10 CO 306/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: ; územní celek , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovaným: ; 1. jméno příjmení , narozený dne datum 2. jméno příjmení , narozený dne datum 3. jméno příjmení , narozená dne datum všichni žalovaní bytem adresa všichni žalovaní zastoupeni advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o vyklizení nemovitostí o odvolání žalovaných do rozsudku Okresního soudu v Chebu, č. j. 20 C 267/2018-132, ze dne 10. 8. 2021

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 620,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost vyklidit pozemek parc. [číslo] (ostatní plocha) a pozemek parc. [číslo] (zahrada), oba zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území [číslo] [obec] na listu vlastnictví [číslo] to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Dále uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 21 456 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku se odvolali žalovaní. V odvolání nejprve zhodnotili závěry soudu prvního stupně s tím, se kterými vyslovili nesouhlas, protože v případě sporných pozemků došlo z jejich strany k vydržení, neboť vzhledem ke všem okolnostem byli žalovaní v dobré víře minimálně odpovídající rozsahu věcného břemene podle původního občanského zákoníku. Z listin předložených soudem ze dne 3. 1. 1975 a 1. 12. 1975 pak měli za to, že došlo k oddělení pozemku, které v podstatě následně korespondovalo s oplocením těchto pozemků. Plynárna tak užívala část pozemků a žalovaní oddělenou část pozemku. Žalovaní měli za to, že vydrželi vlastnické právo k oběma pozemkům. V průběhu řízení pak vzali v úvahu, že mohlo dojít alespoň k vydržení služebnosti s odkazem na § 1095 o. z. týkající se mimořádného vydržení, protože pozemky byly užívány jako komplet s rodinným domem. Ze strany žalobce nebylo činěno žádného omezení k tomuto užívání a žalovaní platili za tyto pozemky daň. V odvolání dále uvedli, že právní předchůdci současných vlastníků nabyli vlastnické právo k nemovitým věcem kupní smlouvou a dohodou o zřízení práva osobního užívání ze dne 23. 7. 1975. Poté převzali zcela v dobré víře k výkonu jejich vlastnického práva a užívacího práva i nemovité věci, které jsou předmětem žaloby, protože celý tento soubor byl oplocen a takto byl oplocen již při nabytí vlastnického práva [jméno] [příjmení], narozeného [datum], a třetí žalované ke dni 23. 7. 1975. Dobrá víra byla zcela důvodná, protože stav evidence nemovitostí ke dni 23. 7. 1975 zcela vylučoval zjištění či ověření, že jiné pozemky jiného vlastníka, které jsou oploceny jako jeden funkční celek s nabývanými nemovitostmi, nejsou předmětem převodu. S ohledem na jeden funkční celek byly právní předchůdci prvního a druhého žalovaného a třetí žalovaná zcela v dobré víře a v právu poctivé držby, že jim svědčí vlastnické právo ke všem nemovitým věcem, tedy včetně nemovitostí, které jsou předmětem žaloby. Žalobce byl srozuměn s tím, vystavěli na pozemku stavbu kůlny na přelomu 70. a 80. let se souhlasem žalobce a s povolením tehdy věcně a místně příslušného stavebního úřadu. Výkon vlastnického práva po celou dobu svědčí o jejich dobré víře a o poctivé držbě. Žalovaná strana o předmětné pozemky pečuje, udržuje je a zachovává jejich pokojný stav a jsou s tím srozuměni i sousedi. V závěru žalovaní poukázali na ustanovení občanského zákoníku, a to § 1089/1, 1091/2, 1092 a 1095 a navrhli, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn a žaloba byla zamítnuta.

3. Žalobce se písemně k odvolání nevyjádřil, pouze při odvolacím jednání uvedl, že takto postupoval v souladu se zásadou hospodárností řízení (nezvyšování nákladů řízení) a plně se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně ve všech jeho částech. Navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které mu předcházelo ve smyslu ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání, a po odvolacím jednání, při kterém částečně zopakoval některé listinné důkazy (viz níže), dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné.

5. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a v závislosti na důkazní aktivitě obou stran, neboť v daném případě se jedná o typicky sporné řízení vycházející z iniciativy tvrzení a z iniciativy důkazní od stran sporu. Dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu, důkazy byly soudem prvního stupně správně hodnoceny postupem dle ust. § 132 o. s. ř. Soud prvního stupně také strany seznámil se svým předběžným názorem, který byl pak promítnut i do rozsudku soudu prvního stupně a žádná ze stran po vyslechnutí tohoto předběžného názoru neměla j žádné návrhy na dokazování. Z takto zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně také odvolací soud vychází a zjištěný skutkový stav neodpovídá argumentaci žalované strany.

6. Důkazy provedené soudem prvního stupně jsou shrnuty zejména v bodech 3. a 4. písemného vyhotovení rozsudku a tyto části obsahují taktéž právní hodnocení. Soud prvního stupně zde rekapituluje chronologii nabývání vlastnických práv k pozemkům, které sousedí s předmětnými pozemky, kterých se týká nárok žalobce na vyklizení s tím, že v první řadě jde o kupní smlouvu a dohodu o zřízení osobního užívání pozemku ze dne 23. 7.1975, a to k rodinnému domku [adresa] postavenému na pozemku parc. [číslo] (rodinný domek byl prodán za částku 4 628,20 Kč) a právo osobního užívání bylo zřízeno k pozemku parc. [číslo] o výměře 177 m2 za částku 644 Kč. Po uzavření této smlouvy jednala třetí žalovaná a její manžel o dalším pozemku se [anonymizováno] plynárnami, o čemž svědčí úřední záznam ze dne 3. 11. 1975 a dopis [jméno] [příjmení] ze dne 1. 12. 1975 adresovaný [anonymizováno] plynárnám. Soud prvního stupně tyto důkazy provedl. Odvolací soud znovu při odvolacím jednání tyto důkazy přečetl, a to především s ohledem na některé detaily, které nebyly v rozsudku soudu prvního stupně akcentovány a které sice nesvědčí o jiném významu a hodnocení těchto důkazů, než jak je provedl soud prvního stupně, ale podrobněji dokreslují situaci. V případě úředního záznamu ze dne 3. 11. 1975 o jednání z tohoto dne, kterého se zúčastnila i třetí žalovaná, vyplývá, že jednání bylo vyvoláno Městským národním výborem [obec] ve věci rozdělení pozemků mezi [anonymizováno] plynárny a manžele [příjmení] s tím, že jde o rozdělení pozemku parc. [číslo] o tehdejší výměře 912 m2 a z tohoto záznamu také vyplývá, že manželé [příjmení] nemají jiný pozemek mimo stavební parcely pod rodinným domkem. Bylo tedy dohodnuto, že pozemek p. [číslo] bude rozdělen, jednu část převezmou [anonymizováno] plynárny a druhá část bude přidělena manželům [příjmení]. Na tento záznam navazuje časově dopis [jméno] [příjmení] ze dne 1. 12. 1975 určený [anonymizováno] plynárnám, národní podnik, který je rovněž v bodu 3. rozsudku soudu prvního stupně zmiňován, kde [jméno] [příjmení] uvádí, že koupil od [anonymizováno] plynáren do osobního vlastnictví rodinný domek, ke kterému náleží pozemková parcela parc. [číslo] o výměře 912 m2 dosud ve správě Československého státu – Městský národní výbor ve [obec]. Dále uvádí, že uvedený pozemek je oplocený, je na něm postavena jako hospodářské zařízení jeho rodinného domu kůlna na palivo a nářadí. Dále uvádí, že při zahájení řízení o převodu tohoto pozemku do jeho trvalého osobního užívání [anonymizováno] plynárny uplatnily nárok na převedení části tohoto pozemku. S ohledem na tuto skutečnost je nutno pozemek geometricky oddělit, provést přemístění stávající oplocení, zbořit stávající kůlnu a znovu ji postavit. Jelikož choval služebního psa a z dalších důvodů, je nucen upravit stávající oplocení pozemku parc. [číslo] přičemž ještě v této žádosti vznesl finanční požadavky na úhradu škody v celkové výši 4 500 Kč, případně požadoval zajištění provedení těchto prací u odborné organizace. Dohodou o osobním užívání ze dne 20. 10. 1982 bylo zřízeno ve prospěch třetí žalované a jejího manžela [jméno] [příjmení] za úplatu právo osobního užívání stavebního pozemku parc. [číslo] o výměře 413 m2. Dále pak soud prvního stupně provedl k důkazu kopii katastrální mapy, z níž vyplývá vzájemné uspořádání pozemků, které také v bodě 3. popsal, zhodnotil výsledek dědického řízení týkající se zemřelého manžela 3. žalované [jméno] [příjmení], ve kterém nebyly projednávány předmětné pozemky a také vzal v úvahu vyjádření [stát. instituce] ze dne 18. 6. 2019, ze kterého bylo zjištěno, že u tohoto úřadu nebyly dohledány žádné doklady či projektová dokumentace týkající se stavby kůlny na sporném pozemku parc. [číslo]. Rovněž provedl k návrhu žalovaných důkaz, a to vyjádření finančního úřadu, ze kterého vyplývá, že jmenovaný [jméno] [příjmení] (RČ [číslo]) hradil daň z nemovitosti i stran sporných pozemků do roku 2018. Sporné mezi stranami nebylo to, jak jsou nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí s tím, že soud prvního stupně zjišťoval, jakým způsobem došlo k zápisu vlastnického práva žalobce.

7. Dospěl tedy k závěru, že v době uzavření kupní smlouvy a dohody o zřízení osobního práva užívání pozemků, muselo být [jméno] [příjmení] a třetí žalované známo, že kupují rodinný domek a zřizuje se jim právo osobního užívání toliko ke stavebnímu pozemku parc. [číslo] o výměře 177m2. Pokud užívali pozemky sousedící, jednalo se o pozemky v oploceném celku, mnohonásobně převyšující výměru stavebního pozemku parc. [číslo] v jejichž užívání jim toliko nikým nebylo bráněno. Dále z provedených důkazů dospěl k závěru, že se [jméno] [příjmení] a třetí žalovaná snažili získat právo osobního užívání alespoň k části pozemku parc. [číslo] (viz dopis ze dne 3. 1. 1975 a 1. 12. 1975), ale následně z toho nic nebylo realizováno, neboť třetí žalovaná i v rámci jednání uvedla, že„ na celou záležitost zapomněli“. Až na základě smlouvy ze dne 20. 10. 1982 získali jmenovaní právo osobního užívání k pozemku par. [číslo] které se následně v souvislosti s novelou zákona č. 40/1964 Sb. (č. 509/1991 Sb.) transformovalo na právo vlastnické stejně jako v případě pozemku [číslo]. Žalovaní ani v dědickém řízení nesporovali vlastnické právo žalobce a nesplnili základní předpoklad vydržení, který spočívá v nakládání oprávněné osoby s věcí či právem se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu tato věc či toto právo patří, což platí jak v případě vydržení odpovídající věcnému břemeni, tak v případě vydržení vlastnického práva. Taková dobrá víra [jméno] [příjmení] a jeho manželky zjevně od počátku nemohla být dána, protože žádným právem kromě práva osobního užívání v roce 1975 k pozemku parc. [číslo] nedisponovali a nemohli se objektivně domýšlet opaku. Skutečnost, že žalobce či jeho právní předchůdce nebránil jmenovaným v užívání sporných pozemků, neznamená nic jiného, než že tak mohl začít činit kupříkladu právě žalobou na vyklizení. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl.

8. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně souhlasí. Z úředního záznamu sepsaného o jednání ve věci rozdělení pozemku parc. [číslo] ze dne 3. 1. 1975 však ještě akcentoval to, že toto jednání bylo vedeno i proto, že [jméno] [příjmení] a jeho manželce nenáleželo jiné právo, než právo ke stavebnímu pozemku pod jejich rodinným domkem, a proto požadovali přidělení dalšího pozemku a v souvislosti s žádostí [anonymizováno] plynáren o část pozemku parc. [číslo]. Při jednání se řešilo geometrické rozdělení pozemku parc. [číslo]. Nikdy však toto geometrické oddělení nebylo realizováno a je evidentní, že v té době [jméno] [příjmení] a třetí žalované muselo být známo, že jiné právo k okolním pozemkům navazujícím na pozemek parc. [číslo] jim nesvědčí. Tyto podrobnosti jednoznačně vyplývají z obsahu listin ze dne 3. 11. 1975 (jednání na MNV č. listu 77 a z dopisu manžela třetí žalované ze dne 1. 12. 1975). Již tento moment je důležitý pro posouzení poctivé držby od roku 1975, kterou žalovaní v průběhu řízení argumentovali a kterou dovozovali ke všem pozemkům tvořící jeden funkční celek. Tento argument je však zpochybněn ještě další okolností, tj. dohodou o osobním užívání uzavřenou dne 20. 10. 1982 k pozemku parc. [číslo] o výměře 413 m2, protože z tohoto důvodu nemohl být moment dobré víry vztahován k jednomu funkčnímu celku k roku 1975. Nepotvrdily se ani informace žalovaných o tom, že vybudovali se souhlasem žalobce, resp. jeho právního předchůdce, kůlnu na pozemku parc. [číslo]. V řízení bylo prokázáno, že nebyly zjištěny žádné informace o oddělení pozemku parc. [číslo] přidělení fyzické osobě (informace [stát. instituce] na č. listu 120) a také bylo zjištěno, že v době, kdy byl žalovaným přidělen rodinný domek s pozemkem parc. [číslo] již pozemek parc. [číslo] neměl výměru 912 m2, ale v té době měl již výměru 706 m2. Katastrální úřad sdělil tyto skutečnosti ohledně změny výměry s tím, že zmenšení výměry došlo v roce 1974 oddělením pozemků - [číslo]. Stejně tak neúspěšný je argument žalovaných, že převzali tyto pozemky v dobré víře s ohledem na to, že tvořily jeden funkční celek, který byl oplocen. Jestliže z dohody o osobním užívání pozemku z roku 1975 bylo zřejmé, že tento měl výměru 177 m2, pak je evidentní, že nemohli být k ostatním pozemkům v dobré víře, že jim náleží i vzhledem k velikosti těchto dalších pozemků, ke kterým uplatňují právo vydržení, ať už z titulu vlastnického práva nebo z titulu věcného břemene. Další významnou skutečností je právě i způsob argumentace žalovaných, kteří zpočátku namítali vydržení věcného břemene, později namítali vydržení vlastnického práva a v samotném závěru pak uvažovali o obou eventualitách. Jestliže tedy nejprve uvažovali o věcném břemenu, připouštěli, že jim vlastnicky nenáleží, ale že věc náleží někomu jinému a tím je vyloučena dobrá víra jak k vydržení vlastnického práva, tak k vydržení věcného břemene.

9. Soud prvního stupně sice provedl důkaz zprávou finančního úřadu založenou ve spise na č. listu 125, avšak z této listiny nevyvodil žádné závěry, proto odvolací soud tento důkaz zopakoval. Z této listiny vyplývá, že Finanční úřad pro [územní celek] sdělil dne 15. 7. 2021, že dne 14. 7. 2021 byla doručena žádost o sdělení poplatníka daně z nemovitých věcí a finanční úřad sdělil, že zemřelý [jméno] [příjmení] (otec) byl poplatníkem daně z nemovitých věcí do roku 2018, a to pozemkové parcely [číslo] stavby na pozemkové parcele [číslo]. Tato listina byla vydána právnímu nástupci [jméno] [příjmení] (RČ [číslo]). Tento důkaz nemůže zvrátit shora zjištěné skutečnosti týkající se zjištěného skutkového stavu a následného právního hodnocení, a to proto, že ani skutečnost, že by žalovaní platili tuto daň, neznamená, že mohli být s ohledem na způsob získávání předmětného majetku a vykonávání práva k němu v dobré víře.

10. Odvolací soud tedy se ztotožňuje i s právním hodnocením soudu prvního stupně, neboť zde především skutečně chybí základní podmínka pro vydržení práva jak z titulu odpovídajícího věcnému břemenu či právu vlastnickému. Touto podmínkou je dobrá víra držitele, která musí vždy hodnocena objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. V posuzovaném případě již od samotného začátku v roce 1975 tato dobrá víra na základě zjištěných skutečností vyplývajících z provedených důkazů nebyla dána. Žalovaní argumentují tím, že neměli možnost ověřit si stav pozemků, ale jakousi nezkušenost nebo nedostatek informací není možné zohledňovat. Při posuzování dobré víry je nutno klást na každého držitele stejné nároky. Žalovaní neměli žádný důvod se domnívat, že jim náleží právo k pozemkům, které jsou projednávány v této žalobě. Byl jím zřejmý titul, na základě kterého získali pozemek parc. [číslo] s rodinným domkem a z jednání na Městském národním výboru [obec] bylo také zjištěno, že jim tato skutečnost byla známa a že v té době se projednávala žádost o rozdělení pozemku parc. [číslo] právě v souvislosti s tím, že neměli žádný jiný pozemek. Samotná skutečnost, že žalovaní užívali pozemek jako funkční celek oplocený, ještě neznamená, že jsou oprávněnými držiteli. K naplnění dobré víry samo o sobě nestačí, když tvrzené právo bylo dlouhodobě vykonáváno, aniž vlastník v jeho výkonu bránil (usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 3003/2007).

11. Odvolací námitky tedy nebyly shledány důvodné, jak vyplývá ze shora uvedeného, a pokud dále žalovaní namítají, že žalobce byl srozuměn s tím, že ve prospěch vlastníků nemovitých věcí, tj. žalovaných, svědčí i vlastnické a užívací právo k předmětným pozemkům parc. [číslo] protože žalovaní vystavěli na pozemku se souhlasem žalobce a s povolením tehdy věcně a místně příslušného stavebního úřadu stavbu kůlny, tento odvolací důvod je nepravdivý, protože naopak bylo zjištěno, že žádný takový souhlas příslušného úřadu dán nebyl.

12. Jelikož není od samotného počátku dána dobrá víra žalovaných k výkonu práva k předmětným nemovitostem, nemůže se jednat o poctivou držbu na straně žalovaných a není proto místo ani pro úvahu o mimořádném vydržení ve smyslu ust. § 1095 o. z. Nejsou tedy splněny podmínky pro vydržení ve smyslu ust. § 1089/1, 1091/2 a 1092 o. z. Soud prvního stupně proto žalobě správně vyhověl a uložil žalovaným povinnost předmětné nemovitosti vyklidit v tříměsíční lhůtě, která je lhůtou určenou v daném případě adekvátně podle § 160 odst.1 o.s.ř. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, neboť i výrok o nákladech řízení odpovídá výsledku řízení ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a náklady řízení byly vypočteny v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb.

13. Výrok o náhradě nákladů odvolací řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.