10 CO 24/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: ; anonymizována dvě slova , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 51 252 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 20. 10. 2021, č. j. 3 C 156/2021-116,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 553,45 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 3 C 156/2021-116, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 51 252 Kč s úrokem z prodlení z částky 51 252 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně a na nákladech řízení částku 27 315,80 Kč, to vše splatné do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku podal si žalovaný včasné odvolání, a to ihned po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, které následně podáním ze dne 6. 12. 2021 doplnil. Žalovaný odvolání podal z důvodů uvedených v ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., neboť dle něj soud prvního stupně chybně vyhodnotil provedené důkazy a právní otázku, zda svým jednáním žalovaný ztížil nebo znemožnil možnost řádného šetření dopravní nehody.

3. Pokud se jedná o ust. § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., tak dle žalovaného byla hlídka PČR na místo nehody přivolána, šetření dopravní nehody provedla, přičemž sám žalovaný se v rámci podání vysvětlení ze dne 10. 10. 2019 k zavinění dopravní nehody doznal. Dle žalovaného nebyla také ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření ze strany žalobkyně dle ust. § 9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., neboť žalovaný se k zavinění předmětné nehody plně doznal. Pokud se jedná o ust. § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., tak je dle žalovaného pravdou, že opustil místo dopravní nehody, když toto bylo způsobeno tím, že byl„ v šoku“ a v souvislosti s jeho nízkým věkem, kdy je osobou ve věku blízkém věku mladistvých a s malými řidičskými zkušenostmi. Nevěděl tedy, jak na nastalou, pro něho naprosto novou a stresující, situaci reagovat. Šel proto domů za svými rodiči, kde jim celou událost nahlásil, přičemž matka mu řekla, že tuto situaci vyřeší a ať zůstane doma. Předmětné vozidlo přitom bylo ve vlastnictví otce žalovaného, takže je i pochopitelné, že šel otci nahlásit, že mu naboural auto. Žalovaný tedy s ohledem na svůj nízký věk reagoval podle svého přesvědčení do jisté míry pochopitelně, když byl dospělým v době nehody teprve pár měsíců. Nevěděl také, že matka chce nahlásit, že vozidlo řídila ona. Toto se dozvěděl až následně, s tímto nesouhlasil a k řízení vozidla a způsobení dopravní nehody se doznal. Pokud jde o ust. § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., tak žalovaný neporušil povinnosti stanovené v § 8 odst. 1 až 3 zákona č. 168/1999 Sb., když ani žalobkyně toto porušení v žalobě netvrdila a tím pádem ani neprokazovala. Žalovaný tedy nerozumí tomu, proč okresní soud na toto ustanovení v odůvodnění rozsudku poukazuje, pokud žádné takové porušení nebylo tvrzeno a dokázáno.

4. Dle názoru žalovaného tedy neobstojí tvrzení soudu prvního stupně stran znemožnění zjištění důvodu dopravní nehody, neboť tuto skutečnost zjišťovala přímo na místě Policie České republiky a svědek [jméno] [příjmení] již v rámci svého podání vysvětlení ze dne 26. 9. 2019 v 01.51 hodin uvedl, že žalovaného alkohol neviděl pít ani z něj nebyl cítit. V rámci výslechu svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] před okresním soudem bylo pak dle žalovaného prokázáno, že svědci byli se žalovaným celé odpoledne a večer a tito popřeli, že by žalovaný požil v průběhu dne jakýkoli alkohol. Alkohol z něj nebyl cítit. Svědek [příjmení] dále uvedl, že po dopravní nehodě začali jak žalovaný, tak svědci zmatkovat a nevěděli, co mají dělat. Pokud soud prvního stupně považoval výpovědi těchto svědků za účelové, a to jen a pouze z toho důvodu, že jsou přáteli žalovaného, není takový závěr dle žalovaného správný. Dle mínění žalovaného nemůže mít jeho kamarádský vztah se svědky za následek nevěrohodnost svědků, a to obzvláště za situace, kdy svědci byli soudem před započetím výslechu poučeni o trestněprávní represi v případě křivé výpovědi. Navíc svědek [příjmení] vypovídal stejně stran možného ovlivnění alkoholem u žalovaného již při podání vysvětlení policii bezprostředně po nehodě. Dle žalovaného tedy ke znemožnění či ztížení šetření předmětné dopravní nehody ze strany žalovaného nedošlo, a pokud ano, tak rozhodně ne v takové míře, aby byly naplněny zákonné znaky pro uplatnění regresního nároku ze strany žalobkyně. Ostatně i z judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2007/2012) dle žalovaného vyplývá, že vzhledem k okolnostem případu nemusí mít porušení povinnosti ohlásit nehodu policii vždy za následek nemožnost či podstatné ztížení zjištění okolností rozhodných pro posouzení vzniku nároku na pojistné plnění a na jeho výši.

5. Závěrem žalovaný připustil, že udělal chybu, když opustil místo dopravní nehody, avšak vyloženě zazmatkoval a odešel do místa svého bydliště, které bylo nedaleko, aby řekl vše rodičům a získal od nich radu, co má dělat. Rozhodně odchod z místa dopravní nehody nebyl způsoben tím, že by byl pod vlivem alkoholu, ale pouze zazmatkováním, které souviselo s tím, že měl řidičské oprávnění jen krátce, a pro něj novou a stresující situaci chybně vyhodnotil a šel otci nahlásit, že mu naboural auto. Poté, co si žalovaný uvědomil, že jednal chybně, spolupracoval s policií a následně s městským úřadem při šetření předmětné dopravní nehody a doznal se k tomu, že dopravní nehodu způsobil. Předmětné dopravní nehody se tedy žalovaný dopustil, avšak, i když postupoval chybně, nedošlo ke ztížení či znemožnění šetření dopravní nehody, neboť se ke způsobení dopravní nehody doznal a s Policií České republiky na jejím šetření spolupracoval s tím, že požití alkoholu žalovaným svědci negovali.

6. Dle žalovaného přiznal soud prvního stupně žalobkyni rovněž nesprávnou výši náhrady nákladů řízení, neboť dle něj byly žalobkyní účelně učiněny jen 3 a půl úkonu právní služby, a to převzetí a příprava zastoupení, jednoduchá výzva k plnění, návrh ve věci samé a závěrečný návrh, neboť ostatní případná vyjádření žalobkyně byla nadbytečná a mohla být již součástí žaloby, když obrana žalovaného je již od obdržení upomínky konzistentní. Na náhradě nákladů řízení tak měla být žalobkyni přiznána maximálně částka 16 970,30 Kč.

7. Žalovaný tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a žalovanému přizná právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. Žalobkyně s odvoláním žalovaného nesouhlasila a k nesplnění povinnosti účastníka dopravní nehody dle zákona o provozu na pozemních komunikacích a znemožnění řádného šetření pojistné události, včetně možnosti uplatnit postižní právo uvedla, že již v řízení před soudem prvního stupně upozorňovala, že ust. § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. hovoří o ztížení nebo znemožnění řádného šetření pojistné události (ust. § 9 odst. 3) nebo možnosti pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění, tedy uplatnit postih dle ust. § 10 zákona vůči pojištěnému. Šetření pojistné události přitom v sobě nezahrnuje pouze zjištění popisu průběhu škodního děje, nýbrž i další okolnosti, na základě kterých vzniká poškozeným právo na pojistné plnění proti pojistiteli nebo pojistiteli postižní právo proti pojištěnému. Ostatně i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5175/2008, se dle žalobkyně podává, že jakkoli je při šetření pojistné události prvotním zjištění údajů potřebných pro plnění poškozenému, patří sem i okolnosti promítající se do práva pojistitele požadovat náhradu pojistného plnění od pojištěného – ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle § 9 odst. 3 ve smyslu ust. § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. se tak vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok. Z uvedeného je dle žalobkyně zřejmé, že doznání, na které žalovaný soustavně poukazuje, které bylo učiněno až dne 10. 10. 2019, když k dopravní nehodě došlo dne 25. 9. 2019, nemůže samo o sobě obstát jako argument pro skutečnost, že ke ztížení šetření pojistné události, včetně ztížení, resp. zmaření, možnosti pojistitele uplatnit postihové právo vůči pojištěnému, nedošlo.

9. Žalobkyně dále zdůraznila, že vzhledem k tomu, že v důsledku dopravní nehody došlo ke škodě na majetku třetích osob, byl žalovaný coby účastník dopravní nehody povinen ohlásit dopravní nehodu policii a setrvat na místě dopravní nehody do příchodu policisty nebo se na místo dopravní nehody neprodleně vrátit (§ 47 odst. 4, odst. 5 ZPPK). Žalovaný však uvedené zákonné povinnosti nerespektoval. Pokud by žalovaný na místě dopravní nehody setrval nebo se na něj neprodleně vrátil, měla by dle žalobkyně policie možnost provést standardní úkony, které na místě dopravní nehody provádí, včetně dechové zkoušky na přítomnost alkoholu a zkoušky na jiné návykové látky a ztotožnění řidiče vozidla. Právě kvůli skutečnosti, že policie nemohla tyto úkony provést, vznikla nejistota ohledně skutečných příčin dopravní nehody a žalobkyni bylo znemožněno řádně vyšetřit, zda jí vůči žalovanému nevzniklo právo na náhradu pojistného plnění. Žalobkyně přitom ve shodě se soudem prvního stupně považuje výpovědi svědků za nevěrohodné, pokud i tito svědci místo dopravní nehody protiprávně opustili, s tím, že přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky se nadto zjišťuje výhradně prostřednictvím vyšetření dle ust. § 5 odst. 1 písm. f) a g) ZPPK a zákona č. 65/2017 Sb., a nikoli prostřednictvím svědeckých výpovědí osob, u kterých je navíc otázkou, do jaké míry byly jejich rozpoznávací schopnosti ovlivněny alkoholem, neboť před dopravní nehodou sami alkohol konzumovali.

10. Žalobkyně považuje tedy svůj nárok za opodstatněný a rozsudek soudu prvního stupně dle názoru žalobkyně odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou v průběhu řízení odkazovala a znovu ji ve svém odvolání citovala. Pokud jde o žalovaným citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2007/2012, na který žalovaný ve svém odvolání poukázal, nepovažuje jej žalobkyně na projednávanou věc za přiléhavý, neboť zde řešil Nejvyšší soud odlišnou situaci, když pojištěný neporušil oznamovací povinnost vůči pojistiteli a pojistnou událost nahlásil pojistiteli hned v den, kdy k ní došlo, sepsal s dalším účastníkem dopravní nehody společný záznam o dopravní nehodě a pořídil fotodokumentaci. V té věci přitom účastníci dopravní nehody žádnou povinnost přivolat k dopravní nehodě policii neměli, a proto postačovalo sepsat společný záznam o dopravní nehodě, přičemž tuto povinnost účastníci dopravní nehody splnili, a tudíž nebylo možné ani pojištěnému vytýkat, že se nepodrobil dechové zkoušce na přítomnost alkoholu. Z toho důvodu také nedošlo ke ztížení šetření pojistné události. V projednávané věci však žalovaný byl povinen ohlásit dopravní nehodu policii a setrvat na místě dopravní nehody, a pokud by tak učinil, zkouška na přítomnost alkoholu by u něj byla provedena. Žalovaný však z místa dopravní nehody odešel, na místo dopravní nehody se nevrátil, nesdělil svou totožnost ani poškozeným ani policii, neohlásil pojistnou událost pojistiteli, zmařil možnost provedení dechové zkoušky na přítomnost alkoholu a zkoušku na přítomnost jiných návykových látek, což situaci v této věci odlišuje od situace ve věci namítané žalovaným.

11. Dle žalobkyně vzniklo jí právo na náhradu pojistného plnění i dle ust. § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., jelikož žalovaný místo dopravní nehody opustil a ani se později na něj nevrátil, přičemž dostatečně nevysvětlil, co mu bránilo v tom, aby se na místo dopravní nehody vrátil. Žalovaný opuštění dopravní nehody odůvodňoval nízkými řidičskými zkušenostmi, kdy nevěděl, jak na nastalou situaci reagovat, později uvedl, že místo nehody opustil, aby informoval otce o tom, že mu poškodil vozidlo, a to až poprvé v závěrečném návrhu. Ani tak ale žalovaný dostatečně dle žalobkyně nevysvětlil, proč se na místo dopravní nehody spolu s rodiči nevrátil. Důvody hodnými zvláštního zřetele je pak dle komentářové literatury předem neurčitý okruh situací, které existují objektivně a vyvolávají na účastníka nehody takový tlak, že splnění oznamovací povinnosti je proti tomu méně podstatnou záležitostí. Neplnění zákonem stanovených povinností z důvodu jejich neznalosti nelze ale dle názoru žalobkyně považovat za okolnosti hodné zvláštního zřetele, neboť pokud žalovaný splnil všechny podmínky pro to, aby mu bylo uděleno řidičské oprávnění, měl si být velmi dobře vědom toho, jak se chovat i v případě, pokud dojde k dopravní nehodě, a tvrzená neznalost nemůže jít k jeho prospěchu.

12. Ačkoli povinný svoji pasivní věcnou legitimaci nezpochybňoval a nezpochybňuje, pak s ohledem na tvrzení žalovaného ohledně toho, že jím řízené vozidlo bylo ke dni pojistné události ve vlastnictví jeho otce, ještě žalobkyně uvedla, že osobou povinnou k náhradě pojistného plnění ve smyslu ust. § 10 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 168/1999 Sb. je pojištěný, přičemž dle ust. § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. platí, že pojištěným je ten, na jehož povinnost nahradit újmu se pojištění odpovědnosti vztahuje, pojištěným tedy nemusí být nutně pouze vlastník nebo provozovatel vozidla, nýbrž i taková osoba, která vozidla v inkriminovaném okamžiku řídila, neboť pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla se vztahuje na všechny osoby, kterým vznikne povinnost k náhradě újmy, tedy také na řidiče. Žalovaný je tedy v této věci pojištěným ve smyslu citovaného ust. § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. a je tedy ve věci pasivně věcně legitimován, neboť postih dle ust. § 10 odst. 1 písm. b), písm. c) zákona č. 168/1999 Sb. vzniká pojistiteli vůči pojištěnému. Je tedy nerozhodné, že žalovaný nebyl vlastníkem/provozovatelem vozidla, se kterým byla újma způsobena.

13. Dle názoru žalobkyně nejsou správné ani námitky žalovaného k otázce účelnosti nákladů vynaložených žalobkyní, jelikož další vyjádření, které ve věci dne 24. 5. 2021 podala, bylo učiněno k výzvě soudu k další specifikaci dlužné částky, ačkoli žalovanou jistinu dle ní dostatečně specifikovala v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, výzvy soudu uposlechla a v návaznosti na tuto výzvu své vyjádření učinila. Vyjádření k odporu nepovažuje žalobkyně za nadbytečné, neboť jde o procesní podání v reakci na zásadní konání žalovaného. Žalobkyně nevidí žádný důvod, proč by jí za vyjádření k odporu, kterým reagovala na procesní obranu žalovaného, neměla být náhrada přiznána. Navíc v odporu žalovaný například poprvé odkazoval na svědecké výpovědi spolujezdců, ze kterých vyvozuje, že nemůže existovat pochybnost o jeho ovlivnění alkoholem. Žalobkyně tedy považuje veškeré vynaložené náklady za účelné.

14. Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný v celém rozsahu potvrdil.

15. Na podkladě včasného odvolání žalovaného přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalovaného, a poté, co při jednání dne 21. 2. 2022 dokazování doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného za důvodné považovat nelze.

16. V daném řízení se žalobkyně jako právní nástupkyně společnosti [právnická osoba], která byla pojistitelkou pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku – automobilu tovární značky Škoda Octavia, [registrační značka], na základě pojistné smlouvy [číslo] domáhá plnění po žalovaném, který dne 25. 9. 2019 jako řidič tohoto vozidla narazil do oplocení pozemků v k. ú. [obec], a to kolem 23.30 hodin, z místa dopravní nehody odešel, aniž by splnil povinnost dle ust. § 47 odst. 4 a odst. 5 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tedy ohlásit dopravní nehodu policii, zdržet se jednání, které by bylo na újmu řádného vyšetření dopravní nehody a setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policisty. Na místo dopravní nehody se nadto dostavila matka žalovaného, která tvrdila, že vozidlo v době vzniku škodní události řídila, což sice bylo šetřením na místě dopravní nehody vyvráceno, avšak s ohledem na časovou prodlevu od ztotožnění žalovaného coby řidiče vozidla nebylo možné provést zkoušku na přítomnost alkoholu, tedy potvrdit nebo vyvrátit, zda byl žalovaný v době vzniku škodní události pod vlivem alkoholu. V souvislosti s pojistnou událostí bylo vyplaceno poškozeným pojistné plnění v celkové výši 51 252 Kč, které bylo požadováno po žalovaném nahradit ve smyslu ust. § 10 odst. 1 písm. b), písm. c) zákona č. 168/1999 Sb. Soud prvního stupně podané žalobě vyhověl elektronickým platebním rozkazem ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], proti kterému si žalovaný podal včasný odpor, ve kterém potvrdil, že skutečně dopravní nehodu tvrzenou žalobkyní zavinil, nesouhlasil však s tím, že ztížil nebo znemožnil možnost řádného šetření dopravní nehody a že by proti němu žalobkyně měla regresní nárok. Tento svůj názor zdůvodnil obdobně jako v podaném odvolání. Žalobkyně poté k výzvě soudu prvního stupně podrobně popsala náhradu škody, kterou poškozeným vyplatila, a také se podrobně vyjádřila k odporu podanému žalovaným, kdy v tomto svém vyjádření poukázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž na podporu svého závěru argumentovala. Soud prvního stupně ve věci konal jednání, při kterých provedl jednak listinné důkazy týkající se pojištění odpovědnosti z provozu předmětného vozidla, předmětné dopravní nehody, vzniklé škody a její náhrady vyplacené ze strany původní žalobkyně poškozeným jako pojistné plnění, výzvy žalovanému ke splnění povinnosti vyplacené pojistné plnění žalobkyni nahradit a také vyslechl jako svědky [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a jako účastníka řízení žalovaného. Následně k podnětu současné žalobkyně rozhodl usnesením ze dne 17. 9. 2021, č. j. 3 C 156/2021-100, o procesním nástupnictví na straně žalobkyně, a poté ve věci po zpracování písemných závěrečných návrhů oběma účastníky rozhodl napadeným rozsudkem, kterým podané žalobě v plném rozsahu vyhověl.

17. V odůvodnění svého rozsudku shrnul soud prvního stupně argumentaci obou účastníků, dále uvedl skutková zjištění, která z provedených důkazů zjistil, a dospěl k závěru, že žalobě je namístě zcela vyhovět, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaný způsobil dopravní nehodu, když řídil osobní vozidlo, jehož vlastníkem a provozovatelem je otec žalovaného, řízení nezvládl a narazil do oplocení rodinných domů poškozených s tím, že náklady na opravu činily v součtu částku uplatněnou žalobkyní. Policie zjistila na místě této dopravní nehody, že matka žalovaného osobní vozidlo, které způsobilo poškození oplocení, neřídila, zjištěno bylo, že alkoholické nápoje matka žalovaného nepožila. Teprve následně v rámci vysvětlení dne 10. 10. 2019 se žalovaný k nehodě doznal, a z toho důvodu nemohla být zkouška na požití alkoholických nápojů bezprostředně po nehodě u něj policií provedena. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalovaný jako řidič, který měl účast na dopravní nehodě, byl dle ust. § 47 odst. 2 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb. povinen spolupracovat při zjišťování skutkového stavu a dle ust. § 47 odst. 3 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. měl také povinnost nehodu oznámit policii. Tuto svoji povinnost však žalovaný nesplnil, neboť teprve až následně cca 15 dní po dopravní nehodě policii uvedl, že vozidlo řídil on, nikoli jeho matka. Ve smyslu ust. § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. tak žalovaný bez zjevné příčiny dle soudu prvního stupně nesplnil svou povinnost sepsat společný záznam o dopravní nehodě a ohlásit dopravní nehodu a dle ust. § 10 odst. 1 písm. c) stejného zákona bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody a znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody. Dále soud prvního stupně uvedl, že dle ust. § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. byla bez zřetele hodného důvodu jednáním žalovaného ztížena a v podstatě znemožněna možnost řádného šetření žalobce jako pojistitele ohledně škodné události, kdy také policie s ohledem na to, že žalovaný nebyl veden jako řidič vozidla, které způsobilo dopravní nehodu, bezprostředně po této nehodě nemohla provést u žalovaného zkoušku na přítomnost alkoholu v krvi. Uzavřel tedy, že žalobkyně jako pojistitelka má právo na výplatu pojistného plnění ve výši žalované částky, kterou poskytla poškozeným a která představovala škodu způsobenou vozidlem, které žalovaný řídil a který své povinnosti uvedené shora nesplnil. Žalobě pak vyhověl včetně požadovaného nároku na zaplacení úroků z prodlení ve výši stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jde-li o výpovědi svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], ty považoval za účelové, neboť se jedná o přátele žalovaného, kteří připustili, že před dopravní nehodou požívali alkohol, zatímco žalovaný nikoli, a tvrzení těchto dvou svědků ohledně žalovaného a požití alkoholu z jeho strany nepovažoval za pravdivá. Dále soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, kterou vypočetl na celkovou částku 27 315,80 Kč.

18. Pokud odvolací soud dokazování doplnil důkazy, které byly ze strany žalovaného včas navrženy již před soudem prvního stupně, avšak soudem prvního stupně k důkazu provedeny nebyly, pak z úředního záznamu o podání vysvětlení [jméno] [příjmení] zjistil, že ten se dne 26. 9. 2019 v 01.51 hodin dostavil k podání vysvětlení a v tomto svém vysvětlení uvedl to, že 25. 9. 2019 přibližně v 19 hodin přišel pěšky na náměstí ve Stříbře, kdy šel do restaurace Excellent, kde se již nacházeli jeho kamarádi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], společně zde pobyli přibližně do 21 hodin, poté společně jeli na byt ke známému u fotbalového stadionu, kdy od restaurace Excellent řídil on vozidlo, jehož majitelem je [jméno] [příjmení], v tu dobu byl střízlivý, u kamaráda on osobně pil alkohol, vypil 0,3 l vodku s džusem, co pili ostatní, nevěděl. K dotazu, zda nějaký alkohol pil [jméno] [příjmení], uvedl, že toho si nepovšiml, alkohol z něj ale cítit nebyl a pít ho neviděl. Dále uvedl, že od toho kamaráda vyjeli přibližně ve 23.30 hodin, kdy vozidlo řídil [jméno] [příjmení], jako spolujezdci jeli on a [jméno] [příjmení] s tím, že když vjeli do ulice [ulice], [jméno] [příjmení] vjel do uvedené ulice větší rychlostí, vyjel s vozidlem mimo komunikaci a s vozidlem havaroval do plotu u rodinných domů. Všichni pak vylezli z automobilu, nikdo zraněn nebyl, všichni byli připoutáni, on poté volal svého kamaráda [jméno] [příjmení], aby jej přijel vyzvednout, ten přijel asi za deset minut a jeho a [jméno] [příjmení] naložil do svého vozidla, [příjmení] řekl, co se stalo a poté šel domů. Dále uvedl, že [jméno] [příjmení], poté co vystoupil z vozidla, chvíli u něj stál a byl u něj ještě v době, kdy on odjel. Dále z e-mailu zástupce žalovaného z 30. 10. 2019 odvolací soud zjistil, že tímto e-mailem reagoval žalovaný na výzvu pojišťovny [právnická osoba] k zaplacení částky 51 252 Kč (v e-mailu uvedeny částky v součtu 51 522 Kč s tím, že jde zřejmě jen o chybu v psaní, kdy namísto částky 27 473 Kč je zde uvedena částka 27 743 Kč), a to nesouhlasně s tím, že byl ochoten uhradit částku 10 % z uplatněné částky, tedy částku 5 152,20 Kč.

19. Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud podané žalobě v plném rozsahu vyhověl. Ve shodě s názorem soudu prvního stupně a žalobkyně a oproti názoru žalovaného má odvolací soud za to, že zde veškeré předpoklady pro možnost žalobkyně domáhat se regresního nároku po žalovaném dle zákona č. 168/1999 Sb. naplněny byly.

20. Předně odvolací soud souhlasí s tím, že bez ohledu na to, zda žalovaný byl vlastníkem či provozovatelem předmětného vozidla, při jehož provozu k nehodě došlo, což začal žalovaný zpochybňovat až v průběhu řízení před soudem prvního stupně, neboť naopak ještě podle detailu relace o dopravní nehodě, která byla k důkazu před soudem prvního stupně provedena, mělo jít o osobní vozidlo právě žalovaného, a to i podle výpovědi [jméno] [příjmení], tedy matky žalovaného, kdy také v potvrzení o dopravní nehodě provedené k důkazu před soudem prvního stupně byl jako řidič a vlastník vozidla uveden žalovaný v této věci, je žalovaný ve věci pasivně věcně legitimován, neboť ve smyslu ust. § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. je třeba rovněž řidiče předmětného vozidla, kterým žalovaný v době nehody dne 25. 9. 2019 v každém případě byl, považovat za osobu pojištěnou dle tohoto zákona, a tudíž ve smyslu ust. § 10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. i za osobu, která je za splnění zde stanovených zákonných předpokladů povinna žalobkyni plnit. Rozumí-li se totiž podle § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. pro účely tohoto zákona pojištěným ten, na jehož povinnost nahradit újmu se pojištění odpovědnosti vztahuje, a podle § 6 odst. 1 zákona č. 168/199 Sb. se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která je povinna nahradit újmu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě, je třeba za pojištěného považovat nejen provozovatele vozidla, ale i osobu odlišnou od provozovatele, která vozidlo tohoto provozovatele v době dopravní nehody řídila a za újmu odpovídá. Pojištění odpovědnosti za újmu podle zákona č. 168/1999 Sb. tak dopadá jak na odpovědnost osoby provozovatele vozidla, tak i na osoby odpovídající za újmu podle obecných ustanovení občanského zákoníku, například na řidiče vozidla (k tomu srovnej v poměrech zákona č. 40/1964 Sb. obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2010, sp. zn. 32 Cdo 2875/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 25 Cdo 1957/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 2871/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2011, sp. zn. 25 Cdo 4321/2008 nebo rozsudek ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4173/2009, které jsou dle názoru odvolacího soudu použitelné i nyní, tedy v poměrech nového občanského zákoníku).

21. V dané věci jsou dále splněny předpoklady dané v ust. § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. pro možnost žalobkyně žádat po žalovaném náhradu toho, co za něho (její právní předchůdkyně) plnila, neboť rovněž dle názoru odvolacího soudu žalovaný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost uvedenou v ust. § 47 odst. 3 písm. b) část věty před středníkem, odst. 4 písm. a), odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb. v rozhodném znění ohlásit dopravní nehodu, která je škodní událostí, neprodleně policii (policistovi), ačkoli jej s ohledem na vznik hmotné škody na majetku třetích osob taková povinnost stíhala, přičemž nesplněním této povinnosti byla ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 tohoto zákona nebo možnost pojistitele uplatnit právo na náhradu pojistného plnění, tedy nesplnění této povinnosti mělo negativní dopad na možnost pojistitele osvětlit příčiny a mechanismus dopravní nehody, včetně zjištění případných podkladů pro uplatnění regresních nároků (k tomu srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 58/2016), jelikož žalovaný svým jednáním, pokud dopravní nehodu neohlásil a místo dopravní nehody opustil, ačkoli bylo jeho povinnosti nehodu ohlásit a na místě dopravní nehody setrvat nebo se ně neprodleně vrátit (viz § 47 odst. 4 písm. c), odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb.), zmařil příležitost policie zjistit, zda žalovaný neřídil vozidlo pod vlivem alkoholu či jiných omamných či psychotropních látek či zakázaných léků, čímž došlo i ke zmaření možnosti řádného šetření v tomto ohledu ze strany žalobkyně (její právní předchůdkyně).

22. Odvolací soud přitom souhlasí se závěry žalobkyně, že objektivní možnost zjištění ovlivnění žalovaného alkoholem či jinými návykovými látkami mohla být dána právě Policii České republiky, které mělo být způsobení dopravní nehody žalovaným ohlášeno, na místě dopravní nehody, a to prostřednictvím příslušných úkonů z její strany (příslušnými vyšetřeními na základě výzvy policie – viz § 5 odst. 1 písm. f), písm. g) zákona č. 361/2000 Sb. a § 19 a násl. zákona č. 65/2017 Sb.). Pokud žalovaný nehodu neohlásil a z místa nehody odešel a na místo nehody se ani neprodleně nevrátil (nevrátil se na ně vůbec), byla tato možnost objektivního zjištění ovlivnění žalovaného alkoholem či jinými návykovými látkami zmařena, a byla tím zmařena i řádná možnost pojistitele provést šetření k této skutečnosti, jelikož případné ovlivnění žalovaného alkoholem či jinými návykovými látkami nelze později řádně (bez pochybností) osvětlit, a to ani prostřednictvím výpovědí svědků či přímo žalovaného, jak se o to žalovaný snaží, a tím byla zmařena možnost zajištění podkladů ze strany žalobkyně pro uplatnění regresního nároku ve smyslu ust. § 10 odst. 1 písm. i) zákona č. 168/1999 Sb. v rozhodném znění, přičemž jednáním žalovaného bylo rovněž ztíženo zjištění skutečné osoby řidiče vozidla, za kterého se na místě dopravní nehody před policií vydávala matka žalovaného, a tedy ve vztahu ke konkrétní osobě řidiče také posouzení naplnění předpokladů pro možnost uplatnění regresního nároku vůči němu.

23. K výpovědím před soudem prvního stupně slyšených svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] odvolací soud uvádí, že souhlasí rovněž s tím hodnocením soudu prvního stupně, že výpovědi těchto osob za věrohodné a dostatečné k prokázání toho, že žalovaný ovlivněn alkoholem nebyl, považovat nelze, a to nejen s ohledem na vzájemný kamarádský vztah těchto osob se žalovaným, ale rovněž s ohledem na samotné jednání těchto osob po dopravní nehodě, kdy rovněž sami svědci místo dopravní nehody opustili, a také s ohledem na skutečnost, že podle výpovědi žalovaného a ostatně i podle podaného vysvětlení [jméno] [příjmení] dne 26. 9. 2019 byli svědci v době dopravní nehody pod vlivem alkoholu, což mohlo jejich způsobilost náležitého vnímání všech skutečností negativně ovlivnit Ostatně tito svědci také neuvedli, že žalovaný před dopravní nehodou alkohol nepil, nýbrž pouze to, že si nemyslí, že alkohol požíval, že ho pít alkohol neviděli a že z něj alkohol necítili a že se nemotal. To samé ostatně uvedl svědek [jméno] [příjmení] ve svém podání vysvětlení dne 26. 9. 2019. Výpověď samotného žalovaného rovněž za dostatečnou k prokázání toho, že ovlivněn alkoholem či jinými návykovými látkami nebyl, považovat nelze, a to nejen s ohledem na jeho jednoznačný zájem na výsledku tohoto sporu, ale rovněž s ohledem na jeho chování v době dopravní nehody.

24. Odvolací soud souhlasí i s tím, že doznání žalovaného, na které žalovaný soustavně poukazuje, které bylo učiněno až dne 10. 10. 2019, nemůže samo o sobě obstát jako argument pro skutečnost, že ke ztížení šetření pojistné události, včetně ztížení, resp. zmaření, možnosti pojistitele uplatnit postihové právo vůči pojištěnému, nedošlo, jelikož v době doznání žalovaného již úkony ke zjištění ovlivnění žalovaného alkoholem či jinými návykovými látkami nemohly být úspěšně provedeny. Ačkoli se tedy později žalovaný na policii přihlásil, znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody v tom směru, zda příčinou vzniku dopravní nehody nebylo kupříkladu právě jeho ovlivnění alkoholem či jinými návykovými látkami, a nikoli jen porušení jiných povinností řidiče motorového vozidla.

25. Rovněž zde přitom nebyl dle názoru odvolacího soudu dán žádný důvod hodný zřetele, pro který žalovaný svoji povinnost k ohlášení dopravní nehody nesplnil. Důvody hodnými zřetele je přitom předem neurčitý okruh situací, které existují objektivně a vyvolávají na účastníka nehody takový tlak, že splnění oznamovací povinnosti je proti tomu méně podstatnou záležitostí. Neplnění zákonem stanovených povinností z důvodu jejich údajné neznalosti nelze ale dle názoru odvolacího soudu považovat za důvody hodné zřetele, neboť pokud žalovaný splnil všechny podmínky pro to, aby mu bylo uděleno řidičské oprávnění (viz § 82 zákona č. 361/2000 Sb.), měl si být velmi dobře vědom toho, jak se chovat i v případě, pokud dojde k dopravní nehodě, a tvrzená neznalost nemůže jít k jeho prospěchu. Pokud nadto žalovaný získal řidičské oprávnění teprve v nedávné době, měly být naopak jeho znalosti čerstvé. Stejně ani skutečnost, že žalovaný jen krátce před dopravní nehodou dovršil věku 18 let, není takovou skutečností, která by představovala důvod hodný zřetele pro to, aby žalovaný nehodu neohlásil, neboť právě dovršením věku 18 let dosáhl plné svéprávnosti (viz § 30 odst. 1 o. z.) a také plné odpovědnosti za své jednání, kdy právě dovršení věku 18 let je také předpokladem pro to, aby žalovaný mohl příslušné řidičské oprávnění získat (viz § 83 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb.), což tedy také znamená, že zákon osoby ve věku 18 let považuje již za dostatečně vyspělé k tomu, aby se jako řidiči osobních automobilů (skupiny B) mohly provozu na pozemních komunikacích účastnit. Žalovaný přitom nebyl při dopravní nehodě zraněn a zraněni nebyli ani jeho spolujezdci, tudíž zde nevznikla ani nutnost přednostně takové zranění řešit. Tvrzený„ šok“ (či spíše úlek) žalovaného ze způsobení dopravní nehody a jeho zmatkování důvodem hodným zřetele pro neohlášení nehody také dle názoru odvolacího soudu nejsou, stejně jako tvrzená snaha oznámit nehodu rodičům a poradit se s nimi, neboť ani jedna z těchto skutečností objektivně žalovanému nebránila jeho oznamovací povinnost splnit a ani dle názoru odvolacího soudu nevytvářela takový tlak na žalovaného, aby splnění jeho oznamovací povinnosti bylo proti tomu méně významnou skutečností.

26. Odvolací soud v otázce naplnění zákonných předpokladů pro možnost žalobkyně plnění po žalovaném ve smyslu ust. § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. požadovat souhlasí rovněž s vyjádřením žalobkyně v tom směru, že žalovaným odkazovaný judikát (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2007/2012) není pro posouzení dané věci přiléhavý s ohledem na to, že v tam řešeném případě nestíhala řidiče vozidla povinnost ohlásit dopravní nehodu policii jako v případě tomto, a tudíž v poměrech tam posuzované věci skutečně předpoklady uvedené v ust. § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. naplněny nebyly.

27. Dle názoru odvolacího soudu je naplněn i důvod uvedený v ust. § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb. pro možnost žalobkyně domáhat se plnění po žalovaném (náhrady pojistného plnění), neboť žalovaný místo dopravní nehody bez důvodu hodného zřetele opustil, jelikož při dopravní nehodě nebyl zraněn, nepotřeboval vyhledat lékařskou pomoc, nepotřeboval se postarat o spolujezdce, kteří rovněž nebyli zraněni, a tedy pouze„ zpanikařil“, což však za důvod hodný zřetele považovat nelze, přičemž na místo nehody se nevrátil neprodleně ani poté, co kontaktoval své rodiče se zprávou ohledně dopravní nehody, byť dle jeho tvrzení s ohledem na to, co mu bylo jeho matkou řečeno (tedy, že situaci vyřeší), čímž s ohledem na výše uvedené, ač se později ke způsobení této nehody doznal, zjištění skutečné příčiny dopravní nehody také znemožnil (pokud by na místě nehody setrval, mohla být zjištěna i jiná příčina dopravní nehody než následně doznaná žalovaným).

28. Pokud bylo žalovaným poukazováno na soudem prvního stupně citované ust. § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., nelze vyloučit, že jde jen o písařskou chybu v odůvodnění napadeného rozsudku, neboť skutečně z důvodů uvedených v ust. § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. žalobkyní nárok vůči žalovanému uplatněn nebyl. Sama o sobě však tato skutečnost vliv na věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně nemá, pokud shledal naplnění i dalších důvodů pro možnost žalobkyně se náhrady pojistného plnění po žalovaném domáhat.

29. Výše vyplaceného pojistného plnění ze strany žalobkyně v částce 51 252 Kč byla v řízení před soudem prvního stupně prokázána a nebyla ostatně žalovaným ani nijak zpochybňována, tudíž z takto vyplaceného pojistného plnění vychází ve svých úvahách i odvolací soud.

30. Důvodně se žalobkyně domáhá rovněž úroku z prodlení z částky 51 252 Kč v souladu s ust. § 1970 o. z., jelikož žalovaný přes opakované výzvy žalobkyně částku 51 252 Kč žalobkyni (její právní předchůdkyni) neuhradil. Ačkoli je z důkazu provedeného před odvolacím soudem zřejmé, že žalovaný byl vyzván k úhradě této částky již v roce 2019, pokud 30. 10. 2019 nárok na zaplacení této částky odmítl, byl k plnění vyzván rovněž předžalobní výzvou (předžalobními výzvami) ze strany zástupce (původní) žalobkyně se splatností, ze které soud prvního stupně vycházel. Rozhodně tedy k datu 9. 3. 2021 byl již žalovaný v prodlení se splněním svého peněžitého dluhu, přičemž v každém případě, i pokud by odvolací soud vyšel z počátku prodlení žalovaného již v průběhu druhého pololetí roku 2019, byla žalobkyně oprávněna požadovat podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. úrok z prodlení nejméně v té výši, jak jej požadovala, tedy ve výši 8,25 % ročně, jelikož v případě počátku prodlení žalovaného v druhém pololetí roku 2019 by mohl být požadován úrok ještě vyšší – ve výši 10% ročně.

31. Odvolací soud se dále neztotožňuje ani s těmi námitkami, které byly uplatněny ze strany žalovaného k otázce náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud přitom souhlasí s tím, že žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží, neboť byla se svojí žalobou plně úspěšná, a souhlasí rovněž s tím, v jaké výši soud prvního stupně náhradu nákladů řízení žalobkyně vypočetl. Ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení jednak za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 051 Kč a jednak za náklady jejího právního zastoupení advokátem, které je třeba považovat za účelně vynaložené, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalovaný od počátku plnění vůči (původní) žalobkyni odmítal. Náklady právního zastoupení žalobkyně advokátem přitom rovněž dle názoru odvolacího soudu tvoří odměna zástupce žalobkyně za celkem šest poskytnutých úkonů právní služby, tedy za úkony právní služby v podobě přípravy a převzetí zastoupení, předžalobní výzvy se základním skutkovým a právním rozborem, sepisu žaloby, sepisu vyjádření žalobkyně k výzvě soudu prvního stupně ohledně bližší specifikace vyplaceného pojistného plnění, vyjádření k odporu žalovaného a rovněž sepisu písemného závěrečného návrhu žalobkyně (§ 11 odst. 1 a) a d) advokátního tarifu). Všechny tyto úkony právní služby byly dle názoru odvolacího soudu poskytnuty účelně. K námitkám žalovaného odvolací soud uvádí, že předžalobní výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 24. 2. 2021 (celkem tři výzvy týkající se vyplaceného pojistného plnění jednotlivým poškozeným v součtu tvořícím žalovanou částku 51 252 Kč, které jsou ale pro účely náhrady nákladů řízení považovány za výzvu jedinou) obsahují jak základní skutkový, tak právní rozbor věci, tudíž je třeba považovat je za předžalobní výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, za které náleží odměna v plné výši (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu). Dále je třeba souhlasit se žalobkyní, že k bližší specifikaci vyplaceného pojistného plnění přistoupila žalobkyně k výzvě soudu prvního stupně a lze s ní souhlasit i v tom směru, že v samotné žalobě bylo vyplacené pojistné plnění specifikováno adekvátním způsobem, a pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že je specifikaci třeba provést ještě podrobněji, není důvodu, aby za takový úkon právní služby nebyla odměna zástupci žalobkyně poskytnuta. Rovněž vyjádření žalobkyně k odporu žalovaného je třeba považovat za účelně vynaložený úkon právní služby, kdy v rámci tohoto svého podání žalobkyně velmi podrobně rozvedla svoji právní argumentaci k námitkám uplatněným ze strany žalovaného. Také písemný závěrečný návrh byl žalobkyní zpracován na základě žádosti soudu prvního stupně, a tudíž jde o úkon účelně vynaložený, zejména pokud se zástupce žalobkyně jednání soudu prvního stupně neúčastnil. Za těchto šest úkonů právní služby náleží tedy zástupci žalobkyně odměna dle ust. § 8 odst. 1 za použití § 7 advokátního tarifu ve výši 6 x 3 180 Kč. Zástupci žalobkyně dále náleží také náhrada hotových výdajů vztahující se k těmto 6 úkonům právní služby dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 6 x 300 Kč a rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů zástupce žalobkyně (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem tedy náklady řízení žalobkyně za řízení před soudem prvního stupně představují částku 27 315,80 Kč, která byla na náhradě nákladů řízení soudem prvního stupně žalobkyni přiznána.

32. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný postupem dle ust. § 219 o. s. ř. v celém jeho rozsahu potvrdil.

33. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. a opětovně plně úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení na straně žalobkyně spočívají v nákladech jejího právního zastoupení advokátem, a to jako odměna za dva úkony právní služby jejího zástupce (sepis vyjádření k odvolání žalovaného a účast u jednání odvolacího soudu - § 11 odst. 1 písm. k), g) advokátního tarifu) vypočtená podle ust. § 8 odst. 1 za použití § 7 advokátního tarifu na částku 2 x 3 180 Kč, náhrada hotových výdajů zástupce žalobkyně dle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 2 x 300 Kč, náhrada za promeškaný čas zástupce žalobkyně ve smyslu ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu ve výši 600 Kč (6 půlhodin po 100 Kč), náhrada cestovních výdajů za cestu k jednání odvolacího soudu [obec] – [obec] a zpět dle ust. § 13 odst. 1, odst. 5 advokátního tarifu za použití ust. § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášky č. 511/2021 Sb. v celkové výši 1 161,86 Kč (jako součet základní náhrady při 188 najetých kilometrech x 4,70 Kč a náhrady za spotřebované pohonné hmoty při kombinované spotřebě vozidla tovární značky Volkswagen Passat, RZ [anonymizována dvě slova] [číslo], 4,1 l nafty na 100 kilometrů při ceně 36,10 Kč za litr) a náhrada za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem tak náklady odvolacího řízení na straně žalobkyně představují částku 10 553,45 Kč, a proto právě tuto částku uložil odvolací soud žalovanému žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatit, a to v běžné lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).