvlastnického podílu o velikosti 2/10 bytové jednotky v době od 19. 10. 2020 do 28. 10. 2020, o velikosti 3/10 v době od 29. 10. 2020 do 16. 3. 2021 a o velikosti 2/5 v době od 17. 3. 2021 do 31. 10. 2023. Svědkyně , jméno FO, a , jméno FO, a listina „návrh na vypořádání vztahů vyplývajících z podílového spoluvlastnictví“ prokázaly, že mezi účastníky řízení neproběhla žádná jednání směřující k uzavření dohody o užívání společné věci a žalobkyně po celou dobu neměla přístup do předmětné bytové jednotky. Prohlášením vlastníka ze dne 3. 12. 1999 byly doloženy parametry bytové jednotky, které byly použity jako podklad pro ocenění obvyklého nájemného, přičemž znalkyně Eva Thámová stanovila obvyklé nájemné za jednotlivá období, a to v roce 2020 a 2021 ve výši 3 350 Kč měsíčně, v roce 2022 ve výši 4 785 Kč měsíčně a v roce 2023 ve výši 5 618 Kč měsíčně. Soud prvního stupně zhodnotil znalecký posudek jako úplný, pravdivý, přezkoumatelný a přesvědčivý, neboť znalkyně zachovala jeho členění dané v ust. § 28 zákona o znalcích a své závěry řádně zdůvodnila nejen v písemné části posudku, ale i v rámci svého výslechu a logickým způsobem objasnila i důvody, pro které se jí zjištěné obvykle nájemné odchyluje od odborného vyjádření , tituly před jménem, Rudolfa Jungera a společnosti , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , Anonymizováno, předložené žalobkyní.

8. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně má nárok na vydání bezdůvodného obohacení za nadužívání předmětné nemovitosti žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu po celé období, kdy je spoluvlastnicí předmětné nemovitosti, přičemž co do výše bezdůvodného obohacení vyšel z ústního podání znaleckého posudku znalkyní, která zohlednila faktický stav předmětné nemovitosti a dovodila tomu odpovídající výši nájemného. Po zohlednění jednotlivých období a velikosti ideálních spoluvlastnických podílů žalobkyně bylo zjištěno, že za dobu od 19. 10. 2020 do 28. 10. 2020 (10 dnů) činí nadužívání bytové jednotky žalovaným částku 233,55 Kč, od 29. 10. 2020 do 16. 3. 2021 (139 dnů) 4 656,81 Kč. Od 17. 3. 2021 do 31. 10. 2023 (290 dnů) částku 32 385,17 Kč, za rok 2022 (364 dnů) částku 58 212 Kč a za poměrnou část roku 2023, tj do 31. 10. 2023 – 304 dnů jde o částku 57 087,60 Kč, 2/5 pak odpovídají částky 12 954,07 Kč, 23 284,80 Kč a 22 835,04 Kč, celkem 59 073,91 Kč a v součtu shora uvedených částek jde o částku 63 964,27 Kč, kterou je žalovaný povinen žalobkyni vydat z titulu bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně připomněl, že nelze dovodit nadužívání bytové jednotky žalovaným vůči žalobkyni za listopad 2023, kdy dne 31. 10. 2023 žalobkyně spoluvlastnický podíl převedla na třetí osobu. Z uvedených důvodů, vycházeje ohledně výše bezdůvodného obohacení ze znaleckého posudku, soud žalobu co do částky 134 756,19 Kč spolu s odpovídajícím zákonným úrokem z prodlení zamítl (bod 13. odůvodnění) a žalovanému uložil povinnost co do částky 63 964,27 Kč, kterou do dne rozhodnutí soudu nezaplatil, a proto se ocitl se splacením dluhu v prodlení a v důsledku toho soud žalobkyni přiznal i zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (bod 14. odůvodnění). Nákladový výrok soud prvního stupně odůvodnil dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když částka 106,62 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému, odpovídá rozdílu úspěchu žalovaného v řízení v rozsahu 67,77 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 32,23 % a sestává z paušální náhrady v souladu s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou MS č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za jeden úkon dle § 2 odst. 3 citované vyhlášky. Rovněž odůvodnil, proč nepřiznal náklady řízení žalobkyni ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř., jak požadovala, neboť toto ustanovení nepovažoval za přiléhavé s tím, že je třeba jej vykládat spíše restriktivně (bod 15. odůvodnění).

9. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že soud prvního stupně při prvním jednání ve věci dne 19. 1. 2024 vymezil mezi účastníky sporné skutečnosti za současného sdělení jeho předběžného právního názoru. Žalovaný se ani jednoho z jednání konaných v řešené věci (další jednání ve věci se konalo dne 27. 3. 2024, dne 19. 11. 2024 a dne 29. 11. 2024, při němž byl vyhlášen rozsudek napadený odvoláním žalovaného) neúčastnil, ačkoliv byl k jednáním řádně předvolán a k žalobě a k vyhotovenému znaleckému posudku se vyjádřil nesouhlasně. Současně soud prvního stupně při prvém jednání ve věci řízení zkoncentroval dle ust. § 118b odst. 1 o. s. ř. Žalovaný ve vyjádření ke znaleckému posudku a k žalobě v podání ze dne 11. 9. 2024 (v tento den došlý soudu prvního stupně) zpochybnil znalecké závěry s tím, že na nemovitosti dlouhodobě vázne dluh neuhrazený předchozími spolupodílníky, a že převod vlastnických práv k předmětným podílům bez vědomí majoritního podílníka je jednáním podvodným. Tvrzení o neužívání bytové jednotky a další argumentaci, kterou uplatnil v jím podaném odvolání, žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně, před koncentrací řízení ani po ní neuplatnil. Za daného stavu věci nelze než souhlasit s námitkou žalobkyně, že odvolací argumentace v uvedeném znění je novou, neboť je uplatněna až po uplynutí koncentrační lhůty ve smyslu ust. § 118b, ale i ust. § 119a o. s. ř., o čemž soud prvního stupně řádně poučil, a to i ve smyslu ust. § 205a o. s. ř. při ústním jednání konaném dne 19. 11. 2024. Žalovaný se svojí neúčastí u jednání současně vzdal možnosti být případně poučen ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o povinnosti nést břemeno tvrzení a důkazní.

10. Odvolací soud souhlasí i s odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu žalobkyní ve vyjádření k odvolání (28 Cdo 4018/2017, ze dne 5. 6. 2018, přičemž stejné závěry vyplývají i z rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1602/2015, ze dne 7. 10. 2015, a judikatury Ústavního soudu - Pl. ÚS-st. 48/18 z 16. 10. 2018) vztahující se k nadužívání společné věci jedním ze spoluvlastníků. Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem, že žalovaný ani v odvolání nezpochybňuje, že žalobkyni předmětnou bytovou jednotku nezpřístupnil, přičemž samotný fakt, že žalovaný bytovou jednotku v řešeném období údajně neužíval, není pro posouzení žalovaného nároku rozhodné, jak vyplývá z judikatury vyšších soudů, neboť relevantní je zjištění, že spolupodílníkovi nebyl umožněn do nemovitosti přístup. Jako pro věc nevýznamné shledal odvolací soud i žalovaným tvrzené skutečnosti týkající se dědického řízení a údajných dluhů ostatních spolupodílníků, neboť nemají na posouzení předmětného nároku jakýkoliv právní dopad. V uvedeném smyslu nemá relevanci ani tvrzení o odpojení bytové jednotky od energetických zdrojů, ba naopak, pokud žalovaný neumožnil žalobkyni bytovou jednotku užívat, a ponechal ji bez dodávky energií, podílel se na případně nevyhovujícím stavu jednotky a její nízké aktuální ceně.

11. Za daného stavu věci odvolací soud napadený rozsudek v části odvoláním dotčené spolu se souvisejícím nákladovým výrokem jako věcně správný a zákonu odpovídající potvrdil dle § 219 o. s. ř. (výrok I.).

12. Výrok II. o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla v tomto stádiu řízení úspěšná a náleží jí náhrada za její právní zastoupení spočívající v odměně za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání) ve výši 3 660 Kč, paušální náhrada ve výši 450 Kč (vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 863 Kč (po zaokrouhlení). V součtu uvedených částek je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce částku 4 973 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.