10 Co 224/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 962 300 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 4. 2025, č. j. 10 C 240/2024-70

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku II., jíž bylo rozhodnuto o úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částek 2 479 500 Kč od 25. 12. 2022 do 15. 1. 2023, 2 363 124 Kč od 16. 1. 2023 do 28. 6. 2023, 2 248 677 Kč od 29. 6. 2023 do 9. 7. 2023, 2 133 530 Kč od 10. 7. 2023 do 13. 7. 2023, 2 024 641 Kč od 14. 7. 2023 do 23. 7. 2023, 1 913 988 Kč od 24. 7. 2023 do 1. 8. 2023, 1 802 042 Kč od 2. 8. 2023 do 7. 8. 2023, 1 683 727 Kč od 8. 8. 2023 do 5. 9. 2023, 1 601 880 Kč od 6. 9. 2023 do 18. 9. 2023, 1 483 883 Kč od 19. 9. 2023 do 1. 10. 2023, 1 365 741 Kč od 2. 10. 2023 do 31. 12. 2023 a 962 300 Kč od 1. 1. 2024 do zaplacení, potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci na účet jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 28 985,55 Kč.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zastavil řízení co do 5% smluvního úroku (výrok I.), žalobě vyhověl co do částky 962 300 Kč s 15% úrokem z prodlení ve výši ročně z podrobně specifikovaných částek (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení. Žalobce se domáhal zaplacení dluhu ze smlouvy o zápůjčce ze dne 14. 6. 2022, podle které poskytl žalovanému částku 2 479 500 Kč, ale žalovaný mu ji vrátil pouze zčásti. Žalovaný namítal, že neměl v úmyslu uzavřít smlouvu o zápůjčce, chtěl jen žalobci pomoci se získáním jeho finančních prostředků z garančního fondu , právnická osoba, ., které nemohly být převedeny do Ruska kvůli mezinárodním sankcím, a doufal, že se mu pak podaří dosáhnout zápočtu oproti částce, kterou mu dlužil společný známý obou účastníků pan , jméno FO, . Žalovaný dál tvrdil, že přijetím opožděných splátek došlo ke konkludentní změně příslušného smluvního ujednání, a úroky z prodlení by žalobci měly být přiznány podle předžalobní výzvy k plnění. Mezi účastníky bylo sporné, zda bylo jejich skutečnou vůlí dohodnout se na smluvním úroku ve výši 5 %, proto se zřetelem k procesní hospodárnosti vzal žalobce v tomto rozsahu žalobu zpět. Soud prvního stupně vyšel z nesporných skutkových okolností, podle nichž účastníci uzavřeli dne 14. 6. 2022 smlouvu o zápůjčce, žalovaný obdržel od žalobce dne 24. 6. 2022 částku 2 479 500 Kč, ale dluh vrátil jen zčásti, a žalobce jej vyzval předžalobní výzvou z 8. 8. 2024 k zaplacení zbytku dluhu včetně příslušenství. Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok po právní stránce jako nárok z inominátní smlouvy, jejíž obsah byl zachycen v písemném vyhotovení. Žalovaný se podle této smlouvy zavázal vrátit žalobci ve lhůtě šesti měsíců částku 2 479 500 Kč, ale vrátil mu pouze částku 1 517 199 Kč, proto mu soud prvního stupně uložil povinnost zaplatit žalobci zbytek dluhu, včetně zákonného úroku z prodlení podle ust. § 1970 o. z., a to ode dne následujícího po sjednané splatnosti. Skutečnost, že žalobce přijal žalovaným uhrazené splátky v době po sjednané splatnosti, nemohla být považována za konkludentní změnu ujednání o splatnosti dluhu, tato námitka se neopírala o žádné zákonné ustanovení a pouhé tolerování protiprávního stavu nepředstavovalo dohodu o změně splatnosti.

2. Žalovaný ve včasném odvolání napadl část výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, která ho zavazovala k úhradě úroků z prodlení, a znovu tvrdil, že nebylo jeho vůlí uzavřít smlouvu o zápůjčce. Soud prvního stupně se podle něj nevypořádal s tvrzením, že pozastavení plateb nebylo závislé na vůli žalovaného, platby byly pozastaveny ze strany banky. Podle žalovaného nešlo o zápůjčku, ale o bezdůvodné obohacení, avšak k jeho vydání nebyl nikdy vyzván. Soud prvního stupně se také nevypořádal s námitkami žalovaného ohledně kontraktačního procesu, který probíhal výlučně mezi žalovaným a žalobcovými zástupci bez potřebné hmotněprávní plné moci. Uvedené skutečnosti byly relevantní k posouzení, zda došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce a zda došlo na straně žalovaného k prodlení. Žalovaný k těmto tvrzením navrhl důkazy, ale soud prvního stupně je neprovedl a v rozsudku neodůvodnil jejich zamítnutí. Právní jednání mělo být posouzeno podle ust. § 555 odst. 2 o. z. a v tomto kontextu měla být posouzena i otázka úroků z prodlení, když žalobce konkludentně akceptoval, že na jeho účet přicházely dílčí platby v termínech odlišných od smlouvy. V souvislosti s uzavřením smlouvy byla vystavena faktura na 20 000 Kč na právní služby, a právě z této faktury vyplývá, o co účastníkům šlo, jednalo se totiž o právní služby poskytnuté při komunikaci s Garančním systémem finančního trhu. Žalovaný nepopřel, že dluží žalobci část jistiny, ale vzhledem k okolnostem považoval za nespravedlivé, aby měl platit i vysoké úroky.

3. Žalobce považoval napadený rozsudek za věcně správný, podle něj soud prvního stupně správně neprováděl dokazování k nesporným tvrzením účastníků, navíc žalovaný po poučení podle ust. § 118b a § 119a o. s. ř. nenavrhl žádné důkazy, a nebyl tedy podle ust. § 119a o. s. ř. oprávněn vytýkat soudu prvního stupně nesprávné zjištění skutkového stavu. Nepředložil ani důkazy, které navrhoval v předchozích fázích řízení, a je zřejmé, že byl veden pouze snahou oddálit rozhodnutí ve věci. Ve smlouvě byla jednoznačně sjednána lhůta ke vrácení peněžních prostředků, která ze strany žalovaného nebyla dodržena. Žalovaný dosud nezaplatil ani jistinu, byť svůj závazek k její úhradě nezpochybnil, a ocitl se tak v prodlení s vracením dluhu. Žalobce má tedy nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně.

5. Ve věci byla dána pravomoc soudů České republiky podle místa bydliště žalovaného. Pravomoc tuzemských soudů k projednání a rozhodnutí věci vycházela z kapitoly II. oddílu 1 čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2002 (Brusel I bis), podle něhož osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být bez ohledu na jejich státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Žalovaný není příslušníkem členského státu Evropské unie, ale tato okolnost je z hlediska pravomoci tuzemských soudů nerozhodná, žalovaný mohl být žalován u tuzemského soudu podle místa jeho bydliště.

6. Soud prvního stupně při jednání vymezil sporné a nesporné skutkové okolnosti, žalobce pak vzal žalobu co do smluvního úroku zpět, a soud konstatoval, že není třeba provádět dokazování, když jsou nesporné všechny právně významné skutečnosti. Žalovaný navrhl k důkazu emailovou komunikaci mezi účastníky, kterou nepředložil, a svůj účastnický výslech, ale k jednání se nedostavil. Soud prvního stupně tyto důkazy neprovedl a účastníky poučil podle ust. § 118b a § 119a o. s. ř., účastníci pak již nic dalšího netvrdili, ani nenavrhovali další důkazy.

7. Soud prvního stupně nepochybil, když neprováděl dokazování a vyšel z nesporných skutkových okolností, které pro jeho rozhodnutí postačovaly. Soud nemusí podle ust. § 120 odst. 1 o. s. ř. provést veškeré navrhované důkazy, ale jen takové, které jsou potřebné pro zjištění skutkového stavu věci. Mezi účastníky nebylo sporné uzavření smlouvy ani její obsah, a soud k těmto okolnostem nemusel vést důkaz. Z níže uvedených důvodů se nejevilo jako potřebné ani dokazování k tvrzení o odlišné vůli žalovaného. Pokud soud prvního stupně považoval navržené důkazy za nadbytečné, když nesporná tvrzení stran postačila ke zjištění relevantního skutkového stavu, pak mu v tomto směru nelze vytknout pochybení.

8. Žalovaný v odvolacím řízení uplatnil stejné námitky jako před soudem prvního stupně, a nešlo tedy o nepřípustné novoty ve smyslu ust. § 205a o. s. ř., byť je nyní směřoval proti platnosti smlouvy a proti nároku na úrok z prodlení, zatímco v prvoinstančním řízení je zaměřil zejména vůči nároku na smluvní úrok. Odvolací soud se zřetelem k obsahu odvolacích námitek doplnil dokazování a zjistil, že účastníci uzavřeli dne 14. 6. 2022 smlouvu o zápůjčce, kterou se žalobce zavázal poskytnout žalovanému částku 2 479 500 Kč a žalovaný na sebe vzal povinnost tuto částku žalobci vrátit spolu s úrokem ve výši 5 % p.a. do šesti měsíců ode dne jejího poskytnutí, a to bezhotovostním převodem na jeho bankovní účet. Smlouvu podepsali oba účastníci osobně bez zastoupení a podle jejich shodných tvrzení ji uzavřeli na dálku prostřednictvím internetu.

9. Podle potvrzení o výplatě byla žalovanému dne 24. 6. 2022 převedena na jeho účet částka 2 499 500 Kč, tedy o 20 000 Kč více, než kolik odpovídalo smlouvě o zápůjčce. Přebývající částku 20 000 Kč žalovaný použil k úhradě faktury č. , hodnota, , kterou pro žalobce vystavil jeho zástupce za právní služby poskytnuté při jednání s Garančním systémem finančního trhu.

10. Z listin, které žalovaný předložil k tvrzení o zablokování plateb ze strany Raiffeisenbank, vyplývalo, že banka dne 13. 1. 2023 a 8. 12. 2023 prověřovala jeho transakce a žádala o doplnění informací o příjemci plateb, ale nepodávalo se z nich, že by následně transakce neprovedla.

11. Odvolací soud z nesporných tvrzení stran a z doplněného dokazování shledal, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu, jejíž obsah byl zachycen zcela srozumitelným a výstižným způsobem v jejím písemném vyhotovení. Podle smluvního textu se jednoznačně jednalo smlouvu o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 o. z., v níž se účastníci dohodli o přenechání zastupitelné věci a o jejím vrácení po sjednaném čase. Právní hodnocení smlouvy jako jiného smluvního typu či jako smlouvy inominátní tu vzhledem k jejímu obsahu nepřicházelo do úvahy.

12. Žalovaný se dovolával odlišného úmyslu při uzavření smlouvy, ale taková skutečnost z provedených důkazů nevyplývala. Úmysl tvrzený žalovaným se do obsahu smluvních ujednání nijak nepromítl a žalobce odlišný úmysl popíral, když tvrdil smlouvu o zápůjčce. Jestliže měl žalovaný v rámci kontraktačního procesu jiný úmysl, než jaký byl vyjádřen v písemném vyhotovení smlouvy, neměl akceptovat smlouvu v navrženém znění, nic mu přece nebránilo ofertu nepřijmout či navrhnout její změnu. Nic takového ale žalovaný neučinil, a smlouvu bez výhrad podepsal.

13. Námitka žalovaného, podle které bylo jeho vůlí pomoci žalobci se získáním peněžních prostředků od Sberbank, byla z právního hlediska nepodstatná; nešlo totiž o chybějící vůli ve smyslu ust. § 551 o. z., ale o právně bezvýznamnou vnitřní pohnutku. Pokud není vnitřní pohnutka vyjádřena přímo v samotném právním jednání, pak je z hlediska právního jednání zásadně bez významu. Ve smlouvě se žalovaným tvrzená pohnutka neodrazila, byla tedy pro obsah právního ujednání a jeho platnost irelevantní, a soud prvního stupně nepochybil, když k ní nevedl dokazování.

14. Na těchto závěrech nic neměnila ani úhrada faktury za právní pomoc při jednání s garančním fondem. Podle žalovaného z této faktury vyplýval skutečný úmysl stran při uzavření smlouvy, ale ve skutečnosti se z jejího obsahu ani z ostatních důkazů nic takového nepodávalo. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný od žalobce obdržel o 20 000 Kč více, než kolik odpovídalo zápůjčce, a tuto částku zaplatil za fakturu místo žalobce, ale to nijak neprokazovalo jím tvrzenou vnitřní pohnutku, která by navíc byla právně bezvýznamná.

15. Žalobce nepopřel, že poskytl žalovanému peníze získané z garančního fondu Sberbank, ale odmítl tvrzení, že by důvodem pro uzavření smlouvy měly být obtíže při výplatě jeho vkladu, naopak tvrdil, že vklad byl pro něj snadno dostupný prostřednictvím advokátní úschovy (viz zvukový záznam z jednání soudu prvního stupně ze dne 8.2.2025). Žalovaný k tomu namítl, že advokátní úschova takové částky nebyla možná vzhledem k tomu, že žalobce nemá povolen pobyt v EU, a tvrdil, že banka pro výplatu vkladu chtěla vidět dokumenty, které by obsahovaly ujednání o úroku.

16. Tvrzení žalovaného o nemožnosti výplaty vkladu neodpovídala pravidlům, podle nichž se od roku 2022 prováděla výplata prostředků z garančního fondu Sberbank. Podle veřejně dostupných zdrojů probíhala výplata výhradně na účty vedené v ČR a byla realizována u každého klienta do výše zákonného limitu pojištění vkladů 100 000 EUR, tj. 2 499 500 Kč, pokud nebyl důvod k vyšší náhradě. Fyzická osoba musela při podání žádosti předložit průkaz totožnosti (cestovní pas), ale jiné doklady a listiny nebyly vyžadovány. Výplata nebyla podmíněna předložením úročené smlouvy, jak tvrdil žalovaný. Prostřednictvím advokátní úschovy byly tedy finanční prostředky dostupné i pro osoby bez tuzemského bankovního účtu. Tvrzené omezení výše advokátní úschovy pro osoby s pobytem mimo EU se z právních předpisů rovněž nepodávalo.

17. Žalovaným tvrzená motivace k uzavření smlouvy tedy postrádala jakékoli praktické opodstatnění, když žalobce mohl pro výplatu vkladu využít advokátní úschovu a nepotřeboval předkládat bance smlouvu s úročeným závazkem. Pak žalobce neměl důvod navrhovat žalovanému uzavření simulované smlouvy o zápůjčce, která by případně byla stižena neplatností podle ust. § 555 odst. 2 občanského zákoníku. Neplatnost smlouvy by se ale navíc prosadila jen v tom případě, že by vůli k simulaci právního jednání měli oba účastníci; jinak by se jednalo o mentální výhradu, která by na platnost neměla vliv (22 Cdo 290/2003).

18. Důvodem neplatnosti smlouvy nemohl být ani dálkový způsob vedení kontraktačního procesu. Účastníci si vyměnili řádnou ofertu a akceptaci prostřednictvím internetu, a tento způsob uzavření smlouvy zcela vyhověl ust. § 562 o. z. Na platnost smlouvy neměla vliv ani namítaná absence hmotněprávní plné moci na straně žalobcova zástupce, když je ze samotného obsahu smlouvy zřejmé, že listinu podepsal přímo žalobce, nikoli jeho zástupce. Jednal-li žalobcův zástupce před podpisem smlouvy se žalovaným, aniž by se vykázal plnou mocí, nemohla tato skutečnost způsobit neplatnost smlouvy. Ostatně námitka nedostatku zmocnění by v tomto případě náležela žalobci, nikoli žalovanému.

19. Uzavřená smlouva byla tedy jednoznačně platnou smlouvou o zápůjčce podle ust. § 2390 o. z. a zavazovala oba účastníky. Žalobce svoje smluvní povinnosti splnil, ale žalovaný se s jejich plněním ocitl v prodlení. Důvody jeho prodlení nespočívaly na straně věřitele (ust. § 1968 o. z.) ani na straně banky, která mu zřejmě nebránila v provádění plateb. I kdyby ale banka platby blokovala, jak bylo tvrzeno, nejednalo by se o okolnost vylučující prodlení žalovaného podle ust. § 1968 o. z., navíc by žalovaný mohl využít jiný způsob úhrady dluhu, jímž by v souladu se smlouvou docílil plnění na žalobcův účet.

20. Žalovaný se ocitl v prodlení s plněním peněžitého závazku z platné smlouvy, a byl podle ust. § 1970 o. z. povinen k úhradě úroků z prodlení v zákonné výši. Splatnost byla ve smlouvě dojednána jednoznačným a zcela určitým způsobem, ke konkludentní změně smlouvy v dané části nemohlo dojít, jak správně dovodil soud prvního stupně, když z ničeho nevyplývalo, že by žalobce přijetím opožděných plateb souhlasil i se změnou smlouvy. Pouhým přijetím opožděně poskytnutého plnění bez dalšího ke změně smlouvy nedochází (§ 1901 o. z.).

21. Žalovaný byl tedy povinen uhradit žalobci úrok z prodlení ve výši požadované v žalobě ve smyslu ust. § 1970 o. z., a soud prvního stupně rozhodl správně, když žalobě v této části vyhověl. Ostatně žalobce by měl právo na úrok z prodlení i v případě, že by se jednalo o bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991, ale jeho běh by pak počínal až od uplynutí lhůty obsažené ve výzvě k plnění, přičemž výzva k plnění z 8. 8. 2024 by zcela postačovala pro splatnost tohoto dluhu ve smyslu ust. § 1958 odst. 2 o. z., neboť obsahovala výzvu k úhradě dostatečně identifikovaného peněžitého závazku, jehož právní hodnocení bylo pro daný účel irelevantní.

22. Soud prvního stupně rozhodl o nároku na úrok z prodlení zcela správně, byť smlouvu nesprávně posoudil jako smlouvu inominátní, a odvolací soud proto prvoinstanční rozhodnutí v napadeném rozsahu potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu bylo přiznáno plně úspěšnému žalobci. Náklady na jeho straně zahrnovaly dva úkony právní služby po 10 460 Kč (ze základu představovaného úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni rozhodnutí odvolacího soudu), dva režijní paušály po 450 Kč, náhradu cestovních výdajů 1 235 Kč, náhradu za ztrátu času 900 Kč a 21 % DPH, tedy celkem 28 985,55 Kč.